Vyjeli jsme 3. července, pěkně po poledni, z Plzně. Začátek se nám moc nepoved, protože jsme v Plzni u hřbitova stáli asi 2 hodiny. Nakonec jsme stopli nějakého fyzioterapeuta, kterej nás hodil na Zličín. Metrem na Černý Most to trvalo zase hodinu. Dali jsme si pivečko a šli stopovat. Zase to bylo na hovno, tak Šaman přines bagety a další pivka. To už jsme ale byli trochu vypruzený a už jsme vyhlíželi místo na spánek. Naštěstí zastavil polák s mlaďoučkou dcerkou a že nás odveze do Polska. Směr měl sice trochu jinej, ale jeli jsme. Dcera celou cestu mlčela, asi jsme se jí moc nelíbili. Během jízdy začalo chcát a sešeřilo se. Hranice jsme přešli pěšky, polskej celník byl divnej a chcalo jaxvině. Týpek nás vyhodil kus za hranicema u Boleslawce, nebo kde. Zalezli jsme na louku vedle velký hradby a postavili stan, což se ukázalo prozíravý, páč za chvíli začalo chcát a bouřka všech bouřek se usadila přímo nad náma. Docela jsem měl strach. Pekelně chcalo a pozdějš i nám do stanu. Nějak jsme pak vytuhli.

Čtvrtek, 4.července 2002

            Jak jsme ráno vstali, tak jsem se nasral: spacák turch, věci v báglu taky, mikina, kalhoty, trika – všechno mokrý jako prase. Dali jsme snídu a cígo, já přivázal mikču na bágl a vyrazili jsme na hajk. Bylo sice poledne, ale zataženo a hnusně. Asi za 20 minut zastavil týpek s dodávkou. Byl to mlaďák pohodář. Kecali jsme o pivku, hulení a ženskejch. Hodil nás do Wroclawi.

            Wroclaw je veliký město, skoro velkoměsto. Nový baráky, starý kostely; bohužel celej den se střídal déšť se zataženou oblohou, takže dvě pivka (5,7%) jsme si dali v parčíku na lavičce, kde skoro nikdo nebyl. Pijeme a najednou policajti, že se v Polsku nesmí pít alkohol na veřejnejch místech a ať hodíme ty nedopitý piva do koše. Udělali jsme tak s celkovou nechutí, benga si opsali pasy, dokonce je zajímaly jména rodičů. Když odešli, vytáhli jsme pivka z koše a potají je dokalili. Byli silný a ani ne extra drahý, asi 2,5 Zl.

            Zase chcalo, tak že tedy pojedem dál. Šli jsme městem asi půl hoďky, dali jsme druhý pivo a stopovali jsme asi do půl 8. Byla zima, foukal severák a pomalu se šeřilo. Zase už na nás lezly černý myšlenky, až najednou zastaví kamion jak prase a že nás hodí kousek od Poznaně. Tak jo! V kamionu jsem „seděl“ veprostřed, takže za hodinu jsem byl K.O. Řidič napřed nemluvil, jenom vytruboval holky a smál se. Pak se trochu rozpovídal, na svačinovej zastávce se s náma bratrsky podělil o klobásku. To už jsem skoro usínal, Šaman vedle vytuh totálně. Vyhodil nás asi v 11 hodin v noci ve vsi asi 20km od Poznaně. Zkonstruovali jsme stan, já vytáh prochcanej spacák a zahájili jsme spánek. Nemoh sem usnout, protože sem hlídal kolíky, aby se ve větru neuvolnili ze štěrku, na kterym jsme měli stan postavenej. V noci trošku chcalo.

Pátek, 5. července 2002

            Ráno bylo krásně prosluněné. Vzbudili jsme se asi v 10. Usušil jsem věci, pojedli polský chléb a českou vysočinu a ementál. Hodili jsme si frisbí, ale moc to nešlo, foukal vítr. Tak jsme v sklepu, tady říkají krámu sklep, zakoupil vodu a vyrazili stopovat do Poznaně. Trvalo to asi půl hoďky, než zastavil týpek s pick-upem. Seděli jsme v zavazadlovym prostoru a bylo nám dobře. Svítilo slunce a my jeli na sever.

Jsme v Poznani. Koupili jsme si každej 3 pivka: Mocny lech, Lech a Styskie. Zase 7% a 5,7%. Ležíme v parku u řeky. Je celkem pěkně, akorát funí vítr.

    Po kalení piv v parku vyrazili na stopa asi v 17 hodin. Veselá nálada nás provázela na výpadovku na Bydgoscz na kraj města k jezeru, kde jezdilo na kolech a inlinech spousta roztomilejch kočiček. Bohužel jsme je očividně nepřitahovali a tak ke flirtu nedošlo. Asi po půl hoďce stopování nám nějací hoši dali najevo, abysme šli kus dál, na nějakou křižovatku. Tak jsme obešli půl jezera a za kruháčem stopovali na ten Bydgoszcz. Netrvalo to ani 5 minut a cyklista nás poslal jinam, prej lepší směr. Tak jsme zase nahodili bágly na ramena a vrátili se na kruháč. Tam jsme se ptali týpka, kudy kam, ale ten nás zas posílal zpátky. Naštěstí se objevil zase ten cyklista a skoro se s chlápkem pohádal, že nám povídá kraviny. No tak jsme poslechli a šlapali po cestě, která se, bohužel, opravovala a jelo tam hrozně málo aut. Došli jsme na zastávku busů kolem takovejch holobytů a stopovali. Nic. Pak přišel pán a poradil nám, abychom jeli pět zastávek autobusem na nějakou velkou křižovatku za město, kde by mělo podle všeho jezdit hafo aut. Tak jsme tedy zase poslechli, ale šli jsme pěšky. Procházeli jsme předměstskou čtvrtí, kde se pohybovali divný lidi co spali na ulici nebo kalili. V jednom stánku jsme k večeři zakoupili dvě pivka Lech a chleba. Chtěli jsme dojít na tu křižovatku a přespat tam. Na konci města nám ale sám zastavil taxík a že nás na tu křižovatku hodí. Řek sem, že nemáme prachy a on, že to bude gratis. Tim začal večer hodnejch poláků. Na křížu ti bylo ještě kus, ale tágem asi 3 minuty. A opravdu, křižovatka jako prase, spousta aut a výtečný místo na stopa!

            A pak to frčelo jako na drátku. Za 2 minuty zastavil týpek s fordem a že jede do Gniezna. Tak jsme se nalodili a jeli. Kecali jsme jak to šlo a byl tak hodnej, že nás vzal na nějaký úplně nejvíc poutní místo Polska. Byla to asi 10km zajížďka do polí. Cestou se ptal nějakejch pěknejch holek na cestu, kterou stejně asi znal a dost se tim bavil. Poutní místo bylo boží. Stála tam veliká kovová konstrukce ryby a zvon Ježíše Krista. Taky tam lítalo asi milión chroustíků letních, kterejch se Šaman zpočátku bál. Bylo už šero, asi 22 hodin a my pak ještě jeli do nedalekejch skanzenů, který ale byly už samozřejmě zavřený. Viděli jsme pár hrázděnejch baráků a dřevěný větrný mlýny. Při cestě zpět se zas týpek ptal na cestu třech fakt moc pěknejch mladejch holek, ale ty nevěděly nic, tak z nich aspoň dostával co dělají večer. Když jsme přijeli do Gniezna, který se nám alespoň z auta moc líbilo, byla už tma. Ukázal nám kostel a projel s námi město, kde to celkem žilo.

            A pak nás odvez sem. 15km od Gniezna k jezeru, kde se údajně seznámil se svojí ženou. Na pláničce, mezi dunama jsme postavili stan a zalezli jsme. Příjemný spaní, pěkná noc.

… takže jsme u jezírka skejsli ještě jednu noc. Večer štípali komáři jak hovada, celýho mě poďobali, hlavně když jsem sral. Spát jsme šli celkem brzy, asi v 22 hodin.

Neděle, 7. července

            Vstali jsme v půl 10. V jezeře jsme provedli ranní hygienu, ale poněvadž začalo chcát, vlezli jsme zpět do stanu a chrápali až do dvanácti. To už nás to tam sralo, tak jsme sbalili saky paky a vyrazili na stopa. Šaman byl v hotýlku natočit vodu, ale prej to nešlo a přines jen 2/4 PET lahve. Nic extra. Chleba jsme neměli žádnej.

            Stop šel na píču. Napřed poprchávalo, pak pršelo, tak jsme stáli u křížku pod lípou a mávali na auta. Já pak šel do nedalekýho baráku pro vodu. Asi až ve čtyři jsme zaznamenali první úspěch, ale týpek měl malej vůz a vzal by jenom jednoho. To sme nechtěli a stopovali v tom svinskym horku dál. Projelo taky pár čechů, ale nezastavili, kurvy. Naštěstí asi za pět minut nato zastavil chlap – nemluva a odvez nás do Bydgoscze. Protože nás vyhodil kousek od Tesca, neváhali jsme a šli za nákupama. 2 x pivo Zubr, 2 x  pivo Kronk, chleba, bagetu, vodu, 1kg Tesco jablek. Nákup jak prase. Piva a bagetu jsme vyžrali u smradlavý řeky 100 metrů od Tesca. Nato jsme šli stopovat směrem na Gdaňsk. Chtěli jsme na hrad do města Gniev, asi 70 km od Gdaňsku.

            Šli jsme městem asi kilák a před mostem začali stopovat. Lidi mávali, smáli se, nicméně nikdo nezastavil. Pak nás ňákej párek poslal za most, asi 300m dál. Stála tam né moc dobrá stopařka, ale hned odjela. Bylo asi už 20 hodin a my pokukovali po místě na nocleh. Asi za čtvrt hodiny zastavili hovaďáci: chlap – Kojak se dvěma ženskejma, asi 40 let. Měl starýho medvěda s vlečňákem a že nás hodí do Gnieva. Poslouchali rock a já, jak byl vykalenej, chtěl tancovat a bylo mi príma. Cestou trochu chcalo, ale kochal jsem se krajinou a ani mi to nepřišlo. Vyhodili nás asi ve 22 hodin. Slabě chcalo a šeřilo se. Hrad byl boží. Velkej a byl už z dálky dominantou malýho městečka. Večer jak má bejt, naneštěstí se k nám na náměstí přilíp místní notorik a jal se nám dělat průvodce. Zřejmě nás chtěl přemluvit, abychom šli zakalit a zaplatili mu pár pivek, což se mu nepovedlo a tak se s náma grandiózně rozloučil. Dal jsem si poslední cígo před božim barákem a vydali jsme se hledat nocleh za cestu, co jsme po ní přijeli. Po pár set metrech jsme postavili stan na konci slepý ulice na plácku před nemocnicí. Začínalo zase chcát.

Středa, 10. července

            Ráno jsme procitli v tom hřbitůvku. Já se šel vysrat, pak i Šaman. Uvařili jsme kávičku, posnídali a šli hajkovat. Byli jsme rozverní a tak jsme na lidi mávali, tančili a všemožně skotačili. Zastavil mlaďák, nabíd mi cigaretku. Jel 110 ve městě a asi chvátal do práce, protože na zadnim sedadle ležela sváča. S pomocí mapy nás odvez na konec města k benzíně, kde samozřejmě konec města zdaleka nebyl. Šaman na benzíně koupil lehce gazovanou vodu a vyhodil tam bordel. Nějakej týpek nám poradil, ať jdeme dál, za viadukt. Tak jsme tedy šli. Byl to celkem flák, ale hlavně bylo strašný vedro. Stopovali jsme za křižovatkou, ale asi tři hodiny nám nic nezastavilo. Byli jsme docela hotový, hlavně Šaman chtěl furt koupit piva, ale nebylo kde. Horko bylo pekelný.

            Naštěstí najednou zastavil děda s tatrovkou. Byl v pohodě, ukecanej a řek, že nás odveze k bunkru po Hitlerovi, že to musíme vidět na vlastní oči. Cesta bylo dlouhá, páč jel dost pomalu. Cestou se stavěl u dcery v Margovu a my šli do supermarkáče a koupili: chleba, hrozně dobrou housku, dva banány, jabko, dvě piva a sýr. Něco jsme sežrali, dali ty piva a Šaman skák ještě pro další čtyři. Děda se rozloučil s dceruškou, co bydlela v novým sídlišti a vyjeli jsme. Do Ketrzynu. Vyhodil nás na autobusovej zastávce u hřbitova a my vypili ty piva. A rozhodli jsme se vykalit, tak jsme naproti ve sklepu koupili další čtyři piva. Měly okolo 6%.

Sobota 13. července, 13:33, Litva

            Úspěšně jsme prošli hranicema do Litvy. Napřed 8 km pěšky při kamiónech, pak pět kontrol v úseku asi dvou kiláků. Teď vaříme první suchý jídlo, těstoviny s paradajkovou omáčkou. Hned za hranicema. Stop bude asi krušnej. Nejezdí tu nic!

 Autobusem, už s pěknou náladičkou, jsme za 5 Zt dojeli k Vlčímu doupěti. Nechali jsme se vyhodit před lesem, což nám děda poradil. Hodili jsme bágly na hřbety a šli lesem po cestě k bráně. Míjeli jsme úplně boží lužní les, asi největší, co jsem kdy viděl. U brány do areálu jsme kalili v busovej zastávce ty piva... Já, už hrozně našrot, psal nějaký SMSky domů, Šaman šel do hotýlku zakoupit další čtyři piva. A to už jsem byl vykalenej jako prase. Jak tam tak popíjíme a klábosíme, přijel na bicykle hlídač, ptal se co a jak, my že jsme z Čech, nemáme prachy a chceme vidět bunkry. Pak se mlčelo a týpek odjel pryč.

            Byl už večer a my vyrazili zpět před les k jezírku, kam nás děda na nocleh nasměroval. Už si to moc nepamatuju, jen vim, že jsme se myli v jezeře a že přišli ňáký mlaďácí. Něco jsme kecali s jednou holkou a pak jsme nějak postavili stan a ulehli. Za chvilku jsem se poblil. Hned před stan. Šaman sváděl nekonečnou a nevítěznou bitvu s armádou moskytů. Ráno jsem byl seštípanej nehoráznym způsobem, nešel totiž zapnout stan.

Je sobota, 13. července, 20:53

            Jsme na Litevsko-Lotyšský hranici. Překvapili nás totálně ožralí pohraničníci, Lotyši. Samý mladý a pěkně zmrskaný. Vypadá to tu dobře!

            Vaříme vepřové ve vlastní šťávě. Auta tu nejezdí skoro žádný.

Čtvrtek, 11. července

            Ránko, kocovina, nic moc! Zaházel jsem tu šavli před stanem pískem. Nějakej zoufalej rybář se snažil přelstít ryby, ale marně. Pomalu začali jezdit lidi k vodě, my se tam motali, snídali a dávali se po kalbě do kupy. Trochu jsem si zaplaval, abych dovršil očištění a asi v 11 jsme vyrazili na bunkry. Na křižovatce u lesa, kde jsme vystoupili z autobusu, jsme vlezli do jednoho baráku pro vodu. Napřed nás přiběhli přivítat dva podivní psi a pak se s chrapotem ukázal týpek, takovej jasnej samotář. Vodu nám chtěl nalejt z hnusný konve, co stála u baráku, ale naštěstí už tam žádná nebyla, tak zevnitř přitáh kýbl a hrnek a my naplnili dvě PETky. Chlap se nás ptal, jestli je Polsko fajné, my že jo, poděkovali jsme a odešli za Hitlerem.

            Zas jsme šli až k hlavní bráně areálu, kde jsme se včera tak oddělali, a ještě kus dál, přesně podle mapky, co nám nakreslil náš kouzelnej děda. Poradil nám totiž, abysme to vzali proti směru normálních prohlídek a tudíž neplatili vstup.

            Bunkry ve Vlčim doupěti jsou fakt hovadský! Obrovský kvanta železobetonu, rozmístěný po lese a pomalu chátrající.

Neděle, 14. července, 15:27, Riga

            Vaříme v Rize v parku. Lidi trošku čumí. Před náma je velkej pravoslavnej kostel. Město bude asi pěkný, po obědě jdem na prohlídku. Je horko

             18:36, Riga

            Dožrali jsme meloun a pijeme pivko z PET. Jmenuje se Pilzenes a má jen 4,7%. Tady v parčíku, asi vedle z divadla, vylezly holky v krojích a ňák se tu točí a tančí. Ale hezký nejsou ani trochu. Jinak jsou tu samý ožralý lidi.

             21:15, u Baltu, asi 30km za Rigou směr Tallin

            Dorazili jsme k moři. Je tu boží! Mnohem hezčí než v Holandsku, písečný dlouhý pláže a za nima pár dun a hned lesíky.

            Slunce zapadá, romantika jak prase. Škoda, že tu s náma není krásná mladá holka s roztomile plochým a hnědým bříškem, která nám radila cestu a pak za náma ještě přišla s dotazem, co tu děláme. Zrovna v tej jejich prdeli... Jedem za mořem!

 ....

Prolezli jsme celej komplex a vstupní branou nepozorovaně vyklouzli ven. Když jsme se vraceli k jezírku, kde jsme měli pořád stan a věci, začal foukat vítr a když jsme ke stanu došli, začalo i pršet. Sbalili jsme všechno a vydali se na pěší tůru. Podél jezera, lesem, loukama, k tomu rozhled po pěknej krajině. Asi po čtyřech kilácích jsme přišli do vísky, hrozná prdel, a tám už celkem dost chcalo. Nebylo se kde schovat, tak jsme šli dál. Vítr hodně foukal, do toho déšť, nic moc. Byla mi zima, ale neoblíkal jsem se, abych měl pak suchý věci na převlečení. Ve vsi za další dva kiláky chcalo už pořádně. Schovali jsme se do busový zastávky a začala přímo smršť. Měli jsme to akorát, jinak bysme byli turch.

            Mezi kapkama deště jsme ohřáli gulášek. Byl s chlebíkem a tatrankou. Pršet přestalo, tak zas chůze asi čtyři kilometry. Bylo to po asfaltu a nepříjemný.       Došli jsme až do městečka, ze kterýho jsme včera odjížděli busem a kde jsme kalili ty piva. Stopovali jsme na zastávce na konci města, ale moc toho nejezdilo, tak jsme asi za půl hoďky jeli busem. Řidič byl divnej, furt něco žral a dělal při tom strašný škleby.

            Jeli jsme asi 20km za pár šupů, ale vystoupili jsme na opačnej straně Mragova, takže jsme zas museli kus pěšky. Naštěstí stál v cestě supermarkáč a byl zakoupen meloun, housky a pomáda, což trochu rozjasnilo unavenou mysl. Stopovat jsme započali asi až v osm večer, u takovýho malýho stánku, kam se za chvíli slezlo asi osm mládežníků a když nám zastavilo auto, tak tleskali.

            Kluk nás, bohužel, odvez asi jen dvacet kilásků do Mikolajek, kde už jsme nic nestopli a vyrazili nocovat za kravín, vedle ohrady s bejkama. Trochu jsem se vysral a zalezli sme do stanu. Bylo to asi první noc, co nelítaly ty kurvy komáří. Noc na louce.

Pondělí, 17. července, 21:11

            Jsme u moře. 85 km od Rigy, směr Tallin. Rozhodli jsme se, že na Tallin serem, zítra se budem pomalu vracet zpět a pojedeme s kamióňákem do Čech. V neděli bysme měli bejt doma.

Pátek, 12. července

            Vzbudili jsme se asi tak v devět. Sluníčko už pálilo, tak jsem vyfotografoval Šamana s bejkama a šli sme k cestě. Tam jsme sežrali výtečnou snídu: půl litru mlíka, čokoládu, chleba a každej půl jabka. Stopovali jsme asi půl hoďky a zastavil mlaďák. Říkal, že dělal polytechniku a že shání práci, který moc v Polsku není. Vyhodil nás na křižovatce na Gizycko, kde jsme byli totálně v hajzlu, poněvadž slavná silnice č. 16 vypadá asi jako u nás mezi vesničkama. Skoro nic nejezdilo, tak jsem smot cígo a pokuřoval. Lidi, co projížděli kolem, ukazovali samý kraviny se společnym výsledkem, srali na nás. Pak, zčista jasna zabrzdil kluk s chlápkem v červenej káře, ale ani nevěděl, že jedem po šestnáctce. Stejně jsme nalezli a odjeli s nima až k benzince k městečku Orsyzs. Odtaď jsme šourkem došli na kraj na autobusovou zastávku. Za necelou hoďku, kolem poledne, zastavil krásnej Ford. Řídil děda, ze kterýho se později vyklubal vysokoškolskej profesor. Auto bylo samej airbag, kompletní výbavu a taky pěkně jelo. Děda cestou vyřídil dva hovory, v tom druhym domlouval nějaký lekce z čehosi. Týpek, kterej mu volal, jel zrovna na dovolenou do Prahy. Odvez nás na konec Augustowa, na vlakovou zastávku. On jel do blízkýho jachtovýho klubu.

            V zastávce jsme usmažili lunchmeat, flákli ho na chleba a poobědvali. Hic byl velkej, takže na silnici při stopu požitek. Aut jezdilo hafo, ale zastavil kluk s polským fiátkem. Tak tak jsme se tam nasulcovali, bohužel jel jen devět kiláků do ňáký prdele.Pěšky jsme ušli zas asi půl druhýho kilometru na vršíček s bus-stopem. A tam jsme vykejsli čtyři hodiny.

            Pařák, voda skoro žádná a hnusná (smrděla a měla fuj-ocas). Šaman šel pak do stavení pro vodu, což nás asi zachránilo. Nálada byla pod psa, páč aut jezdilo dost, ale vůbec žádnej kontakt. Ani hovno.

            Za ty čtyři hoďky zastavil kluk trambusem, že nás hodí do Suwalky. No supr! Bylo to asi 30 km. Kluk kecal, dal nám cígo a vypustil nás na kraji města. Že prej nemá čas, aby nás převez přes. Taky volal kámošovi, jestli nejede do Litvy, ale nejel.

            Ve studni jsem si pomočil hlavu, dotočili jsme PETky a razili do města. Nebylo to zas moc daleko, když jsme v krámku koupili dva sejry, dvě piva, čtyři housky a šli se najíst mezi baráky na dětský hřiště, kde si, kupodivu, hrálo spousta dětí. Dali jsme si ten sejra, pikantní rybičky se zeleninkou a zalili to pivkem. Při jídle na nás doráželo, hlavně na ty rybičky, roztomilé koťátko a to tak vehementně, že za chvilku jsme byli středem pozornosti všech těch děcek. Kočičce jsme dali vylízat prázdnou plechovku a jedno dítě ji pak odtáhlo pryč.

            Bylo už asi devět, vzali jsme bágly a pokračovali v chůzi přes město: kolem Mekáče, kde měl Šaman hejble, ale zkrotil jsem ho, pak místem, kde smrděly hovna, sídlištěm s moderním kostelem. Prostě až na konec města. Zapíchli jsme to kousek od silnice u rozestavěnýho baráku. Myslim, že do opravenýho stanu se moc komárů nedostalo, noc byla OK.

Sobota 13. července

            Po procitnutí jsme uvařili kávičku a snědli chleba se sejrem. Vylezli jsme na cestu a na busovej zastávce kousek za koncem města hajkovali. Ňákej trapnej stopař si stoup daleko před nás, ale my odjeli stejně dřív. Zastavila Škoda 120 bílé barvy, dost jetá! Chlápek byl asi velkej škodováckej fanda. Říkal, že už je to jeho třetí. Bavil se převážně o škodovkách, ale byl to kousek, tak to šlo. Vysadil nás osm kiláků od hranic s Litvou. V krámkách u benzínky jsme nakoupili chleba, vodu a dva nanuky. Já pak ještě skočil pro hajzlpapír, kterej nám došel. Paní vůbec nevěděla, co chci, musel jsem jí ukazovat... Bylo to krapet trapný.

            S hajzlákem a pomočenou hlavou jsme se vydali na pěší pochod podél kamiónů. Až na čáru. Mezi trucky stály asi tři Češi a pár Slováků. Čechy jsme zdravili, abysme si je načali a pak nám zastavili. Byli z Opavy. Hranice byla daleko a po cestě se v tom vedru moc dobře nešlo. Šlo se vlastně dost na hovno, takže když jsme konečně uviděli celnici, byli jsme rádi, ale hotový.

            Napřed jsme museli stát za závorou s autama a když nás mladej celník vpustil, štrádovali jsme si to k prvnímu okýnku. Všechno OK, ale těch okýnek a závor tu bylo asi pět. V posledním seděli dva týpcí, zavolali si nás a očividně je zaujala moje stará fotka, ještě s hárem. Jeden z nich si listoval pornočasákem, zahlíd jsem píču přes celou stránku. Hned za posledním okýnkem jsme učmuchtili první sušenej oběd. V díře vedle nás, asi 1,3m hlubokej, plavalo asi patnáct skokanů zelenejch a hnědejch. Ňáký Rusácí nebo Ukrajincí zalezli za náma do křoví, ale asi se jim nezdařilo překročit čáru, protože se za chvíli vrátili.

            Po obědě jsme stopovali, ale nic nejezdilo. V zoufalství jsme napsali ceduli PROSÍM, ČEŠI, že ji budeme ukazovat českejm kamiónom. A zabralo to! Ty dva opavácí vskutku zašlápli brzdy a vzali nás. Byl to fotr se synem, mě vez fotr. Byl v pohodě. Napřed, že nás vemou na parkoviště, abysme mohli jet do Vilniusu. Cestou jsme se ale dohodli, že s nima pojedem až na LT/LV hranice a vemem to napřed do Rigy a Tallinu a pak zpět přes Vilnius. Na tom parkovišti, kde nás původně chtěli nechat, šli jíst a my seděli vedle náklaďáků. Když dožrali, dostali jsme každej po pivku a jelo se dál. Krajina v Litvě je docela monotónní. Jedna cesta, žádná auta, kolem dřevěný osamělý baráky, louky a pole. Sem tam jezírko a památník.             Týpek říkal, že kouří sto denně, což taky stvrzoval neustále zapáleným cigárem. Jezdí po světě, teď hlavně na východ: Rusko, Lotyšsko, Estonsko, Finsko. Jeli až do St. Petěrburgu.

            Vyhodili nás na Litevsko-Lotyšskej hranici, kde nocovali. Rozloučili jsme se a smluvili, že by nás v pátek hodili do Čech. Prošli jsme celnicím kde úřadovali vykalený pohraničnící, jeden na nás furt šeptal: Attention! Attention!, jinej ho tahal pryč. Vyměnili jsme tam 20USD, za což jsme obdrželi 10 LAT. Bylo už asi devět večer, protože se tu šoupe čas o hodinu dopředu. Přes hranice vůbec nic nejezdilo.

            Přímo v areálu celnic jsme uvařili zatim asi nejhorší jídlo, hovězí ve vlastní šťávě a skoukli pěknou holku z ňákýho zájezdu. Frisbee házet nešlo, páč foukal fítr, tak jsme šli. Asi půl kiláku od přechodu hned kousek od cesty stála stodola a za ní spustlej sad. V něm jsme postavili stan, napsal jsme SMS domů a ulehli sme. Moc dobře se nám nespalo, protože Šaman měl po tom jídle hrozný větry a bylo mu blbě. Navíc jsme měli pocit, že někdo venku chodí. Nakonec vše OK.

 Úterý, asi 15 hodin

            Válíme se pod borovicema 30 metrů od moře. Chráníme se tu před slunkem, který pálí velmi silně. Lidí na pláži je dost, přestože voda je trochu zelená a plavou v ní řasy. Odpoledne valíme už zpátky, někam před Rigu.

Neděle, 14. července, Riga

            Zase jsme se vykopali až někdy kolem desátý. Došli jsme asi kilák k malej benzince, kde jsme posnídali sušenky Disco a suchej chleba. Ještě jsme koupili další, první lotyšskej chleba, co vypadá jako vánočka, má tvrdou tmavou kůrku, ale jinak je podobnej českýmu. Stál asi 0,3 LAT. Já si byl na hajzlech vyčistit chrup a trochu se opláchnout. Srát tam nešlo, byl to humus. Stopovali jsme na výjezdu z benzínky, nejezdilo ale téměř nic. Naštěstí se pak objevil českej kamión, my ukázali PROSÍM, ČEŠI a on zastavil!

 Úterý večer

            Sedim proti moři, jsem vyhulenej. Naprostá pohoda… Ale ejhle. Nemam co pít… Šaman šel před čtvrt hoďkou nakoupit, ale…

Byl to asi třicetiletej týpek se Scanií. Byl opravdu moc hodnej, nabíd se, že nás v pátek vyzvedne a odveze nás do Prahy. Předali jsme si čísla, kecali jsme o Lotyších a Češích, kurvách a městech. Jel taky na Petěrburg, takže nás vysadil na obtahu, asi 20km od Rigy. Bylo tak kolem dvou odpoledne.

            Stop byl v prdeli. Stáli jsme na takovej skoro dálnici na zastávce, aut jezdilo hrozně, vedro bylo taky hrozně, ale nikdo nezastavoval. Když přišli dvě ženský, stará a mladá, odjeli hned. Nám pak zastavil kluk s dodávkou na ovoce. Vez asi jen tři přepravky, jinak byl volnej. Hodili jsme bágly dozadu a zasedli. Poslouchal místní techno-pop rádio, takže hudba nic moc, ale aspoň hrála nahlas. Odvez nás k centru a byl to docela flák. Moc toho nenamluvil, jen se ptal, jestli jedem do hotelu.

 Riga

            Zastavil nám u památníku, sloupu, nahoře stála paní, dole jí jistili svalnatí vojáci. Kousek dál stál větší pravoslavnej kostel, ve kterým právě sloužili mši.V parku za ním jsme sestavili náš kuchyňský aparát a uvařili těstoviny. Byly moc dobrý. Lidi po nás pokukovali, my zas po nich. Krásný holky, který se tu údajně vyskytujou ve větší míře, jsme neviděli skoro žádný. Dalo by se říct, že byly spíš horší.

            Po jídle a cigárku jsme se vydali do města. Riga je pěkná. Pěkný baráky, takový velký, pěkný historický centrum. Na jednom náměstíčku u turist centra, jsme narazili na dva Čechy. Kluka s chlapem, který vezli do Petěru tatrovky. Měli nějaký problémy s papírama, tak si šli prohlídnout město. Vyfotili jsme je před zajímavym kostelem a opustili je. Ňáký individua nám chtěli vnutit pohledy a píčovinky z jantarů, ale neměli šanci.

            Šli jsme při řece, přes kterou se klenul zavěšenej most, podobnej tomu v Rotterdamu. Když jsme si v jednej uličce chtěli odpočnout, vyfakoval nás voják, že tam bejt nesmíme, páč ten barák je parlament. Tak jsme teda šli odpočívat vedle do parčíku.

            Zase jsme prošli centrem a vymysleli, že pojedem kousek k moři vlakem. V krámku jsme koupili půl melouna, 1,5l piva, chleba, dvě pomazánky s česnekem a dvě vody. Dohromady za 2,48 LAT. V dalším parčíku, vedle divadla, jsme požrali melouna a vykalili pivo. Pobíhaly tam nějaký krojovaný holky, točili se na video a pak I nás. Chtěli jsme se zeptat, kudy na nádraží, ale všichni mluvili rusky. Nakonec nás nasměrovali na trolejbus č. 17. Chtěli jsme dát černou jízdu, ale v trolejbáči prodávala paní lístky za 0,2 LAT/osoba. Tak na nádraží! Bylo to kousek od místa, kam nás dovez kluk s ovocem. Před nádražní budovou zakoupil Šaman dvakrát bakoš za 0,4 LAT. Byla to výborná, obilná usmažená placka s nádivkou.

            Vlak do Carnicavy stál 2,4 LAT a ve vlaku, kterej byl celej dřevěnej, nebyly hajzly a mě se chtělo hrozitánsky chcát. Cesta trvala nekonečnou půlhodinu.

            Carnicava je prdelka, asi tři kiláky od pláží, na který nás navigovala krásná holka. Ve kšeftu jsme koupili 2x1,5l piva v PET a šli k moři. Napřed vsí, pak chatovou zástavbou a nakonec lesem borovic.

            Moře bylo úplně boží. Velký písečný pláže, otevřený moře, skoro žádný lidi. Šaman se koupal, já ne, páč to bylo studený. Pak jsme asi do půlnoci kalili piva a koukali na moře. Stan jsme poprvé nepostavili, možná to bude blbost, komáři docela lítají. Zkusili jsme na ně repelent, ale stan je stan. Věci přes noc dost navlhly. Spali jsme hned za prvnim valem u moře.

Pondělí, 15. července

            Hned po probuzení jsem vyrazil sbírat na pláž jantary. U moře nikdo nebyl, parádní ránko. Voda byla super, ale jantar jsme našel jen jeden a malinkej. Zato tam bylo vyplaveno spousta krásně omletejch klacíků a dřev. Ve velikej louži na láži jsem sebral pár ulit z mořský havěti.

            Uvařili jsme kuřecí nářez a kávičku. Přesně tolik stačilo na moje i Šamanovo sraní. Pak pomalu začali chodit lidi. Vykoupali jsme se a umyli v moři a pak se tu váleli.

            Asi v půl třetí jsme se sbalili a v tom největšim parnu vyrazili do Carnicavy na stopa. Byl to opruz. Ve vsi jsme koupili dvě vychlazené, lehce gazované vody a chleba, ze kterýho se posléze vyklubala veka. Vše to stálo 0,92 LAT. Došli jsme asi kilák za ves a stopovali směrem k hlavní cestě na Tallin. Směr Adaži-Pabaži. Chtěli jsme tam dojít napřed pěšky, ale ta holka a mapa říkaly, že je to jedenáct kiláků. Tak sme tedy stopovali. Báby, co přišly na autobus, si asi povídali něco o stopování, ale těm lidem tady nerozumíme VŮBEC nic.

            Asi za dvě hoďky zastavil starší pán. Mluvil dobře anglicky a dovez nás na tu cestu. Byli to čtyři kiláky. Za mostem přes celkem špinavou řeku jsme chvíli hajkovali a zastavil hustopán. Vypadal jako nasranej Rusák, myslel jsem, že nás pošle do pekel, ale nic takovýho. Vracel se z Irska, kde dělá a jel asi 50km zakalit za kámošem. Měl starýho Pasata bez zadní značky a bál se, že ho zastaví benga. Taky že na cestě stáli, tak zastavil a šel si koupit Chesterfieldky, který stejně neměli a když policajt zašel za kiosek, pokračovali jsme dál v cestě. Povídali jsme o Irsku, práci, ruskejch bastardech co jich je v Lotyšsku 50% a v Litvě 20% a o politickým bordelu, kterej je všude.

            Vyhodil nás 85 km od Rigy, na cestě do Tallinu, v lesích, asi 100m od moře. Ale to jsme ještě nevěděli. Stopovali jsme asi do sedmi, ale nic nejezdilo, tak jsme popošli asi dvě stě metrů k baru nad mořem, no a tam jsme ještě teď (středa, 14:30)

            U kiosku jsme ohřáli guláš a sežrali ho s rybičkama se zeleninkou a s celym chlebem. Rozhodli jsme se, že na Tallin serem a že pojedem v pátek domů s těma kamióňákama. Přesunuli jsme se k moři. Pláž byla pěkně velká, ale voda hnusná, zelená s řasama. Fůj! Nekoupali jsme se. Stan jsme postavili asi až v jedenáct večer a to bylo ještě světlo. Šeří se před půlnocí. Noc v klídku, akorát kolíky moc v písku nedrží.

Úterý, 16. července

            Asi v devět mi vzbudilo slunce a pařák ve stanu. Šel jsme při moři asi půl kiláku a hledal jantary, který tu ale zřejmě nejsou. Nenašel jsme ani hovno, tak sem sebral aspoň nějaký pěkný kamínky.

            Snídali jsme chleba s výbornou česnekovou pomazánkou, ale bylo toho málo. Chleba došel, zbyly nám dvoje rybičky. Celej den, až do pěti odpoledne, jsme se váleli v lesíku u pláže, dvakrát jsme se koupali a taky sme krmili mravkolevi mravencema.

            Asi ve čtyři jsme uvařili těstoviny, sbalili si věci a vylezli na cestu ke kiosku stopovat. Samozřejmě nic. Sežrali jsme poslední, několikrát přetavenou  čokoládu a rybičky v tomatě. Kolem projeli tři český kamióny, ale nezastavily ani na naší ceduli. Sralo nás, že asi neodjedem. Lidi se smáli, ukazovali, že maj plno, nebo že nás nevezmou. Pak jel českej tirák v protisměru a zastavil na parkovišti u kiosku. Vyslal jsem Šamana, ať mu jde říct, aby o nás informoval vysílačkou jiný kamióny. Přišel s dobrou zprávou: zítra kolem šesti večer pojedem s tutim týpkem domů. Jede do Tallinu a bude se tudy vracet zpět. Prej nás naloží. Uvidíme!

            Vzali jsme tedy bágli a šli se zase plácnout na pláž. Slunce už nepálilo a zničehonic nás oslovil kluk ze Zlína. Jel stopem do Amstru, pak do Tallinu a teď jel s nějhakým Litevcem na polský hranice a domů. Pokecali jsme a on, že musí jet. Za chvíli se vrátil, jestli nemáme fajfku. My že jen papírky. Vytáh kousek hašiše a dali sme brko. Asi po deseti minutách odjel.

            Zůstali jsme sami u moře, západ slunce před náma. Házeli jsme si v příboji frisbee, prostě pohoda! Šaman pak šel do kempu pro vodu a chleba. Když to dotáh, uvařili jsme těstoviny s houbovou omáčkou. Padla k tomu půlka chleba.

            Asi v půl jedenáctý jsme rozdělali na pláži oheň a čuměli jsme na červenou zář na západě. Měsíc dorůstal a házel do moře krásný šajny. Spát jsme šli ještě vyhulený zas na to místo jako včera. Bylo krátce po půlnoci.