Kavkaz a Irán 2010 Po zemi a moři na Kavkaz a do Iránu.

 

Pátek , 21. květen
Ráno vstávačka asi v sedm. Lehce hektickej odjezd na busák. V 8:20 sedíme ve žlutym busu Student Agency a za hodinu máme bejt na Zličíně. Taky že jo, s igelitovkama v rukou se metrem dosouváme na Florenc, kde na nás čeká Lenka s miminem.
Je krátce po desátej. Mimčo je v rychtiku, vypadá v tom kočárku spokojeně. Máme nabalený ňáký brka, tak lezem pod most vedle muzea a spálíme hned dva. Lenka si uždibává z veselýho koláčku malej ždibec, a ač ji tvrdíme, že to moc nedává, je hned veselá. Nahulený jdem zpátky na busák, kupujeme vody za tři pětky kus a Ady řeší storno Šamanovo jízdenky.
Všechno tak ňák vychází, autobus stojí v jedenáct nastartovanej na peróně č. 6. Je to bílej mercedes „Euro lines“, hit roku 1990. Před busem postávají samý Moldavcí. Asi. Jeden mlaďák si nás prohlíží a na půl huby říká druhýmu, že to teda něco uvidíme. Loučíme se s Lenkou a i s báglama a s partou igelitovek se naloďujeme do zaplněnýho busu. Je to zajímavý, ale skoro všude je plno. Vzadu na houpačce volno je, ale bohužel místo polstrungu sedačky je tam jenom papírová krabice a přes ní ty železa docela tlačí. Jinde mi ale nechtí, tak si sedam, Ady se vnucuje k pánovi v saku. Chlápek vedle mě ale taky vyhmát lepší flek a naštěstí jeho sedadlo, jako jediný na houpačce, polstrung má, takže jako zázrakem najednou sedim skoro špičkově. Já, vlevo dva fleky s papundeklama, na zbytku houpačky bágly. Sem pán zadku, cesta začíná.
Vše probíhá víceméně poklidně. V Brně se jdu vychcat, Ady kupuje další vodu, pokouříme a pokračujeme přes Hungaristán do Rumunska. Naneštěstí, v důsledku povodní, spad nebo se zaplavil nějakej most a asi tři hodiny popojíždíme deset kiláků v koloně. Moc dobře se mi nakonec nesedí, pobolívá mě vnitřní strana stehen, pruda

Sobota , 22. květen
Kolem poledne překračujem hranici do Moldávie. V Evropě sem takovou hranici neviděl. Čtyři budky na hrázi obří přečerpávací elektrárny, kolem příroda, co regeneruje, a klid. Takovou práci bych si taky představoval. Pokuřujeme a Ady navazuje kontakt s Víťou. To je asi třicetiletej týpek pracující v ČR, co nám dohodí ne moc laciný ubytování v Kišiněvě.
Přechod hranic je bezproblémovej, nikde moc nekontrolujou a ani moc neprudí. Víťa se snaží obstarat to bydlení, volá švagrovej, aby si nás vyzvedla v Kišiněvě, ale údajně nemůže, proto vystupujem s Víťou kdesi na vsi, asi 80 km od hlavního města.
Chvilku čekáme u hlavní silnice na týpka s povozem. Auto neni k mání a pěšky to nejde – Víťa pašuje asi 100 kg mědi. Má to v těch taškach a nejde s tim skoro hnout. Kobylka i vůz za chvílí přijíždí, všechno to házíme do žebřiňáku, že se už ani nevejdu na sedačku, a tak sedim na zadní hraně a balancuju na těch mocnejch výmolech a dírách. Vsí prochází takový rovný cesty, ale asfalt většinou chybí, všude je spousta louží a bahniska. Kobylka si ale jde nekompromisně.
Víťovo baráček je skoro na druhym konci vsi. Starej domeček, pár stavení kolem a celkem rozlehlá zahrádka. Chvíli tu vyčilujem a v řádnym lijáku odjíždíme Víťovo letitym tranzitem na jídlo k sousedovi, kterej se mu stará o barák. Dostáváme dobrou koprovou polívku, domácí chleba a karboše. Jakýsi koleno uvězněný v sulcu dává jenom Víťa.  Po jídle že tedy vyrazíme do Kišiněva, ale ouha. Zacvak jsem všechny dveře, a to sem posral, páč odemknout nejdou ani jedny. Asi půl hoďky běháme kolem dodávky a snažíme se do ní nějak dostat. Nakonec se nám podaří odpreparovat přední okýnko a konečně to otevřít. Dokonce se nám ho tam povede nerozbitý vrátit.
Při tom úpornym otvírání zlomil ale Víťa klíček od zapalování, takže ještě jedeme k tomu kámošovi, co pro nás přijel s povozem. Ten má na zahradě slušnej mrdník, ale hlavně vlastní svářečku a za chvíli klíč kvalitně zavaří. Vedle dílny má i sklípek, kam nás zatáhne na ochutnávku vína a kořalky. Pijeme akorát my, chlapci domorodci údajně kvůli zdravotním komplikacím nekalí.
Ady si dává dvakrát 100 g kořalky a tři sklenky vína. Na zahradě je slušně zabahněno. Víťa ještě dofukuje kola, obdarováváme týpkovo dítě kravinou a vyrážíme. Cesta je celkem široká a rovná, ale samá díra. Víťa, patrně z důvodu úspory paliva, vypíná během jízdy motor. Zpočátku se trochu obávam, aby moh točit volantem, páč nesvítí ani žádný kontrolky, ale vše je v pohodě.
Tranzit jede OK, i když pár kiláků před městem to vypadá, že je útrum. Auto ňák škytá, skoro jako by docházela nafta, ale Víťa mele něco o zanesenym sání či co. Do Kyšiněva přijíždíme s tmou. Panelák, ve kterym budeme dvě noci spát, vypadá hustě. Má na sobě různý improvizovaný přístavky a je pěkně členitej a pestromateriálovej. V přízemnim, asi třípokojovym bytě na nás čeká usměvavá paní s pěknou dcerkou a jejim chlapcem. Předávají nám klíče a mizí pryč.
Necháváme bágly na cimře a vyrážíme asi půl kiláku do supermarkáče  nakoupit pivo a nějaký pochutiny. Cigára tu stojí od 4 Kč, Lucky Strike jsou asi za 15 Kč. Pohoda. Ady je po tom sklepnim koštování docela veselej. Doma pijeme v kuchyni piva, kecáme s Víťou, kterej tu bude spát s náma, a asi v jedenáct zalejháme do manželský lože.

Neděle,  23. květen , Moldávie, Kišiněv
Probíráme se asi v osm. Víťa nám dává instrukce a padáme ven obhlídnout město. Napřed posnídáme v docela lux zahrádce. Máme vajíčka, toust a čaj. Pak pivo. Začíná se dělat vedro. Původně jsme měli jít do města odpoledne s Víťou, ale nějak se protáhla jeho cesta kamsi za město prodat pašovanou měď.
Flákáme se kolem baráku a čekáme asi do 14 hodin. Před bytovkou na dětskym hřišti pokalujeme lahváče. Sídliště působí pěkně poklidně, jakoby park, všude jsou vzrostlý stromy, předzahrádky prorostlý bujnou vegetací a mezi tim stánky s tovarem. Taky už máme v sobě ňáký ty cookies.
Do centra je to maršrutkou asi čtvrt hodinky. Moc toho tam ale k vidění neni. Ňáký kostely mezi parkama a tim to hasne. Lehkou přeháňku přečkáváme v jednom z parků a kalíme pivo. Když nás město už moc nebaví, nacházíme poměrně příjemnou hospodu kousek od hlavní třídy. Pijeme piva a ochutnáváme malinkatý šašliky.
Maršrutkou, tentokrát nějakou přímější, se vracíme zpět do naší čtvrti. Poflakujeme se kolem baráku, dáváme další lahváče a je nám dobře. Víťa nakonec dorazí asi ve 20 hodin, páč se mu opět vyjebal tranzit. Přivez s sebou i dva kámoše, ale ti toho moc nenamluví. Chvíli všichni čumíme na bednu, ale po chvíli se místňáci seberou a mizí. Prej někam do baru. Zůstáváme v kvartýru sami, chcem sledovat hokej, páč údajně hrajeme ve finále, ale v bedně to nikde neběží.   

Pondělí , 24. květen,  Kišiněv – Oděsa
Vstáváme, dáváme sprchu a balíme. Rodinka akorát dorazila, tentokrát s jinou dcerkou, taky pěknou. Solíme jim nekřesťanskejch 130 USD, Víťa volá, že zas nestíhá, protože je s autem v servisu.
Bereme maršrutku na busovej vokzal, je dost zaplněná a vedro je. S báglama a igelitkama je to děs. Na busáku lehce posnídáme, ovšem poté zjišťujeme, že do Oděsy to jezdí z jinýho, Jižního vokzalu. Takže opět do maršrutky, ale nějak to nevychytáváme a najednou jsme někde v polích na konečnej. Řidič povídá, že jsme to přejeli. Přehazuje nás kolegovi a jede se zpět. Tenhle driver zná ČR, byl okupantem a líbilo se mu.
Stejnou cestou se vracíme a kupodivu skoro až tam, odkud jsme původně odjížděli. On ten Jižní busák je trochu bokem, ale řidič nám ho ukazuje a už je to v cajku. Autobusák nic moc, zbavujeme se posledních moldavskejch chechtáků a asi za pů hoďky se jede. Bus je docela v poho, ale je hrozný vedro. Má to bejt asi 120 km, ale ještě netušíme, že to pojedem skoro šest hodin. Krajina je pěkně zelená a zvlněná, sem tam nuzná vesnička kolem rozmrdaný cesty.
Hranice překračujeme bez problémů, jen se furt na něco čeká. Z čáry je to do Oděsy už kousek, asi 20 km. Přijíždíme sem kolem 16. hodiny. Město působí příjemně. Zase jsou všude vzrostlý listnáče, celkem slušný domečky a hlavně ty ženský jsou vidět pěkný.
Busák je kousek od vlakáče. Ady vytahuje bágl ze zavazadlovýho prostoru a je nemile překvapenej, páč batoh je celej mokrej od nějaký smradlavý kyselý sračky. Ani to nejde moc vysušit. Takže je nasranej.
Před nádražim ŽD měníme na hřivny a vedle ve stánku dáváme první šaurmu. Je lahodná, ale moc velká. Taky už zase lemtáme pivko. Po jídle se vydáváme hledat ubytko a máme kliku, před nádražní budovou je bohatá nabídka. Bábušky i chlapi nabízí jak celý kvartýry, tak i pokoje. My bereme nejstarší paní, vetchou stařenku, co chce 50 UAH za osobu a noc.
Babi si nás vítězně odvádí, suneme se s těma báglama za ní k autobusáku, kde nastupujem do městskýho busu a asi půl hodiny jedem městem. Je to flák. Bytovka, co v ní paní žije, má asi dvanáct pater. My budem bydlet v šestým, akorát nad korunama stromů. Byteček je to docela slušnej, akorát neteče teplá voda. Ady zabral 1,5 lůžko a pro mě jsme s paní postavili takový vojenský pérový lehátko.  Nic moc to nevypadá. Píšeme si všemožný kontakty na babi a jedem se podívat do centra.
Jakmile vylezeme z busu, začíná slušnej ceďák. Na plácku v parčíku vystupuje jakási americká rocková skupina. Město je to extra výstavní. Chvíli jsme schovaný v průjezdu na hlavnim korzu, páč chčije moc. Všude jsou drahý restaurace, opravený baráky, luxus. Jdem se podívat předevšim k Potěmkinovo schodišti, který je ňáký proslavený a vede z centra dolů k přístavu. Poklidně se procházíme, pak kupujem lahváče a kalíme je na slavnejch schodech. Pan bezdomáč, co k nám přijde, chce buď prachy na vodku, nebo ji má v igelitce a chce, abysme s nim popili. Nám se moc nechce a děláme, že ničemu nerozumíme. Je slušnější než my, s omluvou odchází.
Už je šero a my zabloudili při hledání busový astanovky. Vono to město je pěkný, ale ty ulice jsou si všecky dost podobný. Taky jsme zas na cookies, takže je to prdel, a páč už je docela pozdě, jímají nás obavy, aby MHD ještě jezdila.
Nakonec tedy zastávku nalézáme a k babi přijíždíme asi po 22. hodině. Už prej o nás měla starost. Zalejham na rozvrzanej proleženej kavalec a vytuhávam. Oděsa na nás zapůsobila pozitivně.

Úterý 25. květen,  Ukrajina, Oděsa
Babi nám uvařila čaj, půjčila mapu města a mohli jsme vyrazit na delší prohlídku Oděsy. Páč včera bylo už pozdě a navíc pršelo, jeli jsme zas do centra, ještě jednou poguljájovat po korzech mezi výstavníma palácema. Nebejt nápisů v azbuce, ani bych nevěřil, že jsme na Ukrajině.
Úplně nejdřív jsme ale vyhledali kancelář Ukrferry a po směně 400 USD zaplatili Vladlenovi lupeny na loď. Vše proběhlo hladce, až na tu směnu, kde nám nechtěli vzít zmačkaný dolary. Loď by měla odplouvat v pátek před půlnocí. Máme tedy pár dní na dovolenkovej plážovej pobyt.
Kancl Ukrferry je v samym centru, takže s lupenama v kapse kráčíme stínem stromů kolem opery, Puškinovo sochy (hlavy) zase na schody, kde se ládujeme slušnou dávkou cookies. Holky se fotí nahoře na schodech, až nám z toho vysychá v hrdlech a jdem si koupit lahváče. Kalíme je v parku mezi schodama a hlavou Puškina. Cookies pomalu najíždí...
Zvolna se vydáváme při moři směrem, kde tušíme pláže a knajpy. Jdeme furt různejma parkama, začíná trochu pršet, tak se stavíme na pivku ve stánku Staropramen, kde ale neni skoro nikdo. Pokračujeme ještě kousek dál a tady už začínají pláže a všechno, co k nim patří. Plážový knajpy. Máme hlad, tak usedáme pod střechu docela velký restaurace. Dáváme pivo, čumíme na moře a pláž a protože přichází silná přeháňka, objednáváme si jídlo. Nějaký arménský maso nebo co. Je to dobrý. Po dešti a dalšim pivku pokračujeme při plážích dál. Cookies jedou dost.
Na další pivko se stavujeme o kus dál, tentokrát na lahváče vyfasujeme i papírový pytlíky, takže nevíme, jestli se teda venku kalit smí či nikoliv. Je pěkně. Když neni přeháňka, je dost hic, ale špatný je to extra lepivý bahýnko. Po pár krocích mam obalený boty a jde se fakt nahovno.
Při pobřeží jdem docela flák, ňákejch pár kilásků. Do naší čtvrti se vracíme už zas za tmy. Jdem ještě do supermarkáče naproti naší bytovce dokoupit pivo a ňáký potraviny. I přes celodenní kalení piv se cítim docela ready.

Středa,  26. květen, Oděsa-Iljičevsk
Po ranní sprše ve studenej vodě a čaji od babi sjíždíme rychlovýtahem dolů. V tom baráku asi neni schodiště, jen dva letitý výtahy. Babi nás vede na zastávku, odkud jezdí maršrutky do Iljičevsku. Jede to za chvíli a trvá to tam asi půl hoďky.
Vystupujem na jakejsi hlavnější ulici a hned se pídíme kudy na pláž. Městečko se mi docela líbí, taková zdejší klasika, zase stromy mezi barákama, rovný ulice atd. Na pláž je to tak deset minut chůze. Vláčíme ale všechny věci, pár igelitek, já k tomu ten foťák, takže se dost nechutně zapařuju.
Plážička je příjemně zaplněná místníma krasavicema, tudíž usedáme do jediný otevřený knajpy a pouštíme se do dnešní várky piv. Za barem operujou dvě starší dámy. Všude se to připravuje na víkend, kdy začíná sezóna. Páč zatim nevíme, jak se spanim, vyrážíme po dvou Baltikách směrem, kde čujeme možnost noclehu. Napřed se ptáme u paní v židovskym stanu, co stojí na louce mezi městem a mořem. Paní nás posílá někam dál a modlí se za nás. Vedro je sviňský.
Procházíme takovejma domečkama v bujně zarostlejch zahradách a další paní nás posílá dolů k moři. Tam už se prej doptáme. To sedí. Dole pod svahem je resort jako prase, mocná spleť baráčků s balkónama, terasama a pavlačema. Takový zhuštěný rekreační městečko, kde ale zatim skoro nikdo neni.  Ujímá se nás hodnej pán, kterej si nás teda napřed plete s Němcema, ale nabízí dost luxusní v podstatě apartmá za 25 USD na noc pro oba.
Je to trojpatrovej domek na kraji spleti resortovejch uliček, dole je kuchyňka a hajzl, nahoře pak v každym patře dva pokoje po dvou postelích. Pán nám nahazuje i lednici, ze který to teda dost příšerně smrdí, řek bych po ňákej rybě.
Necháváme sumky na cimře a vracíme se na naší oblíbenou pláž, do stínu přímořský hospy. Kalíme Baltiku za Baltikou, až je podvečer a hlad nás vede na druhou stranu pobřeží, kde snad bude nějaká žrací příležitost. Tímhle směrem pokračujou pláže a plážový atrakce, ale vše je ve stadiu příprav. Stáčíme se tedy od moře k městu a lezeme do celkem drahý venkovní restaurace, kde si objednáváme piva a ňáký maso, shodou okolností zas na arménskej způsob. A je to tedy luxusní pokrm. Masová směs zabalená v křupavej placce.
Po večeři navštívíme ještě nedalekej supermarket kvůli nákupu nějakýho jídla a vody. Podvečerním městem se vracíme do našeho resortu, chvíli čumíme na bednu a vytuháváme.

Čtvrtek, 27. květen, Iljičevsk
Kupodivu mi ráno neni blbě. Je to záhada. Po celodennim pití piva. Trochu jsme se na pokoji najedli, uvařili si čaj a s ňákym pánem jsme odjeli vozem do města. Byl hodnej, furt něco povídal.
Centrum městečka neni nikterak rozlehlý, pár ulic s restauracema, kavárnama apod. Poptáváme se po netu, ale kavárna je zakryta, tak aspoň lezem do opět lux restaurace a dáváme boršč. Výtečnej je. Slunko už si zase jede, řešíme e-maily v jinej netcafé. Zjišťujeme, že se nic významnýho neděje, a přesunujem se k moři. A kam jinam, než do naší oblíbený knajpy.
Skoro celej zbytek dne jsme strávili pitím piv a pozorováním ženskejch. K večeru jsme zašli do města pojíst šaurmu, pak ještě vypít pivo u moře a domů.

Čtvrtek, 27. květen, 15:17, Iljičevsk, bar u moře
            Opět kalíme piva v hospě u městský pláže. Loď do Gruzie nám jede až v sobotu večer, tak si to tu ještě užijem. Probíhaj tu tučný přípravy na sezónu, chlapy svařujou a zas rozbrušujou kovový konstrukce, ve vzduchu voní moře. Věkovej průměr na pláži je asi tak 20 let. Máme v sobě předposlední vaničku veselýho pečiva a čekáme, zda bude třeba požít i tu poslední.
            V tadytej hospě, kde vysedáváme každodenně, maj supr playlist. Obsahuje asi 6 písní, z toho 5 mejch oblíbenejch fláků, jako House of the rising Sun, Wind of Change, něco od Lintona K. Johnsona, a to jede už druhej den furt dokola.

Pátek, 28. květen, Iljičevsk, výlet k pevnosti
Po procitnutí a hygieně následuje lehká snídaně na pokoji. Pána, co u něj bydlíme, poprosíme ještě o jednu noc, páč jak jsme včera na netu zjistili, loď vyjíždí až v sobotu večer.
Protože už je nám trochu trapný zas celej den žrát pivo v tej jednej hospodě, rozhodujem se pro výlet do asi 50 km vzdálenýho Belgorodu Dněstrovskýho, kde má bejt turecká pevnost.
Doprava tam je ale vcelku krkolomná, musíme dvakrát přestupovat, vždy někde v polích. Vedro je.  Městečko je docela malý, aspoň na zdejší poměry. V bazárku sníme napůl šaurmu a vydáváme se k pevnosti. Je to asi půl kiláku směrem k moři.  Pevnost je rozlehlá, s hlubokejma šancema kolem.
V krámku vedle parkoviště kupujeme...pivo a jdem ho vypít k vodě pod pevnost. Vlastně to ani neni moře, ale jakýsi jezero či delta řeky. Lezeme pod stromy, kde už piknikuje a rybaří pár lidí. Usazujeme se na břehu a čumíme do celkem průzračný vody. Tolik vodních hadů a háďátek, co tu uvidíme za hodinu, jsem v životě neviděl. Od malejch světlejch tkaniček po půlmetrový kousky. Moc pěkný. Taky pozorujeme hejna rybek, furt čumim, jestli ten had na nějakou zaútočí, ale nic. Pojídáme tedy alespoň poslední veselou vaničku a pomalu se odebíráme zpět k pevnosti. Okukujem ji jen tak zvenku, hádáme, že uvnitř je stejně hovno k vidění, a zvolna se vracíme do města ulovit maršrutku do Iljičevsku.
Původně si představujem, že tentokrát pojedem nějakym přímějšim spojem, leč chyba lávky. Na busáčku nás odchytává šofér, se kterym jsme sem přijeli, a že pojedem zase s nim. Nu dobrá. Jdu se za 2 UAH vychcat a naloďuju se za Adym, kterej mi drží poslední místečko na monosedadle popravu. Úplně ze mě tečou čůrky potu, dokonce se mi potí i kozy a vana. Tudíž ani nemam radost, že všude kolem sedí mlaďoučký holčičky, jedna dokonce zabrala takovou pozici, že na mě čumí z asi 40 cm. No nazdar, to bude cesta!
Votíram se fest, ale ty fleky na kozách se mi skrejt nedaří. Holky vystupujou asi v polovině cesty, nás pán vysazuje úplně jinde, než nás nabíral cestou tam. A to někde v hajzlu, na vedlejší silnici, kde skoro nic nejezdí. Šofér na nás , už od čaje, haleká, že máme dál stopovat, páč maršrutky nejezdí. Dá se říct, že z toho velkou radost nemáme, přece jen ta srandovní vanička dost jede, ale nedá se nic dělat.  Navíc se ještě těšíme na pláž, takže do toho jdeme.
Kupodivu nám zastavuje asi třetí auto. Trochu postarší, ovšem černý fólie na sklech jsou. Týpek toho moc nenamluví, ale leckdy to hrneme i sto, což na zdejší silnice ujde. Do města je to tak 20 km.
Vylejzáme kousek od centra, tedy vlastně v centru. Zašli jsme zas do obchoďáku pro jídlo k večeři a piva. S nákupem se přesouváme k pláži a kousek od naší knajpy kalíme na kamennym soklu lahváče a čumíme na moře. Ještě se nám nechce domů, tak kupujem v knajpě další dvě várky lahvoňů a v klidu pozorujem příboj.
Večeříme na písečnej pláži hned v našem resortu za brutálního chcavce a buřiny. Naštěstí jsme schovaný na zápraží v ještě zavřenym domku. Je už tma tmoucí, vítr strhává prudkej déšť skoro do vodorovna a nad černym Černym mořem trhají tmu pořádný blesky. Pěkná buřina.
Těch 100 m do našeho bejváku se naštěstí dá projít pod balkónama, takže ani moc nezmoknem. Doma už jen krátká TV a spánek.

Sobota, 29. květen, Iljičevsk
Ráno se vzbouzíme v domku sami. Přestože pán včera povídal, že někdo má přijet v noci. Ještě se tu naposled sprchujem, vaříme čaj a snídáme. Pak se loučíme s pánama bytnejma, resortem, kam už najíždí první sezónní návštěvníci, a razíme.
Už je zas hic. Po včerejší buřině jsou cesty samá louže a všude je to lepivý bahno. Jakoby z nostalgie jdem na poslední dvě pivka do naší knajpy. Pan šéfík se dokonce diví, kde jsme byli včera.
Asi v jedenáct jsme se sebrali, nahodili bagáž na hrby, do rukou popadli igelitovky s časákama a jídlem a v polednim pařáku vyšli do města. Já čekal u zavazadel a Ady šel nakoupit proviant do supermarkáče. Zakoupil sýry, chleby, vodku a vodu. Ale oběma se nám chtělo sviňsky chcát a páč jinde to nešlo, museli jsme ještě na jedno točený do hospody. Pak už byl docela kalup.
Měli jsme ještě ve 13:30 vyzvednout nějaký papíry k loděnkám, kdesi v agentuře kousek od přístavu. Maršrutkou č. 80 jsme tam dojeli asi za půl hodinky. Bylo to stejnou cestou jako včera k pevnosti, zhruba ve třetině vzdálenosti, před pontonovym mostem.
Samozřejmě jsme tam dorazili asi o 40 minut dýl a skoro to vypadalo, že už je hotovo, páč ve většině kanclů už bylo zavřeno. Naštěstí jeden chasník, kterej kupodivu ještě pracoval, nám vytisk kýženej dodatek k loděnce, někam zavolal a povídal, že to večer nepopluje, spíš prej ráno. A že před lodí máme bejt od 20. hodiny. A ta loď kotví asi půl kiláku odsud.
Máme tedy půl dne čas. Zalejzáme na zahrádku takovýho café a poroučíme si pivo. Za chvíli se už s náma vybavuje starší sympatickej chlápek, bejvalej okupant a údajně majitel tadytoho a ještě jednoho café. Opět rád vzpomínal na Čechy, jak kšeftovali s foťákama a rádiama a jak chodili na pivko.
K jídlu si objednáváme pro změnu arménský maso se smaženejma bramborama. Je to dobrota. Na keramickym talíři to celý ještě vře a syčí. Akorát toho masa tam mam asi dva kousky. Dáváme ještě asi dvě piva a vyrážíme do přístavu.
Cesta tam nás nikterak neutvrzuje v tom, že jdeme správně. Spíš jako bysme si to hrnuli někam na nákladový nádraží, ale je to tak. Za budovou už kotví naše i jiný lodě a pár aut čeká, až je vpustí dovnitř.
Dáváme se do řeči se dvěma německejma klukama, který vaří kávu v expedičně vybavenym land roveru. Jedou do Gruzie. Kecáme, pijeme další a další lahváče, od kluků po dlouhej době i presso a těšíme se na nalodění a odplutí.
V osm večer začaly celní, pasový a posraný kontroly, který jsme zvládli bleskurychle, neboť se nás ujala starší silnější paní a celou procedurou nás protáhla mezi prvníma. Do 22. hodiny čekáme v odbavovací budově a pokuřujem. Pak přijíždí minibus, cpeme se do něj i s obříma báglama Gruzínců a jedem asi 100 m k lodi. Nějakej týpek nemůže najít svý bágly, čemuž se ani nedivym. Po pofidérních schůdcích stoupáme na šestou palubu, fasujeme klíč od kabiny č. 347 a Ady kupuje poslední dnešní pivka v lodnim baru. Kajuta je nóbl. Palandy, stolek i koupelna s hajzlíkem vypadají čistě. Jdem chrápat.

Neděle, 30. květen
V noci bylo v kajutě proklatý vedro. Příště musíme pořádně otevřít okýnko. Palubní tlampač nás probouzí v 7:45 a zve nás do restaurace na snídani. Stále kotvíme v přístavu.
Bašta moc nóbl neni. Nějakej kousek salámu, jakýsi krupky k tomu, chleba s máslem a čaj. Po snídani se rozkoukáváme po lodi, kontaktujeme se se spolucestujícíma. Dopoledne potkáváme kluky Němce, který se na loď dostali až někdy ve tři v noci a ani nebyli na snídani. Dáváme pivko a čumíme na přístav.
Asi v 11 loď vyplouvá. Pomalu, ale jistě, skoro to neni znát. Všichni čumí na palubách, fotí se a je krásně. Kouřit se na palubách nesmí, pouze na chodbách je zahuleno jak prase. Ty kamióňácí holt něco vykouří. Kus od pobřeží jsou vidět další lodě, ale když vyplujeme na širý moře, je kolem dokola samá voda.
Oběd je ve 13 hodin. Zas nás svolává paní z rozhlasu. Byly játra s nějakym prosem a dobrá polívka. Odpoledne kecáme s klukama a příležitostně s dalšíma spolupasažérama. K večeři je ryba s kaší, docela mi to chutná. Přes den mi bylo nějak divně od žaludku, možná tim nedostatkem piva, nevim...

Neděle, 30. květen, 12:30, nákladní loď Greifswald
            Plujeme. Po několika změnách ohledně termínu vyplutí jsme se včera po 22. hodině nalodili. Loď vypadá gut,  je to nákladní hovado, co vozí i lidi. Kajuta je docela luxusní, palandy, hajzl i sprcha jen pro nás. Akorát ty piva tu stojí 24 UAH, naštěstí nám došly hřivny, takže na kalbu to nevypadá. Máme akorát lahev vodky a flašku vína. Za čtvrt hoďky by měl bejt oběd.

Pondělí, 31. květen, Černé moře
V noci mi byla pro změnu zima. Nechali jsme dost otevřený okýnko a přece jen to foukalo víc než první noc v přístavu. Snídaně, pokouřit, posedět na palubě a vyčilnout v kajutě. Oběd, pokouřit, posedět a pokecat na palubě, výčil v kabině. Odpoledne pivka za 3 USD. Taky kalíme tu vodku, už nás sere ji táhnout dál. Pozorujeme hejníčko delfínů pár metrů od lodi.
Po večeři dopijem zbytek vodky a sníme ještě trochu sýra a klobásky. Venku to celkem fičí a neni nic vidět, takže v kajutě chvíli čtem, píšu a vytuháváme.

Pondělí, 31. květen, asi 17 hodin, asi 30 hodin na moři
            Plujeme. Venku je krásně. Teď jsme byli na palubě čumět na moře a viděli jsme bandu asi metrovejch delfínů kousek vedle lodi. Pěkně si vyskakovali. Asi za 10-15 hodin bysme měli doplout do Gruzie. Popili jsme trochu březový vodky, aby nám cesta líp utíkala, páč pivo tu stojí 3 USD.
            Kamióňáci mastí v kuřárně karty, čumí na bednu a hrajou takovou tu deskovou hru a jsou dost vyžraný.
20:12
            Vyčilujem na terase lodi, čumíme na západ slunce a pozorujem docela klidnou hladinu moře. Ohledně připlutí do Poti kolujou různý dohady, v časovym rozpětí asi 12 hodin. Vypili jsme poslední pivo, ještě tam je zbytek březový vodky. Na horní palubě to už nepěkně fičí, ale tady, o patro níž, je víceméně stálý závětří. Bohužel nevidíme na brázdu za náma, páč je tam nějaká zelená stěna a čtyři řady kamiónů.

Úterý, 1. červen ,10:23
Jsme stále na moři. Pevnina v nedohlednu. Za půl hoďky to bude 48 hodin plavby plus 12 hodin v přístavu. Můj nejdelší pobyt na moři. Venku je krásně, obloha bez mráčku.
12:40
Jsme připravený na vylodění. Sedíme v lodní recepci, kouříme, vyplňujeme vstupní formuláře, ale nic moc se neděje. Pasy mají furt zamčený ve skříňce, ani pořádně nevíme, jak to bude probíhat. Zatim jsme už asi 61 hodin na palubě. 

Úterý, 1. červen
Poslední noc na lodi jsme se tedy extra nevyspali. Někde nad náma na palubě kdosi kalil a dělal bordel a špunty do uší jsme si nelajzli nacpat, kdyby se loď náhodou potápěla. Počasí opět supr, snídaně bída. Rybičky v oleji s cibulovym salátem a relativně slušná buchta. Evidentně si dost lidí nepošmáklo.
Kolem jedenáctý vplouváme do odpadkama oddělenýho světlejšího moře, začínají se objevovat další lodě a zanedlouho už je vidět na obzoru pevnina. Balíme věci, vyhazujem nesežranej sejra a salámy, chleba a přečtený časáky, abysme si co nejvíc odlehčili, páč horko asi bude. Jdem zas na palubu, akorát přiváží lodivoda. Přeskakuje z dost starý bárky na naší loď, a to už nás rozhlas nabádá, ať vyklidíme kajuty a přesunem se k restauraci. Tam vyplňujem papíry, ještě dvě hodiny čekáme v přístavu, než to ti celníci zpracujou, loučíme se s paní, od který dostáváme 5 LARI na tágo k maršrutce, s klukama Němcema a jdem. Je asi půl čtvrtý.
Venku to připaluje. Musíme ještě projít celnicí a rentgenem a pak už konečně vycházíme z přístavu a hned berem to tágo. Chlápek nás neustále přesvědčuje, ať jedem až do Batumi, že nás to bude stát jako maršrutka, ale je to tágař. Stojíme si za svym. Týpek nás vysazuje na náměstíčku se sochou jezdce uprostřed kruháku. Je tu takovej polomrdník, baráky zašlý, koně v ulicích, ale působí to příjemně. Povoz má jet za 20 minut a stojí 6 LARI/os. Ady jde pro chačapúrí naproti do stánku. Na zastávce je i ňákej vykalenec, co furt něco kydá. Anglicky umí „O.K.“. Fízlové tu jezdí našima oktávkama, tak se tu cítíme jako doma.
Projíždíme spíš roztahanou vesnicí než městem. Na ulicích a kolem nich se pasou a vokouní kravky, sem tam prasátko a kobyly. Jako v Indii. Jak vyjedem ze zastávky, musim vsadit špunty, nasadit brejle a narazit klóbrc, páč to fičí, jak kdybych měl hlavu vystrčenou z okýnka.
Napřed cesta vede podél pobřeží, kde pod stromama piknikujou hloučky lidí. Přejíždíme pár řek, co po pár set metrech ústí do moře, a na opačnej straně v dálce vystupujou zasněžený vrcholky Severního Kavkazu. Cedule nás vítá „Welcome to Ajaria“.
Asi 15 km od Batumi se krajina zvlní na pěkně porostlý kopečky, všude rostou bambusy a při cestě prodávají naše pokojový kytky, co tu zřejmě normálně rostou venku. Svou členitostí a bujnou zelení mi krajina připomíná tu v Soči.
Batumi se nám asi líbí. Přístav, za nim právě staví dva nový věžáky, z druhý strany se město táhne po úpatích zelenejch kopců. Docela vysoko na jednom z nich stojí kostelík. Pláže, kolem kterejch přijíždíme, sice moc krásně nevypadají, ale pár lidí se na nich vyvaluje.
Maršrut nás vysazuje asi v samym centru. Na nábřeží u několika velkejch venkovních restaurací. Po tom slanym chačapúrí mam extrémní žízeň. Od poledne jsme nic nepili. Přestože nás hned odchytává děda tágař a nabízí údajně levný ubytování, musíme jít do tý největší hospy na pivo. Vypadá to, že je i nejluxusnější. Jakoby antický atria prorostlý velkejma stromama. Sedáme si hned nad moře, s výhledem na kotvící lodě a chlápky, co chytají ryby.
Pivo bodne. Točený, za 2 LARI, ale ucházející. V průběhu druhýho přichází známí z lodi: vosmahlá Polka, docela pěkná druhá Polka a její německej chlapec. Přisedávají si k nám. Jedou podle LP a tuta hospa je doporučená pro kvalitní kuchyň. My po tom chačapúrí hlad nemáme, oni si dávají rybu a ňáký další jídla a taky pizzovitý chačapúrí, který jíme všichni. Kecáme česko-anglicko-rusko-polsky, dáváme si ještě třetí pivko, a páč už je kolem osmý, loučíme se a vydáváme se řešit to bydlení.
Jdem na zastávku maršrutek, kam jsme předtim přijeli, a už nás zas někdo lanaří. Nabízí ale moc draze, asi za 40 LARI/os. Najednou se tam zjeví i ten tágař, co už nás odchyt při příjezdu. Chvíli se o nás hádá s tim druhym, a protože tvrdí, že splaší něco mezi 10 a 15, jedeme s nim. Ady s nim kecá vepředu mercedesu, já čumim po okolí. Centrum bude asi malinký, pár ulic a ta 300 m přímořská promenáda. Pán nás nejdřív vozí po, už podle vzhledu, drahejch hotelech, což se nám moc nelíbí, ale když furt řikáme, že chtí moc, odváží nás k nějakýmu domku kousek od busáku, kde chce paní 10 LARI/os/noc. Přestože kvalita cimry je dost příšerná, bereme to. Je už skoro tma.
Necháváme věci v morně a svezeme se s pánem tágařem zdarma zpět ke korzu. U moře dáváme lahváče, hulíme Luckyny jak prokoplý a pěšky se vracíme asi v půl jedenáctý na privát. Vyžahneme poslední pivko z plechu, pokouříme na zápraží a zalejháme do pérovacích postelí. Jsou dost šmucig.

Úterý, 1. červen, 23:00
Kalíme pivko na cimře v homestayi v Batumi. Je to docela nářez. Cena 10 LARI/osoba/noc. Pokoj je lehce zatuchlej, postele, těch je teda pět, maxipérovací. Stará se o nás asi osmdesátiletej pán. Povlíkal postele a kupodivu při tom neskonal. Jsme asi 200 m od vokzalu, takže skoro v centru. Zdejší standard by se u nás ale asi nelíbil. Asi ani holky by tu nechtěly bydlet, je to hrozná prdel. Co je nejvíc, je automatický světlo na tureckym hajzlíku, přes kterej neustále protejká voda z hadice. Je to přízemní spleť chodbiček s hustou kuchyňkou, velenebezpečnym, aspoň na evropský měřítka, elektrickym rozvodem. Máme zaplacený dvě noče, takže snad to přežijem ve zdraví. Důležitý je vědět, kam člověk šahá, když rozsvěcuje, aby ho to nepraštilo. Jináč spokojenost.

Středa, 2. červen, Gruzie, Batumi
Vzbudili jsme se tak v devět do slunečnýho dne. Teda aspoň mě vzbudilo dědovo rádio ječící odvedle na plný koule už od rána, takže jsem musil vsadit špunty. Na cimře jsme se dlouho nezdržovali, páč je hrozná, a hned po základní hygieně jsme vylezli na ulici. Pařák jako prase.
Na snídani jsme vlezli do asi 100 m vzdálený minijídelničky za rohem ulice. Objednali jsme nejdřív jenom čaj, ale pán v černejch brejlích, asi majitel, nám doporučil jejich domácí sýr a vejce. Dost jsem se napral, sejra byl fakt lahodnej. Pán furt povídal co a jak a kudy kam, takže po jídle jsme šli okouknout nedalekej bazar.
Zeleniny kvanta, masa dost, různý další zboží. Vedro se udělalo nechutný. Prolezli jsme bazar a vydali se skrz město směrem k moři. Cestou si Ady koupil kapesník na otírání ksichtu a 100 g pálenky na zpacifikování střev.
Mezi polednem a odpolednem jsme buď seděli v hospodách, nebo jsme se procházeli parkem a po pláži. Taky jsme objevili tureckou čtvrť s mešitou a tureckejma jídelnama, cestovkama apod. Skoro všechny ulice jsou tu silně rozkopaný, bez asfaltu a samá díra.
Odpoledne jsme šli do tý velký luxusní restaurace u moře a dali jsme si rybu. Obě byly dobrý. Při pojídání jsme pozorovali kluky, jak sbírají ústřice přilepený na betonovejch molech.
Internet jsme zkoukli ve sklepním net café, kde všichni pařili Wolfa a bylo tam cca 40° C. Zdejší zajímavostí je, že za hajz se platí i v hospodách. Vychcal jsem se tedy ve vybouraným přízemí jednoho baráku. U nedalekýho kostela se nachází zdejší ulička lásky. Kurvy vyskladněný před podezřelejma pokojíkama na nás sice vehementně pokřikovali, ale ani jedna nebyla aspoň dostatečná. Věkovej i objemovej průměr držely holky hodně vysoko. V café baru na křižovatce, s výhledem na ty nebožačky, jsme vypili další dvě piva. Obloha se zatáhla a mraky a vítr nasvědčovaly, že něco visí ve vzduchu. Dusno a vedro dosáhlo dnešního maxima.
Spadlo jen pár kapek, ale už bylo kolem osmý, a tak jsme zamířili prašnejma štěrkovejma uličkama s pěknejma, ale zašlejma domečkama, někam směrem k naší ulici.
Ptáme se pána kudy k nám. Nějak moc neví, ale je hodnej, ptá se někoho dalšího a povídá, že je 38º C. Parádička. Za pár desítek metrů jsme před busákem, tedy skoro doma. Je už tma.
V jednom z posledních občerstvení jíme chačapúrí a dáváme k tomu pivo. Když vylezeme ven, chčije. Kupujeme další pivo v sámošce a kalíme ho na chodníku, schovaný pod přístřeškem prodejny s dlaždicema. Jak to do sebe hrnu už trochu teplý, neodolám a dvakrát si mocně odplivnu. Sedíme nad tou šavlí a dopíjíme zbytek piv. Už moc neprší, vracíme se těch pár metrů k domovu, ale cestou se ještě stavíme v jídelničce, kde jsme ráno snídali.
Žije to tu trochu víc než ráno, všechny čtyři stoly obsazený. Chcem lahváče, ale ty tady nevedou, tak nám pán točí do PETky ze sudu schovanýho v lednici. Taky před nás staví stakany samohonky. Po tom mym blicim experimentu se mi do ní ani moc nechce, ale co se dá dělat. Aspoň že dostáváme sýr a chleba k zakousnutí. Kopnem to do sebe a radši jdem, nerad bych ještě pokračoval v kalbě.
Doma, na tej hnusnej cimře, si půjčujeme stakany a pijeme to poslední PET pivko. Po něm se propadám do postele a snění.

Středa 2. červen, asi 22:30
            Asi před hoďkou jsem se krásně spontánně poblil při pití piva na ulici před busákem. Teď jsme dorazili na cimru s dalšim pivem a před chvílí jsme ještě okoštovávali místní samohon. Možná bude akce blití pokračovat i tady v kobce. Ady už se propad do postele, ale je svěží a čerstvý. Byl to den slunce, horka, piva a Batumi.

Čtvrtek, 3. červen, Batumi-Kutaisi
To zas bylo včera piv... Za rozbřesku nás budí dědek vohulenym rádiem. Pak ho sice vypíná, ale to už zas paní začíná cosi klohnit v polo-open-air brutální kuchyni vedle naší nory, a to už se nedá.  Jdu na hajzl, zuby čistim v „kuchyni“, když zrovna paní nenabírá vodu, což dělá furt. Kvapem se balíme a padáme. Najisto jdem do naší oblíbený jídelničky, pán je rád, že jsme opět zavítali. Dáváme zas vejce, salát, sýr a čaj, k tomu tu jejich prapodivnou limo, obdarováváme pána pohledama a jdem naproti na busák, odkud nám to za chvíli jede do Kutaisi.
Cesta probíhá v poklidu, docela si to kalíme. Cesty jsou kupodivu solidní. Krajina víceméně placatá, louky, pastviny, vesničky. Pěkný domečky jakoby v koloniálním stylu, před x lety asi moc pěkný, dnes pro nás pěkný, ale zašlý a zanedbaný. Kutaisi nás vítá svinskym vedrem. A to kurevsky svinskym. Napřed jdem asi dva kiláky pěšky městem jakože do centra, ale s těma báglama na zádech je to k zblití. Teče mi z ksichtu, z očí a buhví z čeho ještě. Musíme to dojet maršrutkou.
Vylejzáme v centru goroda a hned lezem do první knajpy. Tři piva tam jenom zasyčí. I v tej knajpě se ímrvére otírám šátkem, jak to ze mě chčije. Kontaktuje nás solidní pán, kecáme, ukazujeme mu pohledy z ČR. Pak volá svýmu kámošovi tágaři, ten nás bere kousek dál do hotelu. Pan hoteliér se zdá bejt solidní, chtí 50 GEL za honosnej pokoj s TV, sprchou a hajzlíkem. Zrovna tam chlapi opravujou klimošku, takže dáváme sumky do skříně a jdem o dvě ulice dál do klimatizovaný restaurace. Pán jde s námi, radí a objednává nám, co chcem. A my chcem: půllitr bílýho, šašlik a něco jako velký manty. Je to lahoda a ani to neni drahý, na to jak restaurace vypadá. Po jídle jdem lehce chodit městem, ale jen velmi lehce, kupujeme piva na pokoj a jdem odpočívat.
Odpoledne vyrážíme na delší vycházku, ale zas jen kolem náměstí, prolejzáme bazar, zkoukneme hustou šedivou řeku a užíváme si výletu. Večer, už za šera, jdem ještě jednou ven, vypijeme lahváče v parku, kde už je moc příjemně, a s ještě dvěma lahváčema jdem zpět na pokoj.

Čtvrtek, 3. červen, 15:26, Kutaisi
Tak takhle prochcanej potem sem snad nikdy nebyl. Je tak 40° C ve stínu, venku se ani vzduch nepohne. Celej předek trika mam durch. Sedíme v knajpě a pijeme pivo. Je to smrtící. Fakt nechutný vedro. Docela se stydim, ale musim se tomu smát. Jak kdybych vylez z vody. A to nás teď čeká hledání hotelu, bomba. A jako na potvoru proti nám sedí dvě dost pěkný děvčata a asi koukají. Sedí s týpkem v tílku, co se hrozně podobá jednomu Azerbajdžánci, kterýho sme potkali ve vlaku v Rusku před čtyřma lety. Je to boj s horkem. Šátek, do kterýho se čtvrt hoďky utíram,  je durch. 

Pátek, 4. červen, Kutaisi-Gori
K snídani jsme požili poslední sušenky z ČR a čaj, kterej jsme si uvařili na pokoji v dost nebezpečně vypadající konvičce. Maršrutkou jsme se dokodrcali na busák a odtud, kupodivu skoro prázdnou maršrutkou, před město Gori. Vyhodili nás v plnym parnu někde na hlavní silnici, na křižovatce, kde stáli jen tágaři a hned nás lovili. Marně. Ušli jsme necelejch půl kiláku a už tam maršrutka byla. Dojeli jsme do města, do centra pod solidní pevnost. Vedro brutální. Prošli jsme kus městem a hrr na jedno točený do takový venkovní knajpy vedle divadla, kde točila pěkná holka.
S báglama na hrbech jsme šli dál do Stalinovo ulice před rodnej dům soudruha Stalina, kde jsme v jednej restauraci pojedli šašlik. Opět jsme se potkali s Polkou a Němčourem z lodi, krátce pokecali a vydali se hledat komnatu, co ji doporučujou v LP. Bylo to hned pod pevností, asi 100 m od busáku. Šéfovala to cca stoletá babi, která asi ani neuměla moc rusky, ale přesto jsme tam zůstali.
Nechali jsme bágly na cimře, vskutku skromnej, a maršrutkou odjeli asi pět km za město do skalního města. Bohužel nás vysadili asi kilák odtamtud a v tom kurevskym hicu to nebylo moc příjemný. Hlavně jsme se obávali, jak se asi dostaneme zpět do Gori, páč auto celou dobu neprojelo žádný. To město vytesaný ve skále nad širokou řekou a údolím bylo ale gut. Dokonce tam byly i dva stánky, takže hned bylo cholodný pivo. Zase jsme potkali známý z lodi, který už ale odjížděli tágem pryč. Prolezli jsme díry vykotlaný v měkkym kameni, pokochali se výhledem na řeku a hory a ve stánku u brány do areálu dali dalšího piváka. Trochu jsme pohovořili s paní, co byla v ČR, a ňákej místní hlídač nám smluvil odvoz školnim autobusem zpátky do města. Děcka nám zpříjemňovala cestu jakejmasi malejma zelenejma blumama a veselym rykem. Učitělnice vyzvídaly co a jak u nás. Ady kecal se šoférem. Vysadili nás přímo na Stalin Ave., takže skoro doma.
V krámku jsme zakoupili ňáký smaženky a zapadli do tý knajpy vedle opery. Už bylo i příjemně. Napřed jsme kecali s asi šestnáctiletejma klukama, ty pak zmizeli domů a přisedli si k nám dva týpci, se kterejma jsme vypili další asi tři pivka. V povznesenej náladě asi v deset hodin nás kluci vyprovodili k našemu příbytku, kde byla už holka, co bydlí taky u báby a asi to je prostitutka. Umí ale dobře anglicky, páč makala v Anglii, takže jsme s ní přes očividnou nevoli babky došli ještě pro dvě 1,5 l PETky pivka a do noci je s ní, teda spíš jen my, kalili u nás v cimře. Holka byla okatá a sympatická, ale ožralej už jsem byl celkem dost.

Sobota, 5. červen, ráno, Gori
Tak včerejší večer jsme zřejmě trávili s courou. A to celkem dobrou a sympatickou, mluvila i anglicky. Bohužel, nebo bohudík, jsme ale nevyzkoušeli její profesionální kvality. Bydlíme totiž u nějaký, asi tak stoletý paní v Gori, rodišti Stalina, a ta holka u ní bydlí taky. Včera jsme vykalili asi šest piv tady na tej ne zrovna exluzívní cimře, holka povídala, ale bába z toho našeho freundschaftu nebyla dvakrát odvázaná.
Teďko si holka čistí na dvorku chrup a i za střízliva vypadá gut. Holt coura na úrovni. 

 

Sobota, 5. červen, Tbilisi-Jerevan
Úplně špičkově mi ráno nebylo, ale na to množství piv to bylo dost dobrý. Trochu jsme se zkultůrnili ve šmucig koupelničce a s holkou vyjeli na výlet za město k ňákýmu kostelu do horský vsi. Příroda tam byla vskutku krásná. Hory, skály, údolí, vesnička s pěknejma domečkama. Hic jak prase, a to bylo dopoledne. Já kokot moc nenasazoval klóbrc, a taky že mi večer bylo na blití, asi úpal či co.
S holkou jsme pak zašli ještě ke Stalinovo muzeu, před kterym stojí jeho rodnej dům, domeček, nad kterym je postavenej větší dům, aby ho schraňoval. Hovadský! Skoukli jsme i ňákej vagón, kde asi pantáta S. trávil cesty vlakem.
V polednim pařáku jsme došli domů, rozloučili se s babi a s holkou a vedle na busáku pojedli ty jejich manty. Mně už bylo trochu blbě. Maršrutkou jsme se do hoďky dostali do Tbilisi. Město vypadalo pěkně, ale to nechutný vedro, bágly a všechno mýmu úžehu moc neprospívalo. Chtěli jsme rovnou jet do Arménie, ale busy tam jezdili samozřejmě z jinýho busáku. Takže opět zdrcující cesta plnou maršrutkou skrz půl města. Aspoň jsme okoukli pěkný mosty, baráky apod.
Na autobusáku nám sdělili, že do Jerevanu to pojede zítra. Ráno. Bomba. Pivo v nádražní knajpě.
Jsou asi čtyři nebo kolik, lidi říkají, že maršrutkou trvá cesta do Jerevanu asi čtyři hoďky. Tágaři nás tam chtí vzít za 120 USD, což odmítáme. Najednou se ale zjevuje jeden z těchhle kokotů a že nás veme někam, odkud za chvíli maršrutka jede. Nu dobrá, nakládáme bágly do kufru, týpek popojede 50 metrů k druhýmu takovýmu sráči, se kterym tam stojí dost pěkná zrzka, a teď zapracujou hormony, páč holka spustí, že jede taky do Jerevanu, že je vdaná v Německu a že když dáme každej 30 USD, že nás tam ten tágař pohodlně a rychle odveze. Na to její „plís“ bohužel dáme, sice váháme, ale nakonec podlejháme. Na zadnim sedadle mercedesu je veleobří kufr, tágař ho tedy doslova nacpe do kufru vozu, abysme se tam vůbec vešli. Holka je evidentně ráda, že se na tágo složíme, a asi se těší do Arménie, kde už asi pět let nebyla.
Bohužel cesta netrvá čtyři hodiny. Za ty jsme tak kousek za hranicema, projíždíme teda boží hory. Vysoký krpály, hluboký údolí a různý fabriky, který dělají ty večerní hory ještě hustší. Holka vystupuje asi 120 km před Jerevanem, to je ještě šero. Řikáme si, že teď to asi pojede rychle, po pěknejch cestách, ale nee, jsou tu zas hory a spousta serpentýn a cesta na hovno. V nějakej prdeli platí týpek pokutu za „rychlou“ jízdu, ale fízlové nemají radar, tak bůh suď jak to zjistili. Ke všemu opravdu rychle nejel.
Do Jerevanu přijíždíme tak po 23. hodině. Je mi trošku líp, chvíli jsem podřimoval. Jíme v jakymsi fastfoodu kuřecí kebaby, ale mně  a řidiči moc nejedou, Adymu taky ne, ale ten ho slupne. Chlápek nám slibuje, že domluví ňáký laciný ubytování u někoho doma. Už jsme takový nasraný a vypruzelý, páč po půlnoci ještě stojíme před vlakáčem a tágař se tam vybavuje s jeho kolegama, taky Gruzíncema.
Nakonec opravdu vjíždíme do dvora jednoho z domů v domečkovej „čtvrti“ přiléhající k nádraží, kde nám paní ukazuje tu komnatu. Je to docela děs, rozdrbaná tapeta na stropě je přichycená těma barevnejma špendlíkama, který mi budou zejtra padat do postele. A navíc – tágař tam bude chrápat s náma, v pokojíku 3x4 metry. Supr!

Neděle, 6. červen, asi 8:00, Jerevan
To byl včera den D. Před usnutim, což bylo vlastně dnes, mi v hlavě jela variace na píseň „S cizím mužem v cizím pokoji“, páč jsme v Jerevanu na šmucig privátu a spal s náma na cimře pan tágař, co nás sem přivez z Tbilisi. Celkem zajímavě prapodivný. Mně bylo ještě ke všemu nějak blbě, asi jsem si pořídil včera při dopoledním výletu úpal, ale nakonec to zas tak hrozný nebylo, jen jsem se skoro nevyspal. Dneska tu ještě přechrápeme. Jen doufam, že k nám zas někoho nešoupnou.

Neděle, 6. červen, Jerevan
Noc s pánem dopadla ještě tak ňák v pohodě. Měl jsem zašpuntováno, abych neslyšel případný chrápání, a v sedm, když jsem otevřel oči, chlápek nikde. Byl venku a hned přišel, že jede a že chce ty prachy za cestu a ubytko. Dostal 55 USD s tim, že dostal 10 GEL na pokutu, plus jsme mu zatáhli kebab k večeři, ale ještě z nás vytáh 4 AMD za ten šílenej nocleh.
S babkou domácí jsme se smluvili ještě na jednu noc, skočili si na hajzl, počistili chrup a vyrazili do města. Bylo brzo, asi půl osmý. Před nádražim se připravoval další den. Stánkaři vybalovali pomidóry, okurky, chleby, naskladňovali to všechno mocně. Při čaji v nádražním stánku potkáváme extra hodnýho pána, Alika, kterej se nám bude dnes a zítra věnovat a různě nám pomáhat.
Slovo dá slovo, vyžahneme čaj, pán kafe, vyhulí několik cigár a jedem se s nim podívat k ňákýmu muzeu. Je tam kopec, ze kterýho je vidět celej Jerevan, pevnůstka, teda z tý jsou zachovaný tolka hradby, ale hlavně vidíme Ararat. V dálce vystupuje z oparu, hustá to hora hor. Chvíli tam okouníme, pak nás pán vyzvedává a jedem k památníku genocidy na druhou stranu města. Okouknem tam i stromy, co vysadili naši politici, vedro je k prasknutí, kolem obřího sportovního stadiónu jdem dolů k mostu, odkud skáčou holky zklamaný láskou, metrem pak jedem do parku, k soše Matky Arménie.
Pán nás solidárně opouští, my vyčilujeme ve stínu stromů v knajpě, popijeme pivo a sníme smažený blinky. Je vedro jaxviňa, i v parku. Vracíme se do našeho šílenýho zázemí u báby a vyrážíme do baňi. Tam je to gut. Každej si berem jednu sprchovací místnost na půl hoďky. Dávam napřed teplou a 2x studenou sprcháž. Stojí to těch 500 AMD, ale bylo to třeba. Po báňi jdem omrknout email, zvedá se vítr a vypadá to na chcavec. Prachu mam plný oči. Hodíme si věci domů a jdem se najíst do docela dobrý venkovní knajpy. Dáváme šašliky, salát a pivo. Je to moc dobrý, strašně se přežerem, a to tak, že už musíme jít dom.
Tam pod višní probíhá rozkroj Japonce a pána, co tam taky, asi dlouhodobě, přebývá. Zajdu k nim na cígo a trochu granátovýho vína. Pán mluví pomalu a srozumitelně. Rád mluví. Povídá o těch sviních, Turkach a Azerech – o válce, jak viděl, jak pálí lidi na elektrickejch roštech, jak jim píchají do žil benzin a jak chlapom řežou ptáky a strkají jim je do pusy. Dost strašný. Pán je hustej, Japonec je z něj ňákej špatnej, moc mu nerozumí, překládáme mu to, ale pán ho má za největšího kámoše. Že prej je to stejný, jako když Amíci hodili na Hirošimu atomáka. Debata by asi pokračovala, teda pokračovala, ale bez nás. Jdu na hajzl a chrápat.   

Neděle, 6. červen, asi 18:00, Jerevan
Válim se v sednici nedobrej, leje ze mě a pozoruju Japonce, jak krouží kolem hajzlíku, na kterým trůní Ady. Nad Jerevanem se honí mraky a zdálky hřmí hromíky, vypadá to, že něco přijde. No, přes den mohlo bejt tak kolem 40º C, takže to i uvítáme. Ale ten Japonec se asi za chvíli posere. Vypadá nervózně.

Pondělí, 7. červen, Jerevan-Sevan
Skoro jsme zaspali. Já kokot totiž nepřešteloval hodiny ve foťáku a mam tam gruzínskej čas, tedy o hoďku míň. Jsme totiž domluvený s tim extra hodnym pánem, že v devět se sejdem u kafé-stánku na nádraží a půjde s námi pořešit víza do Náhorního Karabachu. Takže vstávačka ve tři čtvrtě na devět, trochu zmatek a Adyho lehký nasrání, že jsem kokot. Rychlý sraní, jen Ady, místo čištění zubů žvejka, poplatit paní nepěknejch 4000 AMD a hurá na nádraží.
Dáváme čaj, pán nikde. Už si tak řikáme, že jsme ho prosrali, když tu znenadání pán stojí vedle Adyho. Dá si to jejich brutální kafe, pár cigár, páč ty kouří dá se říct neustále, a jedem metrem hledat karabašskej úřad. Je to celkem krkolomný a ač známe adresu, sami bysme to horko těžko hledali. Počasí nám dneska přeje, je pod mrakem a vypadá to na déšť.
Je asi jedenáct hodin, když odcházíme z toho úřadu, a vypadá to, že víza dostaneme. Pán na nás čeká před barákem, asi vykouřil tak půl krabice, ale pohoda, v klídku se zas vracíme na vokzal a jdem popít kafe a sníst ňákej sendvič. Pán se rozhoduje, že k Sevanu pojede s náma, aby nám ukázal, kde postavit stan. Za jiný situace a s jinym člověkem bysme asi moc rádi nebyli, ale pán je v poho, nevnucuje se, je přítel po ruce.
Dopijem tedy kávu, jdem pro sumky do toho pelechu, kde jsme chrápali, Japonci dáváme adresu, páč se možná ukáže v Plzni, a za půl hoďky se zas před nádražím potkáváme s pánem a jedem metrem na maršrutku na Sevan. Je to pár stanic, v parčíku už maršrutky stojí připravený k odjezdu. Naloďujeme se do jedný, přistupuje moc pěkná holčička, která se napřed ptá, zda je vedle nás na houpačce volno, ale pak si bohužel sedá o sedadlo dopředu. Z Jerevanu to napřed jede pořád do kopce, za městem už pozorujeme boží zasněžený hory. Jedem docela rychle – je tu něco jako dálnice – a tak za hoďku vylejzáme před městem Sevan. Jezero je pod náma, všude okolo hory, ty vzdálenější se sněhovou nadílkou. Pán nás neomylně vede pustou cestou k jezeru. Kolem jsou něco jako pastviny, krajina fakt pěkná. Bohužel to počasí nám moc nepřeje. Ze zatažený oblohy padají první kapky.
U jezera, v podstatě na jeho začátku, nám pán ukazuje místo mezi stromama, kde můžem bez problémů postavit stan. Docela čumíme, páč asi dvacetimetrovej pás stromů u břehu je pod hladinou, stejně jako jakýsi stavení. Mezi stromama plavou rybáři na člunech, nebo sedí na parezech čnících z vody. Znovu začíná poprchávat. Loučíme se s pánem, mizí, odkud jsme přišli, s cigárem v hubě. Moc hodnej pán.
Mraky nad jezerem a okolníma horama nevěstí ideální čas na postavení a nocování ve stanu za 400 Kč. V plnej polní si to hasíme do vesničky, ze který vidíme jen pár střech. V prachu cesty se válí torza račích skeletů, kolem na louce zas torza kastlí aut. Ves je hustá.  Většina domků vypadá, že se buď staví, nebo už pustne, poznat skutečnej stav moc nejde. U asfaltky je ale pár magazínů a vedle jednoho dokonce i jakejsi pomníček a pítko. Tady si dáváme pivo a dáváme se do řeči s asi třema staršíma pánama, co tam jen tak klábosí. Jsou to všichni pohodáři, jeden má prej dva bráchy v Praze. Nejvíc se sbratříme právě s nim a s chlapíkem, co prodává v tom krámu. Pijem ty lahváče, kouříme a děláme družbu. Jdem se podívat asi dvacet metrů na jakejsi šutr se zbytkama nápisu v klínovým písmu. Sice to neni extra výrazný, ale je to tam, a je to hodně nativ. I ta „svatyně“ nad tim. Teda jen betonovej překlad ve stráni.
Pan prodavač nám nabízí ubytko někde na břehu jezera za 1000 AMD/os/noc, což se nám zdá v pohodě, protože začíná dost brutálně chcát. Asi půl hodiny kalíme pivka v prodejně, kouříme tam a píšeme si s pánama adresy. Taky kupujeme sýr, lavaš, cíga a vodu na večer. Mezitim se tam zjeví tágař, už od pohledu kurva, a nabízí svý služby. Všichni nám říkají, že je to svině a my jsme za. Naštěstí v tom největším slejváku, když dáváme v krámu další lahváč, jede do prdele.
Za chvíli pak přijíždí týpek, co u něj budem bydlet v tej maringotce, kupuje v krámu uzený ryby, co smrdí v celým autě, a asi deset kartonů různejch nealko nápojů. Loučíme se s prodavačem s tim, že nás večer, asi ve dvanáct navštíví. Jedem tak dvacet minut štěrkovou necestou k ňákýmu kafé, co taky patří našemu bytnýmu, dáváme arménskou kávu, pivo a asi pět cigár. Chčije jak prase a obloha vypadá nevábně. Když to asi za hoďku přestane, nebo spíš na chvíli ustane, vyskladňujem ten závoz do prodejny a mezitim kecáme s jiným chlápkem, co má údajně jiný kafé někde vedle.
Do buňky u jezera je to pak už asi 200 metrů, jedem tam pochopitelně vozem. A je to tu hustý, páč čtvrtina laviček, houpaček a hajzlíků je deset metrů od břehu, do poloviny pod vodou. Ale jsme asi pět metrů od břehu, výhled na ty hory je suprovej, mraky se přes ně válí a vypadá to pěkně živelně. I ta maringotka je koneckonců luxusnější než včerejší cimra u báby v Jerevanu. Necháváme tady věci, místo klíče beru do brašny kliku a jdem ještě zpátky do kafé vypít lahvoně, kávu a pokecat s týpkem a paní barmankou.
Večer, už skoro za tmy, pijem poslední pivko na zápraží naší buňky, pozorujeme blesky nad horama a rozčílenou hladinu jezera. Je to pohoda, nikde nikdo, jen ty žáby. Snad se dneska kvalitně vychrápem.   

Pondělí, 7. červen, 22:46, jezero Sevan
Jsme v jakejsi maringotce na břehu jezera Sevan. Venku duje vichr a nad okolníma horama lítají blesky. Pěkně živelnej večer. Kolem jsou opuštěný další buňky a maringotky, páč sezóna začíná až za měsíc. Spousta sedaček, pár domků – hajzlů a jinejch stavení – je pod vodou, protože před rokem stoupla voda. Vypadá to zajímavě, jak to ční z vody. Hřímá a my doufáme, že už nepřijdou kámoši, co jsme se s nima seznámili odpoledne, páč už bych chrápal. Zvenku je slyšet příboj a teskná píseň žab. Zejtra se pojedem podívat na protilehlej poloostrov, kde má bejt zajímavej kostel.    

Úterý, 8. červen, 20:01, jezero Sevan

Pohoda. Akorát jsme se vrátili z celodenního výletu na protější poloostrov, kde jsou asi tři arménský kostely a tři prdele nóbl restaurací a resortů. A páč jsme včera neudali dostatečně přesnej čas návratu, hodný lidi z nedaleký kavárny už chtěli volat fízly, protože čuměli do naší maringotky dírou ve dveřích a mysleli si, že na posteli leží mrtvola. Sice to byl jenom muj spacák, ale přesto jsou moc hodný. Teď jsem v jezeru vypral fusekle a hodláme se najíst, neboť večer mají přijet kámoši z vedlejší vsi trochu pokalit. Sem na to zvědavej, trochu se obávám vodky, ale zase to bude pořádná družba.      

Úterý, 8. červen, jezero Sevan
S novým dnem nás budí krásný slunečný počasí. Hory nad jezerem pěkně kontrastujou s modrou oblohou a mocnejma bílejma oblakama. Přes nejvyšší vrcholky se převalujou mraky a hladina jezera je úplně klidná. V našem apokalyptickym resortu neni ani noha. Dneska se chcem jet podívat na druhou stranu jezera, na poloostrov s ňákejma kostelama. Po prvním cígu se jdu vysrat do open-door kadibudky s královským výhledem na jezero a hory. Nádhera. Zuby si teda radši čistíme s vodou z PET láhve, ale asi bych se nebál vypláchnout si hubu v jezeře. Je asi devět hodin.
Zbyl nám ze včera ten lahodnej sýr, lavaš i okurka, ale chcem napřed vypít teplej čaj. Vydáváme se tedy po asfaltce v naději, že už bude otevřený ňáký kafé, ale to je negativní. Ujdem sice asi kilák, ale pak se vracíme do maringotky, bereme si s sebou ten proviant a vyrážíme opět na hlavní. Maršrutky teda vůbec nejezdí, tak zkoušíme stopa, a vono jo, za pět minut už sedíme v meďáku s černejma sklama u kluka, co zejtra nastupuje na vojnu, a jedem s nim na kraj města Sevan.
Pár set metrů jdeme po jakejsi místní dálnici, potkáváme kokota-taxikáře ze včera, toho fakujeme a před křižovatkou lezem do jakoby nóbl zájezdní restaurace a poroučíme si tolka čaj. Pingl nám vyjmenovává, co všechno je k mání, ale my máme v brašně tu okurku a sýr, takže zůstáváme u čaje. Když to chci zatáhnout, číšník dělá gesta že jako ne. Za chvíli vylejzá starší pán, kterýho nám pingl představuje jako bosse-majitele. Děkujeme mu za té, dáváme pohledy Kozlu a týpek nám ještě objednává kávu. Než se připraví, jde nám zdáli ukázat jeho dům a pozemky. Jako jedinej vypadá ten barák tak ňák normálně. Pán má velký plány, vedle stávající hospody hodlá vystavět novou, asi větší a lepší. Mezitim k motelu přijíždí jeep a z něj leze tlouštík. Pán nám s respektem šeptá, že to je prokurátor týhle oblasti, velký zvíře. Vysrknem to kafe, poděkujem, rozloučíme se a jdem do budovy o kus dál. Do místního pivovaru.  
Výstav 40 tisíc litrů měsíčně, německej majitel, česká technologie. Pivo mají dost dobrý. Pijem ho na příjezdovej cestě. Počasí je oblačný, chvilku, když se slunce schová pod bílej oblak, je docela chladno. Čumíme na zasněžený vrcholky hor a je dobře. Po pivku jdem konečně posnídat. Vylejzáme na polorozpadlou vyhlídku tvaru žraločího ocasu a tam, s parádnim rozhledem na Sevan, dáváme ty naše dobroty.
Město Sevan je kousek. Přejdem akorát ňáký pastviny, vyšlapnu cestou jen jedno hovno kraví a jsme v gorodě. Městěčko je docela pěkný, jedna hlavní ulice lemovaná stromama, pár krámků, mikrobazar a nad tim všim boží holý kopce. Ady kupuje u babky se všim možnym vývrtku na víno. V magazínu na konci městečka kupujeme lahváče a kalíme je ve vnitrobloku vedle, kde si hraje houf holčiček.
Po pivu následuje chůze mezi rozpadající se fabrikou směrem, kde tušíme onen poloostrov. Kolem jsou vymlácený haly, zarostlý koleje a z rumiště čumí spousta kastlí z aut. Je hic. Než dojdem na asfaltku, zastavuje nám tágo. Starší týpek povídá, že nás bezplatně sveze na poloostrov. Moc se nám to nezdá, ale je to tak. Je to tak dva až tři kiláky. Na poloostrově to žije turismem jak na Karlštejně. Hospody, stánky s hustě kýčovitejma suvenýrama, příšerný obrazy a výrobky z kamenů a buhví čeho všeho. Kostely na vrcholu kopce jsou pěkný, ale žádnej velkej šlágr. Kdyby tu nebyli lidi, bylo by to stokrát lepší.
Lezem po schůdkách nahoru, kolem ty prodejci kýčů, turistů hafo. Jedni dokonce English speaking, jináč spíš tmavší typy. Oblejzáme vrchol kopečku, fotíme jezero, páč výhled je fakt supr, i na druhou a třetí stranu, kde je větší část jezera, kterou jsme zatim neviděli. Na obzoru ty zasněžený hory, před nima zelený hladký kopce, paráda. Dole pak dáváme chačapúrí a pivo lahvové, kupujeme pár pohledů a pomalu se vracíme na asfaltku. Je už asi 16 hodin.
Maršrutky nejezdí. Serem si to při krajnici a stopujem. Po půl kiláku brzdí Lada Niva s černejma sklama. Popobíháme k ní, je tam mladej týpek, vypadá na pohodáře a bere nás na křižovatku, kam jsme přijeli z Jerevanu. Pohodička. Dáváme v krámku pivko a pěšky jdem do nedaleký vsi navštívit týpka do krámu. Je tam, i pár dědků ze včera plus novej dědek, co se s námi hned bratří a údajně vychlastá flašku vodky za 30 sekund. Dnes už má prej v sobě dvě. Vypadá vykaleně, ale na to, že je mu 70 a vyžral tolik vodky, je úplně v rychtyku. S klukem z krámu, jmenuje se Arsen, kecáme, kupujeme zas ňáký jídlo a víno na večer a lahváče na teď. Před krámkem na betonu kolem pomníčku děláme družbu s místníma důchodcema. Jsou totálně v pohodě. Asi po hoďce nám Arsen odchytává ňáký známý s autem a s nima jedem před náš potápějící se resort.
V kavárně, naší kavárně nad maringotkou, popijem kávu s moroženym, pokecáme s paní a chlápkem ze včera, vyslechnem anabázi s mrtvolou a milicí a jdem k nám do buňky. Musim v jezeru přeprat fusekle, voda je celkem studená, ale čistá. Chvíli vyčilujem, večeříme na zápraží a čumíme na jezero. V křoví si jedou žáby. Píšu chvíli spisy, když se najednou objevuje pan resortu majitel s asi osmiletym synátorem a zve nás nahoru na kávu. Jdem. Pijeme tu třetí kávu, ochutnáváme místní sušeno-uzenou rybu siga, co prej připravuje sám pán a celý to trvá měsíc. Je dobrá, ale extra slaná a mastná. Chvíli ještě klábosíme, pak se loučíme a jdem zpět k jezeru do maringotky. Je už 22 hodin a pološero. Za chvíli má přijet Arsen s kámošem a vodkou, ale radši bych, kdyby k tomu už nedošlo. Byl to dneska pěknej den.

Středa, 9. červen, 7:20, jezero Sevan
Tak včera návštěva byla. V 00:00 hod. přijeli kluci, teda chlapi, naštěstí bez vodky, s pivem pro každýho. Klábosili jsme do dvou do rána, ale celkem pohoda. Za pár chvil vyrážíme do Jerevanu.      

Středa, 9. červen, jezero Sevan
Den začal noční návštěvou. Přijel ten týpek z krámku, Arsen, pak starší chlap, co má resort vedle toho, kde přebejváme, a pak ještě jeden jejich kámoš, takovej solidní, inteligentně vypadající chlap ve středních letech. Chlapci se zdrželi asi do druhý hodiny noční.
Ráno nad jezerem je parádní. Hladina jako zrcadlo, nikde nikdo, potápějící se lavičky, domky čumí pár metrů od břehu z vody. Pakujeme věci, kliku schováváme do polorozpadlýho gauče na zápraží naší buňky a jdem stopovat. Za chvíli brzdí žlutá volha se staršim a mladšim týpkem. Starej, co řídí, chce ale prachy. Nabízíme mu tolik, co jsme platili z Jerevanu do Sevanu v maršrutce, a nasedáme. Je to novější volha, docela koráb. Cestou nám mladší spolujezdec pouští veselá videa z telefonu. V Jerevanu jsme do hoďky. Před městem míjíme lom na onyx. Odhalený onyxový skály černě svítí.
Chlápek nás vysazuje někde na předměstí, ale máme kliku, jede odtud přímá maršrutka ke karabašskýmu velvyslanectví. Je teda kurevsky nacpaná, s těma našema báglama nic moc. Ke všemu musíme stát v předklonu kvůli nízkýmu stropu a nevidíme z okýnka, kde jsme. Docela dobrá holka nám ale radí kde vystoupit, ale i sami to nakonec poznáme. Ady vyhrožuje, že se posral.
Jdem pro ty víza, vše je ready, holka nám je dává a přeje příjemnej pobyt v NK. S pasama v kapse musíme někam, kde je hajzl. Ady musí zkontrolovat stav posrání. Usedáme do právě otevíranýho café, dáváme čaj a lahodnej medovník. Ady zjišťuje, že to nebylo nic velkýho...  
Po snídani se přesunujem na busák vedle pivovaru Kilikia. Je asi hoďka po poledni a nádražní crew nám sděluje, že do Karabachu odjel poslední bus před hodinou. Je to ale smůla smůlovatá, jak ty busy jezdí jen dopoledne, tak je nikdy nestihnem. Měníme operativně plán a jedem do Sisianu, což je asi ve třech čtvrtinách cesty do NK s tim, že odtamtud možná ještě něco pojede. Kus za Jerevanem trčí z roviny Ararat a jeho menší dvojče. Boží hory začínají o několik desítek kilometrů dál a každejch pár kiláků se mění. Skalnatý, kopečkovitý, porostlý i holý. Boží. Kolem Sisianu jsou už hory jako prase, na obzoru dokonce zasněžený štíty.           

Do městečka přijíždíme asi ve čtyři. Nic už samozřejmě do NK nejede, jenom tága, ale na ty serem. Maršrutka jede ráno v jedenáct. Je hic, dáváme na náměstíčku pivo a sondujeme možnosti přespání. Radí nám dva anglicky mluvící chlapi. Jdem do gastěnice Dina, která je zřejmě nejlacinější, ale pro nás až moc dobrá. Pokoj je pěkně čistej, bedna tam je, budem moct sledovat ňákej příšernej program. Akorát sprcha se připlácí, ale cena je docela v poho.
Jdem omrknout městečko, je malinký, ale sympatický. Večeříme drahej, hnusnej, tlustej šašlik v café nad řekou, zalezlý v takovym stanu. Pak jdem omrknout net, nakoupíme pivo a kalíme ho na náměstíčku. Líbí se nám tu.

Čtvrtek, 10. červen, Sisian-Šuši (Náhorní Karabach)
Ráno jsme zaskočili naproti do právě se uklízejícího café na čaj a v krámu si koupili pár sladkostí. V jedenáct nám odjížděla maršrutka do Stěpanakertu. Jeli jsme po náhorní plošině, sem tam nám cestu zablokovalo stádo ovcí či koz. Hory kolem parádní. V údolí menší říčky, sevřený skalnatýma horama, se tísnila budka hraničního přechodu do Náhorního Karabachu. Vše proběhlo bez problémů.
Do Stěpanakertu jsme přijeli odpoledne, na busák kousek od centrálního kulaťáku. Požrali jsme beraní kebab nebo spíš šaurmu v jednom z asi tří bufáčů na svažující se ulici. Ady šel řešit net, já pokuřoval před kavárnou a pozoroval cvrkot. Na zahrádce jednoho baru jsme vypili chlazenýho lahváče a druhýho jsme, abysme patřičně ušetřili, koupili v krámu a šli ho vypít k rozpadajícímu se stolku na dvorku bytovky.
Přišel za náma starší pán, co údajně v Náhorním Karabachu propaguje turismus, ale spíš ten horskej. Radil nám, co stojí za shlídnutí, a ukázal, který bobule, podobný našim žlutejm malinám, ale rostoucí na stromě skýtajícím nám stín, se dají jíst. Prej jsou dobrý na pánskou erekci, resp. potenci. Trochu jsme si zobli. Dopili jsme pivka, vyměnili si s pánem webovky a šli na busák čekat na maršrutku do asi 10 km vzdálenýho Šuši.
Cesta maršrutkou trvá tak půl hodiny. Jsme v poloze předklon, ve stoje. Z okýnka neni nic vidět, resp. tolik se ohnout nedokážu. Vylejzáme v horní části Šuši. Moc toho tu neni, horská vesnička, tedy městečko, svýho času hlavní město tutý oblasti. Od dědků zjišťujeme kudy do kaňonu k vodopádu, místní atrakci. Jak se dá čekat, je to dolů z kopce, u myčky aut doprava. Dědci působí, že je to ňák daleko, či co. Kupujem kus sýra a chleba a vyrážíme kolem kostela dolů. Kolem jsou vymlácený bytovkový baráky, některý se asi právě rekonstruujou.
Scházíme na pěkný maloměstský opuštěný náměstíčko se sochou na jednej a parčíkem na opačnej straně, vedle polozchátralý mešity. V krámku u divnejch ženskejch dokupujeme proviant a studený pivko, když se nás ujímá English speaking pán, co má na konci vsi B&B, a že nám ukáže cestu k vodopádu. Vyrážíme s nim rozmlácenou ulicí. Městečko, nebo spíš vesnička je pěkná, zarostlá zelení a plná opuštěnejch polorozpadlejch domečků a zahrad. Týpek vypráví o slavnej minulosti města a o Azerech, po kterejch zbyly ty ruiny domů a mešit. Je už docela pozdě, tak 18 hod., pán nadnese, že je to na sestup dolů skoro pozdě, nicméně nás vede na supr vyhlídku pod pevnost, dnešní vězení, a ukazuje kamsi dolů, že tam je pěšina. Sice kejváme že jo, ale jak se brzy ukáže, pěšina je pěkně maskovaná.
Pijeme pivko, už docela teplý, kouříme a čumíme dolů na ten brutální svah a na ohromný skály padající na druhej straně kaňonu do takový hloubky, že neni vidět na dno. Vlevo, tak 10 km daleko, je vidět Stěpanakert.
Dopijem  a vyrážíme. S báglama, tlumokama a igelitkama jídla se jde z toho sviňskýho krpálu fakt na hovno. Navíc je ještě celkem hic. Traverzujeme loukou a skalnatejma plotnama stále níž a níž. Necestou, páč údajná pěšinka nikde. Furt to tak ňák někudy jde dolů, ale vždycky, když se z hrany skály díváme kudy dál, jímá mě závrať ze strašný hloubky. Říčka, co má bejt dole, furt neni vidět, a to jsme slezli už hodně desítek vejškovejch metrů. Chčije ze všech částí našich namáhanejch těl. Dno v nedozírnu. Jen ta scenérie kolem a pod náma nám dodává sílu k dalšímu hledání cesty dolů. Dojdeme, já nevim, možná do půlky cesty dolů (vejškově) a zjišťujeme, že dál je to o život. Skoro kolmá skála. Kudy vede, kurva, ta cestička? Mam podezření, že ty místňáci nějakym záhadnym způsobem slevitujou dolů, páč tudy to se zdravym, nebo aspoň s ňákym, rozumem nejde.
Dáváme cígo na palouku nad propastí. Adyho napadne, že je škoda, že jsme nekoupili vodku. V lehkej bezmoci, v půlce majestátního kaňonu, se rozhodujeme pro návrat nahoru a mírný ožrání. Nápad to byl, těžko říct jestli dobrej či ne. Výstup do toho brutálního kopce byl totiž o moc náročnější něž sestup. Vedro, bágly, necesta, krpál kurevsky kurevskej. Ady si to hasí jako na Radyni, půl kopce zdoláváme bez pauzy. Triko jak vytáhnutý z vody, kalhoty nalepený na spodku, z palice proudy potu. Nápad s návratem nahoru začínáme pokládat spíš za špatnej.
Potkáváme pasáka krav a napojujeme se na dobytčí stezku. Jdem po smradu a hejnech much, co hodujou na kravích exkrementech. Kopec furt úděsnej. Další pasák o pár desítek metrů vejš nám ukazuje cestu do vsi. Mam toho docela až až. Aspoň to vedro kdyby nebylo. Potim se velkoryse. Začínam chápat, proč horolezci ujdou pár metrů a jednou tak dlouho odpočívají. Teď už pěšina vede kurevsky příkrym úvozem, už tam snad musíme bejt. Odpočívám jak ti horolezci, z ksichtu mi leje, z trika bych blil. Konečně je vidět věž na hradbách pevnosti, kopec už neni tak brutální, procházíme zaniklym hřbitovem a konečně jsme u automyčky. Tak odtud jsme původně měli jít dolů. No nazdar! Při představě druhýho sestupu mě jímá hrůza.
Dost hodně zmordovaný se doplahočíme, už po silničce, na naše oblíbený náměstíčko. Bábám z krámu, totálně prochcanej a patrně zarudlej, ale v dobrej náladě po extravýkonu, povídam, že jsme okoukli vodopád a jsme zas tady. Projevujou se totiž jak nějaký pubertální telata, přestože jim klimakterium klepe na záda. Divně se nám posmívají a melou píčoviny. Na vodku neni chuť ani nálada. Pivo! První tam zasyčí, ani neví jak. Sušíme po větvích stromů v parčíku mokrý trika a převlíkáme se do suchejch. Přece jenom už je soumrak na krku. Při dalšim pivku se na nás nalepí dva asi osmnáctiletý kokoti. Somrujou cíga, pivo, pak i prachy. To už je posíláme do prdele. 
Už je tma. V krámku kupujeme ještě lahváče a vracíme se nad hřbitov pod automyčku, kde na plácku s královskym rozhledem stavíme stan. Pijem pivo, hodnotíme dnešní výkon jako maximální. Před usnutim mam před očima tu obří propast a představuju si, jak to asi vypadá dole. Parádní den!           

Pátek, 11. červen, Náhorní Karabach, Šuši
První noc pod stanem. Supr. Ráno nás budí sluníčko asi v osm hodin. Nocujeme na kraji zpustlýho krchova na ohromnym kopci pod hradbama městečka Šuši. V noci ani nebyla zima, nechcalo, takže co víc si přát. Při skromnej ranní hygieně se kocháme královskym výhledem do údolí a na vzdálený hory všude kolem. Dnes chcem konečně sestoupit do zdejšího ohromnýho kaňonu, dá-li Bůh.
Než to všechno spakujem, sušíme propocený trika ze včerejšího nezdařenýho sestupu a hlavně výstupu. Kousek od nás, za kopečkem, je automyčka. Asi pět chlapíků vedle ní buduje další barák, jak se dozvíme za chvíli, budoucí bar. Zdravíme je, hned se s náma dávají do řeči. Chcem si u nich nechat bágly a jít na čaj a nákup proviantu do městečka. Prej můžeme cokoliv. Hlavní týpek leze z rozdělaný střechy, trochu komanduje ty ostatní a už sedíme ve vínovej Ladě a vezeme se za nákupem.
Daleko to neni, ale furt do kopce. Krám má venku pár stolků, ale čaj bůhví proč neni, takže jen mocně nakupujeme: kus ňákýho masa, flák divnýho salámu, asi bez masa, kterýmu řikají „doktorskej“, sýr, cibuli, okurku, tři vody, 0,5 l vodky a troje cigára. Pochopitelně i tři chleby. Nasedáme zas do letitýho vozu a vezem se na druhej okraj vsi, na supr louku, co končí nechutně hlubokym a strmym kaňonem. Týpek nás chce už vyprovázet dolů, avšak bágly máme v tej jeho myčce, takže jedem zas přes městečko, kde ještě okouknem polorozpadlou mešitu s pěknejma minaretama a dokoupíme lavaš, do myčky. Jsme pozváni na kávu, pokecáme se všema chasníkama a týpek nás zas nakládá do Lady a odváží na místo, odkud jsme včera podnikli první neúspěšnej sestup.
Chlápek nás doprovází pod místní věznici, kde asi dva roky seděl, až ke kamenu, kde ho za války střelili do bicáku. Jizva nepěkná. Loučíme se s nim a s lehkejma obavama, že dnes opět nenajdem tu správnou pěšinku, traverzujeme loukou z krutýho kopce. Sluníčko už pěkně jede, ale naštěstí to tady neni krutý jako třeba v Jerevanu, přece jenom jsme v horách. Pod ořešákem posnídáme kus sýra a chleba s okurkou a pokračujeme v sestupu do hlubokýho údolí, do kterýho ani nejde dokouknout. Skály kolem kaňonu jsou doslova úchvatný, vždycky když vylezem na hranu skály, abysme okoukli možnost dalšího sestupu, se mi dělá trochu mdlo.
Kupodivu po pár desítkách minut a pár desítkách vejškovejch metrů nacházíme solidní pěšinku. Stezka je to vskutku náročná, s těma báglama a igelitkama žrádla se nesestupuje úplně hladce a bezpečně. Ale to, co je pod, nad a před náma, je fakt boží. Prostě díra jak kráva se skoro kolmejma stěnama padajícíma dolů k říčce. Je to bomba. Sestupujem skálama, vysokou trávou po kamenitejch plotnách. V dohledu jsou asi tři menší, ale kurva vysoký vodopády. Vypadá to, že jsme skutečně natrefili na správnou stezku. Vono to neni jen tak, v tej trávě a skalach tu správnou cestu najít.   
Po dalších pár desítkách vejškovejch metrů jsme na dně. Hustej pohled na skalní stěny skoro nahání hrůzu. Ani jsem nečekal, že je možný do takhle strmý strže tak ňák bezpečně slézt. Přecházíme přes starodávnej kamennej můstek na druhou stranu dravý říčky. Tady dole bují zeleň. Po stezce procházející zaniklou vesničkou, vtěsnanou mezi skály a říčku, pokračujeme několik set metrů proti proudu. Dojdem až ke kládě, po kterej už bez báglů přelejzáme na druhej břeh, nad náma se kolmo zvedají skály dost brutálně vysoký. Od klády je to pár metrů k hlavní zdejší atrakci – vodopádu, kterej padá jakoby přes mechem porostlej skalnatej výčnělek, co vypadá jako houba. Voda padá přes asi 5 m zařízlou jeskyňku, protejká bujnym porostem a padá do říčky. Paráda.  
Vracíme se k báglům a vymejšlíme, jak to provedem dál, kde vyčilnem a jak to bude se spaním. Kaňon je totiž tak úzkej, že jsme zatim neviděli vhodnej plácek pro odpolední odpočinek, natož pro postavení stanu. Ady před chvílí potratil jednu flašku vody, naštěstí kousek od houbovodopádu vyvěrá ze skály pramínek krásně studený, křišťálově čistý vody.
Zčistajasna se zpoza kamenů vynoří kluk se dvěma holkama, z toho s jednou dosti pěknou. Mají kýbl pomidorů, obří tašku s pivem a masem a dalších x zavazadel. Zdravíme se s nima, chvíli kecáme a hned nás zvou na piknik. Napřed váháme, ale co, nedá se nic dělat, kaňon je dost úzkej na osamocený vyčilování, takže jdem. Mají namířeno asi 50 m za vodopád, kde je pěknej piknikovací plácek. Pravda, pollution under control, takže skla a bordelu je všude kolem kvantum. Pomáháme jim tam s těma kýblema jídla a mezitim začínají přicházet další jejich kámoši, celkem asi tak deset a asi tak 50 kg jídla a piknikovacích potřeb, včetně asi metrovýho samovaru i s komínem.
Je to prdel, dost čumíme. Je to jakási banda ze školy managerů ve věku kolem 22 let. Prej mají i samohonku, sviňský maso na šašliky a asi vše, co se točí kolem pořádný žranice. Zatímco holky krájí zeleninu a chlapi připravujou oheň a šašliky, my se průběžně seznamujeme s kolektivem. Nestačíme se divit, co všechno sem s sebou dotáhli. My s tim jednim rajskym a vokurkou jsme jako looseři.
Vše se celkem rychle připravuje, pečou se šašliky z baklažánů do salátu, jakási beraní polívka s pivem, krájí se kila brambor, rajskejch a okurek. Vše v tej bohapustej divočině. Holky se mezitim chodí „sprchovat“ pod vodopád, my s klukama pokuřujeme a vyprávíme co a jak u nás a u nich. Jak se schyluje k tomu, že šašliky z prasáka budou ready, holky prostřou na igelit všechno to jídlo, chlast, bylinky k zakusování, no prostě na naše poměry svatební hostina hadr. Chlastat se začíná s prvníma soustama lahodnejch šašliků. Přípitek střídá žraní  všech těch dobrot, pije se na lásku, rodinu, padlý ve válce a nevim na co všechno. Nálada je povznesená, všichni se evidentně baví, včetně nás pochopitelně.
Asi v šest dojde chlast, část bandy se vydává do vsi koupit ještě flašku vodky a ňáký piva. Je to ale flák a trvá jim to tak hoďku či víc. My se zbytkem zkoušíme lovit rybky z provizorního můstku, hrajem, teda spíš se učíme hrát jejich karetní hry, bavíme se o luxusních ukrajinskejch holkach, o válce v Karabachu a o nesmrtelnosti chrousta. Ještě furt máme v úmyslu tady zůstat a spát.
Kluci rozjíždí ten samovar, je to docela prdel a náročná operace, sem tam padá asi metrovej komín. Nakalený jsme tak akorát, spíš míň, holt to jídlo to nepustí dál. Flaška, co přivezou z tý vsi, je vychlastaná za chvilku a kluci nás přesvědčí, ať jedem s nima do Stěpanakertu, že nás ubytujou kdesi na Ministerstvu zahraničních věcí. Moc moudrý z toho nejsme, ale nakonec se „necháváme“ ukecat, balíme všechny ty věci a za soumraku a přicházející tmy klopýtáme nestezkou mezi balvanama asi půl kiláku po proudu, kde má banda auta.
Může bejt tak půl jedenáctý. Už je tma a jedno z aut nechce startovat. Je to Golf. Chlapci zkouší prohodit baterii, ale ani ťuk. Zřejmě je v háji startér. To druhý auto, Lada, je samozřejmě OK, jak se od ruskýho stroje dá čekat, bohužel my máme ject s tim Golfem. Napřed asi hodinu kluci zkouší, co umí, nedopadne to pozitivně. Kolem půlnoci odjíždí druhá část s Ladou, musí jich tam bejt tak sedm. My jsme u Golfu, na kraji lesa a kaňonu a vymejšlíme co dál. Kluci někam volají a asi za hodinu přijíždí tranzit s klukem mechanikem. Dlouho se to nedaří nahodit, až pak pomocí vnitřních papírků ze třech cigár se to povedlo nastartovat. Byly asi dvě v noci. Motor se sice jakoby točí, ale zjišťuje se, že neni benzin. Týpcí teda jedou dodávkou někam pro tři PETky béňa. Trvá to zas asi tři čtvrtě hodiny. Jsem už celkem K.O., pospávam v sedě venku před autem.
Nakonec, asi v půl čtvrtý, dorážíme do Stěpanakertu hrůznou cukací jízdou. Jsem hotovej a netěšim se na zejtřejší jízdu do Jerevanu. Ten jeden z kluků nás opravdu vede do MZV, policajt nás zavádí do pěkný knihovny s kulatym stolem uprostřed a s tim, že nás v sedm musí vzbudit a vykýblovat, rozhazuju na zem karimatku a spacák a vytuhávam. Ještě nikdy jsem nespal na ministerstvu.     

Sobota, 12. červen, Stěpanakert-Jerevan
V sedm nás do knihovny přišel vzbudit policajt. Omlouval se, že je brzo a že jsme přišli tak pozdě, ale přece jenom kdyby nás tam našel pan ministr při ranní kávě, že by to asi nebylo úplně dobrý. Knihovna je to krásná. Knížky odshora dolů kolem dokola místnosti, kulatej stůl uprostřed a na pár volnejch místech ve stěnách visí fotky potentátů. Do dvou minut máme sbaleno, jen si v ministerskej koupelně opláchnu xicht, loučíme se s panem policajtem a jsme v probouzejícím se Stěpanakertu, na hlavní ulici. Báby zametají po chodníkách bordel, městečko se připravuje na novej den.
Včerejší pobyt v přírodě nás docela zdevastoval. Bolí mě horní strana stehen – strašně. Boty mam plný pichlavý trávy, kalhoty nechutně šmucig. V mošně nesu asi půl kila sýru, chleba, salám, bonbóny a další proviant, kterej jsme nafasovali při včerejšim odchodu z kaňonu. Trochu se obíráme od největšího bordelu na lavičce u baru, kousek od centrálního kruháku. Vše je zatim zakrýto, musíme si koupit džus a pišingr v krámu, čaj je v těchto brzkejch hodinach nedostupnej.
Hned jdem na nedalekej busáček, busík má odjíždět hned, ani si nestihnem dojít na hajzl, a to se Adymu chce. Už běduje. Vše je jako vždy nahonem, ale pak sedíme čtvrt hodiny v maršrutce jak zevlové. Zpět do Jerevanu jedem stejnou cestou jako sem. Zas se nemůžem vynadívat na ty hory. Po včerejší, resp. dnešní noci jsem trochu malátnej, občas to nevydržim a zavíram víka. Před Jerevanem se po levici vypíná Ararat. Malej a velkej, boží hory se sněhovou čepicí. Je supr, jak se z roviny zvedá, úplně vyrůstá z plošiny a ční až nad  mraky, který se pod nim převalujou. Čumí na to celá maršrutka, i bába před náma ho fotí na mobil. Do Jerevanu přijíždíme odpoledne. Vedro je jak svině. Z maršrutky jdem hned do krámu na chladný pivko. Obsluhuje kráva.
Na avtovokzalu se pídíme po komnatě. Jde to docela hladce, až na to, že babka nás napřed vede k ňákej paní domů, pokoj je celkem šmucig, suchej hajzl na zahradě v záhoně a chce za to 3000 AMD na hlavu. To s díky odmítáme, ale hned v baráku vedle je relativně luxusní rodinej penziónek s několika  pokojema na dvorku. Sprcha i WC v pokoji a za 5000 AMD celkem. Berem to, je tam soukromí a čisto. Člověk, co tam taky působí, vypadá jako ten trpajzlík z Twin Peaks, je trochu postiženej, ale rozumí víc než leckterej „normální“. Nemluví, jen vydává skřeky, ale vypadá hodnej.
Dáváme sprcháž, Ady jde pro pivo a jíme na pokoji sýr ze včera, okurky, rajský, cibuli a kus masa, co jsme taky včera nezkonzumovali. Po jídle lehce vyčilujem a v podvečer jdem ven, kupujem pivko a kalíme ho naproti pivovaru Kilikia, s výhledem na Jerevan. Furt je hnusný vedro. Další a poslední pivo kalíme na pokoji, zejtra ráno máme domluvenou maršrutku do Tbilisi s řidičem, kterej tu nocuje vedle.

Neděle, 13. červen, Jerevan-Tbilisi
Ráno nás vzbudil pán, že za chvíli odjíždí řidič maršrutky na busák. Celkem chvatně jsme se spakovali, vyhygienovali a odjeli osobní maršrutkou těch cca 200 m na busák, kde jsme pak hodinu a půl čekali jak ocasi, než vyjedem. Aspoň jsme v nádražce popili čaj a venku slupli ňáký sladký.
V devět jsme vyjeli, a to v počtu 5 hlav i s řidičem. Luxus. Jeli jsme stejnou cestou jako sem. Božíma horama, náhorníma plošinama s výhledem na zasněžený štíty hor. Hory, hory, hory. Paráda. Při cestě roste konopí. Přechod hranic proběh v pohodě, akorát 500 m před čárou platil řidič pokutu zkorumpovanejm fízlům.
Do Tbilisi jsme dorazili asi ve 14 hod. Na busáku nám řekli, že do Azerbajdžánu to pojede až zejtra. Poradili nám ale ubytovnu přímo v nádražní hale. Dormitor za solidní cenu. Nechali jsme bágly u Světlany v recepci a jeli busem do centra. To je extra turistický, některý ulice vypadají jak v turistickym centru Istanbulu, Maroku a kdekoli jinde. Docela pruda, i když samotný baráky a město je pěkný. Pojedli jsme na ulici šaurmu, Ady si koupil klobouk, kterej zapomněl v maršrutce, procházeli jsme uličkama a fotili kostelíky. Pak jsme slezli k řece a ve skate parku vypili pár piv.
Busem, ve kterym nám revizor odpustil placení, jsme dojeli k busáku a ve stánku vypili ještě pivo. Ady obdaroval paní prodavačku českejma mincema. Na dormitoru nikdo nebyl a až do rána ani nikdo nepřišel, takže to bylo na klid. 

Neděle, 13. červen, 23:38, Tbilisi
Akorát jsme dorazili do dormitoru na avtovokzalu v Tbilisi. Je tu sedm postelí, ale zatim jsme tu jenom my dva. Na hajzlu jsem ale už poznal dva druhy tarakanů: velkýho černýho, co se mi trochu bál, a malýho rychlýho. Dáváme tu další, asi pátý pivko, nepočítam-li ty ve městě. Je vedro. Kromě těch sedmi pérovacích lůžek jsou tady i dvě holičský křesla, dvě zrcadla a balkón. Možná prej v noci někdo dorazí, jak pravila Světlana v recepci, ale snad ne, jak chcem my. Ty holičský křesla jsou tu z nějakýho důvodu, kterej ale neznam. Jináč jsme dnes prohlídli nechutný tourist centrum Tbilisi, dost podobný všem takovejm východoturistickejm centrům. Nic moc pro nás, asi tři pivka jsme popili v jakymsi skate-parku v parku u řeky, kde byla spousta mlaďáků provozujících street-sporty. Otíram se moc.
Asi je docela vedro. Máme ještě jednoho lahvovýho a teď ho jdem vypít na balkón, pod kterým právě zřejmě probíhá hádka. Poznat to moc nejde, zvýšení hlasu je tu patrně normální průběh konverzace. Zejtra chcem přejet do Azerbajdžánu. Tágaři ve stánku povídali, že to bude problém a mnohem lepší bude, pojedeme-li taxíkem. Ty děvky jedny, kdybysme je neznali.. Splachovací, tlustý svině jsou tihle tágaři.

Pondělí, 14. červen, Tbilisi-Ganja
Noc v nádražnim, asi osmilůžkovym dormitoru proběhla docela hladce. Nikdo další nepřišel, takže celej ten ohromnej pokoj jsme měli pro sebe. Šel jsem se vysrat a opláchnout xicht na dost šílený WC, nechali jsme bágly u Světlany v recepci a šli dolů na busák řešit ranní čaj a posléze lupeny do Azerbajdžánu.
Původně jsme měli jet busem ve 12 hodin, ale pak na nás babka z pokladny volala, že pojedeme dřív, asi v půl jedenáctý. Zakoupili jsme ještě ňáký cigára a flašku vína a čekali, kdo nás asi vyzvedne.  Byla to zelená dodávka, klasická maršrutka s pár volnejma místama vzadu a pár cikánskejma ženskejma vpředu. Ty se klasicky předvedly jako největší krávy.
Po výjezdu z busáku jsme hned stavěli na mocnej nákup všeho, vodou počínaje a chlebem konče, páč je to v Azerbajdžánu prej drahý. Cikánky vepředu furt křičely, že by je člověk nakopal. Krajina za oknem zdejší klasika, menší travnatý kopečky, sem tam vesnička, v pangejtu občas pár kytek trávy.
Husto bylo až na hranicích. Cikánky dost smrděly, řek bych že i víc než my, takovym hnusnym smradem, a hrozně se na nás ve frontě mačkaly. Asi aby to všechno urychlily, krávy. Gruzínská strana byla ještě O.K., vše šlo celkem kvapem, v prdeli to bylo u Azerů. Strašný vedro, brutální dav, co chtěl tam, stín žádnej, ty krávy naše cigny a další čůráci se na sebe ještě lepili, pohraničníci v klídku, pohodička, žádnej kvalt. I se divim, že to v tej frontě s někym nešlehlo.
Hranice jako taková dost brutální. Hnědá, celkem hustá řeka, celnice plechová buňka, kolem bordel a hlavně ten úděsnej pařák. No, zmákli jsme to s úsměvem na rtech, co jinýho zbejvalo. Asi čtyřikrát nám fízlové čuměli do pasů, to arménský vízum se jim jaksi nezdálo. Kdyby věděli, že v botach mam nacpaný vytržený karabašský vízum, patrně by nás tam ani nevpustili. Za čárou bylo pár busů, tágařů a haldy hlíny. Zřejmě budujou novou celnici. Je opravdu třeba. I náš zelenej povoz se všema cikánkama tam stál a čekal už jen na nás. Ony ty krávy se prostě protlačily a vo to asi v takovejch situacích jde.
Do Ganji to byl ještě flák. Docela nás překvapilo, že se zastavuje v první velkej jídelně, když si lidi kupovali v Gruzii i chleba a vodu. My neměli zdejší prachy, tak jsme aspoň kouřili ve stínu cigára, co jsme nakoupili v duty free shopu na hranicích, ale kupodivu byly dražší než v samotnej Gruzii a jak jsme pak zjistili i v Azerbajdžánu. Ganja nás vítá opět vedrem, a to velkym.
Z maršrutky, kde nás řidič malinko ojebe při vynucenej výměně prachů, jdem ke krámu a kupujeme studený pivo. Dávají se s náma do řeči místní chlapi a povídají, jak je tu draho a za Svazu že bylo líp. Maršrutkou odjíždíme do centra a hledáme hotel, co nám doporučili jako nejlevnější. Je to brutální, asi devítietážovej panelák, klasická socialistická výstavba, dnes před zánikem. Světlana chce 50 USD za oba, tvrdí, že je to nejlacinější v Ganje, a my to teda berem. Nechcem ztrácet čas hledánim hotelů. Pokoj je v šestým patře, jak se pak dozvíme, v jedinym patře, který je jakž takž provozuschopný. Dáváme sprchu, venku je svinský vedro, a jdem to omrknout do města. To se nám líbí, lidi v pohodě, v takovej menší jídelně kousek od hlavního náměstí dáváme lahodnej boršč s asi půlkilem chleba. A pivo točený, zdejší (azerb.) výroby.
Náměstí je velký jak kráva, vévodí mu obří barák samosprávy a velká fontána. Kupujem plechovky Efese v Moskevským magazinu, prohlídnem si zdejší atrakci – butylečný dům, kterej nás teda ňák extra nedostane, ale zajímavej je. Různý jeho části jsou sdělaný z flašek od vína, trochu to připomíná Gaudího architekturu v Barceloně. Procházíme město, guljájeme a líbí se nám tu. V knajpě vedle kostela dáváme další dvě točený. Je furt hic, a to už je večer. Pomalu to točíme k hotelu snů, ještě obhlídnem mešitu s dvěma mineretíkama a po výzvě muezzina k modlitbě jdem do hotelu.
Na pokoji vykalíme to víno, i mně chutná. Při vybíjení hmyzu v pokoji se mi podaří rozmlátit spořivku v „lustru“, sklo je po celym pokoji i v našich věcech. Je asi po jedenáctej, vysbírávam, co se dá s baterkou najít, a jdem chrápat.   

Pondělí, 14. červen, asi 23:00, Azerbajdžán, Ganja
Jsme na pokoji v 6. etáži brutálního komoušskýho maxihotelu. V bedně běží Podfu(c)k, vedro je, že si furt otíram xicht ručníkem. Jsme v městečku Ganja, asi 150 km od Gruzie. Máme načatý červený suchý a holt ho vykalíme, až Ady dopere kalhoty. Zajímavostí hotelu je, že balkon, na kterej lezem z pokoje, je kolem dokola každýho podlaží, kolem celýho toho megabaráku. Hostů je tu tak do 15, podle světel, co jsme viděli, když jsme se vraceli z prohlídky města. Prdel a končetiny mam nějaký poštípaný, patrně od obtížného hmyzu škodícího během spánku.
Ráno jsme museli zlikvidovat karabašský víza. Vytrhli jsme je z pasů, ale bylo nám je líto vyhodit, tak je mam nacpaný v botě. No, snad je ty zdejší syčáci nenajdou a nezavřou nás. Na hranici se jim moc nelíbily ani ty arménský.

Úterý, 15. červen, Ganja-Baku
Ránko v prosluněnym pokoji v 6. etáži komoušskýho megahotelu Čapaz v městě Ganja. Je asi devět hodin, check out je v poledne, takže se vyfiknem, očistíme tesáky a razíme ven na snídani. Přestože je takhle brzo, slunce už dává. V příjemnej venkovní čajovně na místní pěší zóně popijem v první řadě čaj. Konvička stojí asi dolar, pohoda, je ho na sedm stakanů. Snídani máme už vysněnou – ten boršč, co jsme měli včera. Jdem teda o ty tři ulice dál, boršč je, kluk ze včera je asi rád, že jsme opět zavítali. Je už skoro jedenáct, v rychlosti procházíme a fotíme náměstí s megabudovou městský správy a mešitu s dvouma minaretíkama.
Do hotelu je to jenom pár minut svižnou chůzí. Fotim zvenku tu chátrající hujdu, na pokoji si skočíme na hajzl a s babkou-děžurnou se lezeme podívat do posledního patra, ofotit gorod z vejšky. Bába nás informuje, že v provozu je jenom to 6. patro, ostatní se údajně opravujou, ale rozhodně to tak nevypadá. Prostě úpadek. Balíme věci, bába nás chce stáhnout o jeden dram, že je prej stará, ale na to my neslyšíme. Bus na autobusák stojí před hotelem. Jsme tam za chvilku, bohužel už pár minut po poledni, takže další maršrutka jede až v jednu. V nádražní čajovně pod stromama do sebe lijem další konvici čaje. Vedro je.
Vyjíždíme načas, asi čtyři místa jsou dokonce volný. Do Baku bysme měli dorazit asi tak v 18 hod. Špuntuju uši, na palici narážim klóbrc a na ksicht brejle, páč okno přede mnou je dokořán a je to, jako bych jel na motorce bez helmy. Fičák hroznej, ale vzduch je úplně horkej. Krajina je hustá, ale docela fádní. Taková plošina, v dálce vylejzají z prachu hory, ne moc vysoký. Cesta je zprvu v pohodě, ale tak po 30km už neni asfalt. Vedle prašnýho makadamu sice staví skoro dálnici, ale co naplat, jedem tak třicítkou. Za dvě a půl hodiny ujedem asi 100 kiláků, zastavujeme v rozpálenej pustině u velký jídelny. Dávají se s námi do řeči asi tři chlápci z naší maršrutky.
Po dalších dvou hodinách nám praská zadní pneumatika. Řidič to zrovna docela kalí, proti jede kamion, ale naštěstí se dodávka moc nerozhodí a bezpečně zastavujeme na krajnici. Guma je totálně rozesraná, teplota asi 60° C, kolem pustina a v dálce fatamorgánový jezero. Rezerva naštěstí je a řidič ji za chvilku nasazuje. Jedem dál.
Ady klábosí s těma týpkama, sedí vedle a za náma, já čumim po krajině. Asi v šest přijíždíme na dohled k moři, Baku tu začíná hustym brownfieldem, samá naftařská company, roury, obří nádrže. Autobusák je hustomoderní, stylizovanej do podoby lodě – Titaniku. Fakujem dotěrný tágaře a od nejmladšího z těch týpků dostáváme azerbajdžánskýho průvodce. Zbylý dva nás provází do metra, kde se s náma loučí další a s tim poslednim, jednatřicetiletym, docela masivnim klukem jdem hledat levnej hotel, kterej nám  poradila ňáká bába v busu.
No ale už od pohledu vypadá luxusně, a taky že jo – chtí přes 100 USD. Kluk furt někomu volá, pak ještě zkoušíme najít něco lacinějšího, ale tady v tej moderní čtvrti samejch bank a věžáků to nevypadá dobře. Kluk něco mele o kámošovi, kterej o něčem ví, a že vše bude bez problémů. Jedem za nim busem do dost free café. Rozprostírá se v menšim parčíku, dost neudržovanym, a skládá se z několika plastickejch stolů a „baru“ pod jakousi plachtou. Je to údajně Park lásky. No nazdar!
Dáváme pivko, seznamujeme se s tim klukovo kámošem, kterýmu to tady patří. O hotelech ví akorát to, že jsou drahý, spát budem u něj, má byt a bydlí tam sám, jen s ňákym kámošem, kterej sedí u stolu s náma. Adymu říká ďáďuška, páč mu prej připomíná jeho strejdu, kterýho viděl naposled před třiceti lety. Máme hlad, jedli jsme dnes jen ten ranní boršč. Ady jde omrknout nabídku chatrče. Mají párky. Dáváme další točený pivo, kecáme s týpkama. Děvuška, co obsluhuje, něco mele o kuřeti. K pivku přikusujeme lahodnej vařenej hrách, nebo možná cizrnu a výtečnej domácí sýr podobnej uzenýmu korbáčiku.
Asi za hoďku, už před setměnim, začne děva servírovat na stůl. Pečený kuře, fritky, rajský a okurky, talíř čerstvejch bylinek, chleba. Jídla dost. Týpek z busu jde do stanu pro vodku. Jíme, přisedává si k nám cca 50letá paní, kluků kámoška, patrně děvka. Dáváme druhou láhev vodky a pivo. Cígo za cígem, pijem na družbu. Vše jde jak po másle, než dojde na placení. Je to 43 AZN, platíme to my a moc se nám to nezdá. Jsme z toho takový rozpačitý, nevíme, zda nás neojebali, prostě divná situace. Je už asi hodina po půlnoci.
Tágem jedem s klukem, paní a tim pánovo spolubydlícim do toho bytu. Náš kluk chce, ať to zatáhnem. Je to sice 5 AZN, ale odmítáme s tim, že jsme je hostili jídlem a chlastem a ať to zatáhnou oni. Vlastně nic nenamítá, v tágu řve na plný koule ta jejich hudba, jedem širokejma ulicema s oknama dokořán jak zlatá mládež.
Byt je hustej, ve sklepě. Kluci jdou ještě pro víno, ale nám i paní se chce chrápat. Dávam asi jen sklenku, přijíždí pan majitel bytu a hospy a vzápětí vytuhává na gauči. Jsou asi dvě, mam toho až nad hlavu, vytahujem spacáky a uleháme na zem. Až na tu situaci s placenim to zas byl parádní den.

 

Středa, 16. červen, Baku
Procitam, když mi týpek, co nám včera pomáhal najít hotel, budí. Je devět, zaspal a chvátá do práce do automyčky. Pan bytu majitel chrápe na tom gauči, na kterym v noci vytuh. Vedle palice mi leží ňáký kýble se zednickou výbavou. S týpkem, co jde do práce, se loučíme s tim, že se uvidíme večer v café, ale spíš se na to chcem tady vysrat, zmizet a jít si po svým.
Tiše balíme spacáky, bágly vytahujeme na dvorek a při cigáru vymejšlíme co provést. Zdrhnout se nám úplně nechce, ale po rozpačitym zakončení včerejšího večírku se nám moc nechce trávit další den či dva v nonstop společnosti tadytěch týpků. Oni nás nejspíš neosrali, my je taky ne, takže v poho. Jdu vydrbat chrup, Ady se vysere a objevuje se ten další chlápek, co říká Adymu „moj ďáďuška“, s cigárem v hubě a ptá se co a jak. Řikáme mu, že vše charašo, ale že jdem a že se možná uvidíme později.
Vylejzáme na ulici. Jsme v ňákej moderní čtvrti, jsou tu široký ulice, nový velký baráky, samý banky a celkově nic moc. Chvilku pochodujeme, začíná bejt opět hic. Zalejzáme do čajovny pod stromama a dáváme konvici. Obsluhy se ptáme kudy do Starýho gorodu. Pán nejprve nechápavě čumí, pak se ale dovtípí a radí nám číslo busu. Musíme ještě jednou přestoupit, cesty busama a maršrutkama jsou v plnej polní dost náročný. Pomalu vjíždíme do úzkejch uliček, vypadá to, že se blížíme k cíli. Ujímá se nás starší pán, máme vystoupit s nim, jde kousek od Starýho města do práce.
Když vylezem z busu, Ady si povídá s pánem a líčí mu, že tu někde vyrůstal děda. Pán se ptá kde, my víme jenom ulici – Mustafa Sapi (ve skutečnosti to je ul. Mustafa Sübhi). No a chlápek k našemu údivu praví, že ta je o ulici vedle! To je extra klika! Kousek jdem s pánem a když jsme na dohled od hradeb toho Starýho města, nedá nám to a vracíme se najít tu dědovo ulici. Je fakt kousek. Fotim to kompletně, děda tomu ani nebude věřit. Bohužel neznáme číslo baráku, ale ulička vypadá celkem krátká, tak je možný, že dům na fotce bude. Zatimco já fotim, Ady konverzuje s místní babičkou, která ale dědu nezná, páč se sem přistěhovala.
V solidnim parnu jdem kolem ohromný budovy ministerstva čehosi, kterou hlídá asi dvacet vojáků. Hlavní branou vcházíme do Starýho města a pídíme se po hotelu. Jeden avizuje cedule, Old City Inn se jmenuje a je hned kousek ve vedlejší uličce. Lezem tam, vypadá dost honosně a taky je pěkně mastnej, 100 USD za dvoulůžák se snídaní. Moc se nám to pochopitelně nelíbí, jdem ještě omrknout okolí, ale všechno je to ještě o něco dražší, takže se tam vracíme. Pokoj je jaksepatří nóbl, v koupelně je dokonce i vana, lednička i TV na pokoji. Dáváme sprchu a razíme do města.
Napřed musíme zahnat hlad. Lezem tedy do sklepní jídelničky a dáváme kotlet a pyré z brambor, zalejváme to točenym. Jenom tam zasyčí. Vracíme se do Starýho města, prolejzáme uličky až narazíme na zdejší zásadní historickej počin, Maiden Tower, asi 35 m vysokou kamennou věž, na kterou se dá vylézt. Platíme každej 2 AZN, báby jsou nekompromisní a nechtí dát slevu. Věž je rozdělená na několik pater, zdi jsou asi 5 m široký. Výhled je docela solidní, na moře, starý i nový město, ale praží to tu jak svině, takže to obfotíme a lezem po úzkym schodišti dolů.
K moři na promenádu je to kousek. Dáváme plechovku piva a čumíme na moře, který je teda dost špinavý, samá ropná a olejová skvrna, ale z dálky to neni vidět. Bulvár při pobřeží je širokej a honosnej, knajpa vedle knajpy, stánky, vzadu pak lunapark a přístav. Ropný věže ale odtud vidět nejsou, a to jsme se na ně tak těšili. Jdem kus při moři, ale je vedro, takže se novym městem, širokou ulicí se samejma luxusníma kšeftama, vracíme do hotelu, kde dáváme opět sprchu a trochu vyčilujeme.
Asi v sedm vyrážíme na bulvár. Nehorázně to tu žije, lidí jak sraček, venkovní knajpy jedna vedle druhý, stánky s freshem a píčovinama. Dojdem až na konec, kde frčí lunapark. Za ulicí vedle něj stříká slušnej vodotrysk a proti stojí megaobří budova, typujem to na ňákej prezidentskej palác či něco na ten způsob. Dáváme pivko v jednej z hospod, ale je dost hnusný, pravda i laciný. Už je tma, zaběhnem do ulice vedle koupit vodu a cíga a ještě se vracíme na bulvár do jiný knajpy, kde točí Efese, a ten je lahodnej. Dáváme dva jako takový rozloučení s pivem. Zejtra totiž budem už asi v Iránu.
Na hotel skoro běžíme, páč Adymu se chce strašně chcát a mně dost. Je už docela pozdě, asi po jedenáctej.

Čtvrtek, 17. červen, Baku-Astara
Přes noc jsme nechali běžet klimošku, tak jsem radši zašpuntoval uši, a proto jsem lehce zaspal, až do půl desátý. Ady prej byl už hoďku vzhůru, ale nevěděl, kolik je hodin, než ho napadlo pustit bednu. Tam ale běžel jinej čas, o hodinu víc, takže plašil, že jsme zaspali. Chcem odjet co nejdřív do Tabrízu.
Po hygieně lezem do posledního patra hotelu na snídani. Je volský voko, chleba, marmeláda, sýry, salámek a jogurt. Docela se přežeru. Balíme věci, bágly necháváme v recepci a nalehko jedem busem do iránský čtvrti, páč jsme tam včera zahlídli cestovky, co snad budou jezdit do Tabrízu. Cestovky sice najdem, ale lístky neprodávají, prej až na busáku, a hlavně – do Tabrízu to jezdí ráno v osm. To nám trochu kazí plány, těšíme se do Iránu, a navíc je to tady drahý. Začíná bejt opět nepěkný vedro.
Vracíme se tedy do hotelu pro bagáž a busama jedem na novej avtovokzal, kam jsme předevčírem přijeli z Ganji a kterej vypadá, nebo spíš vzdáleně připomíná parník. S přestupem nám pomáhají dva Iránci, starej a mladej a dokonce nám platí jízdný. Je asi půl jedenáctý, když vylejzáme na busáku. Hned se nás ujímá paní, která nám pomáhá najít bus do Astary. Vymysleli jsme totiž, že pojedem na hranice a odtud snad něco do Tabrízu pojede. Máme kliku – bus už je nastartovanej a na houpačce jsou dvě poslední místa. Vevnitř to ňák divně smrdí, jakoby po sýru, ale za chvíli už nic necítim. Od babky, co vlezla do busu prodávat ňáký pamlsky, kupuju vodu, kterou jsme nestihli koupit v krámu.
Vyjíždíme z města hustym brownfieldem. V moři konečně vidíme ty ropný věže, vypadá to hustě. Z oken na druhej straně jsou zas vidět ropný čerpadla, jak monotónně vysávají černý zlato. Krajina kolem pustá, písek, roury s ropou, ňáký mělký jezírka. Docela depresivní. V buse neni nic moc co dělat, okýnka jsou kvůli slunci zatažený, hejbat se moc nemůžu, sedim uprostřed houpačky a sem tam přivřu oko. Vedle sedí pěkně vyfiklej námořník. Cesty jsou tu snad nejhorší z letošního výletu, cestovní rychlost tak 40 km/hod. V TV běží nějaký hrozný zábavný pořady, kterejm nerozumíme. V polovině cesty je zastávka na občerstvení, my kupujem limošku, pokuřujem a bavíme se s pánem s pěkňoučkou dcerou.          Asi hodinu před cílem se krajina začíná zelenat. Na obzoru vylejzají z oparu zalesněný hory, docela vysoký. Kolem jsou pěkný poloholý kopce, sem tam baráček. Do Astary přijíždíme lehce před sedmou. Dozvídáme se, že hranice je už zavřená, což nás trochu zaskočí. S pánem z busu, co taky jede do Iránu, se vydáváme k přechodu, kde má bejt údajně ňáká ubytovna. Taky že jo, přímo na čáře. A patrně ji i provozujou fízlové. Jeden tlustej se nás ujímá, platíme mu 20 USD za pokojík v patře. Není to buhvíjakej luxus, ale rozhodně lepší než u báby v Jerevanu. Měníme si u tlustofízla ještě 30 USD, abysme měli na večeři a ňáký piva. Jíme ve šmucig jídelně v hraničnim prostoru kotlet s hranolkama a salát. K pivu dostáváme talíř vařený cizrny.
Po večeři se jdem podívat do městečka. Je celkem pěkný, upravený náměstí, pár kafetérií, muzeum a socha bývalýho prezidenta. Jdem k moři. Docela čumíme, jaký jsou vlny. Na šutrech vedle pláže kalíme lahváče a pozorujem příboj na jednej a blížící se bouřku nad horama na druhej straně. Začíná poprchávat, tak se uchylujeme pod plachtu nedaleký plážový hospy a dáváme točený.
Máme vypito půl piva, když přijíždí tlustej pán ve stříbrnym teréňáku s kámošem. Ptá se, otkuda my, a když řeknem že z Čech, zve nás ke stolu, na kterej se začnou hrnout kvanta žrádla. Hovězí maso se zeleninkou se jen rozpadá, padá první litrovka vodky, pán vypráví, jak dobře se měl u nás na vojně a kolik si tam vydělal prachů. Ani se mu prej nechtělo domů, akorát se smál našim rohlíkům, že jich dostali pro deset vojáků patnáct, že je předtim neznali. Taky řikal, že když nastupovali do letadla, tak nevěděli, kam vlastně letí. Během jídla padly další dvě flašky vodky, tu poslední už jsme kalili s pánem sami, páč ty druhý dva prej jdou do práce. Docela jsem se přiožral dost.
V noci nás druhej pán, co maká na hranici, odvez před ubytovnu, kde jsme za pomoci našeho tlustýho fízla vzbudili prodavače v malym krámku a koupili ještě dva lahváče. Škoda že jsme pány z pláže nepotkali dřív, páč tlustej oligarcha i jeho kámoš vlastní hotel a prej by nás zadarmo ubytovali. Ještě nám na tej pláži koupili dvě vody a zatáhli to první pivko. Byl to moc hodnej oligarcha, ten tlustej okupant.
Po tak strávenym večeru jsme ani nelitovali, že jsme museli zůstat v Azerbajdžánu.

Pátek, 18. červen, Astara-Ardabíl (Irán)
Vstáváme cca v osm. Venku už to žije, v klecovym průchodu k celnici už se mačká fronta. Hranice by měli otevřít za hoďku. Po tej včerejší kalbě jsem jak přejetej, trochu mě bolí hlava a je mi divně. Jdu si vyčistit chrup do trošku strašidelný koupelny s hajzlem a lezem dolů do čajovny nalejt do sebe každej konvici čaje. Během popíjení se seznamujeme s místníma vekslákama prachů a prodejcema z okolních krámků. Jsem asi ještě trochu ožralej.
Asi v půl desátý jdem do cimry pro bágly a dole u jednoho tlustýho týpka měníme prachy. Několik lidí nám nabízelo, že když přenesem přes čáru jakejsi balík, dostanem 10-12 USD. Nemusíme prej mít strach, prej to neni nic nelegálního. Docela se těšíme na bezpracnej výdělek, dostáváme k ruce kluka, kterej se má o všechno postarat. Jdem pomalu do klece, řadíme se do fronty a asi půl hodiny tam stojíme jak dobytek čekající na porážku. Naštěstí je tu aspoň stín. Lehce konverzujeme s lidma kolem nás, furt čekáme, jak to bude s kontrabandem.
Fronta se vůbec nehejbá, spíš to vypadá, že pouští z druhý strany. Zahlídnem pána, co nás včera v noci přivez z pláže, takže nekecal, ale nevidí nás. Konečně se to začne hejbat, pouští to do železnejch vrat po dávkách. No, jak ty ovečky na jatkách. U prvního z okýnek jeden z pohraničníků vydedukuje, že jsme cizinci, a vede nás dopředu. Furt urguje toho blba, co razítkuje víza, aby dělal. Byl u nás taky okupantem. I další okýnka jsou v poho, až nakonec v tom poslednim týpek povídá: „Welcome to Iran“ a jsme tu. Paráda. Vymykáme se klukovi, páč žádnej pašung ani inkasování doláčů neproběhlo, serem na prudící tágaře a jdem pár set metrů do iránský části Astary.
V prvnim krámku s rychlym občerstvenim dáváme bagetovej sendvič s párečkem, páč na ty žlutý mozečky nemáme ani moc chuť. Sedíme a jíme to u stolečku na chodníku, hned se s náma dává do řeči starší pán, řidič kamiónu, a když to sníme a zapijem zam-zamkou, pán nám odchytává tágo, který nás má odvézt na busák. Jedem docela flák, na křižovatku u hlavního tahu. Tágař tam něco domlouvá s ňákym týpkem a pak povídá, že bus jede až za dvě hodiny a že můžem jet sdílenym taxi asi za šest doláčů. Je docela vedro, místo nic moc, takže to berem. V tágu už sedí dvě ženský, tudíž hned odjíždíme.
Je to asi 70 km parádníma horama, samý serpentiny. Kolem cesty piknikujou kvanta lidí. Šofér to docela valí, předjíždí všude, plná neplná, a co víc, zátočina nezátočina. Páč jede bezpečně, nemusí dodržovat žádný silniční pravidla. Když přijíždíme do Ardabílu, začíná chcát. Tágař nás předává jinýmu, starýmu tágaři a ten nás veze do mosaferchúne Safa. Je to zřejmě kousek od centra a je to klasická mosaferchúne. Dáváme v hustorecepci čaje, představujeme se dědkom, který pochopitelně neumí anglicky ani ň.
Venku je takový aprílový počasí. Chvilku to svítí a je hic, chvilku chčije. Jdem to omrknout do města. Páč je pátek, většina krámků je zavřenejch. Slídíme po jídelně, je hlad. Kolem jedný právě jdeme, lezem dovnitř a okukujem pestrou nabídku kebabů. Ty z mletýho masa nechcem. Ukazuju pinglovi na ty s kusama masa, co jí týpek u vedlejšího stolu. Evidentně to ale nechápe, páč před náma přistanou jogurty, dvě krabičky s nějakou neidentifikovatelnu sračkou a čtyři kebaby. Dva ty, co jsme chtěli, a dva z mletýho.  Ostatně jsme to očekávali. Pingl umí anglicky jako já rusky, hlavně zasněně povídá, že zdejší jídlo je very delicious, asi myslí ty kebaby. Máme hlad, tak to všechno sežerem, zas tak hrozný to neni. Ale ty arménský flákoty vepřovýho mi jedou víc. Když to platíme, týpek nás zve k sobě domů, to his place. Představujeme si tu celovečerní ne-konverzaci a s díky odmítáme. Bylo by to extra náročný, navíc už jsme poplatili ubytovnu.
Pokračujem dál vylidněnym městem, kolem otevřený hustočajovny, která je ale zavřená. Začíná zas pršet, pokouříme pod baldachýnem vedle People Musea a pak zalejzáme naproti do čajovny, ve kterej zahulíme vodárnu, popijem kvanta čaje (pytlíkáče!), čumíme na fotbal Srbsko – Německo a pokecáme s klukem, co umí lehce English. S nahulenejma palicema jdem v mírným dešti kolem rozlehlý mešity checknout email, což se nám bohužel nepodaří, páč Seznam pořád padá. Kupujem pistácie a žlutý rozinky a opatrně se šineme domů. Po tom dešti mi totiž krutě kloužou ty pantofle z Indie.
Na pokoji pak vyčilujeme, požíráme pistácie a sladký pišingry, který jsme nakoupili naproti ve sladkosťárně. Na chodníku vedle stromů jsme viděli jednu pěknou a jednu menší kytku ganji. Škoda, že neni podzim...  

Pátek, 18. červen, asi 19:30 hod., severní Irán, Ardabíl
Povalujem se v mosaferchúne, požíváme výtečný rozinky a pistácie. Asi před hoďkou jsme se vrátili z města, ale sem tam chcalo, takže jsme moc nepoguljájovali. Ale pohulili jsme první vodárnu, pomerančovou, v docela pěknej čajovně, kde byli samí mlaďáci. Takovej klubík non-alcoholic. Vypili jsme k tomu asi 1,5 litru čaje, až jsem se z tý hulby skoro motal. Teď už za oknem svítí sluníčko, tak snad bude zejtra pěkně.

Sobota, 19. červen, Ardabíl-Tabríz
Vstávačka se slepicema, holt jak nekalíme. Zubočištění, střevočištění, pár čajíků u chlapíků v recepční místnosti. Rozdáváme pohledy, furt chodí někdo novej, popije čaj, pojí jogurt s medem, poklábosí s osazenstvem a dle možností s náma a zas zmizí. Zajímavej podnik. Od pánů taky dostáváme ten výtečnej jogurt a med i s pláství.
Loučíme se s nima asi ve tři čtvrtě na deset a serem si to životem pulsující ulicí na bus do Tabrízu. Ňákej pán nám radí kudy na bus terminál, ale zmiňuje se i o možnosti jet sdíleným taxi. Chcem bejt v Tabrízu co nejdřív kvůli těm vízům, tak se rozhodujeme pro dražší tágovariantu. Pán nám loví žlutýho taxíka a ten nás za 40 Kč veze někam do prdele, přes celý město na kruhák, odkud sdílený tága vyjíždí do Tabrízu.   
Čekáme asi 20 min., než dorazí další dva spolucestující, mezitim kolem projede obstarožní bus do Tabrízu, takže jsme v rozpacích, zda jsme udělali správně. Tágo stojí 6,5 USD na osobu, je to 210 km. Řidič ale vede renaulta znale. Po 20 km berem plyn, přičemž shlídneme menší bitku velkýho počtu lidí. Neznam důvod, ale asi ňáký nedorozumění během čepování LPG. Krajina už je míň hornatá, spíš kopcovitá, až na obzoru ční velký, i zasněžený hory. Místama je krajina takřka pustinovitá, holý pláně a nic. Před Tabrízem se zas víc rozvlňuje a okolo Tabrízu už jsou slušný holý krpály. Pán to docela krosí, skoro to nakouříme pod kamión, kterej nám znenadání vjede do našeho pruhu. Z rádia se line teskná iránská hudba. Řidič je pěknej pořez.
Na nám už známej tabrízskej terminal přijíždíme asi před půl druhou. V nádražnim buffé pojídáme sendvič se sosíkovou směsí a zam zam hnědou. Busem za 2 Kč jedem přes půl města do centra na Ferdósí str. a hned si to zamíříme k Chánovi do kanclu. Ten tam ale bohužel neni, místo něj tam sedí fousáč a nekompromisně ukazuje na cedulku na dveřích, že otevřeno je až od 16 hod. A Chán tu pak údajně bude.
Bágly nás tíží, jdem sondovat ubytování. Napřed do mosaferchúne Mashad, ale tam podražili, takže jdeme kousek vedle, kde je to i s hamamem asi o čtyři doláče lacinější. Pokojík je celkem čistej, tvrdý pelechy, co víc si přát. Necháváme bágly na cimře a jdem ven. Okouknout, co je novýho na bazaru a v nejbližším okolí. Zjišťujeme, že vše je při starém, jak se dalo čekat. Kupujeme šátky a já klóbrc. Ady si nechává spravit sandálu. Je to už asi pátá oprava. Pán to má hned, má na to, oproti indickejm kolegům, na ulici šicí mašinu.
Jdem za Chánem, je už po čtvrtej. Ten syčák je tam, asi nás i poznal. Hned se ptal, jestli je s náma „pěkná kočka“. Objasnil nám situaci kolem víz, a to, že je vše v cajku a můžem tu bejt celej měsíc. Nutný akorát je do Iránu přijet v tříměsíčnim rozmezí platnosti víz. Takže je to v pohodě, aspoň ušetříme za prodlužování. Dáváme Chánovi pohledy a píčovinu pro dceru a jdem do hustočajovny na druhym konci ulice. Ani tam se nic nezměnilo. Nalejvárna jak má bejt, na podlaze piliny, dědci hulí kaliany a pijou hektolitry čaje. Vodárnu ani nedáváme, asi jak dost kouříme, tak to naše plíce nezvládají. Při třetim čaji si k nám přisedávají dva kluci a pomalu se seznamujeme a vyměňujeme informace o životě tu a doma.
Kluci nás pak vezmou do net-café jejich kámoše. Ukazujem jim ČR a Plzeň na ortofotomapě Seznamu, z čehož jsou celkem udivení. Net je u nich cenzurovanej, nefunguje Facebook, Youtube a dokonce ani ceskenoviny.cz neprošly cenzorskym filtrem. S klukama pak ještě jdem ke starej Modrej mešitě a pak zpět do velkočajovny, abysme je taky pozvali na pár čajů.
Tam sedí jejich kámoši, takže opět vyprávíme o Evropě. Je už po osmej, jsme znavený, tak se s klukama loučíme a odcházíme bydlet na cimru. Dáváme ještě sprchy a já pak píšu deník a čtu Sakiho Léčbu neklidem. Ady se zmiňuje, že ho bolí břicho.

Sobota, 19. červen, asi 15:00 hod., Tabríz
Právě jsme se ubytovali v mosaferchúne poblíž naší oblíbený mosaferchúne Mashad. Tady je totiž pokoj o 25 000 IRR lacinější a hamam o 5000 IR. Kvalita podobná. Už jsme byli u Mr. Chána v kanclu, ale ten syčák tam bude buď asi od 16 hod., nebo zejtra. Potřebujem prodloužit ty víza, končí nám za šest dní. Doufáme, že to Chán nějak pořeší.
Starej dobrej Tabríz. Všechno je na svým místě, jsme tu už jako doma. Hustočajovna na křižovatce u rozestavěný mešity taky frčí, určitě ji navštívíme. Vyserem se a vyrážíme korzovat.

Neděle, 20. červen, asi 9:40 hod., Tabríz
Je to na hovno. Jdem do nemocnice, Adyho bolí břicho v místě slepáku. Před chvílí jsme u Chána potkali ňáký dva Čechy, kluka s holkou. Snad to břicho bude v pohodě. Má to bejt government hospital. 

Neděle, 20. červen, Tabríz – Rasht
Ráno jak vymalovaný, až na to, že Adyho furt bolí břicho v oblasti, kde mam jizvu po slepáku. Trochu se obáváme prasknutí střeva, takže se Ady rozhoduje vyzkoušet kvalitu místní nemocnice. Po výtečnej snídani – jogurt + med + chléb – a krátkym exkurzu po bazaru jdem za Chánem zjistit, kde je nějakej ten hospital. Chán chápe situaci, maluje nám plánek kudy do dobrýho, lacinýho, státního špitálu. Ještě s nim zajdem do zlato-bazaru obměnit doláče, přičemž potkáváme dvojici Pražáků, jenom zběžně s nima pohovoříme, jedou do Kandovanu trekovat či co.
Na hotelu se pobalíme, Ady se psychicky připravuje na nejhorší, necháváme bagáž v recepci pod kanapem a vyrážíme asi kilometr do špitálu. Nemocnice nevypadá nejhůř, ale žádná Bulovka to neni. Lezem dovnitř, všude je spousta lidí. Ňákýmu doktorovi hned na schodech sděluju možnou diagnózu a hned nás vede na Emergency,  kde se Adyho ujímá zdravotní bratr, co vypadá jako vysokej Kumar. Sednu si před skleněný dveře a je mi Adyho líto. Přece jenom hospital, eště v Iránu, angličtinu bych od doktorů čekal lepší. Nějak ho asi za plentou ohmatávají, vidim, jak se tam schází asi tak pět lidí. Asi chtí vidět exóta.
Usnesou se, že je třeba provést sono. Platíme 15 USD za příjem a se zdravotnim bratrem jdem do pokladny poplatit ten sonar. Chtí 40 USD. Za přepážkou je sympatická pěkná slečna, mluví lehce anglicky a asi jí je nás líto. Čekam na schodech, konverzuju s pacientem, co má něco s nohou, Adyho sonarujou. Když se za chvíli vrátí, pěkná holka nám vrací asi 27 USD, že to byl omyl. Jdem zas k emergency pokoji, Adyho berou za plentu, berou mu krev a já čekam před dveřma. Ňáká pacientka mi překládá, co říká sestra, a to že Ady nejspíš přežije. Asi hoďku tam leží, dostávam čaj a pak pro mě přijde Kumar a veze mě do pátýho patra do laborky k šéfíkovi, kterýmu solim 5 USD za blood test. Doktor ve výtahu se mě ptá, co mi schází. Řikam, že já jsem v pořádku, bratra že bolí břicho. Doktor vyzvídá výsledky testů, který já pochopitelně neznam. Jen říkám, že jsme se báli, aby to nebyl apendix. To hovado se mě ptá, jestli jsem připravenej na operaci. Už si tak představju, jak mě nahoře otevřou... Šéfík přes testy má moc hezkou sekretářku a za chvíli mi sděluje, že vše je v normě, apendix ani neví o světě, zánět se nekoná. Jsem rád, sbíhám po schodech dolů, okukuju patra, kde je vidět do ležáckejch pokojů. Ženský mají šátky i v posteli.
Dole dávam Adymu protokol, okoukává ho doktor, pak Ady vyfasuje dva druhy pilulí a sáček na rozpuštění do vody proti sračce. Doktor nám ještě návdavkem radí, ať neukazujeme prachy, a odcházíme s lepší náladou ven. Ady má z hospitálu vcelku dobrej pocit.
Vracíme se k Chánovi do officu a domlouváme na čtvrtou hodinu výlet do Kandovanu. Za 20 USD zařizuje Mr. Chan auto a my do tý doby chodíme městem. K obědu si dáváme soup, což je ňáká polívka ze zeleniny a kukuřice. Docela v pohodě, ale mívají ji jen chvilku.
Po čtvrtej jsme zas u Chána, vůz přijíždí před kancl, Chán informuje staršího řidiče co a jak. Napřed jedem na terminál a týpek nám běží koupit lupeny na jednadvacátou hodinu do Rashtu. Pak jedem hoďku do Kandovanu. Týpek umí anglicky, tak různě klábosíme. Hory za Tabrízem jsou supr. Holý kopce, ohromný prostory.
Do Kandovanu to trvá cca tu hoďku, krajina kolem vsi je parádní, kopečky, kopce, bílý šutry. Samotná ves je sice zajímavá, leč plná turistickejch čajoven a standardních píčovitejch atrakcí a suvenýrů. Pán nám při čaji v jednej takovej hroznej čajovně povídá, jak tu byl poprvně s tátou před 40 lety. Tehdy to tu muselo bejt supr.
Dopijem pytlíkovej čaj a lezem na kopec proti skalním příbytkům a foťáky nešetříme. Pak se jdem podívat přímo mezi „baráčky“, teda ty vykotlaný kamenný homole. Je to pěkný, ale my turisti, teda hlavně ty místní, jsme to přivedli do úplně jiný roviny. Platíme asi osmiletýmu Mr. Rezovi za to, že jednim okem nahlídnem do jeho vykotlaný cimry, kterou pronajímá za 30 USD na noc. Sice nás tam zatáh pan řidič, ale Mr. Reza se neptá, jen inkasuje 0,2 USD za nic. Fotim, co se dá, a asi ve tři čtvrtě na sedm odjíždíme na terminál do Tabrízu, odkud nám jede v devět bus do Rashtu. Pán nám cestou objasňuje problém benzinu: člověk může načepovat 60 litrů za tři měsíce, pak utrum, leda by požádal někoho, aby mu ze svý karty načepoval, ale to je pak dvojnásobná cena. Plyn je free, tzn. odběr neomezenej, ale fronty na čerpacích stanicích jsou tak půlkilometrový. Ropná velmoc jak se patří.
Bus je zaplněnej ze tří čtvrtin. Zabíráme každej dvojsedadlo před nefunkční houpačkou a při akčním snímku padam do mrákot.       

Pondělí, 21. červen, Bandar Anzali
Bus přijíždí do Rashtu krátce po šestej ranní. Na terminálu to zatim moc nežije, pár tágařů omejvá svý stroje na prachy, všechny stánky, až na jednu čajovničku, kde popijeme té, jsou ještě zavřený. Potřebujeme se dostat někam, odkud odjíždí minibusy do Bandar Anzali. Páč z terminálu tam nic nejezdí, musíme využít tágo.
Minibus jede za chvilku a z poloviny je plnej ženskejch, resp. holek, který asi jedou do školy. Před konečnou se s náma za hihňotu dokonce dávají do řeči, ale to už jsme s nima v busíku sami. Když se pak s nima loučíme v Anzali na kruháku, černá bába nás sjíždí nehezkym pohledem.
Jsme někde mimo centrum. Ptáme se kudy k bazaru a jdem tim směrem pěšky. Může bejt tak osm a už začíná bejt hnusný vlhký vedro. Krámy kolem cesty se probouzí do novýho dne, vytahujou se rolety, majitelé kropí chodníky a popíjí první čaje. Furt jdem a centrum v nedohlednu. Zapářka. Asi po 1,5 km nálada prudce klesá a rozhodujeme se dojet tam tágem. To bystře odchytíme před mostem přes rameno laguny, ale ten zmrd chce 2 USD tak za 2 km. Snažim se mu aspoň vynadat a sdělit mu, že je kurva, ale těžko říct zda pochopil.
Trochu zpruzlí se ocitáme na Chomejního meidunu, hlavnim náměstí. Zalejzáme do postranní uličky do zeleninovýho a rybího bazaru a v budníkoidní čajovně dáváme s asi sedmdesátiletejma dědkama čaje a sýr s máslem a plackama. Dědové umí anglicky jako my farsí, ale přesto se rukama a posunkama tak ňák domlouváme. Posílají nás kamsi za náměstí, tam prej je mosaferchúne. Loučíme se s obstarožnim osazenstvem kůlny a jdem se ještě projít bazarem, kde obdivujeme spoustu pořádnejch ryb. Dojdem až k řece, tedy ramenu laguny, kde dáváme další čajík a opět hovoříme s domorodcema.
Je vedro a vlhko, s báglama pruda. Berem to tedy na Chomejního meidun a dál směrem k tej ubytovně. Párkrát se ptáme, jdeme dobře. Je to mosaferchúne Tabriz. Baba chce za pokoj 120 000 IRR, berem a myslíme si, že je to dobrá cena za nic moc extrovní cimru. Vyčilujem asi dvě hodinky a pak odcházíme do města a k moři. Je odpolední klid, většina kšeftů je zavřenejch, ve zbejvajících pochrupávají páni prodavači rozvalený na svým zboží. Ospalý pejskařský odpoledne. Při moři jdem parkem až k místní pláži, kde se cachtá pár lidí, včetně ženskejch v hábitech.
Vedro je nechutný, město poloprázdný. Kupujem v krámku párečky, sýr a chleba, broskvový pivo, co je spíš limonáda, a odebíráme se na pokoj, kde to vše sežerem. Vyčilujem, čtem, píšu litanie. Jdu se vysrat, pohoda, trochu se při tom zapotim, ale dobrý. Když se chystáme do sprchy, někdo ťuká na dveře: „Hello, mister!“ Otevřu. Dědek, co před chvílí seděl v recepci, mi kyne, ať jdu za nim. Tak tam jdu, venku akorát začíná chcát. Je asi půl sedmý. Ten pamrd se mi za asistence druhýho mrmla snaží namluvit, že těch 12 USD bylo jen za jednoho a že za dva to neni 24, ale hned 25 USD. To teda nechápem, uniká nám logika věci a spíš si myslíme, že je to velkej ojeb. Přestože chčije, bereme si svejch 12 USD, balíme věci a opouštíme ty zmrdy. Ten mladší mi ještě přeje good luck, kokot!
Jdem v tom teplym dešti k náměstí, jsme trochu nasraný a hlavně překvapený, páč to bysme teda zrovna tady nečekali. Trn z paty nám vytrhává anglicky hovořící chlápek postávající před jednim ze dvou lepších hotelů na náměstí. Sjednáváme s nim nocleh za 20 USD, se sprchou a WC v pokoji. Dáváme cígo a sprchu a jdem ven do deště pokorzovat a pojíst obligátní párkovej sendvič. Furt poprchává, ale přesto jdem už za tmy k moři a v jednej z jakoby lepších čajoven, který z jedný strany lemujou nábřežní park jedna vedle druhý, dáváme konvici čaje. Docela slušně hřímá a blejská se. Na pokoji se opět sprchujeme, je to holt vlhká zapářka.

Pondělí, 21. červen, 18:56 hod., Bandar Anzali
Zmrdi! To jsme teda v Iránu nečekali. Právě jsme se přesunuli z nějaký zkurvený mosaferchúne do tadytoho hotelu, protože najednou, v půl sedmý večer, když začalo chcát, nám přišli sdělit, že 12 000 tumanů, který jsme ráno zatáhli bábě v recepci, bylo jen za jednoho a teď chtějí za dva dohromady 25 000 + asi 1000 tumanů za sprchu. Fakt kurvy! Nejspíš nepočítali s tim, že se sbalíme a odtáhneme, přestože nám bylo jasný, že jinde to stejně lacinější nebude. Ale jo, jdem na náměstí kolem draze vypadajícího hotelu a pán se ptá, může-li pomoct s restaurací či hotelem. Napřed chce 25 000, ale pak je sleva na 20 000 tumanů.
Pokoj je se sprchou a hajzlem, TV, lednicí i klimoškou, jediný mínus je nefungující vrtule u stropu. V noci teda buď chcípnem vedrem, nebo nastydnem od klimošky. Ňák to snad dáme, hlavně sem rád, že jsme se na ty zmrdy z mosaferchúne vysrali. Dáváme postupně sprchu, perem hadry a asi se za chvíli půjdem najíst do zdejší restaurace. 

Úterý, 22. červen, Bandar Anzali – Ramsar
Vstáváme se slepicema, asi v půl osmý, abysme dopoledne stihli výlet do laguny. Dáváme sprcháž a páč check-out je solidně až ve dvě, necháváme věci na cimře a jdem najisto na snídani do kolny-čajovny na kraji ovocno-zelenino-rybího bazárku za rohem. Dědci jsou v podobnej sestavě jako včera, hned nás mezi sebe usazujou, poroučíme si zas sýr, máslo, chleba a čaj. Čaje hned dva.
Je chvíli před devátou, když se přesunujem k začátku laguny, do ulice čajoven, prodejen rybářskýho a loveckýho náčiní, trubek a vlastně i všeho ostatního. Taková poloindustriální špinavá ulice, na který jedna strana baráků ční nad rameno laguny. Taky ta voda a břeh pod barákama podle toho vypadají a smrdí. Jak by se dalo čekat, veškerej odpad patří do vody. Přestože jsme se včera při čaji domlouvali s ňákym klukem, že nás za 10-20 USD vyveze do laguny, domlouváme výlet s jinym chlápkem, co nás lanaří, když jdem kolem. Napřed chce moc, ale pak to srazíme na 30 USD/hodina.
Navlíkáme na sebe letitý záchranný vesty a odplouváme z přístavišťátka mezi odpadkama. Motor je docela silnej, člun si to hrne slušně. Pán ho vede napřed k benzině, nacípne menší kanďák a konečně vyplouváme mezi většíma loděma a loděnicema do laguny.
Voda je vcelku špinavá, ale biotop laguny zajímavej. Rákosy, voda, rákosy, pak nějaký jakoby lekníny, který zrovna nekvetou, ale pán nám je bystře ukazuje na deset let starej kartičce. Pěkně kvetou. Sem tam si užijem birdwatchingu, nejvíc se nám líbí jakoby prehistorický pelikáni, který občas vystartujou z rákosí, ale jsou to kurvy rychlý a nejdou úspěšně fotit. Jezdíme tam asi půl hoďky, pak to pán točí k moři.
Jedem kolem promenády, kde jsme včera korzovali, a mezi kamenejma hrázema, co se furt budujou, vyjíždíme na moře. Řezem se mění barva vody z hnědý na modrou, na pokyn pána modrou ochutnávam a je skutečně slaná. Pán nám nabízí za dalších 5 USD projížďku po moři, což přijímáme. Loďka si na vlnách pěkně poskakuje, je to prdel. Uděláme takový kolečko a dokama se vracíme na místo vyplutí. Pěkná projížďka.
Je kolem jedenáctý a my jdem do hotelu pro věci a v solidnim pařáku čekáme na autobus na začátku náměstí. Nějakej mladík nám pomáhá chytit ten správnej na terminal, i když to vypadá, že jinam ty busy ani nejezdí. Trvá to tam v polední zácpičce asi 20 minut. Kluk jede obětavě s náma, ale moc nepokecáme. Busák je ještě kus za místem (kruhákem), kde jsme včera vystupovali z minibusu z Rashtu. Ty kurvy chtí za lístek do Ramsaru 8 USD na hlavu. Napřed jim to dáme, ale za chvilku se nám to rozleží v hlavě, že to bude patrně nějaká levárna, berem zpět naše chechtáky a mizíme odtud. Ve stánku před nádražní budovou pijeme zam zam hnědou a vymejšlíme, že se minibusem vrátíme do Rashtu a odtamtud pojedem dalšim do Ramsaru.
Nápad je to bytelnej, horší je vymámit z místňáků, odkud ty minibusy odjíždějí. Máme pochopitelně podezření na ten kruhák se sousošim rybářů na moři, kde jsme vystupovali včera, ale celý osazenstvo busu nás přesvědčuje, že to odjíždí z náměstí. Takže se vracíme na náměstí, zas těch asi dvacet minut. Kousek před nim se ale ti spolucestující chytráci dovtípí, že nechcem jet tágem a že minibusy odjíždí od těch rybářů z kruháku. Podnikáme tedy třetí cestu busem po stejnej trase a asi ve 13 hodin konečně lezem do minibusáka směřujícího do Rashtu. Je zas skoro celej osazenej holkama poškolačkama. V busíku to profukuje, jak kdyby byly otevřený vrata, v Rashtu jsme ale natotata, asi za půl hodiny.
Pan řidič nám přímo na křižovatce za jízdy domlouvá tágo a to nás veze kousek od malýho busáku, odkud to jezdí do Ramsaru a kterej si vybavujeme z minula. Kupujem si pár sladkejch kousků ve sladkosťárně před nádražim a už se naloďujeme do historickýho minibusu. Chlap, co vypadá jak vykalenej, mě usazuje na monosedadlo za sebe. Je mi jasný, že to neni dobrý, páč pán je evidentně upovídanej, ale vůbec nemluví řečí, kterej bych aspoň zbla rozuměl.
Asi pět minut od výjezdu řidič busu brzdí, mocně zatahuje ručku a bum, nabořili jsme osobáka před náma. My cestující z toho máme prdel, nic moc se nestalo, ale řidič vypadá kupodivu vypruzeně. Skoro půl hodiny se v hicu vozovky řeší rozbitý světlo. Nerozumíme  tomu, páč při zdejšim stylu jízdy to musí bejt běžná situace, ale účastníci nehody působí, jako že nechápou, jak se to vůbec mohlo stát. Nakonec mu driver busu strká ňáký prachy, nasranej zasedá za volant a za předvádění, jak urputně brzdil a jak ten kokot před nim znenadání zabrzdil, vyjíždíme na asi jedenapůlhodinovou cestu do Ramsaru.    
Pět kilometrů před městem je nová atrakce – telekabin, čili lanovka na vysokou zalesněnou horu, must to see. Z busíku vylejzáme na známym náměstíčku. Hned se pídíme po mosaferchúne, všichni nás posílají kamsi k nemocnici. Když tam ale asi po kiláku a půl zpařený dojdem, je to hotýlek jak ze žurnálu. Před nim nás odlapává kolozubej chlápek, jak se pozdějš dozvíme bejvalej kapitán od letectva, a s jeho asistencí se za 25 USD ubytováváme. Mluví anglicky a domlouváme se, že večer pokecáme při čaji vedle pod stromem. On bydlí v hotelu vedle a je tu na asi desetidenní návštěvě kámoše, kterej leží v nemocnici.
Dáváme sprchu v nóbl koupelně a jdem oživit vzpomínky z města. Vracíme se ten flák na náměstíčko, kupujem cíga a vodu a valíme to k moři, který je ovšem poctivý dva kiláky daleko. Jestliže v městečku je vše víceméně při starém, na pobřeží jsou zásadní změny. Přibyla např. čtyřproudovka kousek od moře, posledně tu byl jen vykácenej pruh s rumištním porostem. K moři přicházíme stejnou stezkou jako minule, mezi limetkovym hájkem a čajovym zahradnictvim. Pláž je stále kamenitá, ale čajovničky v sympatickejch chatrčích jsou ty tam, místo nich nový a horší skleněný a barevný šílenosti, půjčovna labutí, malý ruský kolo a další píčoviny. Po Hasanovi a Mahmudovi ani stopy, jen asi pět přístřešků poznáváme z minulý návštěvy.
V čajovně, která je teď místo tý Hasanovo chýše, nás zvou ke stolu dva kluci, trochu vládnoucí světovym jazykem. Kecáme, ptáme se po lacinějšim bydlu. Týpek přivede nějakýho kámoše, ten volá, až dorazí pán, učitel angličtiny, co nabízí pokoj za 20 USD a kterýho už jsme potkali ve městě. Začíná chcát, ale je teplo, tak setrváváme u stolečku open air. Pán nás veze pár set metrů domů, aby nám to ukázal. Vypadá to ok, hlavně kousek od moře, hned vedle tý nový dálnice. Domlouváme se, že zítra kolem poledne se nastěhujeme, a vracíme se k moři do čajírny.
Tam jsme pozvaný partičkou mlaďáků ke stolu a za živé konverzace o všem i ničem popíjíme čaj asi do půl jedenáctý. Kluci nám líčí, jak nenávidí government potažmo Islámskou republiku. Je nám jich líto, vyzvídají, jak je to u nás se ženskejma a diskotékama. Diví se, že u nás neni trest smrti (třeba za teploušství) a že se můžeme s holkama na ulici vodit za ruku. Je to síla.
Do hotelu to máme tak tři kilometry. Kupujem ještě v krámu u moře vodu a oplatky a asi v půl dvanáctý jsme na cimře. Když se chystáme do pelechu, někdo klepe na dveře...

Úterý, 22. červen, 17:30 hod., Ramsar, hotel Nazia
Jsme na cimře v docela luxusnim hotelu na konci Ramsaru. Stojí to teda 25 USD na noc, ale zejtra bysme snad mohli spát ve stanu někde u moře, pokud to půjde. Dáváme sprchy a vyrazíme to omrknout. Oproti minule se mi to tu zdá jaksi víc vymakaný, cestou sem přibyly resorty, lanovka na vysokou horu, kam se zejtra chcem vypravit. Horší je, že obloha se už zase kaboní, prej tu chčije každej den. To se nám zatim potvrdilo. Zkusíme vyhledat chýši u moře, kde jsme minule chrápali a strávili příjemnej den.

23:45 hod.
Vrátili jsme se od moře. Od minula, kdy bylo na pláži pár čajoven v proutěnejch chýších, se toho hodně změnilo. Chýše nechal government odstranit, místo nich se zbudovaly větší čajovny, jakejsi menší skorolunapark, skleněný čajovny a mezi pláží a městem se táhne nová čtyřproudovka – obchvat města. Našli jsme sice všechny místa z naší minulý návštěvy, ale prve se nám tu líbilo víc. Hasanovo čajovnová chýše vzala taky za svý, ale prej má někde vedle novou, patrně čut čut honosnější. Zejtra ho musíme najít. Jináč teď večer byly mocný vlny, přes den ale jako na Orlíku. Noční a večerní život nás dost překvapil. Ještě teď sedí lidi v čajírnách ve městě i na pláži, krámy s jídlem a fastfoody taky jedou. Našli jsme i restauraci, kde jsem minule žral omylem ten česnek. 

22. -23. červen, po půlnoci
Tak teď akorát odešel pěkně nažranej týpek, co nás zaved do tadytoho pokoje. Chtěl s náma popít trochu whisky, furt mlel, mezi dírama v zubech, že je to tu nebezpečný, ale jestli chcem, že on u sebe má. Kdyby nebylo po půlnoci, docela bysme asi pokecali, ale dneska toho máme už docela dost. Týpek byl kapitán u letectva, ukazoval nám i foto.

Středa, 23. červen, Ramsar
Docela jsme zachrápli, tady v tom honosnym prostředí, asi do půl desátý. Sbalili jsme věci, bágly nechali na recepci a šli si prohlídnout zdejší nejslavnější ulici, kterou vybudovali pro posledního šáha. Je to pěkná alej lemovaná vysokejma palmama s chodníkem uprostřed a jednosměrkama po stranách. Je úplně rovná, možná 1,5-2 kiláky dlouhá, a končí až u moře. V polovině dáváme v mikročajostánku čaj, pokecáme s pánama a vracíme se na hotel. Cestou posíláme asi 16 pohledů do vlasti. Pán na poště na ně lepí asi čtvrt hodiny známky.
Vyzvedáváme bágly a tágem jedem k moři, resp. před moře, do baráku učitele angličtiny, kde máme smluvenej nocleh za 20 USD. Syčák, napřed sliboval patnáct, ale pak vymyslel, že je vlastně středa, a to že je vlastně za těch dvacet. Tak se ubytováváme, pán nám ještě mění žárovku, dává tam pěknou červenou, jako do hampejzu. Chvíli lelkujeme na cimře a pak vyrážíme k moři.
Chcem najít toho Hasana, nakukujem do všech čajoven při pobřeží, ale marná snaha, Hasáka nevidíme. Přes den to tu ani moc nežije, polovina všeho je zavřená, je moc vedro a lidi se moc nekoupou. Vony ty kamenný pláže, plný odpadků ani moc k válení nevybízí. Teda aspoň nás ne, a to mam v mošně trencle speciálně vyčleněný na koupačku.
Dojdem až někam dozadu, na úroveň, kde končí ta slavná šáhovo alej. Omrkáváme, zda by někde nešel postavit stan, že bysme se ještě jednu noc zdrželi, v případě, že by večer kluci dotlačili ňáký to hůlo. Míst, kde stanujou místňáci, je hafo, ale všechny dost šílený. Přespat na skládce to jo, ale válet se tam celej den nás moc nebere. V jednom krámu tu mají absurdistánskej sortiment. Vycpaniny. Od myší přes kočky, koloušky, slepice a malinký kozičky až  po vycpanýho vzpínajícího se koně a vypelichanýho emu. Ke všemu jsou ty mrtvoly různě stylizovaný, např. vycpaná fretka pokuřuje vodárnu, koloušek žere seno, slípka sedí na vejcích, ze kterejch se právě líhnou kuřátka. Zvrhlost.
Potřebujem pořešit net a něco sníst, jdem tedy do města, dvě třetiny cesty se svezem sdíleným tágem, který ale platímě skoro sami, tágař chce ještě 2000 tumanů, ale to už zvyšujeme hlasy a nadáváme, takže to nakonec nechce. Prolejzáme právě se probouzející odpolední bazar, dáváme čaj v čajírně, kde jsme popíjeli před šesti lety, checkujeme emaily a jíme sendviče plněný makarónama. Pak ještě kupujeme melouna a cíga a pěšky táhneme domů k moři. Je to flák, ale zdá se nám to blíž než včera. Chvilku pobudem na cimře, ale jen kvůli toaletě, a s arbusem vyrážíme k moři.
Kupodivu jsme objektem zájmu tří holek, co se fotí na kamenech na pláži, ale ani je nezveme na melouna, páč nevíme, zda je to vhodný. Vedle totiž piknikuje partička týpků. Z melouna ujíme tak jednu osminu a vyhazujeme ho. Neni moc dobrej, asi nedozrálej. No, sami jsme si ho vyžádali, týpek zelinář nám vybral jinej, ale větší, a ten jsme odmítli. Dojdeme ještě kus, do čajovny, ve kterej jsme se včera seznámili s těma klukama. Nikde je nevidíme, tak se jdem projít k moři. Už to tu pořádně žije. Čajovny jedou, lidi houfně piknikujou na kobercích na trávě i na kamennej pláži. Rybáři chytají ze šutrů pod restaurací čudly, v billiard klubu šťouchají koule. Další trojice solidních holek na nás z auta pokřikuje: „I love you,“ paráda. Dneska jsme na roztrhání.
Už za šera se vracíme k naší čajovně. U stolku nejblíž k moři sedí pár kluků ze včerejška s dalšíma kámošema. Přisedáváme si, ale ten, co uměl nejvíc anglicky, tu zrovna neni. Jsou tam ale dva, co aspoň nějak mluví, takže pohoda. Bohužel, hulčo nedotlačili, taže zůstáváme u čajů a cigár. Asi v deset hodin se loučíme, ukazuju klukům fotky holek z Ukrajiny a jdem na pokoj. Chvíli píšu a čtu a padla.

Středa, 23. červen, 23:15 hod., Ramsar
Před chvílí jsme se vrátili z čajovny z pláže, kde jsme tvrdili družbu s místníma klukama, který jsme poznali včera na tom samym místě. Lejeme do sebe už šestej litr zam zam koly, je moc dobrá, jako vždy. Jsme na privátku za 20 USD u pana učitele angličtiny. Pokoj i hajzl s koupelnou máme separé, z druhý strany baráku, tudíž pohoda. Zejtra snad už vyrazíme na tu telekabinu a pak pryč z Ramsaru, kus na východ do jinýho přímořskýho městečka.

Čtvrtek, 24. červen, Ramsar-Javaherde
Vzbudili jsme se akorát. Ady skočil kilák do pekárny pro čerstvý placky a cestou dokoupil jogurt a džem. Uvařili jsme čaj, když v tom dorazil Ali, 120ti kilovej syn pana učitele, co vypadá jako klon mladýho Novotnýho. Dotáh taky čaj, a že by s náma chtěl deset minut pokecat. Nu což, kraviny meleme rádi, i když na procvičování English naše jazykový znalosti moc nejsou. Chvíli tedy kecáme, kluk chce nějaký rady na pracovní pohovor s korejskym manažerem, s čimž mu moc nepomůžeme.
Sníme tu snídani, necháváme bágly v baráku a jedem pět kilometrů na lanovku – telekabin. Stopneme minibus plnej holek. Supr. Telekabin za 10 USD/os nás vyveze na vysokou zalesněnou horu nad mořem. Procházíme „parčíkem“ po schodištích na vrcholu hory. Je tu dost lidí, co různě piknikujou, kochají se výhledem na moře apod. V jednej z četnejch čajoven u pěkný holky dáváme té. Tady nahoře na hoře je příjemně, neni vedro, ve stínu tak akorát. Obfotíme to a na laně se spouštíme nad citrusovníkama dolů k moři. Stopnem týpka, co mi pouští do ksichtu krutě klimatizaci, z čehož mi může prasknout nahřátá hlava.
V Ramsaru zkouknem net a pěšky jdem k moři. Jdem si vyzvednout bágly, přičemž nám Petr Novotný sděluje, že s náma pojede do ňáký horský vsi, asi 25 km odtud. No co se dá dělat, aspoň umí anglicky. Že se tam bude učit na tu nedělní zkoušku. To určitě. Známe...
Do hor jedeme vozem. Cesta je to tedy boží, hory, vodopádky, při cestě všude piknikujou lidi. Do vsi je to prej 2000 vejškovejch metrů. Docela tomu věřim, je to celou dobu do kopce. Před vsí vjíždíme do mraků, ale nahoře jsme nad jejich úrovní. Vesnička je roztáhlá po kopcích, slušný hliněný domky, je to fakt pěkný. I když turistický, teda pro místňáky. Prej sem přijíždí zbytek Iránu a hrozně čumí, páč všude jinde jsou pouště.
Vylejzáme z vozu ve slušnym kopci. Ali ztěžka táhne těch 120 kilo masa nahoru. Po pár metrech mam strach, že to s nim šlehne. Žádá si pauzu, dává mi čuchnout listu z ořechu a ptá se, jestli hulíme trávu. No né asi! Vždy a všude přece. Nicméně nic nemá. Jdem dál – do kopce. Ženský pečou všude kolem cesty v malejch píckách zdejší speciální chleba. V jednom krámu kupujem sýry a nad nim už je náš dům, kde budeme spát.
Cožpak o to, domeček je to pěknej, původní bahnitej, ale pokojík, ehm, spíš bejvalej chlív to je, je teda hustej. I Ali tomu říká jeskyně. Na zemi koberce, zaplácaný zrcadlo ve zdi a díra ven coby okno. No, nicméně za to chtí 10 USD, syčáci. Berem to, i když noc ve stanu by byla asi komfortnější. Dvorek je klasickej venkovskej, slepička s kuřátkama po něm běhají, čurbes jak se patří, dědek s babkou jak z gerontožurnálu, původní obyvatelstvo. Pěkná holka tu pobíhá, leč nekomunikuje. U hajzlu jíme chleba se sýrem s výhledem na okolní kopce.
Necháváme Aliho učit se v morně a jdem nahoru do kaňonu, kde má bejt vodopád. Lezem do brutálního kopce až nahoru, odkud ta voda padá a stejká po skále dolů. Kobyly se popásají při říčce, kolem mocný hory a dole vesnička, která se kvapem zahaluje mrakama. Paráda. Vracíme se dolů, Ali už nás vyhlíží na cestě. Prej při učení usnul. No, to dobře znam. Trochu mě překvapuje, jaký znalosti jsou třeba k zakončení studia a čeho se obává. Tak například: proč je plechovka na ryby uvnitř pozinkovaná, jaký jsou faktory pro uchování ryby čerstvý, proč je plechovka na ryby s vypouknutelnym víčkem apod. Je to holt expert na zpracování ryb, chce makat V Carefouru, v sekci nákupčího. Tam budou teda chytrácí.
Jdem s Alim pomalinku z kopce vesnicí. Obdivujeme původní baráčky ze dřeva a hlíny, Ali nám povídá, jak se bojí tý zkoušky, tak mu aspoň řikam, že já byl nervní taky. Prej je spíš takovej línej. Dojdem až na kraj vsi a v čajovně rozprostírající se na úpatí velkýho kopce nad ohybem cesty pijeme čaj a jíme kandovaný datle a vařený fazole. Probíráme svatby a partnerskej život. Všichni tři jsme na to experti, nikdo nemáme ženskou.
Po čaji se vracíme do kopce. Obhlídnem zdejší mešitu, kterou před lety zapálil blesk, ale dnes je jako nová, betonová, a pěknej starej krchov kolem ní. Na hrobech posedávají a klábosí lidi, kluci hrajou pod hřbitovem fotbal. Přece jen se mi zdá, že ten islám má blíž k prostýmu životu a člověku vůbec. Cestou k naší chaloupce obdivujeme kvanta naloženejch česneků, malin, ananasů, lusků, oliv a všeho možnýho i nemožnýho. V pekárně kupujeme poslední dnešní plackochleba, v krámu pak kýbl jogurtu a kousek před domovem ještě jeden horkej zdejší speciální kulatej plackochleba. Ten je teda dost chutnej, je dokonce i z vajec, ale stojí 0,7-1 USD. Ali si kupuje plechovku tuňáka. Inu, rybí expert.
Večeříme v kobce kilo jogurtu s marmeládou, je to lahoda, i když Ali kupodivu praví, že to teda ještě neviděl. A my to vymysleli jako alternativu k místní snídani, jogurtu s medem. I Iránci se holt mají od nás co učit ohledně jídla. Při večeři nám Ali sděluje, že se hodlá v noci učit, ptá se, jestli nám neva spát při rozsvícenym světle. Pokoj je tak akorát na tři ležící těla, takže se na noc moc těšíme.
Před usnutim zabiju pavouka, píšu deník, přečtu kapitolu ze Sakiho a vyhostim z hrobky pořádnýho střevlíka, kterej si jakoby nic leze vedle mě po stěně. Ali se učí, ale Ady si tak za hoďku dává demonstrativně kapesník na oči, takže si Ali jde ven pokouřit a pak zhasne a spíme. Strop vydává zvuky, jako by se chtěl za chvíli propadnout, naštěstí je pod nim přidělanej igelit, tak na nás aspoň shora nepadá bordel. Bohatě stačí ta fauna, co vylejzá ze šmucig koberců. Morna jak má bejt. Představujem si, jak luxusně by bylo ve stanu v parčíku uprostřed vsi, kterej ke všemu hlídá celá posádka místní základny SEPAH.

Čtvrtek, 24. červen, odpoledne, Javaherde
Vyčilujem v chlívku, ehm, tedy pokoji v nějakej horskej vísce kdesi nad Ramsarem. Budem tu nocovat, patrně ještě se synem pana učitele, kterej vypadá jak mladej Petr Novotný a je i tak tlustej. Je ale docela v pohodě a možná sežene večer šítek. Vesnička je pěkná, starý hliněný baráčky, hory jak svině. Cimra je nuzná, chlívek s kobercema na podlaze a nic víc. Za deset dolarů, ale holt je turistická sezóna a zdejší standard je už takovej. Za chvíli se půjdem podívat někam na vodopád.  

21:03 hod.
Vrátili jsme se do kobky z procházky vesnicí. Je pěkně roztáhlá ve slušnym kopci. Hulení se nějak nepořešilo, nicméně týpek tu bude nocovat s náma, tak jen doufam, že nebude moc chrápat. Vypadá, že by i moh. Byli jsme na tom vodopádu, je v solidnim krpálu, odkud je parádní výhled na vesnici dole. Akorát se přes ni přeháněly mraky, paráda.
Právě jsme dojedli asi kilo jogurtu s marmeládou a místnim čerstvym chlebem. Pořádná večeře. Týpek teď akorát jí konzervu tuňáka. Studuje totiž jakejsi rybí management, a tudíž se asi živí jen rybama. V neděli dělá závěrečnou zkoušku, celej den kecal, jak se tu bude učit, ale celý odpoledne s náma funěl po vsi. A prej i před tim tomu zas tolik nedal, takže bůh suď, jak dopadne.
Týpek nám právě sdělil, že se bude v noci učit, tady v tom chlívě, samozřejmě při rozsvícenym světle, takže to asi bude supr noc.  

Pátek, 25. červen, dopoledne, Javaherde
No, to tedy byla noc. Týpek se napřed učil, pak šel ven pokouřit Bahmana, v patře nad náma jsou taky nájemníci a jak se hnou, dřevěnej strop krutě vrže. Před usnutim jsem musel vyhostit asi pěticentimetrovej exemplář pěknýho střevlíka, pavouka jsem radši ubil. Spát ve stanu by rozhodně mělo spoustu výhod, z nichž cena by byla nejmíň zásadní.
Před chvílí jsme se starym pánem z domku vedle, co vypadá jak Abramovič, popili čaj a od druhý paní dostali rendlík výborný hustý polívky ze zelniny a hrachu. Týpek se tu válí, se svejma 120 kg živý váhy v noci pěkně funěl. Říkal, že se vyspal nejlíp za dlouhou dobu, což já tedy říct nemůžu.
Až se vyserem, vyrážíme zpět do Ramsaru, zkusíme se naposled kontaktovat s Hasanem a nějakym šítkem a pak asi pojedem o 100-200 km dál do dalšího přímořskýho města.

Pátek, 25. červen, Ramsar
Jak se dalo čekat, moc jsem se nevyspal. Ten tlustej syčák Ali pěkně odfukoval, zástupci různejch hmyzích druhů mi občas přeběhli přes ksicht. Ale Ali se údajně vyspal královsky. Tak aspoň někdo. K snídani jsme dostali napřed čaj u dědy Abramoviče a jeho babi a pak od ženy z mladší generace, obývající část horního patra, výbornou hustou polívku. Obdarovali jsme obě dárkyně pohledama, rozloučili se a sestoupili do půl vsi ke shromaždišti tág a nájemních aut. Vzali jsme to tentokrát boční stezkou, kolem kouzelnýho pramene, ze kterýho když se člověk napije, bohužel už nikdy neumře. I napili jsme se taky, ať tu smrdíme na věky.
Na náměstíčku vedle parčíku nasedáme do auta a stejnou serpentinovitou cestou se vracíme dolů do Ramsaru. V jednej zákrutě stojí x lidí a čumí na havarovaný auto. Vypadá to ale, že se naštěstí nikomu nic nestalo. Mraky se povalujou v údolí po pravej straně. Někde tam dole má tryskat horká minerálka.
Jak se blížíme k Ramsaru, začíná bejt vedro. Dole ve městě už docela nepěkný. Z auta přelejzáme do tága a jedem k Alimu domů, zkouknout emaily. Je to dial-up 33kbit, takže fofr. V pokoji má celkem solidní mrdník, při zatahování závěsu se zřítí garnyž. Nasedáme do vozu, loučíme se s panem otcem učitelem a jedem na pláž. Ali nás vede do čajovny, co vypadá jako šapitó a má ji provozovat Hasan. Už jsme do ní sice několikrát nakukovali, ale nikdy jsme ho nezahlídli. Až teď. Vskutku, je to Hasan. O šest let starší, trochu se spravil a zmužněl, no už je mu 35. Stále svobodnej, takže jako my. Vše při starém.
Vřele se vítáme, ruce, oblizovačky, všechno. Usedáme uvnitř skleněnýho šapita, dáváme čajík, vodárnu jablečnou, pak citrónový pivka. Za chvíli dorazí Hasanovo kámoši, mladí manželé, holka pěkná, kluk vypadá jako ona. Ptáme se, jestli to jsou sourozenci. Vytahujou dortík na počest dnešního Father´s day. Nálada je veselá, ukazujem pohledy z ČR, kecáme, co nám jazyková bariéra jen dovolí. Vedro je jak kráva, přesunujeme se do chatrče u moře. Jsou ohromný vlny, stříkají až skoro do budníku.
Holka s klukem přitáhli kebaby, Hasan je peče na minigrilíku. Jsme pochopitelně vyzváni, přijíždí holky ségra s manželem. Je taky pěkná, trochu víc zmalovaná a o něco starší než první holka. Po kuřecích kebabech přichází meloun. Pak zas salva vodáren. Jsou moc dobrý, ale už toho mam plnou hlavu. Holka první je docela vtipná, pěkne se směje. Učíme se farsí a oni zas zkouší mluvit česky. Na obou stranách je to docela tragédie. Ady se jde vysrat, já dostávam nanuka a páč Ady furt nikde, tak vzápětí druhýho. Po těch vodnicích jsem už docela out.
Prozatim se se všema loučíme a odebíráme se o kus dál po pláži na travnatej plac, kde už stanujou stovky lidí. Vybíráme plácek mezi stanama a stavíme tam tu naši hujdičku. Mezi těma jejich hovadama vypadá dost nuzně. Slunce už zapadá, takže se dá válet před stanem. Kolem lidi piknikujou, pečou se kebaby a hulí se vodárny. Pěkně na louce, pohoda. Vyčilujem, píšu, čtem. Ady jde pro oplatky do krámu přes cestu. Vyhánim z hlavy vodární dým. Spařenost dost nechutná. Holka nám dokonce darovala voňavku.
Asi po devátej se vracíme k Hasanovi, zase jedou vodárny, a to strašně. Potkáváme se opět s manželama a s dvěma sestrama tý holky, plus se všema jejich manželama a jedním dítětem. Holka je veselá, vyzvídá, jak to máme se ženskejma, a diví se, že nic. Fotíme se, hulíme, je veselo.
Tři sestry s rodinama odchází asi v půl jedenáctý, my sedíme dál, páč Hasan má ňákej ten šit. Venku ale posedává dost lidí, takže má furt napilno. Dáváme tedy popůlnoční čaj, už bych tedy chrápal, ale co naplat. Hasan si bere tři papirosy a za chvíli to jdem vyhulit za šapitó. Docela to dává. Zalepíme to dalšim čajem a vodnicí, ale to už jsem hotovej. Přisedávají si k nám další kluci, co strašně jedou vodárny. A to je tak jedna ranní. Hovada. Loučíme se s tim, že ráno se tu zas ukážem. Stanový městečko se ještě zahustilo, hlídají ho dokonce SEPáci. Naskládáváme se do toho mikrostanu, je asi půl druhý.         

Pátek, 25. červen, 12:10 hod., Ramsar
Našli jsme Hasana! Celý ty tři dny jsme chodili kolem jeho nový čajovny, o kterej jsme si řikali, že je dost divná. Takový prosklený šapitó. Ale Hasan je v pohodě, stále svobodnej. Mahmud se odstěhoval do Teheránu. Sedíme tu v tom skleněnym stanu a pijem čaj. Hasan nám připravuje apple kalian, tak si vykouříme po poledni palice. Vlny jsou dnes přímo ohromný, Ady je šel natočit. Takový jsem viděl asi jen v Maroku. Je to docela prdel setkat se někde u Kaspiku po šesti letech s náhodnym známym.
... Hasan šel obnovit uhlí do vodárny. Pěkně si jede.
... Dáváme citrónový „pivo“ na osvěžení. Vodárna jede.
asi 18:30 hod.
Stanujem v divokym kempu v parku u moře. V palici mam nahuleno z celodenního kouření vodáren. Ale bylo to gut. Od poledne posedáváme v Hasanovo čajovně s jeho kámošem a kámošovo pěknou mladou manželkou. Dnes je Den otců, takže proběh dort, nanuky, kuřecí kebaby i citrónový „pivka“. Před chvílí jsme se odtamtud  zvedli a přesunuli se o 200 metrů po pláži dál, sem do parku-louky-příležitostnýho kempu. Trochu mě bolí palice, snad to přejde, páč za dvě hoďky máme jít zas k Hasanovi popít čaj a získat trochu toho šítku.

Sobota, 26. červen, 7:48 hod., Ramsar
Ráno to tu v kempu u moře žije bohatejma snídaněma. Všude kolem nás probíhají mocný rozkroje, akorát my jsme tu zas za socky. Ve stanu je už vedro, na hajzlech supr fronty. Omyl bych se, včera to byla docela zapářka. Až se vysereme, půjdem opět za Hasanem do čajovny, odkud jsme asi před sedmi hodinama přišli, a bude: omeleta s bramborem a tomatem, vodárna, čaj a tři hašišový cigára. Pak se ňák pohrnem dál, kotvíme tu už dost dlouho.
Hasan pytlačí jesetery, teď to vylezlo z jeho kámoše. Ale jen v noci, je to ilegální.

Sobota, 26. červen, Ramsar-Nosher
Tak dneska to bylo plnohodnotný. Celej den něco. Šítek, vodárny, tráva a citrónový „pivo“. Ráno se vzbouzim asi v půl osmý. Od těch pozdních nočních hodin přibylo kolem zas plno stanů. Jsou to hovaďácí, ty Iránci, jak si jezdí piknikovat. Blbý je, že na stan to pěkně pere a už se začínam přilepovat na alumatku. Neni divu, sprchovali jsme se naposled ve čtvrtek ráno a od tý doby to byla každej den solidní vlhká zapářka. Házim alumatku vedle stanu do jeho stínu a chvíli čtu. Za chvíli nám pán odnaproti od velký snídaně u vedlejšího stanu přináší chleba. Ptá se, odkud jsme, sdělujeme a jde. S chutí to žereme, ale pravda, suchej chleba žádnej šlágr, chcem jít na snídani k Hasanovi, tak k němu nic nemáme. Pán nám za chvíli přináší na talířku dvě okurky, rajče a malej kousek sýra. Ten byl teda zrovna dobrej, i zelenina byla OK. Když to dojíme, jde dát Ady pánovi pohled. Jako obyčejně platíme za jídlo postkartama.
Je nám vedro a chcem na hajzl. U toho je ovšem pořádná fronta. Tak se pakujem a jdem do čajovny, ovšem ta je ještě zavřená. Je před půl desátou. Vracíme se kousek zpátky a ve stínu zavřený pekárny čekáme, až opadne fronta na hajzly. Po úspěšnej defekalizaci jdem zpátky k Hasanovu šapitó. Dveře už jsou otevřený, Hasan uvnitř. Dáváme čaj a vodárnu. Přichází kluk – manžel – ze včera, trochu kecáme. Pijeme citrónový pivko a pak lahodnej džus s kouskama broskví. Hasan jede pro zboží, včera se skoro všechno snědlo a vykalilo.
Asi po poledni dáváme malou vodárnu se šítkem a lemon tabákem. Pěkně v chýši u moře, který je na rozdíl od včera jako zrcadlo. Asi do tří si tak pokuřujeme z vodárny, sem tam Hasan dotlačí čaj a seznámíme se s jeho dvěma asi sestřenicema. Mam dost propocený kalhoty v prdelní oblasti, naštěstí si tam nevidim, ale rozsah je asi velkej, takže holky jistě čumí. Nicméně se jim patrně líbíme, ani nechtí, abysme jeli pryč. Fotí se s náma, my s nima ne.
Po flirtu s děvčaty nám Hasan vaří oběd, resp. snídani: omelet, což tady značí míchaný vajíčka s rajskym, a rejži s rajskym a trochou, ale mikrotrochou kuřecího. Celý je to pěkně přismahlý, jíme s Hasanem z jedný pánve. Po jídle se loučíme, snad se sem ještě vrátíme.
Je asi půl čtvrtý a je vedro kurevský. Zas ty bágly na zádech, je to mizérie. Na křižovatce u moře stopneme pána, takovýho lepšího, mluví trochu anglicky a zdarma nás odváží na meidun, ze kterýho jezdí minibusy do Chalusu. Vedro tedy je. Minibus nikde v dohlednu, ale je to i místo odchytu shared taxi nebo někoho, kdo nás za prachy veme.
Jeden takovej amatérskej tágař akorát jede. Loví. Chce 3 USD na hlavu, je to 90 km. Zdá se nám to moc, furt váháme, ale týpek už hází bágly do kufru, takže jedem. Cesta je OK, přibíráme další lidi, jeden dědek se ale hned po nastoupení s řidičem pohádá, patrně kvůli prachům, takže vzápětí vystupuje. Když vjíždíme do Chalusu, na ulici rozdávají ňákou sladkou vodu a oplatky. Na řidičovu radu toho Ady bere, co se dá, ale tu vodu nepijem, plavou v ní podezřele chlupatý semínka.
Vylejzáme asi po hodině jízdy v Chalusu na rušnym meidunu. Chvilku jdem pěšky, ale pak staví dědek a že máme nastoupit. Neoznačenej jako tágo, civilista. Ptam se ho, kolik to bude tumanů. Nic. Jedem pár kiláků městem do Nosheru. Za městem nás dědek vysazuje u moře. Chce 5 USD, magor. Po malej hádce mu dáváme asi 1600 tumanů. Je to kurva.
Pobřeží je zvláštní. Moře, několikametrová pláž, resort, pár restaurací a hlavní cesta. Resorty jeden vedle druhýho, horší i lepší, všechno je drahý. Pronajímají jakoby celý apartmány. V jednom je taková garáž za 10 USD, ale bez sprchy, a tu potřebujeme. Jdem tedy po silnici a lezem do každejch vrat, kde to vypadá na resort. To jsme dopadli!
Zkoušim to v dalších otevřenejch vratech, venku je cedule, nevim, co na ní je. Ubytování asi ne, paní na nás kyne z cimry, ať jdem pryč. Už vylejzáme ze vrat, když na nás ze dvora mává kluk. Řikam mu, že hledáme nocleh. Kluk na to, že má ňáký známý vedle a že nám pomůže. Třetí věta je, jestli hulíme trávu. Jde pro ňákej pytlíček dovnitř a pak se jde hledat bydlení. Vpravo od klukovo zahrady má pán plno, vlevo, v takovejch prosklenejch apartmánech, co vypadají jako garáže, chce napřed asi 50 USD, ale my kejvneme až na nechutnejch 25. Co se dá dělat.
Prostor je to velkej, to jo. Ratejna s kuchyňkou a krbem, ložnice a koupelna s teplou vodou. Kluk jde dovnitř s námi a balíme brko. Je jen jeden malej papírek. Balim to čistý, hůlo vypadá na dobrej veneček. Docela i dává. Loučíme se a dáváme si sraz za 1,5 hoďky, které věnujeme sprše a relaxingu.
Ve čtvrt na deset máme už hladu plnou prdel. Lezeme z garáže ven, sousedi pečou před kójema kebaby a diskutujou. Jdem se mrknout těch 50 metrů k moři, ale je tma a hovno vidět. Plážička je pravděpodobně písečná. Jdem za tim klukem ze sousedství, ukazuje nám obří hrnce a giganaběračku, dělají totiž svatební žranice a zrovna včera tu jedna proběhla. Jedem tágem do města vyměnit prachy. Proběhne to v takovym obchodu s jídlem, ale kurz je gut, jako u Chána. Kupujem tu ještě kolu a dostáváme žvejkačky. Jdem kousek vedle do zdejšího headshopu. Šéfík je klukovo známej. Chvíli v krámu něco řešíme, ale co, to je otázka. Každopádně pak jedem jednim tágem někam do krámu, kde kupujeme salám, okurky, sýr a bagety a dalšim tágem dojíždíme domů. Situace je nejasná. Jak jsme hotový, máme trochu stíhy a nevíme, zda nás chtí ojebat, či nikoliv.
Slejzá se to u nás v hale. Napřed jen ten náš kluk, pak jinej kluk s flaškou ginu, a nakonec ten chlápek z headshopu, pán hulení. Dáváme brk a domorodci popíjí gin. Headshopák mluví rusky, baví se s Adym. Jsme dost hotový, noc ve stanu, dopolední hulení, vodárny a cestování v parnu nám energii nepřidalo. Je to takový polodivný, týpcí dost melou farsí a my rozumíme hovnu. Asi kolem půl dvanáctý se slezina pomalu rozpouští. Nažraný musulmaní odjíždí autama domů. Zatim jsme nezískali žádný hulčo, tak ňák jakoby nevíme. Hned po odchodu návštěvy zalejháme, chvíli čtem, vytuháváme.

Sobota, 26. červen, tak až dnes je teda konečně Den otců, asi 15:10 hod., Ramsar
Kejsneme furt v Ramsaru u Hasana v čajírně. Zase proběhly asi tři vodárny, jedna speciální malá se šítkem, dost chutný pokouření, stav jako po vyvaporizování. Před chvilkou jsme se seznámili s dost pěknejma holkama, Hasanovo asi sestřenicema. Jedna by pro mě patrně byla vhodná, ale jak už to v Iránu bejvá, vše rychle pomine. Teď nám Hasan vaří omeletu či něco podobnýho a pak už musíme opravdu vysmahnout. Ramsar is good.

Neděle, 27. červen, Nowsher-Karaj
Vstali jsme, dali sprchy, všechno jsme to pobalili, a když jsme chtěli zmizet, shledali jsme, že ten afghánskej chlapík, co má muj pas, neni k sehnání. Z vedlejšího garážovýho apartmá na nás kyne chlápek, ať k němu jdem. Je starší, mluví rusky a bydlí tu s mladym klukem, kterej tu studuje archeologii. Dostáváme čaj, zkouknem fotky vykopávek a vykouříme pár bahmanů. Kluk volá někam, aby nám přišli vrátit pas.
Vyrážíme s rozžhavenym sluncem nad hlavou. Napřed se jdem podívat sousedom, jestli tam bude ten hulič ze včera, ale vrata jsou zavřený a na dvoře nic nenasvědčuje přítomnosti domácích. Tágem dojedem do města, projdeme zeleninovej bazar, kde mi nabourá poloslepej děda vozejkem, a lezem do malýho fastfoodu, kde požerem falafelovej sendvič.
Vracíme se k bazaru a napadá nás, že se půjdem rozloučit s panem majitelem  headshopu. Týpek je v krámku, kupujem od něj hůlo za 10 USD. Je toho tak 4-5 g, docela dobře vypadající a vonící veneček. Pánovo kámoš nás pak vede zadníma uličkama k agentuře, kde kupujem lupeny do Karaje. Jede to asi za hodinu, ve 13 hodin.
Máme v kapse ten pytlík se zelim, dokonce jsme zakoupili i velký papírky, což jsme ani nepředpokládali, takže je třeba vyhledat pokud možno opuštěný místo na testovací brko. Jak se dá předpokládat, takový místo ve městě patrně neni. Jsme sice kousek od moře, ale při pobřeží jsou samý přístavy, vojenský základny a nejde se tam dostat. Balíme to tedy v chabym stínu palem nad špinavou stokou. Naproti sem tam sice někdo projde, ale jsme extra nenápadný, takže nás policie nesebere. Docela to nakládá.
Poté se Ady fotí s kolemjdoucim klukem a už musíme k agentuře, bus už před ní stojí nastartovanej. Házíme bágly do útrob autobusu a usedáme na houpačku. Je celkem dobrá, jen pro čtyři, sedadla mají pěkně široký opěrky.
Vysazujou nás někde na dálnici, kus od města. V tom zmatku při vystupování zapomenu v buse protisluncové brýle, jsem nasrán. Vedro je jako kráva, tágaři prudí, ale my chcem jet busem. Chvíli tam okouníme, ale busy pochopitelně nejezdí, takže jedem ňákym autem. Vyhazuje nás patrně někde v centru. Azadi meidun nebo jakej. Po ulicích chodí spousta pěknejch holek, o poznání víc než v jinejch iránskejch městech, kde jsme letos byli.
Ptáme se po mosaferchúnách, ale je to bída. Chodíme furt jak ocasi po hlavní ulici sem tam, v jednej nás vůbec nechtí, hotely jsou smrdutě drahý, takže se asi po dvou hodinách zmatenýho hledání musíme upíchnout v dost mizernej mosaferchúne. Za dvacet chomejních bez sprchy, kurvy jsou to.
Dáváme brko na pokoji, jakoby potajmu to foukáme z okna do ulice. Nikdo nic nevidí. Pak jdem ven. Brouzdáme ulicema, za chvíli je tma. K večeři pojídáme sendvič a už docela pozdě se vracíme na cimru. Čtení, pití zam zam koly a spánek.       

Neděle,  27. červen, Karaj
Ubytovali jsme se před chvilkou, po asi dvouhodinovym hledání ubytovny, v docela hnusnej a drahej mosaferchúne. Hrůza, 20 USD, bez sprchy, hajzlu, jen bedna tu je. Ady balí brko, ráno jsme chtěli koupit na pár špeků na večer, ale máme toho tak 4-5 g. To jsem zvědavej, kdy a hlavně kde to vyhulíme. Okna máme na hlavní, takže je to aspoň teď docela hučák.
Jsem nasranej, zapomněl jsem v buse brejle. V tom spěchu při vystupování jsem je nechal zavěšený na opěradle. Ráno mi ke všemu ňákej děda naboural vozíkem do stehna, zrovna když jsem fotil bazar. Fotim si v klidu, cvak, dávam foťák od oka a najednou náraz. Dědek je asi poloslepej, něco mi říká, nevim co, asi nadává. Docela to bolí, mam nad kolenem pořádný jelito. Pudem omrknout město. Zatim jsme chodili jen jednou ulicí, tu už známe až běda. 

Pondělí, 28. červen, 13:23 hod., Qazvin
Prošli jsme tři hotely v okolí, ubytovali se ve čtyřlůžáku za (snad) 25 USD. Sprcha je na chodbě, ale pokoj je velkej a čistej. Bohužel neměli volnej dvoják, což je na hovno. Venku je šílenej hic, z chodníků a cest to sálá do ksichtu a zeshora pálí slunce.
Ráno a napřed i v noci mě dost bolelo břicho. V noci jsem ani sračku neměl, což mě docela šokovalo, ale ráno už byla. Aspoň že tak. Sežral jsem ercefuryl a dva loperony, tak se uvidí. S hulenim hulení je to tu takový mizerný, venku se to nedá, skoro všude jsou lidi. Tudíž se to musí na pokoji a doufat, že to nebude cítit.
V Karaji a dnes tady je výrazně zakunděno. Řek bych, že strašně. Holky jsou teda dost zmalovaný, ale v mnoha případech doslova krásný. Bohužel, nějak je tu nezajímáme.
Stehno mam zmordovaný ze včerejší srážky s vozíkem, sotva lezu. Štěstí, že ten vozejk nebyl nižší, to by mi asi obrátil koleno na druhou stranu a bylo by vykydáno. Taky včera v noci trochu píchali komáři, ty mrdky. Sice jsem je neslyšel, ale na pár místech se drbu.    

 

Pondělí, 28. červen, Karaj-Qazvin
Vstali jsme setsakramentsky brzo, asi v sedm. Dali jsme sprchu a před půl devátou už jsme byli na ulici. V noci jsem měl břichokřeče, jsem napumpovanej práškama. Po městě chodí spousta holek. Máme hlad, ale krámky a jídelny jsou buď zavřený, nebo se právě připravujou na otevření. Obejdem pár bloků, nikde nic, tak aspoň dáváme v jednej čajovně čaj, mají i omelet, ale na pánev lejou tak půl deci oleje, takže si necháváme zajít chuť. V další čajovně o kousek dál mají sýr. Dáváme si ho s máslem a plackama. Sýr je lahodnej. Rádi bysme co nejdřív odjeli do Qazvinu, abysme si ho mohli obhlídnout. Máme info, že busy tam odíždí z freeway, nebo z terminálu.
Na ulici vedle rušnýho náměstíčka se nás chytá asi lehce vykalenej, nebo bláznivej kluk. Skoro si nerozumíme, ale mele cosi o penězích – českejch, a ať jedem s nim domů, nebo za ňákym kámošem. Vlastně si asi vůbec nerozumíme, ale kluk nám dohazuje tágo, který nás za 16 korun odváží na bus. Píšu, tedy diktuju klukovi ještě číslo mobilní, je to hrozná operace, tágo nastartovaný, ještě jeden pán vepředu, týpek si asi tři minuty píše muj telefon a přitom nás furt lanaří domů.
Terminál stojí akorát u freewaye, kupujem vodu a zjišťujeme, odkud to frčí. Všechny nápovědy ukazujou na dálnici. Tam už stojí pár busů, lezem do jednoho, co jede z Teheránu až do Tabrízu, je luxusní, poslední místa na houpačce jsou naše. Stojí to 4 USD, ale je to asi jen 1,5 hodiny jízdy. V busu to zeshora fičí, nasazuju klobouk a špunty a víceméně cestu proklimbávam. Občas mrknu ven, cesta, baráky a nic moc. Vedro.
Opět se znenadání budíme v Qazvinu. Honem honem ven, venku vedro jak kurva. S báglama jsme snadný cíle všetečnejch tágařů, ale za kruhákem vidíme zastávku busu, takže na ně sereme. Bus stojí 1,5 Kč a je teda na městskej bus extraluxusní. Něco jako žlutý busy Student Agency, městská úprava. Vylejzáme asi na konečnej, meidun Azadi. Asi 45°C, z chodníků to úplně smaží, zeshora to taky smaží úplně, jsem úplně v prdeli. Ale je to takový suchý horko, takže se snad ani extra nepotim, aspoň mi to neteče z ksichtu. Pokuřujem ve stínu banky a spřádáme plány na vyhledání nocležiště.
První hotel, hnusný mosaferchúny tu nějak nemůžem natrefit, stojí 30 USD. Jdem pryč, krajem parčíku kolem známýho muzea, začínáme mít hlad. Dalšímu hotelu šéfujou v recepci dvě holky, jsou sice sympatický, ale chtí 60 USD, rychle se loučíme a lezem do prapodivnýho hotelu kus vedle takovýho modrýho hranatýho baráku, kam nás vede nějakej chodec. Mají volnej čtyřlůžák za 25 USD. Zůstáváme, přestože koupelna je přes chodbu. Jsou to kurvy drahý, žádný mosaferchúny.
Dáváme u okna brko, kouř po vyfouknutí padá kolmo dolů na ulici, je vedro nepěkný. Ani se nerozsezujeme a nerozležujeme a jdem do toho extrému najít jídlo. Vracíme se k prvnímu hotelu, Ady tam viděl polívku, ale když tam přijdem, je to jakási gulášoidní směs notně sycená olejem. Maso vypadá na beránka. Ne že bych to aspoň neochutnal, ale asi bych se pak posral, Ady předpokládam taky, takže jdem vedle a dáváme špagety v sendviči. Už se živíme výhradně sendvičí stravou. Po jídle se vracíme na hotel, odpočívat vleže. Venku se to moc nedá a krámy jsou zavřený. Máme odpolední klid. Až do půl sedmý, to se jdem vysprchovat a svěží vyplouváme do davu ulice.
Držíme se podobnýho scénáře jako odpoledne: sehnat stravu, omrknout ňáký pamětihodnosti a hlavně obměnit prachy, abysme mohli zatáhnout hotel. Jídlo má opět podobu sendviče, uvnitř se směsí párečků a brambor s okurkou a rajskym. Já to ani nedojim, nechci ty střeva moc dráždit. Hlavnější ulicí jdem hledat velkou mešitu, jejíž fotka visí na chodbě hotelu. Má dva vysoký minarety, a ty jsou taky to jediný, co je z ní vidět. Aspoň tedy z ulice, páč uvnitř je modlení a nějak se tam nedostaneme. Bolí mě stehno od tý srážky s vozejkem, je to zlý, špatně se mi přeskakujou kanály.
Kolem devátý padá tma, na ulicích to sice žije, ale o dost míň než ve městech u moře. Měníme ještě ty prachy, kupujeme vody a pamlsky a jdem do sice čistýho, ale silně zakomářenýho a trochu hlučnejšího pokoje.

Úterý, 29. červen, Qazvin-Tabríz
Vzhledem k množství komárů to nebyla zrovna nejklidnější noc. Napřed jsem měl špunty, abych odtlumil zvuky z ulice, ale pak jsem je radši vyndal, abych slyšel ty bzučící bestie a moh je taky na oplátku atakovat. Ráno jsme se vysprchovali a po půl desátý opustili cimru moskytů. Bágly jsme nechali schovaný v recepci a vydali se něco posnídat a zjistit, jak je to s busama do Tabrízu.  
Ač je po ránu, venku už je opět šíleně. Letos se mi vůbec zdá, že je nějaký extrémní vedro. Jdem naší ulicí, kolem parku a muzea, pak to točíme doleva okolo pěkný mešity. Naproti ní má děda čajovnu a vypadá to, že i něco vyváří. Usedáme, objednáváme čaj a jakousi hustou čočkovou polívku, nebo spíš čočku. Je to dobrota, ale děda nám ještě vnucuje sýr a máslo, tak si to taky dáváme, ať se řádně naboucháme.
Venku už to zase sálá z chodníků. Chcem se zajet podívat na terminál a zjistit, jak je to s busama na Tabríz. Chvíli jdem po svejch, ale nedá se to. Jedem tam ňákym busem. Na terminálu, kam jsme spařený dorazili, nám sdělili, že busy do Tabrízu nejedou žádný. Týpek v agentuře dokonce volal svej manželce (řikal teda, že volá svej „husband“) a ta mi anglicky sdělila ten nepříjemnej fakt, ale i nějaký jiný místo, odkud by něco jet mělo.
Chvíli jsme šli ulicí pěšky a pak jsme nastoupili do busu a půl hodiny jeli městem až na konečnou. Kde to bylo bůhsuď, každopádně až někde na kraji města a bylo tam příšerný vedro. Než jsme se dočkali zpátečního busu, pěkně jsme se na sluníčku vyhřáli. Jednou jsme museli přestoupit, než jsme dojeli zas na Azadi meidun. Nějakej týpek nám řikal, že do Tabrízu to jede ve dvě a ve čtyři. Zalezli jsme tedy do jídelny a snědli špagetovej sendvič, snad poslední, páč sendvičů už jsem docela přežranej.
Došli jsme do hotelu, vyzvedli bágly a nechali si objednat tágo na freeway, odkud by měly frčet ty busy. Byl to flák, ještě kus za městem. Dálnice rozpálená jako kráva, nikde žádnej stín. Řikam si, že jestli to včas nepřijede, patrně tu zhebnem. Hned nás ale zve týpek do přistavenýho peykana, ať si sednem a vyčkáme na bus. Nadávat na prezidenta začíná asi až za minutu. Bus naštěstí přijíždí asi za deset minut. Pár volnejch míst je, platíme 7 USD za osobu a usedáme každej vedle jednoho pána.
Hory jsou boží. Hnědý, holý kopečky, různě zvrásněný jsou za oknem skoro celou cestu, tedy asi šest hodin. Sem tam svírají vesničku, kde je voda a zelenej pás stromů, je menší městečko. Pán, co sedí vedle Adyho a anglicky se umí jen smát, nás prostřednictvím jinýho pána zve k sobě domů. Při pomyšlení, jak náročný by to bylo, musíme nabídku odmítnout. Myslim, že děláme dobře, paní manželka by z nás asi měla o dost menší radost než pán.
V Tabrízu na terminálu jsme před devátou. Musim se jít neprodleně vychcat, kvůli čemuž nám frnkne poslední socka do města. Jak vocasové ještě s pár podobnejma zoufalcema čekáme půl hodiny na další spoj, ale marně. Ňákej spolucestující pán to jde řešit, čílí se, že nic nejezdí, ale aspoň domlouvá tágo. Jedeme s nim na Ferdósí str., akorát před mosaferchúnu Mashad. Loučí se s náma vřele, říká, že je moc dobře, jak cestujeme, a že je rád, že nás poznal. Je už skoro deset.
Ubytováváme se ve stejnym hotelu jako před deseti dny, házíme batohy na pokoj a jdem na konec ulice do čajovny. Při druhým čaji se seznamujeme s pánem, co dělal asi tři roky v Mnichově a zkouší to na nás německy. Vypadá srandovně, takovej veselej, vykulenej obličej, černý kudrnatý vlasy, někoho mi připomíná, ale nevim koho. Při dalšim čaji se s náma dávají do řeči dva kluci od vedlejšího stolu. Vytahujou knížku od Kafky, na přebalu je silueta věže Karlova mostu. Docela se sbratříme, jeden z kluků nás zve dost naléhavě domů, ale dobré mravy a únava říkají ne. Domlouváme se na zítra na jedenáctou, že se tu sejdeme a kluk nám ukáže Tabríz.
Je asi půl jedenáctý, čajírna zavírá. Kluci nás jdou vyprovodit před hotel. V pokoji je docela vedro, ale nevidim žádnýho moskyta. To slibuje relativně spokojenou noc.       

Středa, 30. červen, Tabríz
Vstávačka celkem útrom. Dneska máme sraz s klukem ze včera. Napřed jdem ale do nalejvací čajírny na ranní čajík, cestou zpět na bazar dáváme snídani: krém a medík, lahoda hrozná. Předtim se ale jdem rozloučit s Chánem, máme tu rezervovaný lupeny do Istanbulu. Jak se asi za tři dny dozvíme, o 15 USD dražší, než by asi mohly bejt. No nic, zatim to nevíme.
Sraz s klukem máme v jedenáct v čajovně, ale potkáváme ho asi 50 m před ní, máme deset minut zpoždění. S klukem jdem napřed do bazaru koupit čaj. Kupuje ho on, že mu dají lepší cenu. Jsme v krámku vedle, kluk přitáhne obří pytel čaje, jestli prej to bude stačit. Berem půlku, aby se nám to vešlo do báglu. Stojí to 5,5 USD, ale kluk nic nechce. Je nám to blbý. Po nákupu čaje jdem bazarem na druhej konec k polovyschlej řece. Za ní je park, je tu hřbitov ňákejch zásadních lidí z Tabrízu. Kousek za parkem je velikej betonovej památník. Pod nim jsou ňáký hrobky básníků, takový muzeum je to. Před nim se s náma dává do řeči divnej týpek. Mluví strašně rychle anglicky, teda asi jen pár vět, a je divnej. Polosociál.
Je vedro. Máme v úmyslu jet do mosaferchúne a odpočívat, ale kluk má s náma jiný plány. Dvěma tágama jedem k němu domů. A to docela čumíme. Jeho ségra je moc pěkná, přímo krasavice, perská, resp. azerská princezna. Zakončila univerzitu a od října jde někam učit anglinu. Nevim sice, jestli mluví tak excelentně, ale zřejmě to stačí. Je fakt dobrá, a co víc, má zájem bejt s náma alespoň v e-mailovym kontaktu.
Bejvák je to docela honosnej. Obývák, po zemi samý koberce, zapuštěný knihovny plný knih, křesla jako v zámku. Až teď se dozvídáme, že kluk a jeho famílie pletou koberce. Čumim si to tak na jeden obraz, řikam si: docela kýčovitá, ale slušná malba – a von je to koberec! Kluk za chvilku přitáhne jeden koberec, co si dělal s bráchou pro sebe. Je fakt hustej. O kobercích vim tak ňák hovno, ale tuten vypadá fakt suprově. Je s květinovym vzorem, uprostřed ňáká volavka či co, ale když na něj čumim, je to jak koukat na televizi v HD. Hustej koberec. Takovej jsem si představoval jako základ iránskýho rodinnýho jmění. Věřim tomu, že u nás by se pod sto litrů nepořídil. Parádní rodinný dědictví.
Sedíme na gauči, kluk ukazuje knihy, má jich hafo, a to i od českejch pisatelů. No, Kafka, Klíma, Havel. Na to, že já znam akorát Háfeze, a to teda jen jeho jméno a hrobku, toho ví o ČR až až. Je dost sečtělej. Dělá asi jen ty koberce a čte.
Sedíme si v nóbl gauči, luxusní sestřička začíná připravovat oběd. Hodí na zem igelitovej ubrus, paní máma nosí mísy s polívkou, místní speciální, ash se to jmenuje, a je to hustá zeleninová voňavá polívka s cizrnou. Prostřený jsou i domácí kebaby, ale ty nežerem. Možná bohužel. Po jídle se jdeme fotit s tou holčičkou. Je fakt dobrá, škoda, že jede za friendem. Kluk nám ukazuje domácí dílnu na koberce, je to hustý. Fakt titěrná práce, čumíme hrozně. Zbytek odpoledne trávíme tady, v obýváku, pijem čaj a klábosíme s klukem.
Po melounu se zvedáme, loučíme se a děkujem paní matce za jídlo. Jdem s klukem hlavní třídou do nalejvací čajovny, kde čeká jeho kámoš a náš kámoš ze včera. Popijem pár čajíků, kluci nás doprovodí před mosaferchúnu a zanedlouho vytuháváme. 

Středa, 30. červen, asi 23:00 hod., Tabríz
Právě jsme se vrátili z čajovny-nalejvárny. Byl to dnes náročnej, ale parádně strávenej den. Od jedenácti jsme byli s klukem, se kterym jsme se včera seznámili v čajovně. Chodili jsme městem, odpoledne nás vzal domů, což bylo příjemný i poučný zároveň. Kluk se jmenuje Majid, vedle baráku mají malou dílnu, kde pletou koberce. Viděli jsme proces i hotovej výrobek, ňákej, co si dělali pro sebe, a byl to asi nejkvalitnější koberec, jakej jsem viděl, určitě nejlepší, na kterej jsem šlápnul. Fakt jemná prácička. Zřejmě by to byl u nás slušnej základ jmění. Taky jsme se seznámili s jeho luxusní ségrou, co právě doštudovala a od podzimu bude učit angličtinu. Moc pěkná a ještě svobodná. Paní máma pro nás uvařila výbornou polívku – ash, voňavou po kytkách a pěkně hustou. Kebaby taky byly, ale z těch jsme se omluvili. Majid nám předved svou slušnou knihovnu, kde jsou zastoupený Kafka i Kundera, Arthur Conan Doyle a někde asi i Václav Havel. Omlouval se za zdejší vládu jako všichni, s kym jsme se potkali. Je mi těch lidí dycky líto, musí v tom hnusu žít celej život, a když sem na tejden přijedem my, ještě se nám omlouvají. To my bysme se měli omlouvat, ale ne za naší vládu, ale za naše milý spoluobčany, který se na obyčejný lidi tady dívají jako na teroristy, ortodoxní muslimy a podlidi. V duchu se za tu naší vyspělou evropskou kulturu stydim. Všichni do jednoho, s kym jsme se tu potkali, nenávidí vládu, chtí žít svobodně, bez náboženský diktatury. Mezi lidma kolujou videa kritizující a zesměšňující Ahmadínežáda a náboženský pohlaváry, za který by šli v nejlepšim případě asi na dlouho sedět. Mlaďácí by chtěli cestovat, číst „nežádoucí“ autory, chodit na diskotéky. Chtěli by se beztrestně vodit s holkama po ulici za ruce a nosit kraťasy. Mají tu skoro všechno: výborný jídla, poslední modely telefonů, lacinej benzín a cigára; moře, pouště i hory. Drtivá většina lidí tu ale postrádá to, co my už bereme jako samozřejmost, něco, co tak musí bejt, svobodu. Hrozně bych jim to přál a snad se to co nejdřív změní, protože pokud si ji zasloužíme my, pak zdejší přátelský, otevřený a pohostinný lidi určitě taky.         

Čtvrtek, 1. červenec, Tabríz-Istanbul (bus)
Ráno. Asi půl desátý. Zubočištění, střevočištění, spršení, ven na bazar a vypít čaj v surovej čajovně v několik set let starejch otevřenejch vratech. Nasáváme vůně rozličnýho zboží – čaje, koření, masa – to teda zrovna moc nevoní, vodáren. Snídáme ve snídaňárně před bazarem klasickej jogurt s medem. Mr. Chán neni přítomen ve svým vyvýšenym kanclu. Vlastně včera řikal, že bude se skupinou.
Flákáme se po bazaru, sháníme koberec pro mámu. Je to teda spíš kobereček před WC, ale perskej. Kupujem ho až na druhej pokus, páč pán je netykavka a nechce se mu smlouvat. S kobercem v černym pytli vylejzáme z bazaru, odkud nás vyprovází pan majitel kobercovýho krámu, kterýho jsme dost možná už před lety potkali.
Jdem do jídelny u hlavní ulice. Chcem pochopitelně polívku, ale ta samozřejmě opět neni. Tak holt sendvič s párkovo-bramborovou výplní. A zam zam hnědou. Když dojídáme, dává se s náma do řeči příslušník policejního sboru. Dopravák. Jak se dozvídáme, je to jakoby voják, tedy odsloužívá si svý dva roky, ale je přiřazenej k traffic police. Anglina je jeho hoby, furt říká: „Really?“, a když mu řikam, že zdejší traffic je crazy a no rules, povídá, že nejhorší jsou ty úzký ulice a silnice. Že se tam ty auta prostě nevejdou. Ady se ho ptá na maximální rychlost ve městě, týpek chvíli váhá a zahlásí 60. Tomu věříme, ale když je cesta volná, tak proč nejet třeba kilo.
Jdem naposled do nalejvací čajovny popít pár čajů a okouknout, zda tam nebudou ňáký známý. Taky že jo, je tu ten kluk programátor, co nás doprovázel asi před tejdnem. Ten tlustší i s tim kámošem, co vypadá jak Korejec. Chlemtáme čaje a rozmlouváme o zkurvenej politickej situaci. Zase všichni nadávají na Ahmadíneřáda. Jeden z kluků se mě ptá, jestli má Irán atomovou pumu. Tak to teda nevim, ale druhej kluk řiká že jestli jo, tak neni připravená pro nás, ale pro U.S.A. K tomu můžu říct jen díky. Od jinýho, neznámýho, kluka dostáváme turistickýho průvodce, nebo spíš ňákej katalog. Dopíjíme čtvrtej čaj, loučíme se s klukama a jdem ještě omrknout net. Nikdo nám nepíše, no co, tak píšem my.
Je už asi pět. Vracíme se na hotel pro bágly. S nima se přesouváme do agentury u Chomejního parku. Bus by měl jet v osm. Necháváme tu bágly a koberec a jdem nakupovat proviant na cestu. Napřed jdem ale koupit svetr do SEPácký prodejny, pečivo, vodu, sýry. Neseme to do tý agentury a necháváme to tam. Jdem ještě do parku popít poslední zam zamku, pár cigár a už je půl osmý.
Hodinu vokouníme v agentuře, pak jedem s pánem taxíkem na kraj města k obrovskýmu kruháku čekat na bus, kterej jede už z Teheránu. Dočkáme se ho až za tmy, asi v půl desátý. Loučíme se v duchu s Tabrízem, všema kámošema, tim zkurvenym Ahmadínežádem a nenáviděnejma mullama. Za pár hodin opustíme zdejší megaproblémy, pomalu zapomeneme, jak se tu lidi cítí nahovno, a za pár dní si asi budem řikat my sami, jak nahovno se máme v ČR. Ale neprávem.

 

Sobota, 3. červenec, 7:51 hod., Istanbul, Otogar
Dopili jsme čaj na Otogaru v Istanbulu. Kupodivu jsme sem dorazili už v pět ráno. Ady šel na hajzl, já pudu taky a pak půjdem obejít agentury a pořešit lupeny domů. Buď – a nejspíš – do Sofie, nebo možná až do Prahy, neboť u jedný agentury visí reklamy na Prahu a Berlín. Je příjemný ránko, akorát už jsem takovej olepenej po třiceti hodinách v busu. Musim si vzít aspoň nový triko.
Drahý je to tu jak prase. Hajzl 15 Kč, teď jsem zaplatil ty čaje a stály 5 YTL! Tzn. 75 Kč dva čaje, no to je teda strašný. Kurva! Teď mě ještě posral jeden z miliónu zdejších holubů! Cestou sem v odpočívacích restauracích stál čajík 1 YTL, a i to se nám zdálo dost, ale teda 2,5 YTL za jeden čaj je síla. Nechápu to.

...asi 11:30 hod.
Sedíme vedle Galatskýho mostu, čumíme na Hagiu Sofiu a pijeme Efese. Poslední „klidovej“ den výletu. Svítí sluníčko, teď to i příjemně profukuje, čumíme, jak chlapci chytají z mostu čudly. Istanbul, město kultury 2010. Naproti mostu mají novou sochu. Velikej kovovej svařenec. Bus do Sofie nám jede v půl devátý. Ten druhej bus, co jede do Polska, projíždí Banskou Bystricí, takže jsme se na to vysrali.

...odpoledne
Je to tu drahý: kebab do housky 3 YTL, peklo, pivo 3 YTL, peklo, nejlepší zůstat doma na prdeli. Sedíme v parčíku u moře, teď tu jdou dva černoši a za nima dva indiáni – Refugio Inka; holt kosmopolitní město... 

...15-19 hod.
Furt u moře. Koukáme, jak ty pracantí vykopali za dvě hodiny dva metry asi 20 cm hlubokýho výkopu. No nechápu, za co si pak koupí ten čaj za 20 Kč. Asi jsme se narodili na špatnym místě. Tady se hovno dělá, ale prachy asi jsou. Pán vedle nás, prodejce s pojízdnym občerstvenim, něco peče. Docela to voní...
Teď jsem byl pro pivo. Šel jsem uličkou s největšíma venkovníma hospodama, co jsem kdy viděl. Jedna megaobří restaurace vedle druhý. Tak 600 míst na 100 m ulice. Zvěrstvo. To by mě zajímalo, jestli je tu večer narváno. Zatim tu teda lelkujou akorát pinglové.

...o něco později
Furt vysedáváme v mikroparčíku před mořem. Kalíme asi šestý pivko. Za dvě hodiny nám jede bus do Sofie. Tam bude vykydáno. Konec výletu.

Sobota, 3. červenec, Istanbul
Do Istanbulu přijíždíme asi po pátej ranní. Vystupujeme kousek od Aksaray, jdem na metro, ale to jezdí až od šesti, takže pokuřujeme v parčíku před nim. Na Otogaru měníme trochu peněz a jdem na čaj. Naseru se a znechutim, páč za něj cálujeme 2,5 YTL! Po smradlavě drahym čaji a pár minutách na toaletě obcházíme kolem dokola busák a zjišťujeme ceny do Sofie. Pohybuje se to od 40 do 50 YTL, zase podražili. Kupujeme pochopitelně ten za 40, necháváme bágly v agentuře a jedem metrem zpět na Aksaray.
Pomalu jdem kolem univerzity, projdeme Grand bazarem ke Galatskýmu mostu. Obchodníci lákají, ale kupujem jen vodu, přejdem most a dáváme Efese. Kalíme ho na nábřeží vedle mostu, čumíme na lodě a rybáře, na známou siluetu Istanbulu s Ayou Sofií. Pohoda. Pivo nám jede, dáváme hned dvě. Po něm se nám už chce chcát, jedny hajzly jsou mimo provoz, hajzldědek hlásí jakejsi problém. Musíme užít WC na opačnej straně mostu.
Uličkama pod Topkapi se proplejtáme davama lidí. Obědváme docela bídnej kebab za tři liry. Ady je zpruzen, páč o pár ulic níž nám nabízeli větší za 1,75 YTL. Neomylně přecházíme kopec a jdem k moři. V parčíku ve stínu stromů zahajujeme útratu lir a chlemtání piv. Vždycky se střídáme, krám je tak 300 metrů v uličkách za magistrálou. Chcací místo vedle kolejí je sice trochu na očích a vedle chodníku, ale jde to. Pozorujem kopáče, co ve svetru za tři hodiny vykope asi tři metry dvacet centimetrů hlubokýho výkopu, trajekty a lodě.
K večeru, asi v půl sedmý, se vracíme na Aksaray. Jsem docela ožralej, vybavuju se s různejma prodejcema, restauratérama a kdekym, kdo něco nabízí. Kebaba na Aksaray si nějak nepamatuju, mam trochu okýnko, ale cestu metrem už jo. Na Otogaru dáváme poslední, snad osmý pivko, naloďujeme se do luxusního busu a asi brzy po výjezdu vytuhávam.

Neděle, 4. červenec, 1:42 hod., hranice Turecko-Bulharsko
Takže jsme na bulharskej straně. Ty zkurvenci nás tu zdržujou už skoro dvě hodiny. To je úroveň. Ňákej tlustej kokot s baterkou v hubě proved kontrolu báglů, zavazadlovýho i motorovýho prostoru busu. Fakt čůrák, ani nebyl nijak označenej. Něco kydal na naše cigára. Teď čekáme asi na cosi, zřejmě až mu ňáký lidi, co jim zabavil cíga a kabelky, šoupnou úplatek. Zmrdi, zmrdi, zmrdi.

...8:52 hod., Sofie
Sedim v nádražní hale na autobusáku v Sofii. Dorazili jsme sem docela pozdě, asi v půl sedmý. Do Prahy nám to jede za hoďku, v deset. Po tej včerejší kalbě mam nějak divně tam uvnitř. Před chvílí jsme byli v takovej industry zóně na snídani, ale měli vopravdu divnou polívku, jakoby mlíkovou s držkama, a ta mi s tim rannim pivkem ve střevech líp neudělala.

...19:47 hod., Maďarsko
Před dvaceti minutama jsme překročili hranici do Maďarska. Kupodivu neproběhla žádná kontrola. Ta nás, a jen nás dva, ale neminula na bulharsko-srbskej hranici. Kokot nám prohledával příruční zavazadla i bágly. Hledal heroin a kokeš, ale nenašel ani ty semínka hulení. Prostě kurvy.
V busu ze Sofie s náma jede kluk, co právě prchá z práce u cirkusu Kludský. Vypráví, jak to bylo psycho, nejvíc paní Kludská. Měli bejt asi čtyři roky na štaci, Bulharsko, Turecko, Sýrie, ale prej to bylo tak hrozný, že už jim uteklo půl ansámblu řidičů a stavěčů šapita a všeho.
Ani se mi nechce domů. V Praze budem nejspíš někdy v noci, nad ránem, tak jsem zvědav, kdy a jak se dostaneme do Plzně. Zejtra je ke všemu ten svátek.

Pondělí, 5. červen, asi 9:00 hod., Plzeň
Hotovo. Pijeme první český, co český, plzeňský pivko v nonstopáči u Edenu. Do Prahy jsme přijeli dost brzo, asi v šest, a hned jsme přelezli do busu na Plzeň.  

	MAPY A PLÁNY
	PDF mapy: Írán, Turecko, Moldávie, Ukrajina, Azerbajdžán, Gruzie, Arménie, Náhorní Karabach Trasa cesty po Kavkaze a Iránu , Trasa celé cesty