Cesta do Indie 2008-2009 Pozemní cestou do Indie, Nepálu a Bangladéše

 

První část deníku je o cestě z Plzně do indickýho Amritsaru. Jeli jsme přes Bulharsko a Turecko do Iránu, kde jsme strávili pár dní. Od Perskýho zálivu jsme pokračovali do Pákistánu. Zastavili jsme se v Quettě, Karáčí a Lahore.

Druhej kus deníku. Skoro měsíční cesta z Amritsaru na jih Indie a následnej přesun vlakem do Kolkaty. V Rádžastánu absolvujeme krátkej výlet na velbloudech, v Palitaně stoupáme po 3600 schodech na posvátnou horu, na plážích v Goa lehce zakalíme. Štědrej den v Kolkatě.

NOVÉ: Poslední část deníku. V Kolkatě se setkáváme se Šamanem, plavba lodí v Bangladéši, čajový plantáže v Darjeelingu, Himaláj v Sikkimu a Nepálu, svatý města Varánasí a Allahabád, konec výletu v Delhi.

12.11.08, 19:30, Irán, Tabríz, hotel Mashad
Válíme se na cimře v mosaferchůne Mashad. Po čtyřech letech, který uplynuly od naší poslední návštěvy, se toho tady moc nezměnilo. Snad až na rozhicovaný radiátory, měnící skromně zařízenej kamrlík v útulnej pokojík. Hlavy máme nadmutý z pokuřování vodáren v naší oblíbenej velkočajírně. Po třech nocích strávenejch v busech jsme na dnešek spali pěkně na kavalcích.

Začátek cesty se nám moc nezdařil. Snad proto, že jsme z Plzně odjížděli v 6:30 a den předtim proběhly ňáký pivka, jsme v tom rannim shonu doma zapomněli řízky, sejry a aby toho nebylo málo, ještě jednoho ze čtyř špeků, který jsme měli nabalený pro stylový rozloučení s republikou.
Na autobusáku jsme se na poslední chvíli narvali do prvního busu, sice na stojáka, ale aspoň tak, páč pan Ukrajinec, co přišel hned po nás a nestačil natlačit ohromnou tašku do zavazadlovýho prostoru, byl řidičem vykázán a těžko říct, jestli v Praze stačil návaznej spoj kamsi domů.
Na Florenci jsme do sebe v bufáči natlačili smažák a kofolu, nakoupili rohlíky a maďarskou klobásu jako náhradu za šnycly a s pražskou frakcí, která se s námi přišla rozloučit, dohulili posledního špeka. Krátce po devátej vyjíždíme. Směr Sofie

Neděle, 9. listopad
Lehce před šestou ráno, ještě za tmy, dorážíme do Sofie. Chvíli okouníme, zjišťujem s kym, v kolik a za kolik pojedem do Istanbulu a přes cigaretovej dým pozorujem probouzející se město.
S jízdenkou na devátou večerní procházíme zašlejma ulicema a obhlížíme kde co posnídat. Vzhledem k tomu, že je skoro všude ještě zavřeno, dáváme u okýnka jakýsi podlouhlý pečivo plněný sýrem.
Pak už jen tak chodíme a víceméně hledáme něco jako hospodu, abysme vykalili pár posledních evropskejch piv. A to se nám, kupodivu, dost dlouho nedaří.
Po delší době a dvou pivkach ve velkym prosklenym nonstopáči lezeme do sklepní knajpy Adam’s pub, ze který se po několika hodinách kalení vyvrbí celkem útulná metalácká hospoda. Takřka celodenní návštěvu, přerušenou neúspěšnym hledánim jiný hospody, zpestřuje krásná servírka, údajně studující bohemistiku v Praze. Po noci strávený v buse mi to devátý pivko už ani nejelo. Holce jsme řekli, že zajdem za tři měsíce zas a pomalu jsme se přesunuli na busák.
Poloprázdnej autobus s Bulharama, Turkama, dvěma Japonkama a dvěma Čechama na palubě krátce před 21. hodinou startuje. Já vytuhávam.
Před hranicema procitam, fasuju od Cikánky kontraband – flašku chlastu a po „důkladnej“ celní kontrole, kdy jsme museli všechny bágly naházet na dlouhý stoly a ty kokoti je pak ani neotevřeli, opět upadám do popivního spánku.
Bohužel, postel to holt neni, tudíž v šest ráno na istanbulskym Otogaru mi není úplně do zpěvu.

Pondělí, 10. listopad
Venku je ještě tma, ale týpci v nádražních jídelnách už chystají špalky kebabů a jiný pochutiny. My samozřejmě nemáme ani na hajzl, takže chvíli sháníme směnárnu, ale je moc brzo a ke všemu je mi všelijak po tej včerejší kalbě.
Nakonec měníme u pána ve stánku 10 USD a po nutnej návštěvě hajzlu dáváme čaj a sladkej pišingr. Metrem jedem na konečnou Aksaray, kde už se cítíme jako doma.
V iránskej cestovce právě otvírají, takže hned zjišťujeme ceny do Tabrízu. Vedle ve jídelnách už vystavujou kvanta dobrot. Kupujem lupeny na 13. hodinu odpolední za solidních 35 USD. Začíná bejt docela teplo.
Kolem Modrý mešity scházíme na Zlatej roh. Před Galatskym mostem vystupujou mraky lidí, zřejmě směřujících do práce či do škol. Zalejzáme do bazaru a nasáváme první orientální vůně a smrady. Měníme tu asi 10 USD na jídlo a podobně. Sluníčko už pěkně jede, vylejzáme z bazaru a jdem chvíli lelkovat k přístavu. Kolem jedenáctý hodiny se zvolna šouráme k Aksaray, kde žereme kebaby a kupujem 5L vody do busu. Začíná trošičku chcát, zalejzáme tedy do suterénní čekárny naší agentury a připravujem se na odjezd. Ve 13 hodin má bejt servis k autobusu. Asi ve čtvrt na dvě skutečne přijíždí minibus a odváží nás na takovej malej autobusák, kousek od přístavu, kde jsme se před chvilkou motali.
Další půlhodinu čekáme, až nám s druhou várkou pasažérů přivezou naše pasy. Seznamujeme se s iránskýma spolucestujícíma a všichni hulíme cígo za cígem. Bus vypadá luxusně, tak snad tu cestu přežijem.
Ještě v Istanbulu dostáváme od paní Iránky kuřecí kebab a limči, na oplátku při příští zastávce rozdáváme cukroví. Iránská hudba řve dost nahlas, přesto poklimbávam a jednim okem pozoruju ubíhající krajinu. Postupně se s námi dává do řeči půl busu. Angličtinou ovšem nikdo moc nevládne, ale nevadí. Velkou legraci máme z řidiče, kterej opsal slovo kuře jako „mother egg“. Za jízdy to ještě párkrát slyšim z přední části busu.
Na ranní zastávce kdesi v Turecku poletuje sníh. Ty drtiče mrazu od Vietnamců docela bodnou.

Úterý, 11. listopad
Před polednem se po levici zjevuje Ararat. Je krásně vidět, majestátně převyšuje okolní hory. Sněhu je na něm o poznání víc než v létě. To už míjíme Dogubayazit a před námi se otvírá hraniční sedlo před Bazarganem.
Hranice jsou relativně prázdný oproti minulej návštěvě, ale veksláci tu pochopitelně nechybí. Jednej sympatickej paní jsem propašovával nějaký pantofle a svetr, teda aspoň to mi v tej igelitce ukazovala. Kontrola se omezila na to, že jsem zahlásil „ček repablik“. V bance jsme směnili 20 USD pro začátek a po naložení báglů do busu jsme sjeli do Bazarganu na první iránský jídlo. Osazenstvo busu šlo jíst do prosklenýho, docela honosně vyhlížejícího hotýlku, my jsme zapadli vedle do čajírny-jídelny a dali chello kebab kuřecí. Byl dobrej.
Do Tabrízu jsme dorazili asi po desátej večerní. Busy do města už nejezdili, tak jsme se vydali po svejch, ale zanedlouho nám týpek stopnul tágo a za jednoho chomejnýho (1 USD) nás odvez k bazaru, přímo před hotel Mashad. V recepci jsme dali čaj a odebrali se do rozhicovanýho pokoje č. 37. S chutí jsem se svalil do postele.

Středa, 12. listopad, Tabríz
Procitli jsme relativně brzo, myslim že před devátou. Vylezli jsme na ulici do toho šrumce a zamířili si to na základnu Mr. Chána. Byl tam! Poreferovali jsme mu, že jsme se před čtyřma lety už viděli, načež nás zkoušel, jak že se jmenuje. Pochlubil se novym českym slovem, co ho někdo naučil a to „čurák“, směnil s náma v bazaru 200 USD a poslal nás do snídaňárny naproti.
Dali jsme si to, co nabízeli, tedy jogurt s medem a chleba, což bylo hrozně dobrý. Pak jsme se vrátili k Chánovi, kde už seděl asi čtyřicetiletej Francouz, a kecali jsme kudy kam při tranzitu Iránem. Zvolili jsme trasu Kurdistánem, páč tam jsme minule nebyli.
Pak jsme zašli koupit jízdenky na zejtra do Sanandaje, centra toho iránskýho Kurdistánu, a zbytek dne jsme strávili hulením vodáren, pitím čaje a klábosením se spoustou lidí. Prostě iránská klasika.
Večer jsme se na hotelu dali do řeči s Polákem, novinářem, kterej přijel z Gruzie. Pokouřili jsme s nim pár cigár a vyměnili informace o východních zemích.

Čtvrtek, 14. listopad
Ráno jsme šli opět na jogurt s medem, pak Chánovi předat dárky-kokotiny pro jeho tříletou dcerku a zas jsme bloumali městem, velikym bazarem, sem tam popili čaj a vyhulili další vodnice.
V poledne byl check-out, tak jsme se vyskladnili z pokoje, poplatili bydlení a nechali si v recepci bágly, abysme mohli ještě nalehko do města.
Asi ve tři jsme se busem za 2 Kč přemístili na terminál, pojedli tam sendviče s bůhvíčím a při kouření Bahmanů vyčkávali odjezd busu. Ten měl bejt v 17:30, ovšem lehce se to protáhlo a úderem šestý hodiny, už skoro za tmy, jsme odrazili.

Pátek, 14. listopadu, 9:20
Včerejší jízda busem z Tabrízu byla zase zkouška ohněm. Začalo to tim, že Adyho sedadlo bylo vykurvený tak, že z něj neustále sjížděl a při pokusu o nápravu jsme ho totálně demontovali. Přesunuli jsme se tedy na jiný volný sedadla hned za zadníma dveřma, kde zas nedržela ta opěrka ruky, pochopitelně zrovna ta do uličky. Ale dobrý, holt mercedes supersaloon už má největší slávu za sebou. Horší to bylo s klimatizací. Zaved jsem si pro to označení „doba ledová“ a „doba vedra“. Vždycky po pěti minutách se změnila teplota foukajícího vzduchu asi tak o 20 ºC. Prostě jak vypnuli topení, začalo to foukat z venku, kde asi mrzlo. Ideální podmínky pro nastydnutí.

Pátek, 14. listopad
Den to byl se všim všudy. Tedy skoro. A vlastně to začalo už ve dvě ráno, když jsme vylezli v Sanandaji z busu z Tabrízu.
Ze spárů taxikáře nás vysvobodil kolemjdoucí kluk vracející se z nějaký sešlosti. Po pár neúspěšnejch pokusech nám našel hotýlek za 1700 tumanů. Což v pokročilej noční době ještě šlo. Domluvili jsme se, že ráno v 10 nás vyzvedne a provede městem. Pokoj byl s koupelnou a hajzlem, tudíž jsem si omyl hnáty a šli jsme chrápat.
Krátce po ranní sprše kluk skutečně dorazil. Vyzvedli jsme si v recepci pasy, pověděli asi šestiletej dcerce personálu naše jména plus jména rodičů a v plnej polní vyrazili do zataženýho města.
Napřed jsme vylezli na kopec uprostřed města, odkud byl pěknej výhled na celý okolí obklopený suprovejma horama. Spadlo pár kapek, ale bylo relativně teplo. Klukovi jsme povídali o naší vlasti, on zas o zkurvenej vládě a podobně. Už docela hladoví jsme se vrátili dolů do městečka, že zajdem do kavárny klukovo kámoše, ale páč ta včerejší sešlost se konala tam, týpek ještě vyspával. Vlezli jsme tedy do restauračky vedle, pojedli chutnou sladkou polívku s kukuřicí a zapili to parsi colou. Kluk si dal citrónový non-alc pivko, který vlastně neni tak špatný, ale, nebo právě proto, jako pivo moc nechutná.
Po snídani jsme už asi potřetí šli do tý kavárny, kterou mezitim otevřeli, no a tam jsme se zdrželi několik hodin, asi až do čtyř. Bylo to plodný, dokonce to vypadalo, že bude nějakej šítek, ale jak je pátek, tedy svátek, kluci nemohli sehnat dealera. Vypili jsme pár čajíků, klábosili s klukem a jeho kámošema, co průběžně přicházeli a odcházeli. Shlídli jsme kvanta dost pěknejch fotek, část z nich dokonce v televizi v bytě majitele podniku, kterej byl v horní části kavárny.
Teda byt hustej dost. Menší jsem, myslim, nenavštívil, protože měl cca 8m2, lezlo se tam přímo z kavárny a bydlel tam ten týpek s manželkou a dcerou. Nechápu...
Dozvěděli jsme se spoustu věcí, třeba že zdejší kluci si natáčí sex na telefon, aby se mohli pochlubit svejm kámošům. Jinak ta kavárnička byla docela podobná našim, měli tam i knihovničku, ze který si hosti skutečně brali knížky k čaji či kávě. Prostě příjemně strávený odpoledne, až na tu absenci hulení. Před odchodem jsme ještě zblajzli sendviče s párečkem, zalili to černou zamzamkou a s klukem a jeho kámošem hackerem odjeli tágem na terminál.
Autobusák vypadá hustě, leží na takovej planině pod holejma vrcholama hor. Bohužel, jak je pátek, busů jezdí poskrovnu, takže se loučíme a nasedáme do minibusu směřujícího do asi 110 km vzdálenýho Kermanshahu. A ta cesta zas stála za to!
Vyfás jsem poslední místo vedle dveří, ovšem bez opěradla, ale to nebylo zas tak hrozný. Řidiči bylo tak 60, minibus měl poslední technickou, když bylo pánovi tak 20. Hrozná herka. Když jsme vyjížděli do hor, vypadalo to, že to bude poslední jízda vozidla ale bohužel i naše. Dobrý bylo, že jak jel furt na jedničku, motor co vyčníval vedle drivera příjemně přitápěl. Vůle volantu byla taková, že s nim točil víceméně jen na rovinkách, kde to taky dost rozhulákal, ale v zátočinách kroutit nemusel. Tacháč stabilně ukazovat 100 km/h, i když ten stroj stál. Frekvence pohybu stěrače byla ďábelská, tak 10 kmitů za sekundu.
Zhruba v půlce cesty si řidič nasadil brejle, takže jsem radši zavřel oči a relaxoval. Překvapivě jsme ale dojeli v pořádku, akorát ve finiši jsme málem srazili osobák, kterej nás pak dlouze vytruboval.
Bylo asi osm hodin, když jsme vylezli na terminálu. Hned se nás ujali spolucestující SEPAci, koupili jsme na zítra lupeny do Bandaru a vojákama domluvenym tágem jsme byli odvezeni před hotel. Nevim, jak to kluci mysleli, ale ten hotel byl minimálně pětihvězdičkovej a připomínal nechvalně proslulej Marriot.
S báglama na hřbetech jsme se tedy vydali hledat něco víc odpovídajícího našim finančním možnostem. Po několika ptaní po bazaru, mosaferchúne či centra města nám dva kluci opět odchytli tágo, který nás, světe div se, odvezlo před hotel stejný kategorie jako ten minulej. Už jsme byli trochu vydeptaný, naštěstí se nám jak zázrakem podařilo přesvědčit tágaře, že opravdu nechcem do takovýho lux hotelu, ale do normální mosaferchúne, což furt nemoh pobrat. Tvrdil, že tadyten hotel je OK a při slovu mosaferchúne naznačoval svědění a drbání.
Nakonec nás vysadil u bazaru, kde jsme hned zalezli do hotýlku za 14 USD/double. Hodili jsme zavazadla na cimru, opět pekelně přetopenou a vyrazili ještě ven, že dáme čaj a bude-li i vodárnu. Bylo ale už půl desátý, takže vodárny nic. Nechali jsme se zavést na čaj do surový čajírny v průchodu přímo proti našemu hotelu. Společnost nám dělal pán ve středních letech, učitel dějáku a zemáku, kterej se furt omlouval za zkurvenou vládu. Zatáh nám každýmu dva čaje a obdaroval nás výbornejma oplatkama Onan. Pak jsme obešli blok, páč jsme chtěli omrknout nasvícenou mešitu, ale byla dál než to vypadalo, tak jsme zalezli do hotelu a za chvíli vytuhli.

Neděle, 16. listopad
Na terminálu jsme svlíkli a sbalili teplý bundy, bylo vedro jak prase, dali čaj a zam zamku a obfotili obsluhy dvou jídelen. Chtěli jsme do města dojet sockou, ale po chvíli chůze nám týpek stopnul tágo a museli jsme jet.
Ve městě to řádně žilo. Oproti minule, apoň se mi to zdálo, ty bylo víc ženskejch s maskou přes xicht, v pěkně barevnejch šatech. Prolejzali jsme hustobazarem a pokukovali po takovejch těch plandavejch košilích, ale marně. Nakonec jsme skončili v řádně native čajovně v srdci bazaru, kde jsme poprvé okusili vodárnu s normálnim tabákem, páč ovocnej nevedli a ke všemu pán hulící vedle povídal, že ovocnej je zdraví škodlivej. No těžko říct, každopádně ten surovej víc nakládá. Adymu osazenstvo čajovny, či spíš personál, odborně zalátal rozdrblý kalhoty. Furt do nás lili čaj a každýmu druhýmu jsme vykládali, odkud že jsme.
Nahulený jsme se přesunuli před bazar k moři, v domnění, že sednem na speed boat, kterej kotví kousek odtud a doplujem na Qeshm. Ovšem kvůli rozbouřenýmu, nebo spíš neklidnýmu moři rychloloďky nejezdily a všichni nás posílali kamsi na Bahonar, odkud údajně jezdí větší lodě. Napřed jsme to zkusili pěšky, ale v tom vedru to moc příjemný nebylo, tak jsme se zas ptali lidí na bus, ale hodnej pán nás naložil do tága, kousek s náma a malou dcerkou popojeli, zaplatil tágaři asi 1,2 USD a ten nás očividně vypruzele, že nás nemůže pořádně pumpnout, odvez do možná 10 km vzdálenýho přístaviště.
Loděnka stála asi 3 USD pro oba. V čekárně jsme dojedli zbytek rozteklý studentský pečetě, rozdrolenou tatranku a asi za 20 min se nalodili na starou bárku. Na palubě se s Ádou dala do řeči né úplně krásná holka, vdaná a studující na Qeshmu anglickou literaturu. Po vyplutí z přístavu jsme šli čumět na příď.
Moře nebylo moc čistý, sem tam takový dočervena, všude parkovaly veliký lodě a mezi nima proplouvaly menší. Pěkně to foukalo, kouřit se nedalo. Asi v půlce cesty se s náma dali do řeči kluci, asi osmičlenná banda z ostrova. Povídali jak kalí a hulí a na mobilu mi předváděli video s felací. Piercing je udivil. Napsali jsme si telefén, že jako večer dotlačí ňákej šítek, ale nakonec z toho nic nebylo.
Po peripetiích se sháněnim ubytování jsme prošli městečkem, vypili pár čajů, pojedli sendviče za 10 Kč a večer vyhulili mátovou vodárnu v čajovně s výhledem na moře.

Neděle, 16. listopad, asi 17 hod., ostrov Kešm
Tak to bylo skoro v prdeli. Před chvílí jsme připluli bárkou na ostrov Keshm, abysme trochu vyčilnuli, ale náš oblíbenej hotýlek Sahel je plnej, stejně tak jako ostatní tři, kde jsme se byli ptát. Už jsme se viděli chrápat pod lajntuchama někde ve křoví u pláže, ale naštěstí jsme hned vedle Sahelu objevili ještě jeden, ne moc označenej hotýlek a tady pro nás pán vyškráb trojlůžák s tim, že zejtra bude o pět doláčů lacinější double room. Je to moc dobře, páč Adyho nějak složila noční jízda busem a není úplně gut. Asi teplota. Dáváme si osvěžující citrónový pivko.

Pondělí, 17. listopad
Pěkně jsme se vyspali, ani nebylo moc horko. Po sprše a další očistě jsme vysmahli ven, v krámku jsme zakoupili vaničku sýra a čtyři plackovitý chleby. Ještě předtim jsme popili v naší oblíbený čajovně v průchodu čaj a pak se přesunuli do parčíku k moři sníst tu vydatnou snídani. Chtěli jsme si ještě dopřát olivy, ovšem měli je jen ve velikejch sklenicích. S výhledem na záliv chutná dobře. Bahmanem jsme to zakončili a šli do města vyhledat směnárnu.
To se nám zdařilo asi na pátej pokus, až v modernější části městečka. V bankách samosebou neměnili. Kousek od exchange officu jsme zalezli do net kavárny, napsali domů a zjistili, že návštěvní kniha na stránkách nefunguje. Pruda.
Byla hodina po poledni, slunce si jelo jako svině a my se sunuli do hotýlku přeubytovat se z trojáku na dvoják. To se po krátkym dohadování a za účasti asi tří lidí zdařilo, takže jsme přenesli bágly a opět vyrazili ven.
Zakoupili jsme ledovou zam zamku a vodu a s plavkama v mošně zamířili k moři. Cígo jsme dávali v altánku v našem parčíku, vedle piknikující dvojice kluků, od kterejch jsme dostali pytel pistácií.
Při moři, hustou rybářskou vesničkou, jsme se ploužili až skoro k přístavu, na to místo, kde jsem si před čtyřmi lety vykurvil prst na noze, ale ke koupačce jsme se neodhodlali. Odchyt nás tam kluk, vyfotil si nás a anglicky neuměl ani slovo. Vyfotit se s náma ale nechtěl.. Zabrali jsme místo ve stínu v zavřenej čajovně a kochaje se pohledem na moře požírali pistácie a četli knihy. Pohodička.
Mezitím nastal odliv, moře docela znatelně ustoupilo a odhalilo skalnatý pobřeží. Do městečka jsme šli tedy při vodě a zkoumali, co moře vyplavilo. Pěkný škeble, krabi a tuny bordelu. Děti si na obnaženejch plochejch šutrach hrály, ženský seděly a čuměly na moře a na skalnatej Hormoz. Rybáři vytahovali loďky na břeh, kočky hledaly něco k snědku v košíkách a haldách bordelu a pejsci se povalovali ve stínu čehokoli.
Pomalu jsme došli k hotelu, bylo asi po čtvrtej. Po cígu na pokoji jsme zašli do čajovny na vodárnu a pár čajíků. Pořádně jsme si tim tabákem nakouřili hlavy a před pátou jsme došli vedle na sendvič.
Byli jsme za ten horkej den docela ucaprcaný, takže jsme zalezli na pokoj a četli si. V půl devátý nás to ale sralo, tak jsme šli ještě ven na poslední vodnici u Perskýho zálivu.

Pondělí, 17. listopad, asi 21:55
Vrátili jsme se z přímořský vodárny. Mátovo-ovocná, moc dobrá. Předtim jsem ochutnal zdejší zmrzku, tak se snad v noci neposeru. Mrzutý je, že Adyho několikrát vzala křeč do půl těla, dneska už asi podvacátý, s čímž si moc nevíme rady. Venku je příjemně, v parku vedle čajovny chrápou na zemi socky. Takový balíky zabalený v hadru ležící na kusech papundeklu. Už se připravujeme na Indii.

Úterý, 18. listopad
Ráno jsme dali sprchu, pobalili věci a vycheckoutovali se z hotelu. V průjezdovej čajírně jsme se rozloučili s týpkem a stejně tak v sendvičárně.
Seběhli jsme do přístaviště speed boatů a nečekali jsme ani minutu a už jsme seděli v loďce. Kluk to bystře zběsilou rychlostí vstříc Bandar Abbasu. Letělo to jak prase, přískokama po vlnách, úplně to prohejbalo laminátovou podlahu člunu.
Po vylodění jsme zamířili na zastávku busů, poptali se, kterej jede na terminál, a usedli. Za dvě minuty nás přesadili do vedlejšího busu. Za další tři minuty do dalšího, kterej se nakonec opravdu rozjel směrem k terminálu. Vedro bylo.
Na busáku jsme zakoupili lupeny na 18. hodinu a složili bágly do stínu nádražní budovy. Další hoďku jsme kecali s mladejma prodavačema hodinek a voňavek, klukama z Afghanistánu a dověděli se ňáký informace z tadytý horký oblasti.
V parku při pikniku jsme strávili zbytek času do odjezdu busu. Nevim, čim to je, ale opět jsme vyfásli nejzkurvenější sedadla vedle zadních dveří u automatu na vodu, kam si furt chodili lidi čepovat. Sedadla ke všemu nešly polohovat a místa na nohy bylo cca 20 cm. Teda vůbec jsem se nevychrápal, ani si moc neodpočinul a to nás měl čekat dost obtížnej den. Přechod do Pákistánu.

Úterý, 18. listopad, 12:30, terminal Bandar Abbas, 35 ºC
Povalujeme se na terminálu v životadárnym stínu nádražní budovy. Kluci nám co chvíli nabízí voňafky, hodinky a kdoví co ještě. Bus do Zahedánu nám jede v 18 hodin. Vedro je kurevský.

Úterý, 18. listopad, 16:20, Bandar Abbas, parčík u moře
Tak jsme si tak vyšli pryč z busáku, že vyčilnem u moře a jak jsme si sedli do stínu stromů, za tři minuty nám byla naservírována ryba s rýží a chlebem od vedle piknikující trojice. Bylo to moc dobrý.
Když jsme to snědli, šli jsme je obdarovat brožurama o Čechách. Pozvali nás na kobereček a ládovali nás pomerančema, mirindou a čajem. Takovej starší pán, jeho paní a sestra. Kecali jsme o všem možným, dámy pak šly brázdit pobřeží, který se teď při odlivu stáhlo snad o 300 metrů. S pánem jsme si dál vykládali, pouštěl nám videa na mobilu a opět potvrdil všeobecnej odpor k Chomejnýmu. Pěkně jsme vyplnili to čekání na bus.

Středa, 19. listopad, Pákistán
Do Zahedánu jsme přijeli lehce před šestou ráno. Poušť už vypadala hustě, město jakbysmet. Jakýmsi společným tágem jsme za 5 USD na osobu vyjeli od terminálu na asi 80 km vzdálený hranice. Pohodovej řidič-děda nám sem tam něco pověděl, ale moc jsme mu nerozuměli. Snad jen, že Irán not gut, Pákistán gut.
První fízláckej check-point jsme objeli asi třistametrovym obloukem pustinou, páč jsme vepředu seděli tři a fízlové by prej chtěli prachy. Krajina kolem pustá, v dálce se tyčily tmavý hory.
Před čárou sjížděly některý auta ze silnice, děd pravil, že to je cesta pro „no passport“, zatímco ta naše hlavní je „with passport“. Prodrali jsme se zácpou před celnicí, bylo vidět, že se děda vyzná. Na iránskej straně stál slovenskej a polskej kamión, ale řidiče jsme neviděli.
Než odemkli celnici, dal se s náma do řeči kluk, povídal, že makal čtyři roky v Holandsku a radil nám co a jak. Děda nás pak jako první protáh pasovou výstupní kontrolou a už jsme byli v zemi nikoho a trnuli, aby nás pustili do toho Pakistánu, páč s jednovstupovym vízem do Iránu a výstupním razítkem by to byla pěkná pruda.
Naštěstí to dopadlo dobře a po vyplnění vstupního formuláře a nafocení našich ksichtů přes webkamery do kompů jsme byli vpuštěni do toho civilizací zapomenutýho státu. Pak nás ještě zavedli do místnosti, která zvenku připomíná hajzly, někam si nás zapsali a opět bez jakýkoliv kontroly báglů jsme byli už opravdu v Pakistánu.
Vyměnili jsme zbytek rijálů na rupky, ale po nákupu jízdenek do Quetty nám jich zbylo jen 120 a kurz byl nic moc, takže jsme od toho kluka z Holandu dostali 200 rupek a navíc nám vyměnil 100 USD. Byl moc hodnej.
Čekala nás hustocesta napříč Balúčistánem. Nalodili jsme se do pěkně barevnýho busu, asi už historickýho, ale pěkně vyšperkovanýho kousku, spolupasažéři přikurtovali zavazadla na střechu, jen my jsme si je mohli vzít dovnitř. V.I.P.
Popojeli jsme asi kilák do Taftanu, kde jsme s partou echt Pákistánců, vedenou Sandokanem, najedli v jednom hotýlku. No, spíš v jídelně. Sed si knám pán od nás z busu, kterej nám pak celou cestu pomáhal. Hlavně pak večer s hledánim noclehu. Sandokan za nás zatáh čaje, byly docela dobrý, s mlíkem. Městečko se zmítalo v bordelu, ale to nás asi čekají horší místa. Chlapi dojedli, my dopili a šinuli jsme se ulicí vírem prachu k už vytrubujícímu busu. Zanedlouho jsme odrazili.
Než jsem si uvědomil, že se tu jezdí vlevo, říkal jsem si, že ty protijedoucí náklaďáky asi neminem. Silnice byla zpočátku asfaltová, docela i pěkná, hory v dálce, pustina jak prase kolem. Krajina se jen pomalu měnila z kamenitý pouště na polopísečnou, takový malý duny se tam tvořily. V kombinaci s pálícím sluncem to působilo dost nehostinně. V červenym busíku bylo ale příjemně, i když občas docela prašno.
Za pár set kiláků zmizel asfalt, kus jsme jeli vyprahlejma plošinama pouští a jednou jsme při uhejbání kamionu zapadli přednim kolem do příkopu. Teda do krajnice tvořený pískovym valem. Vypadalo to docela zajímavě, hlavně zpočátku jsem měl dojem, že se převrátíme, k čemuž naštěstí nedošlo. Než jsme stačili vylézt s foťákama ven, řidič to zkusil na zpátečku a ta stará herka to opravdu dala, normálně vycouval. Mohli jsme pokračovat.
V podvečer už se okolí „zútulnilo“ roztroušenýma travinama a křovíčkama. Projížděli jsme kolem pár oáz na úpatí hnědejch skalnatejch hor. Soumrak přišel mezi dvěma zastávkama na modlení.
Z okýnka bylo už vidět kulový, tak jsem se omotal do šátku a trochu v rámci možností pochrupoval.
Příjezd do noční Quetty nám úsměv na rtech rozhodně nevykouzlil. Všude vojáci, co vypadali jako teroristi z počítačovejch her, bordel a ke všemu zima. Bylo asi 22 hodin.
Naštěstí nám pomohli kámoši kolem Sandokana a toho hodnýho pána, kterýho máme kontaktovat hned po příjezdu do Lahore. Naložili jsme se všichni do mikrododávky a nočníma ulicema někam vyjeli. Chlapci byli hrozně vysmátý, nejvíc Sandokan, kterej telefonoval ze dvou mobilů současně, tak jsme se cítili aspoň trochu veselejš. Všichni nás totiž od spaní a vůbec pobejvání v Quettě odrazovali. Ale co se dá dělat, bus do Karačí jede až zejtra.
Dodávčička zastavila, pán, náš best friend, nás uved do hotelu a omlouval se, že je to za 800, když my chtěli za 500. Ale my jsme byli rádi, páč samotný by nás takhle v noci natáhli mnohem víc. Podarovali jsme ještě pána pohledama z Čech a po rozlučce a slibu, že se sejdem v Lahore, se s poskokem odebrali na cimru.
Kvalita standardní, ovšem bez topení tu byla dost kláda. Koupelna s hajzlem byla, ale kvůli chladu jsme využili jen ten sráč. Chvíli jsme kecali a asi po půlnoci zalezli do cejch a pod zablešený deky.

Středa, 19. listopad, 22:25, Pákistán, Quetta
Jsme v Quettě, ve městě, před kterým nás všichni varovali. No, hustý je to tady strašně. Vygradovala tu dnešní cesta Balúčistanem. Naštěstí se nás ujali extra hodný chlapi a našli nám teď večer hotýlek v srdci Quetty, jak se zdá. Všude je strašně vojáků, kvéry a kulásky čumí odevšad. Cesta sem 500 km pouští byla taky hrubá.

Čtvrtek, 20. listopad, Quetta
Probouzíme se až v půl desátý. A to díky vřískajícím dětem a pokoji bez oken. Je relativně chladno, chrápal jsem v mikině s nasazenou kápí. Sereme, balíme, platíme hotel, to je v pořádku, ale poskok chce další kilo. Přitom na účtu je započítanej servis 150. Dostal 20.
Vylejzáme na uličku, je už pěkně slunečno, ale docela zima. Kolem jezdí barevný motorikši, oslí povozy a fousáči se šátkama na palicích tu krosí na bicyklech. Parádní všudypřítomnej mrdník. A to s velkym M. Naproti našemu hotelu Al-Emirates jsou další hotely, stejně jako ve vedlejší uličce, kde dostáváme ranní čajík s mlíkem a obfocujeme pana čajvařícího. Vykukuje zpoza stánku, kolem palice mu visí konvičky, no je to paráda. Čaj mi chutná.
Trochu nás trápí, že lidi povídají něco o strike, asi jako stávce, a že z města dneska nic nepojede. Vymejšlíme, kde se budem celej den flákat, když jsou všude po zuby ozbrojený a hustě vyhlížející vojáci. Naštěstí další pán, kterýho se ptáme, povídá, že busy jezdí a hned nám chytá rikšáka. Má nás za 50 PKR hodit na busák. Je to asi nějaká slabší kubatura, páč ostatní rikši nás bystře předjíždí.
Rikšák chce nakonec 50 PKR za osobu, ale dostává celkem 70 PKR a je spokojenej. Na ulici jsme zatim neviděli ani jednu ženskou, vlastně až do večera.
Autobusáky, jak později zjistíme, jsou tu vedle sebe tři. My ze záhadnýho důvodu vcházíme na ten nejbrutálnější a už kupujeme lupeny na 18. hodinu do Karačí. V kanclíku si necháváme bágly a vycházíme na hlavnější ulici trochu se projít. Jdem na protější docela fajnovej busák a z nedostatku jinejch příležitostí lezeme do nádražní restaurace. No je to noblesa. Poroučíme si dhál, páč neznáme jiný jistý jídlo a s chlebem, vlastně čapátí, nám moc chutná.
Objednáváme si čaj, ale to už na mě pokyvuje chlap z kuchyně s papírovou ruličkou v ruce, takže se přesouváme mezi ohromný hrnce s vařícím se mlíkem a bůhví čím ještě. Chlapi nám přepouští sesličky a už mam v hubě asi 20 cm ruličku a nasávam opiovej dým. Ady dostává taky rourku, tak inhalujem duo. Asi tak šestkrát. V půlce vchází do kuchyňky fízl, ale říká ať v klidu dál hulíme. Je to pohodář. Vypijem při tom ty mlíkový čaje a tak příjemně opojeni platíme a odcházíme pryč.
Jdem okouknout most přes trať a kousek naší ulice, ale na konci stojí ozbrojenci, tak to zas otáčíme a jdem to očíhnout na náš busák. Chlapi nás zvou mezi sebe, vykládáme, jak se dá, dáváme pár čajíků, a dokonce dostáváme asi 30 PKR od starýho starce, o kterym ostatní naznačujou, že je finished.
Jeden z pánů povídá, že je elektromechanik, vede nás do svý dílny a ukazuje nám starýho mercedesa, u nějž si sám přehazoval volant zleva doprava. Je to pořádná kára zralá k sešrotování. Pán se chlubí, že vrak má motor z toyoty!?
Přidružuje se k nám týpek, co nám prodával lístky, se svym kámošem. Kecáme, slovo dá slovo, a kluci volají na chlápka, co stojí na střeše busu a něco tam nakládá. Že má hašiš. Taky že ho za dvě fotky, který Ady pořizuje, dostáváme tak 2g. Jdem to smotnout do čekárny, aby nás nikdo nerušil. Dělam jednoho po česku, elektromontér cpe jednoho do cigára. Hulíme to jenom s nim ve vedlejší dílně, kluci nehulí.
Pán během hulby ukazuje a popisuje různý díly a součástky z busů. Má tam pěknej mrdník a spoustu materiálu. Asi se specializuje na automatický převodovky. O těch povídá, že jsou dobrý, manuální ovšem finished. Vyhulený dost vylejzáme na busák a jdem zas tou naší ulicí, o který lidi snad tvrdí, že je bezpečná, asi 200 metrů na druhou stranu. Na chodníku se v bordelu pasou kozy, chlapi v pokleku chčijou na chodník u zdi.
Cestou každejch třicet metrů dáváme řeč s kolemjdoucíma, kvůli absenci laviček dáváme cígo na kraji silnice. Sluníčko pálí, ale je na mikinu a víc. Vojenskej zátaras se přiblížil skoro k našemu busáku. Fousáči s kuláskama a šátkama přes ksicht čumí z projíždějících aut. Neni to úplně příjemnej pocit.
Kupujem trochu pistácií a v restauračce na kraji vedlejšího, taky humusáckýho busáku dáváme zas výbornej dhál. Tentokrát nám pan vrchní dokonce přidává, je to s tim křupavym chlebíkem fakt lahoda, pěkně to pálí. Přežraný kupujeme ještě vodu, celý to stojí hovno.

Teď jsme v naší čekárně a pán se tu asi metr přede mnou modlí na červenym koberečku. Je to takový zvláštní, ale asi mu vůbec nevadíme.

Pátek, 21. listopad, 02:08, opět Quetta
Udělali jsme jednu z největších cestovatelskejch chyb. Zapomněli jsme pasy ráno v hotelu a zjistili to tři hodiny busem od Quetty cestou do Karačí!!! Hotovo.
„MUSLIMOVÉ NEJSOU TERORISTI!“
To máme všude zvěstovat, jak si přál jeden z fízlů, co nás dovezli teď v noci na hotel. Sapík celou cestu nevědomky třímal hlavní na mě. Ráno tu údajně ňákej voják zastřelil člověka.

Stalo se to tak:
Celej den jsme se poflakovali asi na půlkilometrovym úseku takový hlavnější ulice kolem busáků. Vůbec jsme si nedělali žádný starosti, pohoda, klídek. Jako na potvoru jsme celej den nemuseli ukázat pas. Takže asi v půl sedmý nastupujem do busu, rádi, že jsme to přežili a vyjíždíme.
Asi za dvě hodiny Ady zjišťuje, že nemá pas. Já jakbysmet. Nastávají horký chvilky. Vymejšlíme co a jak. Je asi devět večer, město daleko, ke všemu plný vojáků a mužů ve zbrani.
Za chvilku už naši situaci zná celý osazenstvo busu. Kluk poskok volá klukovi, se kterym jsme odpoledne kecali. Ten slibuje, že pasy zítra vyzvedne, ale to je stejně v prdeli, pasy prostě nemáme a musíme zpět. Další půlhoďka uběhne, všude tma jak v prdeli, žádný město v dohledu.
Na důrazný přání nám zastavujou kdesi mezi pár barákama. Kluk nám domlouvá odvoz zpět do Quetty hustym busem předělaným na náklaďák. Je to prolezlá herka s rozmlácenym přednim sklem, děravou podlahou a s nákladem tak pro tři náklaďáky. Vezeme ňáký pytle.
Stojíme tam, kluci od auta jsou v pohodě, samá sranda, my jsme ale docela zatáhlý. Už vidíme, jak budem muset za tejden letět domů. Čekáme asi 20 minut na řidiče, kterej nejde a nejde.
Pak se ale odněkud přihrne, auťák už je nastartovanej, dostáváme deky, páč zima asi bude, a pomalu vyrážímě. No, je to hrůza. Sedí se mi celkem obstojně, bohužel ta situace s pasama nám trošku znesnadňuje užít si pocity z jízdy. Asi po hoďce stavíme na čaj. Chlapci nás zvou i na dobrou jakoby bábovku. Sedíme s osazenstvem našeho busího spasitele na piedestalu kolem rozhicovanýho přímotopu. Po cígu zvedáme kotvy. My v naději, že pasy budou.
Cesta kurevsky neutíká. Není se ani čemu divit, jedeme průměrně tak čtyřicítkou. Vozovka opravdu není ideální. Místama žádná. Kolem půl druhý vjíždíme opět do Quetty. Po prázdnejch ulicích jezdí akorát kolony vojáků. A fízlů.
Nákladobus nás vysypává před našim známym busákem, což je gut, ovšem nikde nikdo. Jen mikrododávka samopalníků, jak za chvíli zjistíme – fízlů. Chtí vidět naše pasy, což my taky, ale spokojí se s kopií. Asi nevypadáme šťastně, takže se chlapi rozhodujou, že nás k hotelu odvezou. Víme naštěstí jméno i ulici.
Po pár minutách jízdy a lehkym zaváhání kudy dál, najednou stojíme před Al Emirates hotelem. Je zalígrováno, ale mocně zvoníme a klepeme, pak zvoní i jeden fízl a ten kokot, kvůli kterýmu jsme tu ty pasy zapomněli, vochrápanej slejzá ze schodů. Fízly asi moc rád nevidí, ale mektá, že pasy jsou na recepci. Hurá.
Jsme to holt pěkný dementi, doufam, že si vezmeme ponaučení pro příště. Pikolík nás zavádí do pokoje, na chodbě hotelu chrápe pár lidí na zemi. Ady dojde ještě s tim vejrem pro deky a jdem chrápat. Byl to tedy dost vzrušující den.

Pátek 21. listopad, Quetta
Zase jsme si přispali. V noci byla kláda, ráno žádnej sluneční paprsek, pokoj opět morna bez oken, takže jsme se probrali až v půl jedenáctý. Chrup jsme vydrbali radši z vody z PET lahve a sešli dolů do recepce. Šli jsme hned po pasech, páč v noci jsme je neviděli, jen o nich slyšeli. Pan recepční je ale opravdu vytáh, pěkně z pouzdýrka, zinkasoval 1000 PKR, zmrd, a my mohli vyrazit.
Ady hned po probuzení běžel pro cigára přičemž ho kontaktoval týpek, abysme pak přišli na čaj do jeho krámku s hračkama.
Tak si tu sedíme, krámek je to tedy s příslušenstvím k mobilům a telefonní stanice. Kluk jako by z prdele vypad Sámerovi Superstárovi, jen má, chudák, něco s dlaní. Mluví bleskurychle anglicky, vypráví nám o zdejší situaci a vyzvídá o nás. Klasika. Bohužel pro Adyho, kluk místo čajů objednává takovej banánovej koktejl s kdečíms, jakousi multivitamínovou pumu, kterou prej budem cítit ještě večír na cestě do Karačí. Mně to dost chutná, ale Adymu se do toho moc nechce. Povídá cosi o mlíku, ale nakonec to vysrká. Kluk by nás nejradši zdržoval celej den, jenže už je půl jedný, tím pádem se loučíme a míříme jakoby na busák, ale zakrátko chytáme rikšu a necháváme se tam odvézt.
Tentokrát nakupujem lupeny na tom o něco lepšim busáku, jsou dokonce o 200 PKR levnější. Za několik hodin poznáme proč.
Vypijem nabídnutej čajík, bágly složíme za plentu, kde je čekárna pro ženský, ale teď je tam na koberci jen pár polštářků a aparát na přípravu čaje. Odlehčený, obohacený o informaci, že tahle ulice, kde jsme včera v domnění bezpečí trávili celej den, je dangerous a že bazar je v pohodě, odcházíme na bazar. Už mi to ani nepřijde, každej kydá něco jinýho a ještě na nás nikdo kvér nevytáh. Naopak. Všichni jsou snad ještě vřelejší a pohostinnější než v Iránu. Až je nám to blbý, přece jenom dostávat prachy od osmdesátiletýho váguse je dost.
Bazar začíná za pár ulic sekcí s gumama, tedy pneumatikama. Většinou jsou už dost v prdeli, týpci je mejou a načerňujou, z těch už opravdu nepoužitelnejch vyrábí jiný týpci vedle pantofle. Bordel je samozřejmě všudypřítomnej. Ve vzduchu je spousta prachu a písku, ulice jsou jakoby zamlžený. Auta, busy krásně malovaný, rikši.
Procházíme tim zase jinym bazarem, u jednoho 31 letýho kluka, co má čtyři děti, kupujeme šalvar kamíz, ten místní mundůr: dlouhou košili a kalhoty s obvodem tak 2,5 m. Každej po sedmi stovkách. Hned jsme si to dole, kde kluk šije hadříky pro ženský, navlíkli, abysme líp zapadli do davu a jen tak nás neodbombovali.
Ady začíná bědovat, že se asi posere. Na rušnym náměstíčku, vedle davu modlících se chlapů, se kolem nás utváří shluk. Fotíme pár ksichtů a jeden mlaďák už táhne Adyho kamsi vysrat. Do mě furt najíždí mongolsky vyhlížející klučina zezadu kolem. Když kluk vede Ádu do mešity, zjišťuju, že tadyten mongolčík „hlídá“ mě. Moc nepokecáme, jen vyslechnu, že někde hraje fotbal.
Ady sere dlouho. Jsou to takový venkovní hajzlíky vedle mešity. Kluk Adyho nervózně vyhlíží, čeká takřka před srací kójí. Po deseti minutách Ady vylejzá a další čtyři minuty něco řeší u umyvadla. Problém s botou, či co. Děkujem klukům, že se byli s Adym vysrat a směrujem to k nádraží. Cestou vyhlížíme jídelnu.
Jedna taková velkojídelna je furt narvaná, ale v uličkách bazaru zalejzáme do jedný parádní malý, hned vedle pečou výborný chleby, kterejch k dhálu říznutym sabzí sníme hned tři. Dostáváme zas přidáno, takže odcházíme zcela přežraný. Bylo to moc dobrý.
Loučíme se a fotíme s panem vedoucím a berem to rychlym krokem zpátky na busák. Je už po čtvrtej, bus má jet v pět.
V čekárničce na busáku tvrdneme skoro do půl sedmý. Bus je samozřejmě obstarožní, naloženej k prasknutí i na střeše. Vevnitř se veze asi 50 starejch pneumatik a ulička je vyskládaná pytlema s bůh ví čim. Sedíme sedadlo za dveřma, bágly pod nohama, páč zavazadlák je plnej. Ale co, pán říkal, že mají kvalitní nový busy.
Za tmy vyjíždíme. Prach v ulicích vytváří zvláštní atmosféru. Pár checkpointů a jsme venku z města. Cestu už známe, aspoň kus. Snažim se vytuhnout. V noci je pauzička, jdu se vychcat, ale moc mi to nejde, hrozně málo pijem ze strachu z pochcání. Je to na hovno. Berem naftu a jedem dál. Klima v busu je nečekaně v pohodě.

Sobota, 22. listopad
Asi v pět ráno nám prasklo poprvně kolo. Probral jsem se za chvíli a šel to ven skouknout. Zbejvalo pár minut do rozbřesku, stáli jsme v protisměru na kraji cesty uprostřed planin a hor. Chlapi se na kopečku vedle busu společně modlili. Pak rozdělali před busem fajrák a asi ňák uvařili čaj. Potom konečně odněkud přivezli nový kolo, relativně briskně ho vyměnili a mohli jsme pokračovat v jízdě. Do Karačí to bylo asi 170 km.
Krajina kolem cesty byla docela fádní. Takový kaňůnky a křoviska, ale na ohromnejch pláních a plochách. Z obzoru vyrůstaly hory.
Asi v deset jsme dojeli na velkej checkpoint, projížděli nám rentgenem brašny, bágly co ležely v buse kupodivu ne. Ale pár balíků ze střechy sundali ještěrkou a zřejmě je taky prohlíželi.
Zhruba za hodinu po vyjetí vyšla rána. To nám ruplo další kolo. Možná to samý. Řidič a crew ale vyhodnotili, že bude nejlepší dojet někam k obydlí, takže jsme asi desetikilometrovou rychlostí pokračovali pár kiláků k opuštěnej benzínce s haldou pneumatik na protější straně cesty a než jsme stačili vyhulit dvě cigára s pánem jakoby Indem, jelo se dál. Fousáčí z busu z toho měli taky už prdel. Začínalo bejt dost vedro, ty rubáše se teď hodily.
Čím blíž jsme byli Karačí, tim se sídla kolem cesty zhušťovala, přibejvalo aut, povozů a lidí. Terminál je pořádnej flák od města, lezem tedy do přistavenýho busu, odlehčení o zimní bundy, který jsme odložili do bordelu vedle odjíždějícího busu. Ujal se nás místní Lešek Semelka, kterej s náma přijel z Quetty a vypadal hustě. Jako Lešek.
Bus jel docela dlouho ulicema přecpanejma rikšama a všim možnym. Vysadil nás asi někde u bazaru, nebo co to kecali. Lešek nám chytil rikšáka, něco furt domlouval, ale s odvozem souhlasil až druhej o kus dál. Lešek má tak 140 kg, takže nás byla rikša plná. Seděl jsem pod báglem, brašna se všema prachama a pasama mi vlála z rikši.
Zácpy jak svině. Auta, busy, velbloudí povozy, oslí povozy, rikšáci a motocyklisti, kolaři a pěšci. Strašně. V nejhustší zácpě jsme se přilepili za houkající požární vůz, ovšem i tak jsme víceméně stáli. Hustota hrozná. Prej má Karačí 22 milionů obyvatel.
Dodrcali jsme se do čtvrti Saddar, asi křesťanský, tomu ale nasvědčuje asi jen kostel, co stojí za parkem vedle mešity. Lešek nám poradil levnej hotel a pokračoval rikšou dál. My vyměnili v hotelu Paradise 70 USD a o dvě ulice dál zalezli do doporučenýho hotelu Al-Bilal.
Je to docela velkej hotel ve velkym baráku, ubytovali nás asi ve čtvrtym patře, takže je slušnej výhled na mrdník na ulici. Ulice tu prostě pulsujou, žijou, troubí a smrdí. Nocleh pro dva s koupelnou a SAT TV by měl bejt za 600 PKR, ale to se potvrdí až ráno. Nechali jsme na pokoji věci a šli ven. Hladoví jaxvině hledat jídelnu.
Vzali jsme to jako na potvoru špatnym směrem, takže jsme prolezli pár ulic, než jsme v bazaru s hadrama zalezli do pěkný vývařovny a dali si dávku sabzí. Takovou sračku ze zeleniny, kořeněnou, pálivou a dobrou. Tedy aspoň zatim mi tu všechno kupodivu dost chutná.
Najezený se vracíme na pokoj, dáváme zasloužený sprchy a vydáváme se zas do toho blázince.
Je to dost. Prodíráme se na kontakt mezi autama a rikšama, v očích prach a v kapse toho špeka. Hasíme si to ke kostelu, bohužel parčík kolem je zavřenej, tak musíme do toho parku naproti, kde se povalujou a pospávají kvanta socek a pochybnejch individuí. Na zábradlíčku dávno zlikvidovaný kašny, nebo spíš jezírka, uprostřed, hulíme celkem v klidu hašišáka. Dost to nakládá, ještě s těma jejich cigárama je to nářez.
Příjemně zhulený vycházíme z parku do ulic, kde je to teda mezi těma povozama dost šílený, chce to rychle jednat, jináč člověk prostě nepřejde. Prolejzáme uličky a ňáký bazárky, pídíme se po studenej limče. Karačí jsou zaplněný ulice. To je asi nejsilnější zážitek z tohodle města. Zatim.
Z nedostatku místních limonád kupujeme Pepsi, ze který v menší paranoie odlupuju vinětu. Prodíráme se furt těma davama, fotim zácpy a barevný vyšperkovaný busy.
Kousek od našeho hotýlku dáváme čajík, kupujeme tři vody, muffiny a ňáký oplatky a ještě s granátovejma jabkama v mošně zalejzáme do hotelu na pokoj. Zvenku je slyšet ulice. Den to byl opět plnej zážitků.

Sobota, 22. listopad, 15:55 Karačí, hotel Al-Bilal
Jsme čerstvě po sprše na pokoji hotelu v zatim asi nejhustšim městě. První pocity: lidi, auta, smrad z nich (z aut víc), prach, šrumec, rikši, motorky, bordel, lidi...

Neděle, 23. listopad, Karačí
Včera večer, zhruba kolem 22. hodiny, vypadla v hotelu elektrika. Nevíme, jestli v celej ulici nebo čtvrti, páč jsme se radši zamkli v tej kobce bez oken a doufaje, že nás případnej útok mine, v pohodě vytuhli.
Procitli jsme asi ve třičtvrtě na deset. V pokoji bez oken (teda s oknem do asi 20 cm širokýho světlíku) je samozřejmě tma jak v prdeli, ale pikolíci se zrzavejma palicema už nějakou dobu rámusí na chodbě.
Pomalu dáváme sprchy a podobně, tak ňák balíme a před půl jedenáctou hlásíme check out. Dole na ulici to kupodivu moc nežije, na chodníkách hrajou prim „knihkupectví” rozložený na kusech hadrů.
Brousíme několika uličkama a hledáme vhodný místo pro snídani. V dohledu není žádná sladkosťárna ani pekárna, tak lezem do jídelny na celkem už rušnej ulici. Jídelák je v urdu, chlápek mluví urdu, ale naštěstí asi pobral, co chcem, a dotlačí čaj s mlíkem a dost ucházející jakoby koláč-bábovku. No moc toho ale neni, už se těšim na pořádný sabzí. Ale jako snídaně je to OK.
Po lehkej snídě bereme rikšáka na vlakáč. Je to relativně kousek, ale stojí to jen 40 RP, tedy 5 Kč na osobu. Chvíli bloumáme kde a za kolik koupit lupeny, nakonec se nám to zadaří. Economy class bez lehátka za 950 PKR na hlavu. V Lahore to má bejt zejtra, asi v půl dvanáctý dopoledne. Dva lístky jsou skoro na A4. Chlápek, co kupuje před náma, toho má asi metr.
S báglama na hrbech vylejzáme z nádraží a ptáme se kudy k ňákej velkej mešitě. Rikšáka odmítáme, naznačujem, že chcem jít pěšky. Po mostíku přecházíme soustavu kolejišť. Na druhej straně stojí dva pojízdný stánky se smaženejma rybama. Mají jich hafo druhů a dost smrdí.
Mezi zdma vojenskejch základen a nemocnic jdem asi kilák a půl, když tu vedle zastaví pěkná nová honda, chlapík něco říká Adymu, tak se s nim jdu taky pozdravit a on tahá 1000 PKR a se slovy že jsme turisti, jeho friends, ji nutí Adymu. Odmítnout nelze, naopak pán loví ve šrajtofli a podává mi taky litr. Jsme z toho celý nesví, ale pán vypadá docela zazobaně, tak ho to snad nezruinuje. Radí nám, jak k tej mešitě, říká, že v Čechách to jde celý ňák do prdele, což se mu pokoušíme vyvrátit, ale vlastně víme kulový.
Na menšim prostranství mezi barákama kupujeme chlazenou limču, somrákovi na dřevěnym vozíčku dáváme almužnu a hned se nás chytá zrzavej týpek, vyzvídá a odvádí nás asi 100 metrů k tej mešitě. Zvenku vypadá docela pěkně, je zas jiná než jsou tu běžný, ale vevnitř!
Je fakt boží! Kulovej strop, kulatej půdorys s průměrem možná 80 m. Na zemi nic, jen koberec. Ozvěna supr. Jsme tam jen my, ten chlapík a ještě ňákej Polák (už druhej na cestě) s jakýmsi průvodcem, co údajně pracoval na českej ambasádě. Mešita působí fakt příjemně, monumentálně a klidně. Ne jako přeplácaný kostely s umrlčí atmosférou. Fotíme to, jak se dá, obcházíme parkem kolem a pomalu odcházíme. Chtěli jsme je i finančně podpořit, ale týpci nechtěli nic.
Zasranejma uličkama plnejma prachu a smradu z vejfuků všech možnejch i nemožnejch vehiklů míříme zpět k vlakáči. Kecáme ještě s klukama hrajícíma na ulici kriket, pak s pánem, co dělal technika v oil factory, a rozhicovanou ulicí, kde pod stromem, v zajímavym outdoorovym holičství lazebníci zkrášlujou místní chlapce, přicházíme ke stánkům s vysmahlejma rybama.
Ty nám moc chutě nedělají, ale vedle je jídelnička, tak dáváme sabzí s asi litrem oleje a cibulovym salátem. Tedy jako s cibulí. Je to dobrý, ale celkem studený, celkově horší než předcházející.
Jede nám to asi za hoďku a půl, ale nádraží máme za prdelí, takže je ještě čas na čaj. Ten popíjíme v uličkách za nádražim. Všude kolem jsou levně vypadající hotely a prádelny.
Cestou k vlaku kupujeme za 15 Kč šest litrů vody, abysme plnili pitnej režim. Dneska je fakt horko.
Nástupiště č. 1, odkud nám to jede, se pomalu zaplňuje lidma. Před příjezdem vlaku je tu přecpáno. Jdu se ještě vysrat, v tom haveloku mam trochu problémy, abych si nenasral do obřích kalhot, ale zmáknu to. Sračku už mam, ale trvalo to!
Vlak přijíždí asi načas, začíná chaos. Hlavně na nástupišti, ve vlaku je to celkem rychtik. Máme to ve voze č. 4, dvě místa podél uličky, jak jsme zvyklí z Ruska. Než se ale vlak rozjede, měníme místa s bandou mlaďáků, aby mohli sedět pospolu. Uličkou dost často prochází chlapi se sapíkama. Asi to budou kosit z okýnek.
Vlak se pomalu rozjíždí, kvanta lidí ale kupodivu začínají nastupovat právě teď. Ženská s miminem to nevykrejvá a i s děckem padá na zem. V těch dlouhejch volnejch šatech bych to asi taky nezvlád.
Chudě vyhlížejícíma čtvrtěma opouštíme Karačí. Od prodavače tiskovin kupujeme velkoformátový anglicky psaný noviny Dawn, abysme jako věděli, co se děje. Takže: první čtyři strany jsou o atentátech a bombovejch útocích, co se staly den předtim v Pákistánu. Tři bomby v Lahore, mrtvej premiérův bratr, čtyři mrtví v Quettě, pár mrtvejch v konvoji NATO atd. Asi jsme si to neměli kupovat.
Krajina za oknem je docela jednotvárná pustina. Napřed s keříkama, pak jen písek, placka jako prase. Než se setmělo, míjeli jsme nějakou velikou vodní plochu. Buď řeku Indus, nebo moře, nebo nevim.

Neděle, 23. listopad, 18:20, vlak Karačí – Lahore
Sedíme si ve vlaku, venku už je tma. Máme to dvojsedadlo proti kupíčku. Bohužel to není na ležení. Nad každym „kupé” visí ze stropu dva ventilátory, navíc chlap přede mnou má obě okýnka dokořán, takže to tu ze všech stran dost nepříjemně fouká. No co se dá dělat. Podle toho, jak mi začíná škrábat v krku, to vypadá na blížící se rýmu. A tadyta nejmíň 20 hodinová cesta mi asi líp neudělá.
Rodinka vedle v kóji se pokouší pomocí prostěradla vybudovat takový separé, ovšem kvůli silnýmu průvanu se jim to nedaří. Teď to dokonce vypadá, že to vzdali a prostěradlem zakryli jen jednu, prostřední, postel.
Za těch pár hodin jízdy (odjezd z Karačí v 15:30) tu „prošli”, tušim, dva žebráci, z nichž jeden byl kluk s nohou za krkem lezoucí po rukách a druhej chlap s tou sloní nohou. No to bylo fakt úděsný, nikdy jsem to v takovym rozsahu neviděl. V tej Indii se na tydle věci teda netěšim. Pánovi s tou strašnou nohou jsme dali pár drobáků, stejně tak odpoledne dvěma jinejm.

Vlak zastavil na docela velkym a hlavně rušnym nádraží. Vyslal jsem Adyho ven na nákup jídla, který samozřejmě nemáme žádný, ale vrátil se s prázdnou. Má strach, že vlak odjede bez něj, a ani se mu nedivim. Je to docela zmatek. Tedy spíš velkej zmatek. Nejspíš bude hlad.
Asi tak kolem 23. hodiny, slabejch osm hodin po výjezdu, se nám nedaří vytuhnout. Na těch úzkejch sedačkách se to moc nedá, zvlášť když kokot přede mnou neustále otvírá okýnko a hrozně to na mě fičí.
Jdeme na cigáro na chodbičku, přestože lidi kouří normálně ve vagóně. Ještě si ani nezapálim Johnyho Playera a ze sousedního vagónu na mě jeden z těch kluků, co jsme s nima měnili místa, ukazuje, ať jdu zahulit. Brko už bylo skoro u konce, ale po nahlášení země původu jsem dostal odhnípnutou, asi 3g hrudku čarasu.
Z vagónu dorazili další chlapci z tý bandy, každej se chlubil kusem matroše, a tak jsem zašel do báglu pro papírky, abych klukům ukázal, jak balíme špeky u nás. Tady nemají papírky a cpou to, docela zručně a rychle, do cigaretovejch dutinek.
Kluci byli z papírků odvázaní, chtěli hned dělat „balící experiment”, takže ten jeden rozdělal šítek s cígem, ale to tak, že v poměru 4:1 pro šit, možná víc a já to jako měl zabalit. Samozřejmě to vůbec nešlo, jak to byl jenom hašiš, vlastně by to asi drželo tvar i bez papírku, jak to bylo měkký a lepkavý. Nakonec se mi to zdařilo, brko vážilo tak pět šest gramů, těžší jsem asi nehulil. Hroznej nářez. Navíc jsme to dávali na chodbičce u hajzlů, ale dveře do vagónu tam nebyly žádný a před tim tu chodili ti ozbrojenci. Nikdo z cestujících nic nenamítal, v pohodičce chodili a protahovali se kolem nás při cestě na toaletu.
To strašný brko jsme vyhulili víceméně ve třech, konverzace sice moc neprobíhala, jen základní základ, ale bylo to v pohodě. Kluci měli patrně nějak ocheckovaný ty pistolníky, páč říkali, že teď tady v tom segmentu žádnej neni. Byl jsem pěkně nasračky, navíc poslední jídlo proběhlo asi ve dvě odpoledne a do vlaku jsme si, my debilové, nic nekoupili. Máme ale asi devět litrů vody, tak aspoň doplňujeme tekutiny.
S tim, že za dvě hodiny proběhne další špekovej experiment, se s klukama loučíme a odcházíme do našeho vagónu, kde to už pěkně odpočívalo, na ty nepohodlný monosedačky, k studenýmu profukujícímu oknu.
Chvíli jsem čet, psal a pak zmoženej dnem a hůlem tak ňák upad do letargie. Ne-spánek, ne-bdění, taková prostá vegetace. S tim experimentem v jednu ráno to moc nadějně nevidim.

Pondělí, 24. listopad, Lahore
V noci mi byla zima. Navlík jsem na sebe mikinu i bundu, k ránu i teplý fusekle a zima mi byla stejně. Spát se moc nedalo, takže jsem furt měnil polohy, přemejšlel, v jakej bych vydržel dýl, abych moh vytuhnout. Napadlo mě dát čelo, tak jsem přece prospal kdejakou kalbu, ale to na mě zas foukalo od okýnka a rukou jsem se opíral o studený sklo.
Najednou ale bylo ráno. Vjíždíme do chatrčí na okraji Lahore. Bordel ucházející, v kolejích se válí ňáký buvoli, na smetišti vedle stojí oslík, bába poplácává ovečku, děda hulí speciální vodárnu, děti tahají apatickýho osla za ocas.
Nádraží Lahore nás vítá smečkou taxikářů a hotelovejch naháněčů. Jsou v pohodě, dotírají jen dost. Vymotáváme se z nádraží, máme hlad jak psi. Bohužel to zas berem špatnou ulicí, ve kterej jsou jen hadry a boty a dva hotely, kde nás nechtí ubytovat. Po čtvrt hodince se ubytováváme v hotelu Parkway naproti nádraží. Házíme věci na pokoj, dáváme špeka a jdem vyřešit hlad.
Chcem jít do Historic City, ale asi to nemůžem najít. V jednej čajírně a jídelně pod stromem dáváme obří porci biriyány s dhálem, co hrozně pálí. Nedojed jsem, ač to bylo moc dobrý.
Přežraný se potácíme přeplněnejma uličkama, okukujeme kdeco. Hlavně je třeba dávat bacha při přecházení silnic. Okružní cestou k hotelu dáváme čaj a kupujeme granátový jabko, oříšky a sprite plus ňáký sladký a táhnem to na pokoj. V průběhu pozdního odpoledne to sníme a ještě jdem ven pro várku dobrot.
Na pokoji čtem, sledujeme úděsný fláky v TV a jíme ty sladkosti. Dva kousky z listovýho těsta ovšem vyhazujeme, páč jsou plněný masem a nevypadají nesračkoidně. Z ulice jde hroznej hluk.

Pondělí, 24. listopad, Lahore
Povalujeme se na pokoji, z minaretu protější mešity kvílí k modlitbě. Po odpolední procházce městem vyčilujeme.

Úterý, 25. listopad, Lahore – Amritsar
Pokoj s oknem do ulice má trochu nevýhodu: pozdě do noci a od brzkýho rána je tu imrvére kravál. Ale docela jsem se vychrápal.
Po sprchách a odvodnění v podobě sračky slejzáme dolů do hotelový restaurace a jako správný evropští turistí snídáme čaj a toust s margarínem a marmeládou. Původně jsme měli zálusk na tu buchtičku, ale tuto bylo patrně jediný nepálivý a k snídani se hodící jídlo z nabídky. Bylo toho málo.
Vylejzáme do ulic. Je asi před polednem a venku už to frčí. Pokoušíme se proplést narvanejma uličkama do starýho města. Starý to tu vypadá skoro všechno, ale to Old City má bejt snad obehnaný hradbama a má tam bejt údajně i nějaká pevnost.
V uličkách je to krámek vedle krámku. Napřed procházíme železářskejma ulicema, pak klasicky hadrama, všude se hrnou kvanta lidí, do toho cyklisti a mezi tim všim se prodírají motorkáři. Ti už mi trochu serou, jezdí zezadu i zepředu, jsou rychlý a někdy záhadně tichý.
To starý město asi nacházíme, lezeme tam takovou bránou a asi tři čtvrtě hoďky tu chodíme. Je to tu skoro stejný jako v jinejch „bazarovejch” částech města, jen ty uličky jsou ještě užší a pohyb v nich ještě náročnější. V pekárně dostáváme darem dva plackochleby, krásně horký a křupavý. Ty lidi tu jsou tak hodný a ty kurvy ze západu je přesto, nebo možná právě proto, tak nenávidí, odsuzujou a přehlíží. Je to hnus.
Old City je tedy pěkný, bohužel pevnost ani takovej známej monument či věž prostě najít nemůžem. Cestu zpět do hotelu ale nacházíme docela snadno. Před nádražim dáváme u stánku colu a cígo, pozorujíce při tom dopravní chaos.
Už s báglama na hrbech se protlačujeme k busáku socek, kterej je vedle nádraží. Autobus č. 4 nás doveze na kraj Lahore, směrem k indickejm hranicím. Celou jízdu mi pozoruje z dvaceti centimetrů školák, lepí se na mě těma svejma tesilama, až mam nohu úplně turch. Už aby vystoupil!
Konec města působí zvláštně. Širokánská rovná silnice se středovym pásem oddělujícím směry se táhne kamsi do dálky. Zahalená v prachovym oparu a s viditelností do sta metrů vypadá jak dálnice do neznámejch světů. Kolem cesty jsou v prachu a sračkách vývařovny a jídelny, pojízdný i statický stánky s ovocem, zeleninou a neidentifikovatelnym zbožím. Kozy, ovce a psi se motají v haldách odpadků, rikšáci opravujou svoje živobytí.
Na tu naší sračku to asi není nejlepší, ale máme hlad a musíme něco pojíst. A to pokud možno něco dietního. Takže po jednom neúspěšnym pokusu ve strašnej vývařovně lezeme na protější straně ulice do takový trošíčku lepší a dáváme plnej talíř biriyány. Máme k tomu i talířek s dhálem, ale ten jen trošíčku ochutnáváme, páč dost pálí a vypadá podobně jako ta moje střevní tekutina.
Limonáda, cigárko a už si to šineme rikšákem na asi pět kiláků vzdálený hranice. Je to docela prdel, ta jízda. Rikšák tej herce dává pořádně napít, až máme vítr ve vlasech a prach v očích. Je to furt rovně, přímo do prachový mlhy.
Z oparu se pomalu vynořuje hranice. Popobíháme od okýnka k okýnku, páč za chviličku hranici zavírají a už jsme vyměnili pákistánský rupky za indický. V předposlednim indickym okýnku po nás ty děvky fízlácký chtí 300 PKR, že už je 10 minut po zavíračce. Jsme z nich tak rozkoncentrovaný, že jim dáváme 200, ale bude nás to strašně srát celej zbytek dne. Jsou to zmrdi a my hovada.
A jsme v Indii. Hranice vypadá jak lunapark. Do mezihraničního prostoru se hrnou davy lidí. Za chvíli začíná ceremoniál spouštění vlajek a zamykání brány. Furt nasraný necháváme v hotýlku bágly a jdem taky omrknout tu honoraci.
Je to docela prdel, lidí jako sraček, plná tribuna, fízlové s červenejma kokrhelama na palicích to píšťalkou v hubě korigujou. Stejnej nával je i na pákistánskej straně.
Celá akce je o tom, že skupinka asi osmi pohraničníků srandovně a děsně rychle pobíhá po promenádě pod tribunama, týpek s megafonem hecuje dav, kterej celou dobu hrozně řve a potleskem odměňuje ty šašky dole. Takže od nás burácí „Hindustán zindabad”, za branou se taky mocně snaží se svým „Pákistán zindabad” . Je to takovej řev, že plaší hejna ptáků ve stromech. Během toho sundavají vlajky.
Tak po půl šestý, krátce nato se stmívá. Vyzvedáváme bagáž a pídíme se po busech do 30 km vzdálenýho Amritsaru. Tágaři by se o nás taky porvali, ale využíváme nabídky kluka, že nás autem odveze do města. Bus stojí sice jen 15 INR, ale takhle to bude ještě levnější a hlavně rychlejší.
Cesta vypadá skoro stejně jako ta z Lahore na čáru, tedy furt rovná a zamlžená oparem, akorát tu kolem ní rostou stromy. Takhle za tmy se v tom smogu asi moc příjemně nejede, z protisměru to docela oslňuje. Svítí se asi výhradně dálkovejma.
Ve městě je situace kolem ovzduší podobná. Vybaveni několika radama lezem z auta a berem za 50 INR rikšáka ke Golden Templu. Pěkně si to sedíme, koukáme kolem, ale týpek to bůh ví proč bere malou boční uličkou, proplejtá se, jak se dá, ovšem najednou už to dál nejde projet, prostě jsme moc široký a ulička je přecpaná cyklorikšama, motorkama a vším, takže konec. Musíme tlačit zpět na hlavnější ulici. Je to prdel, po půl metrech postrkujeme motorykšu zpátky. Jde to mizerně, páč je to taky ucpaný. Když se nám to nakonec zdaří a rikša je volná, dáváme chlapovi pade a radši to dojdem po svejch. Je to už stejně kousek.
Před Golden Templem zakupujeme oranžový šátky po 10 IRP, aby nás tam vůbec pustili. Vcházíme do chrámovýho komplexu. Napřed slejzáme do největší šatny na boty, jakou jsem kdy viděl, zouváme ty smrady a jdem směrem ke Zlatýmu chrámu. Když si ale chcem do další úschovny strčit bágly, pan sikh nás zpovídá, jestli tu chcem přenocovat a když jo, máme si vzít zas boty a jít kus za roh, kde jsou ubytovny. Přesně tak to taky děláme, poplatek za nocleh je dobrovolnej a taková cena se nám líbí.
Ubytovávací část chrámu je výstavní palác, vypadá to moc pěkně. Před vchodem stojí chlapíci v turbanech s kopím v rukou. Dostáváme postele v části pro cizince, takže hned potkáváme kluka s holkou z Prahy, předáváme si poznatky a čumíme do jejich mapy a LP. Věci zamykáme do skříňky a jdem omrknout město. Máme chuť na pivko.
Chvíli bloumáme a ptáme se, kde je možný koupit chlast. Někdo ukazuje někam dopředu, jinej zas kroutí hlavou, jako že to vůbec nejde. Jako na potvoru se nás chytá rikšák a že nás za pivem odveze. Moc se nám nechtělo, ale cyklorikšákem jsme ještě nejeli a to pivko by bodlo. Takže dědek nás veze ven ze starýho města, asi čtvrt hodiny k prodejně chlastu na hlavní ulici.
Kupujem dva Kingfishery a dvě King Cobry, ty mají asi 8 %. Pro neznalost poměrů a cen jsme dědka zase přeplatili, dal jsem mu páďo, přece jen si máknul. Chtěl nás odvézt ještě na nějaký jídlo, ale vymanili jsme se z jeho spárů a s igelitovkou pivek kličkovali provozem zpátky za hradby starýho města, kde jsme je na chodníku vykalili. Na tu sračku to bylo asi to nejlepší. No nic, 14 dní bez piva je dost.
Docela přiožralý se vracíme do ubytovny, připravíme si spaní a páč se tu nesmí kouřit, vycházíme ještě na poslední cígo do vedlejší tmavý uličky. Japonka, která spí vedle mě, vypadá moc pěkně. Ale ňák prudí, kráva. Spí se tak, jak by člověk čekal, tak na 70 %.

Úterý, 25. listopad, večer, Indie
Jsme v Indii, v městečku Amritsar, kousek od pákistánskejch hranic. Spíme v ubytovně sikhů, je to zadara (teda kdo co dá) a je to dost nářez. Komplex budov jaxvině, v atriu spí hafo lidí, fakt dost. My cizinci máme svoji komoru oddělenou. Sčuchli jsme se tu dokonce se dvěma partama z Čech. Kluk s holkou v pohodě, dvě holky jsou zatim docela zatáhlý. Chrápeme na cimře s asi osmi dalšíma spáčema. Ady šel srát. Hajzly tu mají prvotřídní. Best class, všechno mramor a nerez. Uvidíme, jak to bude vypadat zejtra. Dneska jsme místo večeře zmáčkli dvě pivka, jako že na uvítanou s Indií.

Středa, 26. listopad, 9:20, ráno v největší noclehárně světa
Noc byla lehce neklidná, jak furt někdo mluvil a chodil, ale nedalo se to nečekat. Adymu byla asi zima, protože mu jedna starší paní vzala deku a musel se přikrejt mikinou.
Venku už probíhá vodní očista, celý atrium se splachuje vodou, ženský uprostřed perou pestrobarevný hadry. Velkohajzly čistý až je to k nevíře. Sračku mam furt.

Středa, 26. listopad, Amritsar
Po ránu jsme koukli znova do mapy, od Pražáků inkasovali konzervu s trenčianskym párkem a fazolí a vyrazili se do města nasnídat.
Vzhledem ke střevním výstupům jsme zašli do lepší restauračky a pojedli chleba s tukem a polívku. Cestou zpět na ubytovnu jsme vyzjistili ceny hotelů, který byly víceméně jednotný, 400 INR a v jednom z nich, hned proti chrámovýmu komplexu, jsme se ubytovali. Pěkně až nahoře, v pokojíku s výstupem na terasu a výhledem na chrám.
Trochu jsme vyčilnuli, než nás hlad vyhnal ven. Tentokrát jsme navštívili jednu restauraci ve vedlejší uličce, kterou nám doporučili Pražáci. Dal jsem si čínský nudle, Ady biriyány a až na to, že příprava trvala přes půl hodiny, jsme si šmákli. Uličkama jsme pak asi do pěti korzovali,  zakoupili jsme dokonce i solidní mapu Indie a na večer ňáký sladký a slaný pečivo.
Dopoledne jsme byli samozřejmě obhlídnout i místo nejsvatější, Zlatej templ uprostřed nádrže svíraný ze všech čtyř stran bílejma budovama chrámů. Je to docela působivý, lidí kvanta, turbaňáci se v nádrži i oplachovali, Ady tvrdí, že z ní někdo i pil. Ve vodě se proháněli zlatý, bílý i normální kapří a z věžiček chrámu pěli poklidnou hudbu. To asi až do 10 večer. Do samotnýho Zlatýho chrámu jsme radši nešli, fronta vypadala tak na dvě hoďky.

Středa 26. listopad, 21:55, hotel Golden Temple View Point
            Akorát končí zpívání v chrámu, takže hluk už dělaj jenom neutuchající klaksony. Nejdůležitější součást zdejších vozů. V posteli jsem už zamáčk dva mravenečky, na chodbičce před hajzlem a venku na terase pobíhají gekoni.
            Asi před dvěma hoďkama mi vyklepal pán, naznačoval, že by si něco rád vyzved u nás v pokoji. Říkal jsem si, že asi ňáký deky nebo něco podobnýho, ale pán otevřel mojí postel a vytáh z ní asi poloplnou flašku chlastu, asi whisky. Při tom manévru mi málem rozdrtil malíček na pravej ruce.
            Když zmizel, kouk jsem ještě do útrob postele a našel, mimo jiné, dvě pěkný šavle. Škoda, že cesta je ještě daleká a že ty šavle jsou dost dlouhý.
            Hodinu po prvnim chlapovi nás opět někdo vyklepává, tentokrát je to mladej kluk z recepce. Vede mi na terasu a se slovy „I drink whisky“ prohledává šasí od klimošky, ale marně. Šouní ještě v další dosloužilej klimatizaci, taky neúspěšně. Říkam mu, že ňákej chlap už tu pro chlast byl a ukazuju mu, že v posteli už nic neni. Docela veselej zmizel.

Čtvrtek, 27. listopad, Amritsar
Začalo to už v noci... Do rána jsem musel dvakrát na hajzl, přičemž jsem vyrušil několik gekonů lovících na chodbičce a toaletě. To byly jediný živý bytosti, kromě Ády, který jsem ten den zblízka viděl.
Ráno mi totiž bylo dost blbě, na blití a sračka taková, že když jsem se napil, musel jsem hned běžet a všechno šlo ve víceméně stejnej formě ven. Zkurveně mi bylo. Museli jsme zůstat ještě den, abych se z toho dostal. Adymu bylo celkem dobře, tak se o mě staral a zajišťoval a zařizoval potřebný věci.
Přes poledne jsem asi lehce vytuh a trochu se zpotil, nejspíš už zabraly nasazený Ercefurily, protože se mi udělalo trošku líp. Trošku. Asi v pět odpoledne jsem sněd půlku kolečka suchý oplatky a v tu ránu mi to hrozně koplo a strašně jsem se poblil. A za chvilku repeté. Ani jsem nevěřil, že je ve mě ještě tolik tekutin. Jíst už jsem se radši nepokoušel a jen jsem doplňoval tekutiny, jak to šlo.
Po setmění se vypitá voda už pomalu vracela ze střev do ledvin a močáku, tak jsem přečet pár stránek a přál si, aby už bylo zejtra a bylo mi dobře. Zpěváci zas v Golden Templu jeli až do noci, pak byl ještě slyšet ohňostroj a pak už jen sem tam komár.

Pátek, 28. listopad, Amritsar – Ganganagar
Asi ve čtyři mi vzbudili pěvci z Golden Templu. Je to celkem uklidňující hudba, ale přece jenom od čtyř ráno do deseti večer, den co den, je psycho. Během dne je naštěstí přeřvou klaksony z uličky pod námi.
Prášky, díkybohu, pomohly. Pěkně jsem se klasicky vychcal. Naládoval jsem se přesto pro jistotu Imodiem, pobalili jsme saky paky, vycheckoutovali se a asi před desátou jsme seděli v lepší restauračce na snídani, skládající se ze čtyř toustovejch chlebů se sýrem a hořkym černym čajem. Na žaludek dobrý, drahý ovšem jak normální jídlo. Dieta je holt drahá.
Na busák to byl kousek, cyklorikšákem údajně za 10 INR, ale nevěděli jsme, jestli by nás s těma báglama uvez (asi teda jo), tak jsme to došli. Bus, taková špinavá hujda, jel za pár minut. Obsadili jsme relativně čistý, ne čerstvě poblitý místa, bágly napchali nahoru nad nás a už jsem si jen přál, aby mě moc nepoblila bába přede mnou.
Výjezd z města se samozřejmě protáh, všude jsme nabírali další cestující, ale aspoň jsme mohli pěkně pozorovat okolí. Ten opar snižoval viditelnost asi na dvě stě metrů, docela šílený, furt nevim, co to vlastně je.
Kolem silnice se v zavodněnejch příkopech povalovali hovadský vodní buvoli, týpci prodávali před rozpadlejma barákama různý pochutiny a sem tam jsme projížděli kolem cihelen s vysokejma komínama. Smog či mlha se trošíčku rozestoupila, ale viditelnost tak maximálně kilák. Roviny jaxvině.
Několikrát jsme přejížděli celkem široký, silně zregulovaný koryto řeky s mizernou kvalitou vody. Jednou jsme museli přestoupit do jinýho busu, kterej byl o poznání narvanější než ten první, ale místa k sezení jsme naštěstí zabrali. Cestou se nic moc zásadního nepřihodilo, až na to, že průměrnou rychlost jsme drželi někde pod 40 km/hod.
Do Ganganagaru jsme přirazili za tmy.Prošli jsme asi čtyři ulice a hledali laciný bydlení, což se nám nakonec povedlo. Pěknej pokojík s bednou a WC za 300 INR. Pohoda. Nechali jsme tam věci a šli se poohlídnout po večeři.
Moc toho na výběr nebylo, teda aspoň pro naše vykurvený vnitřnosti, takže v jednej restauraci, vedle hotelu na hlavní třídě, jsme pojedli dobrý, ale pálivý biriyány. Thums Up colu nám sice donesli, dokonce z nějaký jiný prodejny, ale nalili ji do sklenic a zasypali ledem. Takže jsme se jí i přes velkou chuť ani nedotkli. Pán to pak při placení nemoh pobrat.
Po jídle jsme se teda vrátili na pokoj, koupili ty vysněný limošky a čuměli na zpravodajství z válečný zóny v Mumbaji.
Před usnutim jsme se pokusili vymlátit komáry, myslim, že jsme zneškodnili tři, ale v noci nám přesto jejich kámoši naložili. Ady to schytal do horního víčka levýho oka, takže ráno vypadal jak po boxerskym zápase.

Pátek, 28.11, 21:30, Ganganagar
            Jsme zašitý v hotýlku kousek od busáku a sledujeme TV, kde skoro ve všech kanálech běží reportáže z dnešních útoků v Bombaji. Indický 11. září, War zone, apod. Je to krutý, nějak nás ty plombometaři pronásledujou. Před chvílí odsud vysmahli dva fízlové, vyzvídali jméno otce, co je za  měnu v ČR, jestli pijem jen čaj a vodu a bůhvíco ještě. Na cimře nám pak prohlíželi věci, ten starší byl hroznej kokot, divil se kartám, lékům, chtěl vidět rupie a špunty do uší chtěl zkoušet.
            Ty útoky jedou... Zřejmě toho bylo ňák víc.

Sobota, 29. listopad, Ganganagar – Jaisalmer
Vzbudili jsme se zas asi v půl devátý. Následovala hygienická opatření, sledování zpráv z atentátu v Bombaji (v noci skolili záškodníky ukrytý v hotelu) a příprava na check-out. Oblíkli jsme se do šalvárů, ale týpek v recepci povídal, že je to blbý nebo co, tak jsme se radši převlíkli do civilních hadrů. Bágly jsme měli na zádech. Procházeli jsme městečkem a hledali nějakou snídani.
Naše, ze včera oblíbená, restauračka zela prázdnotou. Nikdo nikde, tak jsme se usadili ve venkovní čajírničce naproti biografu a pojedli pár čapátí s máslem.
Začínalo bejt vedro, ještě s těma batohama na zádech to nebylo žádný labůžo. Kolem dívčí školy, před kterou parkovaly hustý školní autobusy, předělaný z vojenskýho obrněnýho náklaďáku, jsme obešli asi dva parky, koupili limču a že ji půjdem vykalit do toho většího parku.
Klidu jsme tam samozřejmě měli jak u křížovýho výslechu. Vždycky, když se někdo odhodlal jít za námi, a to bylo každý tři minuty, seskupilo se kolem nás několik mnoho týpků a už to jelo. Jeden z odvážlivců nás zanedlouho vyhrál a vítězoslavně si nás ved na čaj. Padly dva, kluk nás pozval a že jde pořešit ňáký kouření. Z toho nakonec sešlo.
Před odjezdem jsme opět slídili po jídle, nikde žádná vhodná jídelna, museli jsme jít furt po hlavní ulici, až jsme zalezli do dvoupatrový vývařovny a dali si docela pálivý veg biriyány, který sem ani nedojed. Ady to jako správnej jedlík pěkně vyškrabával.
Vrátili jsme se k agentuře, kde jsme ráno zakoupili lupeny a kde povídali, že bus bude odjíždět odtud. Když jsme tam ale přišli, týpci nás naložili na cyklorikšáka a ten s náma jel zpátky po tej hlavní do ňáký jiný agentury. Chtěl za to, zmrd, 20 INR, ale po menší hádce dostal polovinu.
Asi půl hoďky jsme čekali uvnitř na bus. Přijel překvapivě načas, podle letáků měl bejt z roku 2008, ale asi se spletli tak o deset let. Byl to lůžkovej coach, my máme ale lístky k sezení. Ty postele jsou jako palandy nad sedačkama, na jednej straně singly, na druhej dvojpelechy.
Po asi půl hodině jízdy, kdy jsme během jízdy imrvére někoho nabírali, vyjíždíme z města. Co je dobré: bus nemá topení.

Sobota, 29. listopad, 14:20, Ganganagar park
            Válíme se ve stínu zajímavejch stromů v parku poblíž busáku, hned proti hotelu kde jsme nocovali. Ráno jsme si na radu pana hoteliéra oblíkli klasický hadry, páč po těch včerejších atentátech tu na ty pákistánský šalváry koukají všelijak.
            Po usazení se v parku se kolem nás začali seskupovat kvanta lidí, takže jsem vzal knihu a zamyšleně čet a nechal Adyho konverzovat s těma čumilama. Normální klasika, odkud, kam, náboženství a naše jména. Asi desetkrát.
            Za dvě hodinky nám jde bus do Jaisalmeru, mělo by to tam bejt někdy brzo ráno. Jináč tady to městečko je relativně poklidný, ani ten smog dnes moc neni, turistů tu zjevně projede minimum. Hic docela je, ale dá se to v klidu vydržet. Asi teď začalo odpolední vyučování, páč všichni mlaďáci zmizeli pryč a teď se tu povalujou a pospávaj jen vágusové a starší lidi. Pruhovaná veverka leze za mnou na strom.

Neděle, 30. listopad, asi 6:00, Jaisalmer
            Před chvilkou jsme dorazili do pouštního města Jaisalmer. Ještě je tma, z busu jsme šli na autobusák vypít něco teplýho, ale než jsme si stačili u stánku objednat, odchyt nás chlapík a že má guest house kousek odtud, za branou starýho města a že double room s hot shower je za 100 INR.
            Tak jsme tu. Snad ta cena bude pravdivá, ale vypadá to, že je tu dost turistů a velká konkurence, tak by to tak mohlo bejt. Pokojík je to jak klícka, bez oken a bohužel s evropskym hajzlíkem. Akorát začínají vyzývat k modlitbě, tak se snad budem moct jít za chvíli najíst a napít nahoru na střechu, má tam bejt restaurace či co.
            V noci jsme projížděli městem Bikaner a trochu nás sralo, že jsme si ho řádně neprohlídli, páč tam byla veliká pevnost obehnaná hradbama a vypadalo to moc pěkně. Dokonce tam probíhala ňáká sláva, se sikhskejma bubeníkama, zřejmě svatba nebo tak něco.

Neděle, 30. listopad, 11:15, Jaisalmer
            Tak jsme se jako spořádaný turisti nechali zlákat na velbloudí safari. Zejtra ráno vyjedem někam džípem, osedláme jednohrbáky a pojedeme někam do pouště. Prej tam neni ani noha, tak se docela těšíme. Duny na fotkách vypadají gut, má to bejt s full servisem, což snad bude, páč nemáme ani spacáky. S tou safari za 3000 INR pro oba jsme tedy dnes královsky utráceli. Ale dovolená je dovolená, na velbloudovi jsem ještě nejel.
            Až se Ady dovysere, jdem okouknout město.

Neděle, 30. listopad, Jaisalmer
Jízda proběhla celkem poklidně, až na kluka před Ádou, kterej si drasticky pokládal opěradlo. V Jaisalmeru jsme byli hned ubytováni. Po vyčilnutí jsme vyrazili na prohlídku městečka.
Vypadá moc pěkně. Dominantu tvoří relativně velká pevnost obehnaná vysokejma hradbama, která se rozprostírá na skále uprostřed městečka. Vzali jsme to opačnou stranou, mimo starý centrum a celou tu pevnost obešli velkym obloukem. Cestou jsme v jednej z lékáren prodiskutovali s panem lékárníkem prášky na sračku, až nám dojdou vlastní zásoby.
Spleť uliček v podhradí je sice krásná, ale mocně turistická. Dosyta vybaveni kobercema, šátkama a jinejma kokotinama bysme byli tak po prvních stech metrech. Ady si v jednom kšeftu zakoupil docela dobrý průsvitný kalhoty, asi moc pohodlný a vzdušný.
V rádoby nóbl restauraci jsme dali odpoledne gábl, opět naše oblíbený chowmein s osvěžující fresh lime sodou. Pochutnal jsem si.
Vrátili jsme se sluncem zalitejma ulicema na hotel.Vegetili jsme na cimře, četli, psali, hulili a relaxovali.
Asi ve čtyři jsme opět vyšli ven, tentokrát přímo k bráně proti pevnosti. Všude zas lidí jako sraček, motorky v miniulicích, ale všechno takový jakoby moc čistý. U vstupu do opevnění jsme znovu narazili na dvojici Pražáků, kteří sem přijeli strávit poslední dny v Indii. Domluvili jsme se na pivko na půl devátou tady.
Vylezli jsme do tý pevnosti, tedy spíš městečka uvnitř opevnění, ale páč to bylo extra turistický, dali jsme na vyhlídce cígo, obešli to a vrátili se na žraso do našeho hotýlku. Pan šéf, dle nesčetných zápisů v pamětní knize, božsky vaří, což se docela potvrdilo. Nudle byly luxusní, jako by ani nebyly z Indie.
Po dobrym jídle zalejzáme na pokoj, balim věci na kamelový safari a ve čtvrt na devět jdem za kámošema vypít toho Kingfishera.
Před vstupem do opevnění akorát probíhá ňáká demoška. Chlap něco huláká do megafonu, všude jsou kvanta lidí, nedá se ani projít. Fízlové to checkujou kolem, ale neprudí. Kupodivu se s klukem potkáváme, ale musíme ještě do jedný restaurace kousek odtud, páč tam mají objednaný jídlo a s tou místní rychlostí přípravy to nestihli.
Hospa je pěkná, na terásce pod osvětlenejma hradbama dáváme limo, zatímco Pražáci dojídají.
Piva kupujeme na druhej straně demonstrujícího davu a tmou je jdem vykalit na úpatí hradeb. Asi v deset se loučíme a jdem si každej po svym. My na hotel, kde dáváme brko na střeše a pak jdem spát.

Pondělí, 1. prosinec, camel safari

Komáří, ty děvky, dneska naštěstí nelítali. Foťák nás burcuje v 6:45. Je to krutý. Probíhají rychlý sprchy, zmatečný balení věcí a v půl osmý jsme u stolu na střeše. Já si dávam vařený vejce a chleba s máslem, Ady toasty s džemem. Špeka odpalujem u stolu po jídle, páč jsme ve family hotelu a je to prej no problem. Už se těšim do pouště.
Džíp nás nabírá po půl devátý před hotelem. Vevnitř je už naloženo ňák moc lidí. Mimo přičmoudlýho drivera ještě dva mladý francouzský studentský párečky. Holky vypadají dost pěkně, jedna je světlá zrzavá, druhá tmavá vlasatá, takový mladý a skladný. Kluci budou asi taky fešáci, pozdějš se dozvídáme, že studovali semestr v Madrasu a teď před návratem trochu cestujou.
Vyjíždíme z města do pustin. Sem tam křoví, strom, ňáký tvrdý traviny. Zhruba po čtyřiceti minutách jízdy jsme na místě. Začátek pouště, vedle dost nuzná osada. Velblouďáků je šest, parkujou pěkně v hloučku, obtěžkaný všim potřebnym. Všechno to vypadá pěkně šmucig. Dáváme rychle špeka, aby to stálo za to a opatrně nasedáme.
Je to docela prdel. Hlavně když to zvíře vstává. Zvolna vycházíme. Připadam si jak na houpačce, akorát nemůžu sesynchronizovat velbloudovo a mojí periodu, tak na něm spíš tak poskakuju. Blbý je, že to nemá opěrky na nohy, a ty tudíž volně visí dolů a za chvíli mě bolí celá prdelní a slabinová oblast. Mam velkou flašku vody a foťák, takže nevim, co mam držet dřív. No moc dobře tvora neovládam, jde si, jak se mu zachce. Naštěstí má patrně zafixováno jít, když ostatní velbloudi jdou a stát, když stojí. Počasí nám přeje, je pěkně pod mrakem. Rychlost karavany není velká, jeden z týpků jde pěšky při nás a různě na zvířata pomlaskává, aby šly rychlejš.
Kolem poledne přicházíme pod velkej strom, kde sestupujem, chlapci odstrojují velbloudy a pouští je na pastvu do okolních křovisek.
Válíme se na dekách ve stínu stromu a pozorujem, jak tříčlenná parta našich strážců kuchtí oběd. Bude zelenina s půlhrnkem koření a čerstvý čapátí. Nejprve je ale čaj s mlíkem, který bych ani nechtěl vidět.
Týpci odhadli naše choutky a povídají, že tady ve vesnici je k mání extra laciný opium a kdybychom chtěli, mladej že pro to skočí. Oni věděli jak na nás. Objednáváme dvě dávky, nevíme kolik toho bude, ale prej dost na večer pro nás dva.

Potom co guidové umyli v písku nádobí – všude je samozřejmě nasráno a nachcáno od koz a velbloudů,  vyrážíme už v pořádnym pařáku dál. Jedna z holek, ta světlá, vypadá, že se nepříjemně zahřívá. Ani jedna nemá nic na hlavě.
Zabral jsem lepšího velblouda a hlavně pohodlnější sedlo, uzpůsobil jsem kšíru od brašny k foťáku a vyfasoval malou vodu, kterou jsem šoup do brašny přede mnou, takže se mi jelo docela pohodlně. Sem tam jsem se za jízdy pokoušel fotit, ale přece jenom se to dost houpá.
Za ne moc dlouho přicházíme do vyprahlý pouštní vesničky. Dáváme napít dopravním prostředkům a týpci nám jdou koupit piva na večer.    Než nasedneme, předává mi Ali, nejmladší, asi 14 letej kluk z našeho doprovodu, igeliťák s tim opiem. No, je toho tedy řádnej flák, údajně 2 x 11 gramů. Sem tedy zvědavej.
Tmavá holka to vzdává a dál pokračuje pěšky, my ostatní zatím řídíme velbloudy.
Procházíme různejma typama pouště, chvíli jsou všude jen hnědý šutry, pak písek s mírnou vegetací. Je to docela pestrý a zajímavý. Čumim, kde se co šustne, ale moc živýho k vidění není, jen sem tam ovce, kozy, ptáci a díry od myší.
V pozdnim odpoledni přecházíme celkem zelený pásmo stromků a keříků. Za ním se zjevuje slušná duna. Ta klasická, co ji znam jen z obrázků. O pár set metrů dál, za úzkym pásem travinový pouště, je už jen písek. A duny. Boží.
Slejzáme z kamelů. Píseček je extrajemnej a duna, pod kterou bivakujeme, asi desetimetrová. Vylejzam na ní a čumim na ty haldy písku. Duny jsou od větrů pěkně „vroubkovaný“  a všude je spousta cestiček po asi dvoucentimetrovejch skarabech. Je jich tu dost.
Jeden z týpků, věkově prostřední, nám balí první opiáčkový cigára. Dává tam toho požehnaně. Rozmačkne tu krystalickou hrudku a rozemele ji s tabákem. Pak to zas napěchuje do dutinek. Hulíme to, týpci si strkají kus do huby, což my nemáme zkoušet. Nabízíme spoluvýletníkům, ale chytne se jen jeden kluk, co s náma ostatně hulil už i gandžu. Dává to tak prapodivně, zvláštně. Dáváme hned druhýho.

            Místo odpočívání musíme pomoct týpkom nanostit dřevo, což je v poušti docela pruda. Musíme zajít do toho trochu zelenýho pásma a kácíme moc pěkný torzo suchýho stromu, zřejmě bývalou dominantu mezi nižšim porostem. Kmen má ale tak pět šest metrů, je kurevsky těžkej a lezou po něm maskovaný ještěrky, kterejch se naši průvodci bojí. Hovada! Navíc z jedný strany ve kmeni něco hučí, mam podezření na včely, ale naštěstí se to neprokáže. Jednu ještěrku odhazujeme hned na místě kácení a jdem.
Je fakt těžkej. V tom vedru a písku ho vyvlíct přes několik menších dun do tábořiště je heroickej výkon. Nakonec to tam opravdu dovlečem a týpci jsou evidentně rádi, že budou moct topit i s několika dalšíma výpravama.
Mezitím co jsme vláčeli strom, vařil nejstarší guide večeři. Zas zeleninu s masalou, rejži a čapátí. S chutí jsem to všechno sblajz.
Velkej strom už pohlcujou plameny, pivka jsme vyžrali ještě před večeří, takže nám na srandu zbejvá už jen ta dvacítka opia. Klábosíme kolem ohně, balíme opium, čumíme do tichý krajiny a na zataženou noční oblohu. Hůlo nakonec okusí i všichni Francouzi, ale nějak je to asi nebaví a asi v devět jdou spát.
My dáváme poslední dva opšpeky, takže nám toho zbejvá ještě tak čtvrtina a jdem chrápat taky. Máme ležení asi tři metry od velbloudů vydávajících tu a tam prazvláštní zvuky. Obloha se vyjasňuje a je vidět spousta hvězd. Spíme na hnusnejch dekách přikrití ještě o něco horšíma.

Úterý, 2. prosinec, asi 13 hodin
            Právě jsme se vrátili z kamelovýho safari. Adyho to nějak zmordovalo a teď furt na něco hudruje nebo vzdychá. Zkulturňujeme se v takovym hnusnym vlhkym pokojíku, kde asi bivakuje hotelovej poskok. Podle toho to tu vypadá. Mísa na hajzlu se viklá, tudíž na ní nejde vylézt a normálně se vysrat, vedle jsou v kýblích naložený divný fusekle a ňáký blití. Ve čtvrt na šest nám jede bus. Výlet do pustin se mi moc líbil, avšak prdel to asi vidí jinak.

Úterý, 2. prosinec
Kupodivu mi nebyla zima. Akorát večer po mně něco malýho lezlo, bůhví co, zabil jsem to. Ten velkej skarab to naštěstí nebyl. Velbloud v noci párkrát zahrkal a na obloze svítilo spousta hvězd. S jednim probuzenim jsem spal až do rozbřesku. Slunce, bohužel, vycházelo na opačnej straně, než začínaly duny, ale stejně to bylo supr.
Nejstarší týpek měl už hotovej čaj, dokonce v něm nebylo cejtit chilli. Zajed jsem to dvěma vajíčkama na skoro tvrdo a pár toastama s marmeládou.
Před odchodem padly asi dva opiáčky, aby se nám dobře jelo. Počasí po ránu ideální na vyjížďku pouští.
Hned zkraje vybudili týpci mlaskavejma zvukama kamely ke klusu, tudíž jsme si to pěkně hnali. Pozoroval jsem ty velbloudí speciální kopyta a obdivoval to ideální přizpůsobení tvora přírodním podmínkám. Supr bylo, že když se rozběh velbloud přede mnou, ten muj se hned přidal. Akorát bylo blbý, když jsem v tej chvíli zrovna fotil a nedržel se kolíku na sedle. Jednou nebo dvakrát to mýmu hrbáči ňák podklouzlo že klopýt, naštěstí to ustál a já taky.
Asi po hodině jízdy to vzdala světlá holka a Ady. Ten ostatně klel a bědoval už krátce po startu. Že má moc malýho a kostnatýho kamela, že se mu to nelíbí a kdesi cosi. Musel jsem se smát, když jsem ho viděl, jak rezignovaně poskakuje v sedle. Mně se ale jelo dobře, pěkně jsem zaťal prdel a nohama kopal kamelovi do těla, aby to pořádně rozjel. Chvílema to chápal, chvílema si jen tak přibrzdil a chvílema šel. Celkově jsem s nim byl spokojenej.
Za další kilák poklusu jsme dojeli na planinku s pár křoviskama a stromem. To byla konečná. Chlápci opět uvařili zeleninu a čapátí, my vyhulili další dva z opia a to už tam dorazil jeep, takže jsme se rozloučili s guidama a necestou vyrazili zpátky do Jaisalmeru. Škoda, že nám řidič ještě nepředved nějaký desert rallye.
Do města jsme přijeli za necelou hoďku. Šli jsme na hotel, kde jsme měli slíbenej chill-out se sprchou před odjezdem do Ahmedabádu. Bohužel, v celym hotelu byl jen ten přiblblej poskok, takže jsme se museli vysprchovat u něj ve špeluňce, kde to bylo vlhký a nechutný.
Naštěstí se pak objevil hotelu majitel Mittu, načež jsme se přesunuli na střechu a dali si lemon sodu. Bylo nám dovoleno jít vyčilnout na náš bejvalej pokoj. Tam jsme se pořádně dovysrali a před tředí odpolední jsme opět vylezli na střechu a objednali si mačkaný brambory se sýrem, dle doporučení z knihy spokojených jedlíků. Dobrý to bylo, ale příprava trvala přes hodinu a snědli jsme to za tři minuty.
Čas už byl nejvyšší. Rychlý placení, loučení, bágly na hrby a ven. Já zaplul naproti do mini netkavárny, napsat domů že žijem, páč o těch mumbajskejch masakrech psali i v českejch novinách. Ady běžel vyměnit prachy.
Autobus stál kousek od hotelu, tam, kam jsme před dvěma dny přijeli. Zvenku vypadal hezky, uvnitř klasika. U zdi, kam chodili všichni chcát, v záplavě odpadků odpalujem předposledního opiovýho a jdem se usadit do busu.
Epizoda „jízda busem“ se blížila hororu. Pokaždý si říkáme, že to byla nejhorší jízda, ale vždy nás překvapí a ohromí jízda následující.
Krátce po usazení na správný místa Ady zjišťuje, že jeho sedadlo, to do uličky, je položený a nejde vzpřímit. Ještě se snažil omluvit pánovi za nim, ten to ale nepochopil a snažil se tu páčku spravit. Marně.
Bus se dost nepříjemně zaplňoval a najednou tam byl zřízenec, že máme blbý lístky a že na našem místě má sedět nějaká holka s malou holčičkou. A my měli jít na dvě prostřední místa na houpačce. Paráda, po tej noci v poušti to bude určitě příjemná cesta. Chvíli jsme se hádali a pak se tam přesunuli.
Místo na tělo: tělo na tělo, místo na nohy: Ady hejbat nemoh, já trochu s jednou. Do busu totiž postupně přistoupilo asi dvacet lidí navíc, celou noc se váleli v uličce, kurevsky natěsno se všema svejma pytlema, vakama, kabelama apod. Před houpačkou se ke všemu kupily největší zavazadla.
Docela to foukalo, takže bylo snesitelně, až na tu propukající rýmu. Celkově mohlo v busu jet kolem 80 lidí. Mělo to ale jet jen jedenáct hodin, nic moc se nedalo dělat, tak jsme to vydželi.

Středa, 3. prosinec, Palitana
Asi v pět ráno jsme dojeli do Ahmedabádu na sockovskej busák. Na zemi chrápali lidi, ale jináč tam panoval čilej ruch. Dali jsme čaj, já měl rýmu jako trám. V šest nám navazoval státní autobus do Palitany. Mělo by to trvat asi pět hodin. Před náma seděla podivná bílá divoženka s kufrem na kolečkách.
Pár kiláků před Palitanou se z placatý krajiny vztyčovaly jednotlivý vysoký hory. Na některejch byly i menší chrámy. Jeli jsme kousek vedle velkýho, ale silně znečištěnýho, jezera a kolem jedenáctý vystoupili na státnim busáku v Palitaně. Ady byl špatnej, že má něco s prdelí a že tu nebudou hotely.
Jeden stál ovšem hned naproti busáku, cena 300 INR se v danej situaci zdála v pohodě, takže se za chvíli ubíráme do velikýho pokoje v přízemí. Jak se později ukáže, je to téměř nevyčerpatelnej zdroj komárů.
Ady kontroluje stav poškození zadnice, vypadá to mizerně. Ti velbloudi mu ale dali. Chvíli se zabydluju a pak ho nechávam se svým nechutným zraněním a jdu okouknout blízký okolí a nakoupit potřebný věci, jako vodu, cíga a gázu. Ve vedlejší uličce dávam za 3 INR doslova náprstek čaje a seznamuju se s klukem z krámu s cementem. Údajně nejlepšim bílym cementem na světě.
Na pokoji se pak povalujem, čtem a já píšu. Jako kulisa hraje na opačnej straně pokoje bedna, takže je na ni tak tak vidět.
Po pár hodinách máme hlad. Ady oblepuje inkriminovaný místo a jdem se pokusit sehnat něco nezabijáckýho k snědku. Bohužel, jediná vývařovna (prej cheap and best) je sice kousek od našeho hotelu, ale mají tam jen ty ukrutně pálivý omáčky na thálí, cibulky, papriky, rejži a dva druhy čapátí. A jogurt. Dostáváme to komplet, ale například já tomu moc nedam, jen rejži s trochou těch pálivejch sraček a čapátí. Zažíram to cibulkou a ještě zblajznu půlku jogurtu. Ady dostává nášup rejže, ale těm omáčkam taky úplně nepodleh. Vracíme toho tři čtvrtiny. V jídelně to nějak vře, chlápek co přišel něco křičí, je asi na něco nasranej, takže cálujem 80 INR a mizíme.
Venku je svinský vedro. Kupujem vodu a zalejzáme do našeho megapokoje. Vyčilujem.
Odpoledne je nám jasný, že s večeří to bude stejně napíču jako s obědem, páč Adyho hned stihla sračka. Trochu se vzmátořim ze špeka a jdu ven něco koupit. Hlavně taky kupuju lístky na pátek do Bombaje a náplast pro Adyho k přilepení gázy k prdeli. Beru taky oplatky a vody. Když to na pokoji sežerem, je Ady nasranej, že jsem toho koupil málo, a jde ještě pro další dobroty. Přines oplatky, marmeládu a ňáký jakoby buchty.
Průběžně zabíjim komáry. Docela se vypracovávam a mlátim je v letu, až mam krvavý dlaně plný placatejch mrtvolek. Od devíti dávají Terminátora. Je to s anglickejma titulkama, tak to trochu dáváme. Poslední bitva s komáry a spánek. Chytře se mažeme repelentem, tak jsem na to zvědav.

Středa, 3. prosinec, 11:45, Palitana, hotel Shravak
            Ady má rozedřenou prdel. Ti kamelové mu teda dali. K tomu asi osmnáct hodin v busech v né úplně ideálních podmínkách. Maže to gelama, koupil jsem nějakou deluxe gázu, tak se mu snad prdel rychle zacelí a zahojí, abysme mohli podniknout výstup na místní horu s ňákejma chrámama. Venku je hic jak prase, vypadá to, že je tu vedro i v noci. Mam hlad.

Čtvrtek, 4. prosinec, 10:10, Palitana
            To jsou kurvy! Přesunuli jsme se do jinýho hotelu, kde mi včera tvrdili, že mají doubla za 150 INR, ale když jsme teď vyplnili asi čtyři papíry, chtí najednou 400 INR. To je o kilo víc, než kde jsme spali, načež odcházíme pryč a ať si to tam přeškrtají. To se jim nějak nezdá, tak povídam za 200, ale nakonec, ty svině, dostali 300 INR. Je to holt neustálej boj.
            Po snídani chcem vyrazit na ten kopec s chrámama.
…asi 11:30
            To nevzhledný hulení, kterýho nám zbejvá tak na špeka, docela dává. Až se Ady vysere, vyrážíme na tu horu smrti. Vypadá totiž kurevsky vysoká, tak tam snad v tom žhavym odpoledni dolezeme. Dva kiláky pod kopec máme jet rikšou. Jezdí tu zvláštní, takový větší, otevřenější a vyšší. Ady má tu bolavou prdel, tak si to chcem co nejvíc ulehčit. ¨
            Jsem naplech. Asi jdem, slyšim splachování…

Čtvrtek, 4. prosinec, Palitana
Ráno, tedy přesně v deset, se stěhujeme do asi 150 m vzdálenýho hotelu. Vypadá trošku lidštějš, stěny jsou tu krásně růžový, ale cena je nakonec stejná jako v předešlym hotelu a je tu větší vedro. A taky jsem ráno chytil na posteli štěnici. Asi.
Posnídali jsme buchty s marmeládou a před polednem vyrazili na vysokánskou horu s chrámama, jejíž úpatí začíná na asi dva kiláky vzdálenym konci města. Vzhledem k Adyho problému jsme jeli rikšou, a to až druhou, páč první oslovenej rikšák – zloděj chtěl 50 INR. Druhýho nám odchyt kolemjdoucí chlápek s tim, že to bude za 10 INR. Ale i druhej rikšák viděl za našima bílejma ksichtama doláče a požadoval 20 INR. Souhlasili jsme, i když to nakonec byl už jen tak kilák.
Zezdola vypadá hora krutě. V domnění, že nahoře budou ňáký stánky s proviantem, vyrážíme jenom s 1,3 litrama vody. Dole u brány cáluju 100 INR za jakejsi permit na focení a už šlapeme do prvních schodů.
Je jich asi 400 a přivádí nás na menší, startovací kopeček před horou smrti. Jediná výhoda výstupu je, že je to furt do schodů. Nahoru i dolů cupitají kvanta lidí, bosý holčičky se zakrytym obličejem to berou dolů poklusem. Tučný báby se nechávají vynést na nosítkách. Těch jsou tu nejmíň dva druhy. Buď jdou dva nosiči a na ramenou mají kládu s uprostřed zavěšenym sedátkem. Chytře asymetricky, aby dotyčnej seděl v rovině, když jdou po schodech. Nosiči jsou ve věku patnáct až sto let a každej má asi 170 cm hůl, na kterou zavěsí kládu se sedátkem, když odpočívaj nebo si mění náklad z ramene na rameno. Nosičů je asi stejně jako poutníků.
Druhej typ nosítek je asi pohodlnější. Je to sesle přikurtovaná mezi dvě klády a nesou to čtyři chlapíci. Tuto řešení je zřejmě jediný možný pro vynášení/snášení tlusťochů a extra starejch bab.
Během výstupu děláme krátký pauzičky v četnejch „napájecích“ stanicích, kde maj ale jen vodu z podezřelýho vodovodu a tu nemůžem. Výhledy jsou moc pěkný, celý městečko máme doslova jako na dlani. Od čtvrtky kopce začíná bejt vidět docela veliký jezero. Psi se válí všude kolem schodů, v jezírkách se bahní buvoli.
Jde se mi relativně mizerně, páč mam plnej rypák rýmy a ke všemu máme minimum vody. Asi po dvou hodinách šlapání do schodů jsme nahoře na hoře. Dáváme loka vody a jdem skouknout chrámovej komplex.
Je to supr. Na prvnim „nádvoří“ se pod stromama mezi vzdušnejma kořenama povalujou a odpočívají nosičí. Mají teda pořádně těžkou rachotu. Prolejzáme to, jak se dá, fotim kdeco. Všude ve svatyních sedí sochy svatejch a taky jsou tam asi nějaký hrobky. K těm nosí poutníci kytky a ňáký přírodní barviva a asi je tim pomazávaj. To nevim, neboť my to nedělali, i když barvy nám nabízeli.
V celym areálu se chodí naboso. Spousta lidí naboso absolvuje celej výstup i sestup. Na schodech a pak všude na zemi jsou proto dva bílý pruhy, aby je to tolik nepálilo do chodidel. Rozdíl teplot bílýho pruhu a zbytku chodníku je dost znatelnej.
Prolejzáme oba dva vrcholy s chrámovejma komplexama, vzdálený od sebe pár stovkama schodů. Kvůli nedostatku vody se bohužel moc dlouho nezdržujeme. Posledních pár rozhledů a vracíme se dolů.
Jde to o dost líp než nahoru, takže to zmáknem zhruba za poloviční čas. Dole toho mam ale už plný zuby, schody mě silně serou, nohy, obzvlášť lejtka, pěkně pálí. Pro prdelní svalstvo jsme, myslim, udělali dnes maximum.
Dole hned dáváme Thums Up, vycucneme osvěžujícího kokosáka a dolijem se vodou. Je už asi po čtvrtý odpolední, a tak se snažíme najít luxusní restauraci s čínskym jídlem, ale marně. Jediná, ke kterej nás doveze rikšák, vaří až večer a ve zbytku města mají jen zdejší lahůdky.
Hladoví lezeme do jedný z vývařoven vedle řeky, že si dáme vejce. Třeba nějakou omeletu. Mezitim, co jde Ady ven koupit cíga, dostávam jakejsi guláš, kurevsky pálivej, ale těch pět kousků masa v něm vypadá dost dobře. Pravděpodobně  vodní buvol. Zažíráme to rejží a vajíčkama natvrdo. Samosebou s chilli.
Cestou k hotýlku jsme vykalili několik limonád, protože bez nich už si den ani neumíme představit. Před setměnim jsme ještě vyběhli na ulici nakoupit ovoce a oplatky a čtením vyplnili zbejvající čas do usnutí.

Čtvrtek, 4. prosinec, 22:30, Palitana, hotel
            Je vedro jak pes. Na stropě se točí větrák, ale na noc ho budem muset vypnout a to pak bude opravdový peklo. Sem tam tu prolítne komár, ale v tom průvanu se těžko zasahujou. Jsme pěkně utrmácený z výletu na svatou horu. Kurevskej kopec v kurevskym počasí s kurevsky ucpanym nosem. Ovšem co jsme tam viděli, bylo přímo krásný.
            Výhled z hory čnící nad městem je úžasnej po celou dobu výstupu i sestupu. Cirka 3600 schodů. Horko příšerný. Chrámy nahoře boží.

Pátek, 5. prosinec, 10:15, Palitana
            Sedim v hloučku kluků ve stínu palitanskýho busáku. Adyho jsem ztratil při hledání vhodnýho místa na vykouření brka. Snad se tedy ještě setkáme. Docela mě to sere, páč špeka bych dal a do Bombaje, kam nám to v jednu odjíždí, ho vézt nechceme. Kluci jsou dost dotěrní. Už asi šestkrát jsem nahlásil jméno a Czech republic. Je to pruda. Vedro je jako kráva. Chlapci jsou asi 30 cm od mýho ksichtu. Jsou to dementi. Do deníku čumí, jako by to uměli přelouskat.

Pátek, 5. prosinec, Palitana – Bombaj
Check-out byl nehorázně brzy, už v devět. Vykulili jsme se tedy ven a volnym krokem došli těch 200 m na busák. V krutej nádražní jídelně jsme posnídali čaj a oplatky, pozorujíce při tom vrabce, jak uzobává z hromady jakejchsi vysmaženejch brambůrků. Odjezd do Bombaje měl bejt asi ve 14 hodin, tudíž jsme měli času fůru a v kapse tlačil ten poslední opiovej megašpek.
Prolezli jsme roštim k řece, kde se na kvetoucích křoviskách napájely velikánský moucho-čmeláci. Ady se s tou prdelí ještě necítil na akrobatický kousky při zdolávání asi metrovýho splavu, takže jsme se asi na hodinu a půl ztratili. Já se potuloval po přilehlym krchově a pak jsem čekal ve stínu na busáku, Ady chodil kdesi na druhej straně řeky.
Po menší hádce, potom co jsme se zas našli,  jsme se vrátili ke hřbitovu a vyhulili tam v klidu a stínu opiáčka. Zajedli jsme to granátovym jabkem a pomerančem a bylo dobře.
Mohlo bejt kolem poledne, čas oběda a já náhodou objevil nedaleko takovej jakoby lepší hotel s restaurací, kde jsme pojedli tomatovou polívku a rejži. Ta byla tedy obzvlášť hnusná. Po jídle jsme se přesunuli k cestovce, pili colu a čekali, až dorazí bus.
Přijel s asi půlhodinovym zpožděnim, ale byl pěknej, kompletně spací. Vylezli jsme do horní dvojkóje a pěkně vyčilovali. Krajina docela pestrá, napřed kopečky, jezírka a pole, ale za Bhavnagarem to byla už jen brutální placka. Tráva a nic kam až oko dohlídlo. Večer běžely filmy, strašný píčoviny s krásnejma herečkama.

10. prosinec, Goa, pláž Colva
Dost naplech. Kingfish k večeři, flaška portskýho, kešu kořalka a asi pět piv tady na pláži.

Středa, 12. prosinec, ráno
Jsme už asi čtvrtej den v Goa. Je mi nějak blivno. Asi po včerejší pitce. Zkurvenej chlast!

Sobota, 6. prosinec, Bombaj
Z busu nás vysadili za svítání. Údajně poblíž čtvrti Dadar, odkud by měly jezdit busy do Goa. Po pár poptáních to ale vypadalo, že to bohužel jezdí odněkud jinud a to asi odtamtud, kde měl náš bus konečnou. Pruda. Loudáme se podél hlavní highwaye, pořádnej silnici, která na pylonech prochází asi celou Bombají. Pod ní parkujou mraky rikš, aut, někde chrápou lidi. A nejspíš samozřejmě i bydlí.
Vymejšlíme, jak se dostanem na ten busák. Tágař chce hrozně, sice by slevil na půlku, ale stejně je to moc. Ňákej kolemjdoucí dědek ale najednou povídá, že někde za kruhákem jsou cestovky a ať to zkusíme tam. A taky že jo. Je jich tam jak sraček, takže volíme tu nejlacinější a kupujeme lupeny na 14:30. Bláznivej poskok nám prej ukáže, odkud to odjíždí, takže za nim běžíme asi půl kiláku v plnej polní a začínajícím pařáku. Přestože mu Ady na začátku říká, že to najdem sami a ať s náma nechodí, chce nakonec bakšiš. Po krátkej hádce nedostane nic.
Lístky tedy máme, potřebujem ještě pořešit výměnu peněz. Snídani dáváme v rohovej jídelně poblíž cestovek. Omelety, pečivo a čaj. Pohoda.
Ulice ze zaplňujou mobilníma stánkama, prodejcema všeho možnýho a lidma různýho vzezření. Vedle chlápka s velikejma balíkama asi tabákovejch listů dáváme cígo a mangovej nápoj. Ady má furt ten šlic na zadku, tak to jde na zlej veřejnej hajzl pořešit, já dávam v protější jídelně čaj a limo. Asi 10 minut trvá, než to dotlačí. Pinglů je tam asi pět. Magoři.
U jednoho pouličního ševce si Ady nechává sešít sandálu. Pán to má hned, dokonce to vypadá, že to bude i držet. Jeho tři základní nástroje: šídlo, jehla a speciální obloukovej řezák jen kmitají.
Pak se po kratšim, asi hodinovym, poptávání konečně dopídíme k výměně prachů u ňákýho zlatníka. V bankách to pochopitelně nejde. Týpek, kterej nás ke „směnárníkovi“ dovede, říká, že jsme určitě happy a ať mu dáme sto rupií. Ady mu místo toho cpe brožuru o ČR, hádáme se s nim, až nakonec povolí a mizí. Máme prachy, a tak se můžem jít najíst.
Vybíráme líp vypadající restauraci, možná až moc. Klima běží na plný koule, fičí na mě. Nóbl podnik, svíčky na stole, pinglů asi osm (jen  na place), míst k sezení asi 25. Dostali mi, musel jsem furt smrkat, byla mi zima a potil jsem se. Prostě klasika. Ale jídlo bylo dobrý, s kešu oříškama, a bylo ho hrozně.
Pak jsme se ještě trochu poflakovali pár ulicema kolem hlavní dálnice a popíjeli mangonápoje asi až do čtvrt na tři. To jsme došli před jakejsi hotel, kde nic nebylo a tam měl údajně přijet ten bus. Měl tedy hodinu a půl zpoždění, ale dorazil. Během čekání jsme klábosili s klukem invalidou, co jezdil na kuse prkna s kolečkama, ale byl docela v pohodě, ani prachy moc nechtěl. Dali jsme mu jen jedno cígo, páč druhý už taky nechtěl. Asi po 20 minutách odjel, odstrkávajíc se rukama, někam dál.
Bus byl spešl. Nad každou dvojsedačkou visely ventilátory, který naštěstí lidi moc nevyužívali. Vedro jako kráva. Zácpy úděsný, první úsek skrz „centrum“ jsme víceméně jen stáli. Po krutej třičtvrtěhodině to trochu rozjel, aby za hustym mostem přes záliv moh na hodinu zastavit a nakládat na střechu nekonečně krabic s jabkama.
V busu byl vzduch na zblití, ale pěknej, sice trochu omezenej výhled na věžáky. Některý ještě stavěli pomocí ohromně vysokejch a smrtelně vypadajících bambusovejch lešení. Slunce pomalu zapadalo, až úplně zalezlo za předměstí Bombaje, kde vzduch pořád nepříjemně štípal do nosu. Příměstský vlaky jezdily narvaný lidma visícíma mezi vagónama, do busu sem tam přibylo pár cestujících a na mě furt padaly bágly vyskládaný v uličce.
Při první pauze jsme se trošku pobavili s holkou z Reichu. Přijela včera do Bombaje, nabalila se na jeden anglicko-holandskej pár a jede taky do Goa. Kam taky jinam.
Večer pouští film, zdá se mi nějak strašlivě dlouhej, ale po 2-3 jsme radši zavřel oko, takže vlastně nevim. Tu Bombaj v roce 2050 jsem prostě zaspal.

 

Neděle, 7. prosinec, Goa
K ránu jsme přijeli do Panaji. Všude rostly palmy obsypaný kokosama a krajina byla pěkně zvlněná, zarostlá bujnou vegetací. Na busáku jsme vypili mikročaj a za pár desítek minut nám odjížděl bus do Margaa.
Margao vypadá pěkně, zazelenalý městečko s pěknejma, ale rozpadajícíma se barákama, mezi nima palmy a různý tučnolistý stromy, všude odpadky a hnusná voda v kanálech. Z různejch možností jsme se umluvili, že na pláž pojedem do Colvy a uvidíme. To bylo asi 8 km, ale socka tam jela 40-50 minut.
Skoro celou cestu to projíždělo jakousi v lese roztroušenou vesničkou, stavělo to každejch deset metrů. Nebudou přece chodit zbytečně pěšky, když jim bus zastaví kdekoli. V lese převládali kokosový palmy, veliký stromy se vzdušnejma kořenama a pak resorty. Většinou opuštěný. Směrem k moři se zástavba zhušťovala a stromy řídly. Vesnička samej krámek s kravinama a hospody. Šli jsme hned na pláž, která začíná za můstkem přes špinavou říčku, hned u točny autobusu.
Pláž jako kráva. Písečná, sem tam vytahaný loďky, v horní části po sto metrech hospody. Zalezli jsme hned do tý první, dali čaj a vaječnou omeletu. A pak začalo dnešní shánění hulení. Během dne jsme obcházeli různý knajpy, dávali piva, kořalky z kešu a ptali se po hulení. A nic. Vůbec. Hrůza.
Když už jsme se smířili s tim, že nic nebude, byl jsem už docela vykalenej. Ubytovali jsme se v domu asi 150 m od moře, mezi kokosovejma palmama za 300 INR na den. Moc se chlapci nechtělo, ale pak povídal, že v Česku jsou na tom lidi bídně a že tedy ty tři kila budou OK.
Je to pokojík 3 x 4 metry, s hajzlíkem a sprškou. Prej no moskytos, ale za barákem teče břečka a jsou tam ňáký bažiny, tak tomu zrovna moc nevěříme.
Zbytek dne probíhá kalba piv. Při večeři, jíme výbornýho žraloka, se sčuchneme s partičkou mlaďáků z Chenai a kalíme společně. Přesouváme se do jiný knajpy a kupujem lahev jakýsi kořalky. Kluci sice nehulí, ale slibujou, že zítra pro nás něco pořeší. To se však nestane

Pondělí, 8. prosinec, Goa
Dnes je jedinej den, kdy jsme se koupali v moři. Teda asi 10 minut každej.
Celej den jsme vyčilovali, sem tam něco popili, snědli, požrali dalšího žraloka. Bylo krásně teplo a s slunečno. Prostě klasická dovolená u moře. Ady při koupání utopil hodinky z Moskvy, ale já na revanš našel v písku kricifix. Naštěstí jsem objevil, že ve foťáku jsou taky hodiny, takže čas máme i nadále podchycenej.
Po západu slunce jsme na pláži vypili piva a vykouřili ňáký cigára. Hospody rozsvítily louče kolem předsunutejch zahrádek, takže to bylo takový romantický

Úterý, 9. prosinec, Old Goa
Dneska jsme jeli na vejlet do asi 30 km vzdálený Old Goa. Napřed busem hodinu do Margaa, pak dalšim do Panaji a dalšim do Old Goa. Bylo krásně. Kolem cesty palmový džungle a jezírka s rejží.
V Old Goa toho moc neni. Je to takový turistický místo, hlavně asi pro místní křesťany, páč jediný co tam je, jsou dva ohromný kostely a pár pěknejch velikejch stromů.
Tak ňák jsme to prošli, ofotili, skoukli řeku, kde nám furt nabízeli šachy a jiný kokotiny a v jednej restauraci popili fresh lime sodu.
Busem jsme se vrátili do Panaji, což je docela díra, ale jsou tam pěkný baráčky a řeka. V dost nóbl zahradní restauraci jsme snědli nudle a vykalili pivo.
Do Colvy jsme se vrátili odpoledne. Po krátkej rehabilitaci na cimře jsme zašli do cyber café, pak do hospy vedle na portský. Který je tu kurevsky levný a je škoda ho nekalit.
Večer jsme v naší oblíbený plážový restauraci pojedli kingfishe, páč už nám nechtěli uvařit žraloka, že ho jíme furt. Vyžahli jsme k tomu lahev portskýho a ňáký piva

Středa, 10. prosinec, Goa
Ráno nám bylo krutě blbě. Sračka vodní, zřejmě z kingfishe a chlastu. Kurva, měli jsme si dát toho žraloka!
Celej den jsme stonali na  pokoji, akorát jsme se zmohli dojít pro vodu a ňáký sušenky.

Pátek, 12. prosinec, tak kolem 19:30, Hampi
Je vedro, voda v improvizovanej koupelce neteče, to nasere. Musel jsem se polejvat vodou napuštěnou v kamennej vaně. Děcka a ženský řvou za oknem, je jich tu plno, řádnej rodinnej podnik. Večeřeli jsme před chvilkou na dvorku vedle. V restauraci před hotýlkem sedí dost bílejch tváří. Sračka celej den nic, asi mam střeva zatáhlý těma imodiama.

Pátek, 12. prosinec
Ráno, asi ve 4 hodiny, nás vzbudili kokoti odnaproti. Něco už v tak časnou dobu řešili. Dospali jsme asi až do devíti, dali showera a chleba s 5 g sýra k snídani u nás v hotelu. Vyrazili jsme na první obchůzku mezi balvany,  akorát v tom hicu před polednem. Vzali jsme to do toho největšího komplexu chrámů v centru vsi. Zatáh jsem 50 INR za foťák, ale vyfotil jsem akorát slona, pár opic a jinak nic zajímavýho. Ke všemu se to slonisko fotit nesmělo.
Prolezli jsme to křížem krážem, fakovali vnucující se official guidy, very cheap and important, jen jsme si zakoupili mapičku okolí. Pak jsme sešli dolů k řece, kde to bylo boží. Otevřela se nám krajina plná kopečků posetejch obříma šutrákama, dole při úpatích se zelenal pruh palem, šutry jak prase všude v řece. Indové se v řece omývali, akorát na bezpečnost dohlíželo až moc fízlů.
Poledne na krku. Hlad a žízeň nás zahnaly do střešní restaurace, kde jsme poobědvali výtečný lasagne a popili fresh lime sody. Čekací doba na jídlo se protáhla na ¾ hodiny. Po jídle si Ady cestou na pokoj opět kupoval kalhoty. Ve třetím krámě už mě sral, tak jsem šel na cimru sám, balit brko a psát deník.
Pozoruhodnosti jsou tu roztroušený po většim prostoru, tak si odpoledne půjčujem kola. Ady napřed sliboval, že to bude 40 INR za obě, ale týpek se vzpouzel, že si nerozumněli. Dostal tedy 80 a jeli jsme.
Horko jako kráva, jedeme tedy pěkně v klóbrcích, Ady v kraťákach s roztrhnutou prdelí. Vedeme si to do kopce nad ves. Kola nemají převody a váží tak 30 kg. Kolo do osmy, přední plášť totál. Jak se ukáže, bude to největší problém.
Okolí je parádní. Všude ohromný balvany, palmy a rozpadliny ňákejch chrámů. Projíždíme banánovejma plantážema, pod takovejma obříma kamenama, co jsou o sebe opřený, a až na to vedro a nízkou sedačku je to supr.
Asi po pěti kilákach jsme hledali opuštěnejší místo pro zhulení mozků, přičemž jsem zjistil, že mam prázdný přední kolo. A já jako bych to od začátku tušil a řikal si, jaká to bude pruda vracet se pak zpátky. Dali jsme špeka pod stromem s výhledem do široka. Ady mi nechal vodu a jel napřed, já ved to posraný kolo pískovou pěšinou domů. Až na to vedro to nebylo nejhorší, ale přece jenom bych radši jel.
V půlce cesty mi zastavil rikšák a už by mi nakládal kolo do rikši, ale snažil jsem se mu vysvětlit, že se kocham a že ty dva kiláky dojdu.
Docela zdrcanej jsem tedy nakonec dorazil. Pán kol chtěl 10 INR za každou z asi pěti děr v tej hnusnej duši. V kombinaci s tim pláštěm sem se i divil, že jsme dojel tak daleko. Trochu jsem na něj spustil česky, načež se ptal, jestli chci, nebo nechci zaplatit. Řek sem, že nechci a šel jsem vedle do ubikace.
Po kraťoučkym odpočinku jsme vylezli vedle do restaurace a navečeřeli jsme se. Ady ňákýho nepálskýho pokrmu, já povznesen obědem opět lasagne. Proti restauraci jsme nakoupili pár pohledů a šli jsme skouknout net. Protože to Adyho jídlo bylo dobrý, ale malý, zalezli jsme ještě do jídelny, ve kterej jsme večeřeli včera v noci, a Ady se dorazil biriyánama. Já dal asi po měsíci kávu. Instantní, nic moc.
Večer na pokoji jsem zprovoznil odpuzovač komárů, tak jsme zvědaví. Vedro bylo.

Neděle, 14. prosinec, Mysore
Za svítání přijel bus do Bangalore. Busák je šikovně hned proti vlakáči, takže po vysrání ve veřejnejch a houfně navštěvovanejch hajzlech a malym čajíku asi hodinu kupujeme lístky na 23. prosince do Kolkaty. Proběhlo to docela hladce, vlak co jsme chtěli, byl ještě trošku volnej.
Ve sladkosťárně mezi oběma nádražíma snídáme čaj a buchtu. Kouříme, ačkoliv je tu už taky zakázaný kouřit na veřejnejch místech i v restauracích. Přeplněnym sockobusem jsme pokračovali tři hoďky do Mysore. Snažil jsem se dospávat noc, ale projížděli jsme pěknou krajinou, kterou jsem po očku sledoval.
Město vypadá celkem dobře, samej park a stromy. Blbý bylo, že jsme museli celej den vláčet bágly, což v tom vedru nebylo nejpříjemnější. Pojedli jsme v jídelně u autobusáku biriyány a šli do parku.
Celej den jsme pak chodili po městě, sem tam něco popili a pojedli. Oběd jsme opět vyřešili biriyánama, tentokrát kuřecíma. Dost pálily, mrchy. Městečko jsme pěkně prochodili, obhlídli celkem honosnej palác a na půl osmou jsme byli zpátky na busáku a vydobývali místo v busu do Kočínu. Pro lupeny nás posílali od čerta k ďáblu, každej zřízenec povídal něco jinýho. Nakonec jsme je zakoupili až v autobuse a bylo vykydáno.
Jeli s námi tři Poláci, dvě holky a kluk. Konverzace minimální. Sedadla šly pěkně sklopit, takže jsem zašpuntoval uši a snažil se spát. Řek bych, že to docela ušlo, ani to skoro neskákakalo.

14. prosinec, Mysore, Karnataka, asi 13 hodin
Je po cigáru pod vějířově rozložitejma  korunama mohutnejch stromů v parku kousek od busáku. Není tu úschovna zavazadel a v žádnym hotelu nám je, ty kurvy, nechtí schovat. A páč mam ze včera ňáký horký ramena a pálí mi, když nesu batoh, na toulky městem se těšim i netěšim. Večer chcem jet na jih do Kočínu, snad poplašíme volnej bus.

            Noční jízda z Hospetu byla úděsná. Měli jsme dvojlůžko, ale to vzadu nad houpačkou, takže bylo úzký, ale dlouhý přes celou šířku busu. Ve dne by to byla pěkná podívaná. Celej problém tkvěl v kvalitě vozovky. Ta byla strašná, samá díra, velká, větší, větší, strašná. Občas jsem vylít 20 čísel nad postel, nadnášel jsem při tom foťák a levou nohou jsem byl zaklíněnej za tyč, abych se nevysouval ven a na Adyho nohy. Byl jsme dost vochrápanej, ani jsem nemoh otevřít oči, ale furt jsem skákal a bál se, že se zkurví ten foťák.
Prostě rány hrozný, ke všemu celou noc nestavěli, tak se mi chtělo dost chcát, Adymu hrozně. Šel tedy za posádkou, ovšem byly zamčený dveře do kabiny (tedy i my všichni) a v kokpitu byl jen řidič, co řídil. Takže nic.
Asi v půl pátý ale zastavili, sice nám neodemkli, ale jeden chasník taky chtěl chcát a jak se ukázalo tak spousta dalších lidí taky, takže nám nakonec někdo odemknul.

Asi 16. hodin, další park s obříma fikusema
            Ramena bolí. Naštěstí je dneska snad poprvé trochu oblačno, takže neni takový vedro. Před chvílí mi nějakej černej bratr chtěl prodat asi gram heny. Slevil sice z 2400 na 400 INR, ale byznis přesto neproběh. Říkal, že má kšeftů hafo, že je to good business prodávat tu hašiš a že má kvalitní zboží z Manali, hodně měkký a nejlepší. Měkký to bylo až až, nechtěl, abych to rozbaloval, že bude problém. Furt někomu volal, nebo to aspoň předstíral.
            Imrvére pojídáme oplatky, nejlíp z kešu ořechů, asi za 4 Kč. Jsou přímo návykově lahodný. Kolem po zemi pochrápávají lidi. Došly nám papírky, velká pruda, když jedem do míst, kde by mělo bejt hulení.

Pondělí, 15. prosinec, Kerala, Kočín, asi před polednem
            Sprchování a relax na luxusnim pokoji v Kočínu. Pan majitel má velmi luxusní manželku a pokoj nám slevil z 300 na 200 INR, tak jsme spokojený. Pár roomů jsme předtim chtěli za 150 INR, ale to zas nechtěli oni.
            Dopluli jsme sem lodí asi za čtvrt hoďky za 1 Kč. Jmenuje se to tu Fort Kočín, ale pevnost jsme zatim neviděli, jen pěkný baráčky kolem kanálů s jedovatou vodou ve starym městě.
            Sehnali jsme krátký papírky.

Pondělí 15. prosinec, Kočín
Dojelo to asi hodinu po svítání do Ernakulam na jakejsi zastrčenej busák. Koukli jsme do LP k Polákům, ale žádný moudra jsme nepochytili. Jedna z Polek měla průsvitný kalhoty a černý kalhotky. Oni zamířili bůhví kam, my dle intuice a Adyho chatrný paměti k přístavu loděk, abysme mohli přeplout do Kočínu. Cestou jsme v zapadlej uličce u dvou starších chlápků posnídali čaj a omeletu.
Loď jela asi za čtvrt hoďky. Předtim proběhla slušná tlačenice při nákupu lístků. Všichni předbíhají, úplně nepokrytě. Plujeme asi 20 minut, lidí frčí dost. Ke konci je vidět pár lítacích ryb.
Chvíli tak jdem pěknym starym městečkem, posloucháme nabídky nadháněčů pokojů a zvesela se potíme. Ubytováváme se ve velkym pokoji v baráku kousek od moře. Sprchy a jdem brousit ven. Pláž je dost o hovně, v moři plave spousta bordelu, hlavně ňáký nechutný rostliny. Těch tam jsou kvanta a ty hovada se mezi tim koupají. Procházíme kolem rybářů s velikejma sítěma. Takovej čeřen 10 x 10 metrů, zavěšenej na dlouhym rameni. Celá konstrukce je dřevěná a poměrně jednoduše řešená. Chvíli pozorujem asi tři sítě, ale vytahujou víceméně hovno.
Jídelny se tu značí jako hotely, takže hledáme hotel, kde by měli něco i pro nás. Byl to dost pajzl, podávali převážně jedno jídlo: smaženou rybku, rejži a ňáký sračky k tomu. Dali to i nám, ale my nemohli. Sračka by jistě dlouho nečekala. Dali jsme si biriyány, zase jiný, s kusem kuřete a vařenym vejcem. Pálily dost.
Chlapům vedle u stolů na požádání přidávali z kýble rejži a z druhýho, klasickýho plechovýho, jim to polejvali jakousi bílou řídkou sračkou. Jak to žrali těma rukama, tak to moc vábně nevypadalo.  Ady si asi šňupnul zrnko rejže, takže dostává lehkej kašlací záchvat, zbytek jídla necháváme a mizíme.
Trochu to ještě obcházíme, ale je moc vedro, tak kupujem ňáký pití a jdem vyčilnout na cimru. Oplachujem se a po pauze odcházíme ven.
Před kostelem, kousek od bydlení, dostáváme od nějakejch pomatenců jednoduchej plánek městečka. Moc tam toho není, ale nic jinýho stejně nemáme. Procházíme to sem tam, docela dálky, je pěkný, jak je to tu všude zarostlý, odevšad trčí palmy, fikusy a veliký porostlý stromy.
Na pláži dáváme na šutrákach brk, hned po něm se kolem nás seskupuje bandička mladíků, tak radši mizíme.
K večeři máme pálivý buvolí jakoby guláš s dobrym, takovym bledym chlebem. Docela mě pálí prsty z pantoflí a je pozdě, tak to točíme zpátky. Stavíme se pořešit net, nakoupíme kvanta oplatek, bídíska na otest a mango, ze kterýho se po rozkrojení vyklube mdlej meloun. Ten nežerem a vyhazujem.
Před našim barákem omylem sklouzávam do odpadní stoky, co vede kolem hradby. Je to tak 45 čísel hluboký, ale smrdí to slušně. Naštěstí mam jen malej škrábaneček, ale až pod kolenem, tak snad přežiju. Na pokoji se krutě sprchuju a peru boty a kalhoty.
Chvíli jíme dobroty, mlátíme komáry a jdem chrápat. Vedro je.

Úterý, 16. prosinec, Alappuzha
Překvapivě jsme se vzbudili asi v deset. Já ved v noci tvrdej boj s komárama, ale je to peklo. Přikrytej čímkoli se spát nedá, elektrickej odpuzovač se moc neprojevil a repelent ve spreji došel, když se Ady trošku ostřík. Pokoj, tedy takový apartmá, bylo navíc samá fuga ven. No nic, prostě mě seštípali.
Při oblíkání, po sprše, sraní a balení zjišťuju, že jsem si včera při pádu do kanálu nepěkně rozpáral kalhoty. Naštěstí až pod kolenem, ale vzalo to i kapsu, ve kterej nosim prachy. Vypadá to, že půjdou zašít.
Venku už je pod čtyřicítkou, s báglem jsem zas jak prase zpocenej, jdem na snídani. Napřed lezem do jednoho hotelu, ale mají jen normální jídla, pán nám furt cpe ani nechci vědět co, tak tu dáváme jen čaj a na zkoušku placku a rejžovou placičku idli. Ta je dost mdlá. Kousek dál kupujem repelent. Pan lékárník furt kecá, jak je přírodní, že ho v Kérale kupujou všichni, ale taky stojí pěknejch 150 INR. Berem ho, páč jinej nenabízí, a ve vedlejšim žracim hotelu dáváme omelety a čaje. Je to tam, kde jsme včera jedli ty biriyány.
Měnim prachy za bídnejch 36,5 INR za 1 USD a jdem honit bus do Kotthayamu. Někdo říkal, že nejezdí nic, jinej nás zas posílal někam jinam na zastávku busů. Napřed tedy jedem jednim pěknym busem bez oken, ten nás vyhazuje u mostu přes záliv. Máme jít ale čekat na další bus kousek dál. Jenže furt to nejede, nikdo nic neví. Po chvilce lezem do ňákýho busu, ale když zjistíme, že ten jede někam do prdele, hned vystupujem a po limonádě, v krutym vedru, se vracíme k mostu a jedem do Ernakulam.
Asi po hodině (je to asi 10 km) jsme na jakýmsi autobusáku, kde se chvíli pídíme po spoji do Kottayamu, ale nikdo zas neví. Týpek nám za chvíli radí, ať jdem přes cestu na druhou stranu, kde je taky busák. Je to rada nad zlato, páč tam po chvilce sedáme do slušnýho autobusu, kterej jede, kam potřebujeme. Je to asi 70 km.
Cesta je to boží. Lesy prorostlý skrz naskrz bujnou vegetací, vesničky v horách rozesetý mezi stromama a parádní rozhledy na prales. Přemoh jsem i spaní, abych moh čumět z okýnka. Teda z díry, kde normálně bejvá sklo. Špunty v uších, brejle na ksichtě, aby mi něco nevlítlo do očí. Párkrát se pokoušim fotit, ale z toho busu je to mizérie. Jediná výhoda je, že tam neni to sklo.
Na místo přijíždíme asi v půl čtvrtý a máme strach, aby ještě jela loď do Alapphuzy. Je to normální linka a nevíme, jestli ve tmě jezdí. Berem tedy prvního rikšáka a za nechutnejch 40 INR nás veze pár kiláků na přístaviště lodí. Je to pod takovym mostem, pod kterym parkuje hustej dřevěnej hausbót. Voda nevypadá vábně, nicméně se v ní naproti koupou chlapíci. Normálně se mejou.
Jedna loď nám samozřejmě akorát ujela, takže čekáme asi hoďku, než pojede další, poslední a to v 17:45. Během čekání poznává Ady rikšáka, se kterym se před šesti lety bavil o Kafkovi. Docela dobrý shledání. Za chvíli se objevuje týpek, údajně učitel, kterej jel na motorce po mostě a když viděl u vody turisty, přijel s náma pohovořit. Srandovně furt kejval hlavou ze strany na stranu a mluvil dost potichu. Třetí osoba, se kterou jsme měli kontakt, byl kámoš Adyho kámoše rikšáka a ten se divil, proč Adyho taky před lety neviděl, když on je tu už 15 let. Pak nám nabízí bydlení doma, prej hrozná pohoda a luxus. Na vizitce, kterou dostáváme, má ale nakreslenej takovej dřevěnej dům na kůlech, takže se mu náš učitel posmívá, ale pán povídá, že to je jen obrázek. Realita je naprosto jiná.
Loď připlouvá s menšim zpožděním, lidí bylo tak z třetiny, nastoupili jsme a hned to jelo. Bylo to boží!
Asi třetinu cesty to plulo v pár metrů širokym ramenu, sem tam baráček, děcka se koupala ve vodě. Ženský vedle praly a chlapi myli nádobí. Kolem vody rostou palmy a ten pruh, kde stojí domky je širokej asi 5 až 10 metrů a za nim se rozprostírají ohromný zavodněný pole a dál pak jezera. Bylo to fakt jako z televize. Sluníčko akorát zapadalo, bird watching zajímavej, celou dobu jsme čuměli z přídě lodi.
Pak to vplulo na jakoby jezero, všude ve vodě plavaly trsy kytek, někde to tvořilo i souvislou plochu a loď tim proplouvala. Nasměrovali to do jednoho z ramen, oddělenýho od jezera uzoučkym pásem pevniny, kde bylo domků už ridčeji, ale byly. Fakt prdel. Život na 5 m širokym kusu země.
Slunce už zapadlo a loď furt plula mezi jezerama. Samotná hladina byla jak sklo, ale s těma kytkama a bordelem a bůhvíčím nechutným pod hladinou, vzbuzovala respekt. Nechtěl bych tam plavat za nic. Za tmy se u domečků na vodě rozsvicovala světýlka, v některym domku měli dokonce krámek, což byla prdel. Týpci posedávali na molíčku a nejvíc se měla partička kluků a holek, kteří popíjeli na jednom z hausbótů, kterejch tu kotvila spousta. Některý z nichy byly dost veliký a asi luxusní. Během plavby z lodi vystupovali u jednotlivejch domků lidi a po pěti krocích po pevnině stáli u dveří.
Do městečka jsme připluli za tmy, asi v osum. Už během vyloďování na nás kluci vystrkovali vizitky s ubytovánim, jeden dokonce slíbil hulení, ale málo se snažili, tak jsme šli dál.
Za chvíli nád odlapil mladej kluk, hroznej vyzáblík, že má za 250 INR krásný bydlení a že by asi bylo i za 150 INR, který nabízíme my. Hulení prej bude dobrý. Bylo to přes můstek a 100 m při vodě. Pokoj v poho, postel tam byla velká. Komáří budou.
Nechali jsme si věci na cimře a vypadli do města na jídlo. Právě tam probíhala jakási sláva, ohromně blikající a svítící cosi uprostřed, neméně oslnivá, otrásněná byla celá část jedný ulice s bazárkem.        
Centrum je malinký. Obešli jsme to a v jednom z hotelů povečeřeli biriyány. Výborný, dost pálivý. Během jídla dorazil do jídelny takovej pomatenec, byl to Švýcar, koukal a ptal se, jestli je to dobrý. A jestli si může přisednout. V ruce furt třímal červenýho průvodce Kéralou. Dal si taky biriyány a sežral i tu zrzavou, strašně pálivou břečku s něčim. Povídal tak vážně, že ta tedy pálila trochu extrémně. Vypili jsme čaj, kterej asi taky pálil, a vrátili jsme se na pokoj, kde by mělo bejt ňáký to kouření.
V baráku neni ani noha. 10 minut nato vypínají v celej ulici proud. Zapalujeme na verandě před pokojem svíčku a cíga. Za chvíli přichází kluk a slibuje, že brácha za chvilku dorazí. Taky že jo a dokonce fakt za chvilku. Než ale stačil s těma výkrutama dojít k tématu hulení, přišla Švédka, která je ubytovaná vedle nás a je hnusná. Páč nejde ta elektrika, zvou ji týpci-bratři, ať si přisedne a na hulení opět nedošlo.
Za pár minut ale starší brácha vymyslel, že by to mohlo proběhnout v bezpečí našeho pokoje, tak jsme tam zapadli a koupili 10 novinovejch balíčků docela dobrýho hulení. Chtěl 75 INR za pytlíček, kde mohlo bejt tak pod gram. Jsou tam samozřejmě semínka a je to navíc takový zavlhlý jako všechno tady a blbě se to balí. Ale dává to.
Jdu spát. Už je možná k půlnoci a ráno vstáváme v 7:30. Pojedem celej den lodí. Nejspíš s turistama a za 400 INR na osobu.

Středa, 17. prosinec
Ráno jsme trochu zaspali, vstali jsme v osum. Dali jsme sprchy. V hotelu nebyla zas ani noha, tak jsme odešli, abysme si koupili lístek na tu plavbu. Stálo to těch 400 INR, bágly jsme nechali v agentuře vedle lodi a šli snídat a nakoupit ňáký jídlo na cestu.
Omelety jsme furt nehohli sehnat, takže v jednom hotelu jíme vařený vajíčka, paraty a čaj. Je to gut. S sebou kupujeme švestkovej cake, v průměru asi 10 cm ale půlkilovej, kvantum oplatek a pomerančíky. Plus vodu a cíga.
Tak tak jsme to všechno zvládli a za 10 minut, v 10:50 jsme měli odrazit. Přenesli jsme bágly na loď, příď už byla zaplněná turistama, ale zabrali jsme celou záď.
Vyjelo to načas, celkem tak 15 lidí, z toho dva cyklisti z Oxfordu, ňáký lesbičky z Francie, týpek z Reichu a všehovšudy jeden černej kluk. Úzkym kanálem jsme propluli na velký jezero, kde při jeho ústí parkovaly možná stovky hausbótů. Některý i dvoupatrový, s klimoškou a dle obrázků s luxusním interiérem.
Voda docela špinavá, ale to okolí dávalo. Palmy kolem břehů, domečky místňáků na uzoučkejch pásech země, bird watching apod. Nikdo se s náma naštěstí nebavil, jen jedna divná paní přišla vysomrovat cigáro. Sluníčko jelo, asi v jednu byl oběd a ten nás nasral.
Místečko jak z pohádky. Palmy, travička, ostrůvky. Naservírovali nám všem stejnej pokrm, tudíž jsme předpokládali, že je to v ceně a že to teda prubnem. Rozdali nám banánový lupena místo talířů a na to postupně nakydali asi pět různě barevnejch kopečků sraček, co všechny výrazně pálily. Doprostřed kydli z kýble hrst divný rejže. Vypadala spíš jako kroupy. Mně docela chutnala, sněd jsem i jednu, asi květákovou, sračku a ještě trochu tý bílý. Ady do toho jen tak níp. Ty kurvy za to ale chtěli 100 INR a to se nás ani nezeptali, jestli to chcem. Otrávený a hladoví jsme si ani nemohli na břehu dát brko, neb tam opruzoval jakejsi fízl.
Dali jsme ho hned po vyplutí pěkně na zádi lodi, 20 cm nad vzdouvající se brázdou za motorem. Pak už jsme se věnovali převážně bird watchingu, pozorování bárek přeplněnejch lidma a kochání se superexotickym okolím. Požírali jsme během toho mohutný zásoby oplatek.
Pozdě odpoledne už jsme celkem ukochaný a takový zatáhlý. Trochu víc hladoví. Jeli už jsme po velikym jezeře kousek od moře. Jak se za námi tvořila ta vodní brázda, nalítávali na nás malý racci a lovili omráčený čudly.  Bylo to supr, páč letěli třeba dva metry od nás spolu s lodí a my je mohli pěkně zblízka pozorovat. Zkoušel jsem fotit, ale jsou dost rychlí a nevypočitatelní. Každopádně bird watching supr. Před cílovou stanicí kroužily ve velikej vejšce hnědý dravcí s bílou hlavou, patrně orli. Proplouvali jsme mezi desítkama kladkoidních maxi čeřenů, nicméně jen na minimu byly natažený sítě. Působilo to trochu smutně a zpustle, obsazený byly většinou ptákama.
Někdy kolem pátý jsme dopluli do Kollamu. Vyexpedovali jsme se z lodě a odmítajíce rikšáky a room naháněče zamířili dle intuice do města. Z pár ulic jsme se vrátili, protože vedly do nikam a my hledali předevšim spaní. Bolela mě noha ze sandál, přezouval jsem se v takovej úzkej ulici s opuštěnýma stánkama. V botách se mi ale šlo gut, i když bágl a vedro konaly svý a ke všemu trochu poprchávalo! Jak se kupodivu ukáže, na jihu Indie zažijeme jediný deštíky během cesty.
Za šera se konečně dostáváme do ulic, kde jsou lodge, ovšem skoro všechno je plný a musíme se, asi po hodině usilovnýho hledání, vrátit do jediný volný, kterou už jsme ale jednou odmítli. Naštěstí recepční dělá jakoby nic, pokoj je mizernej, okna do chodby, tmavej, no fakt dost hnusnej pokoj to je. Hlavně byl blbej na zabíjení a lokalizování komárů.
Nechali jsme pokoj pokojem a bágly v něm a vyrazili na další složitou proceduru, tedy na večeři. Předtim jsme ale zakoupili Šamanovi k Vánocům sukni, co tu nosí místní chlapi. Jídelen je poskrovnu, teda hlavně spíš samý veg, kde maj jen tu šlichtu. Kupodivu nedaleko naší lodge je jedna non-veg, kde dáváme kuřecí biriyány. Už takový utrmácený hledáme ještě čaj, na ulicích už to začíná váznout, stánky už nabízí jen samý výsmažky, takže to zas jistí hotel kousek od bydlení. Čaj je fajnovej, jdem na cimru.
Komáří. Repelenty asi moc nezabírají.

Čtvrtek, 18. prosinec
Vstali jsme asi v osum. Check out a hned snídaně v hotelu, kde jsme včera večer pili čaj. Nemají máslo ani vejce, pojídáme suchý, ale výborný čapátí. Horký, křupavý a dost nuzný.
Chtěli jsme do Madurai, vedle do Tamil Nadu. Vlak jel večer po 18. hodině. Busy prej žádný přímý, aspoň ne státní. Takže napřed jsme nasedli do busu do Trivandrum, že snad odtamtud toho bude jezdit kvanta.
Přijeli jsme tam, akorát když začínalo poprchávat. Chtěli jsme po tej 2,5 hodinovej cestě trochu vyčilnout a tak. Ovšem to se nám nedařilo až moc velkou dobu. Byli jsme po biriyánovim obědě, nikde žádnej park, lavičky, proluka, nic kde by se dalo chvíli spočinout. A začínalo pršet trošku víc.
Pod velkym stromem uprostřed křižovatky jsou asi jediný tři lavičky ve městě, ale taky tam bydlí pán, co hulí bídí špeka, zve Adyho a pak i mě na pohulení a posléze za to chce prachy. Nutíme mu ty naše bídí, který nám moc nejedou, ale týpek je nechce, upije nám hygienicky vodu a vysomruje apoň dvě cíga pro kámoše, kterejch je kolem najednou asi deset. Podobný existence se železnejma hákama v dlaních, zřejmě na ňáký vyšťourávání kdejakýho svinstva.
Prší furt jen trošku, tak berem bágly a jdem na nádraží, kde kejsneme asi půl hodiny a přečkáváme deštík. Chytře si v úschovně necháváme zavazadla a nalehko jdem ještě zkusit štěstí s tim chill outem. Tentokrát opravdu nacházíme jakejsi parčík či louku, jsou tu ňáký stánky, veřejný hajzly, kam se Ady půjde vysrat, pár krav a lidí. Skupinka kluků se seskupuje kolem nás krátce po odpálení špeka. Taky s náma pohulí, jeden povídá že má taky, co prej stálo tadyto a za 200 INR nám prodává asi 2 g toho jejich venečku. Je to bída, ale hulit zas asi budem až v Nepálu, tak aby bylo ještě na špeka. Dopíjíme colu, kterou jsme zakoupili ještě se sýrem, čtyřma rohlíčkama a pár kravinama v nedalekym supermarkáči. Je hic.
Na nádraží je to zadem kousek. Přelezeme můstek přes kolejiště, vyzvedáváme bágly a půl hoďky před odjezdem jdem na nástupiště. Jedeme vlakem v 16:20, druhou třídou bez místenek. Bohužel, vlak už stojí na nástupišti a náš vagón je pochopitelně obsazenej.
Zůstáváme v uličce, která je zatim prázdná. Do 20 minut, než se vlak rozjede, se do vagónu narve neuvěřitelný množství lidí. Sedí a leží se nahoře v zavazadlovym prostoru, uličky jsou narvaný tak, že se nedá ani zvednout ruka a otřít si mokrý čelo. Když se to rozjede, vedro neni kupodivu až tak strašný, páč nad každym kupé je trojice velkejch ventilátorů, navíc jsou dokořán okna a všechny dveře. V nich sedí lidi s nohama ven. Držet se neni třeba. Asi čtvrt hodiny jsem uvízlej asi 15 cm od ksichtu chlapa. Pak mi vetchej stařík asi půl hoďky ojíždí stehno. Doslova hlava na hlavě. Je to maso, musíme se tomu tlemit.
Asi po hodině a několika zastávkách se to hodně uvolnilo, dokonce jsme si i sedli. Supr. Za další zastávku se ještě přesouváme o kupé ke dveřím, páč tam máme nahoře bágly, tak abysme je měli na očích. Tady v tom kupé cestuje krásná, asi 13letá holčička s rodičema. Otce furt ohrabává, s matkou na sebe šeptají a dorozumívají se převážně mimikou. Ostatně i to už jsme tu mimo jiné viděli.
Nechutnost nastala, když lidi začali vyndavat v novinách zabalenej list palmy, v něm čapátí nebo dva knedlíky rejžovýho idli a z igeliťáku do toho nalili okrovou pálivou sračku a žrali to tam rukou. Humus, hnus. Když si to pak takhle dává holčička, v duchu si řikam: holka, ten tvuj pajšl bych teda potřeboval. Nutno uznat, že to, co předved šílenec pomatenec co pozděli přistoupil s ňákym chlapem, bylo o dost silnější kafe.
Ten to žral jako by zdrh z doby kamenný. Člověk by se snad z toho pohledu i poblil. Seděl asi půl metru vedle mě, tak jsem radši očumoval holčičku naproti. Jenže ta pak vystoupila a zbylo jen to zvíře.
Po tom zvrácenym stolování většina jedinců vytuhla, v pozicích krkolomnejch, neuvěřitelnejch, pohodlnejch? Chrápalo to po zemi, že ani prodavači čaje a kofí-kopí nemohli pořádně procházet. Taky jsem se pokoušel o výtuh, ale moc z toho nebylo. Furt jsem měnil ty dvě pozice, sezení a sezení s podepřenou hlavou a přemejšlel, kdy tam asi budem. Mysleli jsme si, že v půl desátý, ale bylo to až v jedenáct.
Vypadli jsme z vlaku a šli do nejvíc osvětlený oblasti. Na ulicích už se to připravovalo ke spánku. Smaženky jeli a po zemi polehávali lidi s čajem i bez.
Vlezli jsme do první lodge po ruce. Chtěli 160 INR za fakt hnusnej pokoj, ale páč bylo pozdě a sralo nás pobíhat hladoví po městě, tak jsme tam zůstali. Lehce jsme se pohádali a vyrazili na večeři. Teda koupit okurku k tomu sýru a rohlíkům, který jsme ve vlaku nejedli. Všechno až na stánky s džusama už bylo pozavíráno, tak jsme se vrátili do toho humusu a snědli to bez zeleniny. Sýr byl dost dobrej, trochu opocenej. Rohlíčky nasladko.
Pár mrtvejch komárů a výtuh.

Pátek, 19. prosinec, Tamil Nadu, Madurai
V noci ti kokoti vypli elektriku, což k večeru bejvá obvyklý, ale v noci a ráno nás ještě nepřekvapili. Vzbudili nás řevem na chodbě dost brzy, ale asi až v osum jsme se probrali nadobro. Okno vedlo na tmavou chodbu, navíc tam byla jen dřevěná okenice, na hajzlu tma absolutní. Komárů tři prdele, elektrika furt nejde.
Jen s omytym ksichtem vylejzáme z nory. Týpci v recepci tvrdí, že to zapnou v 10:30. Paráda. Hovada! Venku je docela divně, asi bude chcát. Je taky dost brzy, všechno se teprve rozjíždí.

Tady jsme to moc neviděli, ale je dost zajímavý bejt hodně brzy ráno v probouzejícím se městě. Na chodnících se to probouzí, lezou z pod dek, pod kterejma ani nejsou vidět. Krávy už čile korzujou ulicema a pasou se v haldách smradlavýho bordelu. Rikšácí, co na tebe neřvou, ještě, nebo už chrápou zkroucený v rikšách. Před veřejnejma hajzlama fronty. Psi, některý v dost hrozivym stavu, se vyvalujou na ulici, nebo vyžírají s krávama odpadky. Ale nejhorší jsou mimina a malý děti, pomotávající se nahý po chodníku, zatímco jejich matka ještě chrápe na zemi  v dekách.

            Takhle probouzejícím se městem se vydáváme o pár ulic dál na snídani. Pruda je, že většina, ne-li všechny non-veg restaurace jsou ještě zavřený. Sedneme si tedy do otevřený občerstvovny na rohu baráku, kde cosi smaží. Dokonce se s pánem domlouváme, že nám udělá omeletu s cibulí, ale čaj už nevyšel. K vejcům byly docela dobrý nafouklý smažený placky rótí, pěkně horký a křupavý. Čaj jsme popili jen před snídaní v divnej restauraci, kde měli jen masaly hrůzy a průvan z ventilátorů.
Po docela dobrym jídle procházíme křížem krážem čtvrtí, vybíráme jinej hotel na spaní, což se ukáže dost složitý, páč všechny lodge (a to jsou jich tu mraky) jsou plný. Asi je zase nějakej festival či co.
Každopádně v jednom mají volno, je to tam o dost příjemnější než v neelektrifikovanej kobce z rána. Jdem okouknout komplex chrámů, údajně největších, krásně zdobenejch pagod v Indii. Ale jak se nám stává, právě jsou zakrytý palmovejma rohožema a bohatá barevná výzdoba není vidět. To obložení ze suchýho palmovýho listí vypadá taky dobře, jakoby z jiný doby. Strašidelný doby. Je to smůla, asi je to pořádně velkolepej kýč. Na tom jednom gopuramu je asi 1000 nebo 1500 figurek. A každá má nejspíš jinou barvu.
Trošku poprchávalo. Naháněči nám nabízeli vyhlídku z jednoho vysokýho baráku, samozřejmě zdarma, tak jsme nešli. Prolezli jsme ale chrámky mezi pagodama, bylo tam hrozně lidí, všichni s flekem na čele a furt se klaněli slonovi, kryse, ohni a všemu možnýmu divnýmu. Lotosový jezírko se zlatym lotosem je klasickej humáč.
Po prohlídce útrob zakrytejch monster se vracíme do neosvětlenýho hotelu, ale páč to furt nejde, a tudíž nemůžeme bezpečně sbalit, necháváme tu ještě věci a jdem zaplatit ten lepší hotel, aby nám ho někdo neobsadil. Vyčilujem tam, dáváme špeka a jdem zas chodit městem. V tutej chvíli máme ve městě dva pokoje, bomba. Procházíme se až do pooběda, kdy to konečně rozsvítí. K obědu byl chicken chops, tedy něco jako pálivej kuřecí guláš s rejží. Pálilo to dost.
Konečně jsme přesunuli ty bágly a provedli poctivej výčil na novym pokoji. Pozdě odpoledne lezem do ulic, večeříme veg-noodles, vybíráme košili pro Šmana, já si kupuju šál. Ady vlastně taky, dokonce to i o 10 rupek usmlouváme na 55 INR. V ulicích to žije, všechno je na prodej a k mání. Vracíme se do hotelu s oplatkama a vodou.
Dneska byl asi nejchladnější den z dosavadního pobytu v Indii. Vedro sice furt jako kráva, ale ten celodenní deštíček a oblačnost to trochu zmírňovaly. Večer zabíjíme moskyty, čtem, hulíme a jíme.

Sobota, 20. prosinec, Madurai – Villupuram
Spaní žádná sláva. Do noci a od časnýho rána hučely venku agregáty, ale bylo to, jako by byly u nás v koupelně. Měl jsem zašpuntováno, nastříkanej tou sračkou proti komárům, ale stejně mě poštípali. A vstali jsme asi až v pů desátý. Rychlý balení, sprchy a ven.
Sluníčko už žhavilo, přeháňky už asi nebudou. Na snídani jsme zalezli do né moc označený, ale pěkně zkurvený jídelny v patře. Nejenže tam byla valná většina turistů, ale k omeletě za 20 INR nám ty buzny napočítali dalších 30 INR za tři teplý toustový chleby.
Po jídle jsme chvilku nadávali a pak jsme přešli ulici na busák, ze ktreýho nám to ale nejelo a kde nás odchytil mladej komunista s kasičkou a chtěl abysme podpořili jeho stranu. Vysvětlili jsme mu, že komoušům nemůžem ze zásady dát nic a trochu přeháněli, že u nás je všichni nenávidí.
Městskym buse jsme jeli celkem dlouho na druhej konec města na velkej autobusák. Naháněči nám furt vnucovali rychlější a přímý soukromý busy, ale my se nedali a vyhledali ten státní, pomalej a lacinej.
Nejprve jsme asi tři hodiny jeli do města nezapamatovatelnýho jména. Hlad jsme nějak neměli, tak jsme si koupili limonády a dali ve vjezdu do hotelu špeka. Do dalšího busu jsme se vybavili oplatkama a vodou, vyfotil jsem blejskavý nerezový autobusy a asi za půl hoďky jsme odrazili do Villupuramu.
Seděli jsme na trojce s tlustšim chlapíkem, takže jsem měl celou cestu vystrčenou ruku z okýnka, ale jen kousek, aby mi ji neutrhly auta jedoucí z protisměru. Někdy to bylo docela těsný. Fotil jsem krajinky, hlavu zašpuntovanou, obalenou šálem, a pozoroval jsem lidi v buse a venku. Okolí bylo pěkně členitý, roviny, hory, jezírka při cestě, různý palmy. Pojídali jsme oplatky, ale trvalo to až moc dlouho. Čtyři hodiny. Půl hoďky před výstupem si místo tlouštíka přised týpek a dal se s Adym do řeči. Mj. že je pastor a že jim hinduistí zapalujou kostely. Ady mu dal přívešek s Pannou Marií pro štěstí, tak to snad týpek nějak přežije.
Když dojedem do Villupuramu, je už tma a máme hlad. Oblejzáme lodge při hlavní silnici kolem busáku. Je zas obsazeno. Nechápu kým. V jednej je ale volno, dokonce chtí jen 150 INR. Chlap v recepci ale neumí anglicky ani hello, takže si tak nějak nerozumíme. Chvíli potom co jsme se ubytovali, přichází na pokoj ještě s jednim týpkem, zřejmě šéfem, kterej se omlouvá, že double room je za 250 INR. Bylo to dokonce i na vizitce, co jsme před chvílí dostali. Doplatili jsme to i se zálohou, kterou zejtra vrátí.
Šli jsme po jídle. Samý veg, v jednej mají kupodivu chicken biriyány, tak je dáváme. Na servírování dohlíží dědek, co prej sloužil v Německu na lodi a obeplul kde co. Nechápu, jak to udělal, ale první věta, kterou jsem od něj slyšel, byla, že v Čechách se hraje dobrej fotbal, že je má rád. A to jsme před nim snad ani nepromluvili. Dones nám pak ještě tmavou řídkou polívku, cosi jako pálivej zeleninovej vývar a rejži a povídal, že je to dobrý na žaludek. Sněd jsem, co se do mě po biriyánech vešlo. Dobrý to bylo, ani ne moc extra pálivý. Ještě jsme pokecali s dědkem, koupili cíga a vodu a šli na cimru. Ráno chcem vstát včas, takže dvoje oplatky a spát.
Zatim to byl snad nejčistší pokoj a hajzl na cestě. Největší plus ovšem byla absence komárů.

Neděle, 21. prosinec
Je zajímavý, že v pokoji opravdu nebyli žádný komáří, přestože pod okny je skládka a rozlehlá bažina. Každopádně dost pohodová noc.
Vzbouzí nás foťák v 7 hodin. Chvilinku se nám ještě nechce, ale pak se zvedáme z manželskýho lože, dáme sprchy a sbalený jdem ven. Na snídani a pak na bus.
Restaurace byly všechny veg, tudíž neměli co nám k snídani nabídnout. Kupujeme ve sladkosťárně dvě kokosový koule z listovýho těsta a jakousi placku ze stejnýho materiálu, podle nich muffin. Koule do sebe ládujeme při čajíku u stánku na busáku. Jsou celkem v pohodě, akorát dost kokosu.
Autobus jede za chvilku. Je státní, tak je to opět pěknej šrot. Obaluju hlavu šálem, páč sedíme za dveřma bez dveří. Krajina je dost supr, jeden úsek je podobnej jako v Hampi. Kopce se šutrákama, valounama a viklanama, pod nima pěkný zelený planiny, paráda. Lidi žádný.
V cílovej stanici jsme neskutečně rychle. 60 km za dvě hodiny je dobrej výkon. Je tedy něco před jedenáctou a slunce žhne jak o život. Než vylezem ven z busáku, popijeme další čaj u pána ve stánku, přičemž na nás furt somruje dítě neidentifikovatelnýho pohlaví. Ten muffin ani nedojíme, je ho pěknej kus a je jako ty koule. Sladkej a naditej kokosem.
Vycházíme z brány na ulici, docela velkou a rušnou, a obcházíme lodge. Divný dítě nás stíhá na kole a somruje.
Ubytováváme se po mnoha ptaních v jednej lodgi kousek od chrámovýho komplexu, přímo proti malýmu lunaparčíku. Pokoj je slušnej. Má dokonce i okno skoro ven. Z balkónu pod oknem je vidět na ulici a na velkou horu shlížející na město.

Neděle, 21. prosinec, asi 12:30, Tiruvannamalai
            Válim se na pokoji v solidnim pokojíku v Tiruvannamalai. Ady sere, prej ňáká menší přeháňka ve střevech. Asi jsme potratili vodu, takže jsem dost žíznivej. V TV běží kokotiny, z ulice dolejhá rámus. Půjdeme skouknout ňáký chrámy. U jednoho stojí docela pěkná věž.
            Lodge jsme sháněli jakou dobu, všechno bylo obsazený a za 350 INR jsme bydlet nechtěli. Po 10-15 ptaních jsme tady, k těm chrámům je to asi kousek, tak akorát ten bordel z ulice. Ten je ovšem všude.

13:56
            Vrátili jsme ze z obchůzky městem pořádně zapařený. Venku to dává. Chrámy, resp. gopuramy jsou pěkný, hlavně nezakrytý, akorát nejsou barevný, ale bílo-šedivý. Čtyři, křížem proti sobě. V okolních ulicích to vře a bují. Potkali jsme zas nějakej průvod. Vezli na nosítkách sochu barevnýho slona, za doprovodu mocnejch sound systémů. Nad městem ční vysokánská hora. My ale osvícení nedosáhneme, páč je to fakt kurevská hora a za odpoledne bysme to asi ani nestihli...

Hulíme špeka a jdem omrknout gopuramy. Barevný a pomalovaní lidi zdejších ras se všudemožně uklání před soškama zvěře, polovina z nich, jako v dalších městech, chodí naboso. V tom mrdníku, co je na ulicích a „chodnících“ jim to moc nezávidim. Věže jsou samá soška a páč jsou bílý, nevypadají ani moc kýčovitě. Oblejzáme to kolem dokola, dovnitř nejdem, je tam fůra lidí a opic.
K obědu si dáváme mutton biriyány, je dobrý, ale docela drahý, 70 INR. Pálí hezky. S colou, spritem a pár sušenkama se vracíme vyčilnout na pokoj. Ady čte, já sepisuju paměti, trochu i vytuhnu.
Po pátej jdem ven. Chtěli bysme vylézt aspoň kousek na tu horu. Dojdeme tedy kam až to jde, kopec začíná o pár set metrů dál, ale cesta k němu, alespoň dle dětskejch rádců, nevede žádná. Teda aspoň ne k takovýmu menšímu kopečku, kterej vypadá jakžtakž schůdně. Trošku mě to sere, ale tadyta čtvrť je pěkně hustá, starý baráky, lidi před nima vyložený po zemi, děcka kolem, prostě pohoda. Čas se tu určitě aspoň zpomalil.
Energii ušetřenou nerealizovanym výstupem vybíjíme při hledání netu a posléze vhodné restaurace na večeři. Je to high class in veg restaurant, asi jako všechny jídelny tady, ale mají výborný čínský veg nudle za krásnejch 22 INR. Pochutnal jsem si dost. Vodu nám dali jak říkají „kulí“, tedy chladnou.
Když jsme se po jídle vraceli večerní ulicí k templům, šel proti nám pohřební průvod. Na jeho začátku házeli týpci na zem petardy a na konci nesli nebožtíka vystavenýho v ozdobnej kytičkovej lóži. Vypadal docela přirozeně mrtvej, ani to nepůsobilo nějak pochmurně nebo smutně. Spousta barev, hluku, kytiček a světýlek.
Kousek od chrámu jsme dali ještě večerní čaj a cígo, dokoupili vodu, sladkosti a trs banánků za 4 Kč a volnym krokem zamířili k lodgi.
Naproti na pouti to pěkně žije. Ruský kolo se točí jako čert, odvahu na něj vlézt každýmu závidim.

Pondělí, 22. prosinec
8:46
            Spalo se mi dost dobře, moskytos free. Zdálo se mi o blonďatej spolužačce ze základky. Mozek se asi začal vyrovnávat s absencí árijskejch typů ženskejch. Před pár dny se mi zdálo o Lauře Palmerovej, chuděře nebožce z Twin Peaks. Dneska to bylo takový civilnější a asi i hezčí. Až do brzkýho svítání, kdy to z ampliónů na ulici začalo vyhrávat na plný koule. Asi to dělají, aby vzburcovali spáče v ulicích, nebo nevim a nechápu.
            Dnes se musíme dostat do Chenai, odkud nám zejtra odjíždí vlak do Kolkaty. Před nádražim, u jakýsi modrý svině, máme sraz se Šamanem.
            Právě mi ohrožuje asi centimetrovej skákací pavouk a znesnadňuje ubalení asi posledního špeka.

Asi 16 hodin
            Jsme v Madrasu. Dvousetkilometrovou vzdálenost jsme hravě zvládli asi za 5 hodin. Opět jsme dlouho nemohli najít ubytování, všechno obsazený. Musíme spát blízko vlakáče, odkud nám zítra ráno jede pojezd do tý Kolkaty. Nakonec jsme tedy v guest housu Sree Sailam, za 350 INR/noc. V těch velkejch městech je to poněkud dražší. Moře má bejt kilák odtud. Hladu mam už taky tři prdele, takže se musíme trochu zkoncentrovat a vyrazit do ruchu horkýho města.

21:45
            Moře zas tak blízko neni... Po ubytování jdeme do města. Na hlavní ulici, kousek od našeho hotelu je jídelna vedle jídelny. Lezeme do jedný, ve kterej avizujou čínský pokrmy a objednáváme nudle. Jsou gut, ale porce je malá. Dojdeme tedy kousek před vlakáč, kterej vypadá jak nádraží v Moskvě a jak zjistíme večer, je i vevnitř podobně řešenej.
            Několikrát se ptáme, kterej z busů jezdí k pláži, ale odpovědi se poněkud různí, tudíž cirka půl hoďky běháme z jedný zastávky na druhou, dvakrát dokonce popojedeme špatnym autobusem, než se konečně dopracujeme k číslu 32, který tam opravdu jede. Bohužel už je asi půl šestý, takže se za chvíli smráká.
            Bus nás vyhazuje 100 m od veliký široký a dlouhý pískový pláže. Na jejím kraji kouříme v závětří poslední brko. Dojdeme k vodě. Vypadá pěkně divoce, vlny jsou tak půl až metrový a vypadá to, že to jde hned zkraje do hloubky. Voda je teplá, i když Adymu se oproti Goa jeví chladná. Zdejší písek je takovej hrubozrnější, odpadků je, aspoň na kraji pláže a čáře příboje, dost.
            Chvilku sedíme na ohlodanym, vyplavenym kmeni a čumíme na moře. V dálce kotví docela veliký lodě. Od báby kupujem za 10 INR kornout praženejch arašídů. Slunce už pomalu zapadlo, ale ne za moře, páč to je na východě. Dáváme ještě cígo, na pláži se mezitím vynořujou stánečky s různejma pochutinama, mobilní mikrokolotoče a minijídelničky, sestávající  z několika plastovejch seslí rozházenejch kolem skupinky lidí, cosi vařících a smažících na ohni.
            Už potmě se vracíme do města, kousek popojedem busem do většího mumraje, abysme nakoupili proviant na zítřejší 30 hodinovou cestu vlakem. Je to ale bída, moc se toho tady s sebou koupit nedá. Bereme tedy jakýsi bulky z dvou druhů těsta, partu oplatek, banány a velký mandarinky. V ulicích to žije až moc.
            K nádraží se vracíme krutě narvanym busem, kterej projíždí víceméně jenom zácpama. Když už jsme na nádraží, jdem to okouknout, abysme byli ráno v obraze. Nádraží je to jedno z největších, na jakejch jsem byl. Všude je strašně lidí. Procházíme to, ňáký jídelny tu jsou, ale bůhví jak to bude ráno. Brutálnim davem se propasírujem ven a o pár set metrů dál usedáme do non-veg restaurace a protože nemají biriyány, dáváme opět nudle. Tentokrát je jich dost a ještě je zajídáme parotou. Venku kupujeme cíga, vodu a přeslazenou pepsi.
            Na pokoji se nasíram, páč ty kurvy mi nejspíš čornuli fusekle, který jsem měl postavený před koupelnou a chystal se je přeprat. Nechápu je. Moje zelený ponožky. Leda by si mysleli, že je tu nechal někdo před náma. Ale co sem, kurva, mají lézt hodinu po našem ubytování. Každopádně fusekle jsou fuč.

Úterý, 23. prosinec
Asi ve čtyři ráno začala hrát na ulicích z ampliónů hudba. Klasika. Foťák zapípal v 6:30. Sprchu, zuby, pobalit a check out jsme zmákli za půl hoďky.
Cestou na nádraží, je to dva bloky, nakukujem do otevřenejch jídelen a pídíme se po vaječnej snídani. Marně. Je sabzí, dhál a podobný pochutiny, který nejíme ani k obědu. Páč nemůžou pobrat, že chcem jen suchý čapátí a čaj, odcházíme hladoví do nádražní budovy.
Je tu lidí jako sraček. Odkládáme bágly a dáváme čaj. V okýnku vedle Ady nakupuje 4 donuty, jsou dobrý, ale poněkud nečerstvý. Jako snídaně ale bodnou. Páč se na veřejnosti nesmí kouřit, dáváme cígo trochu stranou na haldě trubek. Auta, který nás napřed krejou před všudypřítomnejma fízlama, po připálení samozřejmě odjedou.
Náš vlak nacházíme až moc snadno. Je dlouhej jako kráva a náš vagón je až na opačnym konci.

Úterý, 23. prosinec, cca 19 hodin, vlak do Kolkaty
            Je to krutý. Od 8:45 sedíme ve vlaku do Kolkaty a skoro celou dobu žasneme nad nelogickym, sobeckym a chaotickym chováním místňáků. Myslim, že ještě dalších pár takovejch jízd a už je budem ze srdce nenávidět. Kde je ta vysněná Indie o který básní krišňáci  před nádražim a různý uvědomělý existence u nás doma? Ňáký duchovno, souznění s něčim vyšším a asketové obětující všechno všem, to jsme tu zatim nezachytili. Spíš naopak. Je to divná kultura.
            Zejtra, tedy za pár hodin, je Štědrej den a my se rozmnožíme o Šamana, pokud vše proběhne dle předpokladů.

Asi 21 hodin, 12 hodin ve vlaku
            Pomalu se připravujem na noc. Je tu docela zmatek, moc lidí a nějak málo postelí. Vedle mě se to už hádá, to teda brzo, když ty samý lidi jsou tu od rána. Prostě debilové. Nechápu je. Hádka pokračuje, kokot se opírá o mou postel, Ady je na hajzlu, tak snad mu udržim tu jeho. Jsou to divoši.
            Už vysmahli, výsledek žádnej. Ještě jsem zvědavej na dědka, kterej cestuje se třema dětma a mají dvě postele. Celej den dědek okupoval různý, právě volný místa a už mě sral. Ta kultura přežívá tak dlouho asi proto, že se nevyvíjí. Ustrnulo to tu, zvykli si na špínu, nebo spíš si nezvykli na čistotu (myšleno obecně) a prostě nejsou schopni táhnout tu káru k něčemu novýmu, jinýmu. Uchopit a poprat se s tim vývojem, bejt součástí morální evoluce.
            Kurva, tak strašný to asi neni, ale každopádně pochopit je je mimo naše možnosti. To skřívání našich a jejich světů je úplně jiný a střetávaj se jen zřídka.

Vánoce, Štědrej den 08, 6:55 hod., 22 hodin ve vlaku

Ty kurvy dělaly v noci pěknej bordel, ale na prostřední pryčně nebylo zas tak nejhůř, páč tam nešlo světlo. Byl jsem obalenej šátkama, pod hlavou brašnu s dárkama pro Šamana. Akorát se mi chce teď trochu srát a ty hajzly po noci nevypadají nejčerstvějš. Prodejci čajů chodí jeden za druhym, je to pytlíkáč zalitej horkym mlíkem. Teď sedíme skrčený mezi pryčnama, proti mladýmu Japončíkovi, co má kalhoty stejný značky jako já boty. Je docela v pohodě, skoro nemluví a pojídá ty jejich jídla, co prodávají mobilní prodejci.

Ve vlaku je k mání: bread omelet, smažený koule, vařený vejce, zmrzlina, cool drinks, čaj, kofí, jakýsi jídla v alobalovejch miskách – kobra, lečo a sigára, což je buhvíco. Navíc jde z jídelňáku objednat oběd a večeři. Večer měli pán, v listu zabalenej nastrouhanej kola ořech s různejma dávacíma ingrediencema. Akorát tu opruzujou divný transvestiti, somrujou. Japončíka, chudáka, ošahávají. Je to hnus.

Ještě prodávají oplatky, na některejch nádražích dodají do okýnka byriány. Prostě větší výběr než v kdejakej jídelně. My to ovšem netušili a žijeme z vlastních zásob.

Něco před 11:30 hod. Furt ve vlaku.
Asi už se blížíme ke Kolkatě. Žebrajících lidí přibejvá

Kolkata, 24. 12. 2008, asi 22 hod.
Popíjíme vodku a jíme velikou ředkvičku a čapátí na pokoji v Calcutta Lodge. Máme Štědrej večer. Bohužel bez Šamana, kterej to nějak úplně nevychytal s rezervací jízdenky z Dillí a měl by bejt právě někde na cestě sem. Zítra v deset bysme se měli sejít na nádraží. Taky slavíme Adyho svátek; musim mu nechat víc ředkvičky.

Čtvrtek 25. 12. 2008, Kolkata
Spaní to bylo luxusní; bez komárů, ale opět s ranním probuzením ve čtyři ráno. Chvilku se ti kokoti hádali, pak zas utichli a asi od šesti už to jelo furt. Z pelechu jsme vylezli asi v osm, páč v deset jsme měli sraz se Šamanem, zase před modrou mozaikou před nádražim Sealdah.
Dali jsme horkou sprchu, pobalili a v hotelovej jídelně snědli malou omeletu se čtyřma purí, nafouknutejma smaženejma placičkama. Už jsme odcházeli pryč, ale zas jsme se vrátili a znovuubytovali ve trojlůžáku za 450 INR. Nebyla tam sice vana ani teplá voda, ale jináč OK. Spaní jsme tedy měli vyřešený a hurá za Viktorem.
Na ulicích se chlapi omývali u kanálů podél cest a děti a ženský se válely při zdech na svejch bivacích, ve stánkách už smažili a vařili čaj. Před nádraží jsme se probojovali chvíli po půl desátý, dali cígo a pozorovali, kde se ten chlapec objeví. Najednou koukam mezerou v davu chodců a vidim Šamana, jak si sedí opřenej o hradbu, něco čte a čumí kolem. Kousek od něj se válela polonahá asi holka, už opravdu dost špatná, kozy ven nebo co, prázdný šílenství v očích. Vyfotil jsem Šamana pěkně na dálku a šli jsme ho sbalit. Bylo to příjemný shledání.
Bylo asi těch deset dopoledne. Chtěli jsme dnes pořešit víza do Bangladéše, takže jsme všichni za stálýho předávání informací zamířili před nádraží lovit taxíka. Pod flyoverem se kupilo ohromný smetiště kompostovýho typu, ženský v něm lezly a cosi vybíraly. Tágo jsme vzali v další ulici, chtěl napřed 150 INR, ale za kilo nás tam nakonec hodil. Asi to bylo moc. Vysadil nás, kokot, samozřejmě někde jinde, u turistickýho infocentra, takže jsme aspoň nafasovali mapu Kolkaty, Indie a východních států a doptali se kudy na ta vyslanectví. Bylo to tak 20 min pěšky.
Samozřejmě, že když jsme to nakonec našli, zjistili jsme, že je toho 25. prosince a že mají zavřeno. Takže Vánoce dorazily až sem. Trochu zpruzlí odcházíme s prázdnou. Zejtra mají od 7 do 11 a víza prej trvají dva dny. Takže budem čekat přes víkend.
Potloukáme se ulicema a hledáme Viktoria Memorial. Dle mapy jsme cenťák od toho, ale je to flák. Navíc Šaman má na zádech bágl a je docela hic. Vyprávíme si zážitky z cesty, Ady by se nejradši vysral, ale není kde. Před Viktorií se táhnou rozlehlý parky, ve kterejch se pohybujou tisíce lidí. Jsou to takový veliký vyprahlý louky plný drobnýho smetí, takže vlastně relativně čistý. Místo k odpočinku ale nacházíme až před samotnym barákem monumentu pod „vousatejma“ stromama. Jsou tu kvanta stánků s limonádama, ovocnejma šejkama a píčovinama. Děti se vozí na skleslejch ponících a co chvíli k nám dorazí chlápek s párkem opic, co prej umí tančit disco. Jednoho opičího trapitele přemlouváme, ať ty opičky pustí, ale týpek říká, že je to business a chce za to pět táců. Opičky tudíž budou muset protancovat tlapky.
Chvíli sedíme pod stromem a pozorujem zástupy lidí, ohromnou frontu táhnoucí se od brány kdovíkam. Dovnitř nejdeme, chtí asi tři, nebo pět stovek za cizince, asi 10 INR od Indiánů. Fotim to od brány, ale je to proti slunci a v hustym oparu, i když je to asi 100 m ode mě. Odcházíme na metro, kde nás důkladně prohledávají, nemáme-li bombu. Shledali nás neškodnými, tak jedem pár stanic na Kaligat st., odkud se jdem podívat na chrám Kálí.
Je to menší chrámek, uvnitř není nic vidět, ale čtvrť kolem je docela hrubá, mrdník jako svině, všude válící se lidi a obyvatelé ulic a chodníků. Prolejzáme to kolem, něco vyfotíme a už kurevsky hladoví se vracíme do „noblesnější“ části vedle a hledáme jídelnu. Je to k nevíře, ale nic nenacházíme. Jedem tedy opět metrem směrem na Sealdah a dojdem až k naší oblíbený restauraci a dáváme mughlai parothy.
Mezitim padla tma, ulice se zaplnily a začaly žít jinym životem. Vracíme se do hotelu, představujeme Viktora a zalejzáme na pokoj.  Máme koupený piva a Šaman dovez láhev Absolutky. Tak kecáme a popíjíme.

Pátek 26. 12. 2008
Foťák zvoní v 7:30. Dáváme sprchu, balíme a před osmou jsme v hotelový jídelně na snídani. Objednáváme španělskou omeletu a purí. Omeleta je údajně very diffrenet. A že to bude trvat 15 minut.
Hovada, trvá to 40 minut a my pospícháme na ty víza. Čaj je asi za hodinu. Jsou to neuvěřitelný paka. Tágo bereme tentokrát hned před hotelem a je taky za kilo. Pán ví, kde to je, tak jsme tam asi před desátou. Úřaduje se z oken do ulice, je to prdel. Stojí tam několik lidí, vyplňujou papíry na zemi a na zábradlí. Zabíráme pěkný místo na schodech k hajzlíku a jdem pro visa formy. Šaman má pochopitelně jenom dvě fotky, takže se běží naproti do ulice vyfotit. Lepidlo taky nemáme, ale kolem pobíhá chasník se sešívačkou a obratně to všecko secvaká. Chce napřed 15 INR, ale když se u nich Šaman vyfotil, neplatili jsme nakonec nic. Papíry úspěšně odevzdáváme i s pasama a v pondělí v 11 hod. máme přijít na interview.
Rozhodujem se, že na dvě noci odjedeme asi 100 km jižně od Kolkaty k moři. Metrem tedy jedem na busák, kde vzápětí lezeme do rozpadajícího se busu a za chvíli vyjíždíme. Nejhorší je dostat se z Kolkaty, páč je to jedna dlouhá zácpa. Pozorujeme, jak lidi  bydlí kolem silnic, pod přístřeškama na chodnících, jak se umejvají u kanálů podél cest. Asi po 2-3 hodinách přijíždíme do Diamond Harbouru, kde se nejvíc přiblížíme k moři. Je v tom oparu úplně bledý a v dálce splývá s oblohou. Za další hodinu jsme v Kakdwipu. Je to prdel světa, očumováni jsme dostatečně. Máme hlad.
Na restauraci to moc nevypadá, u zastávky busu jsou jen jakýsi výsmažkový stánky, hustobazar s různou zeleninou a skleněný stánečky se sladkejma koulema. Procházíme tedy uličkama města, párkrát se ptáme po jídelně, někam nás posílají, ale je to lichý. Ubytováváme se v šílenym hotelu u busáku, je to dvoják a chce za to 400 INR. Snažíme se mu říct, že je to jen dvoják, ale pán nereaguje a jen se směje, zabalenej do šály. Pokoj je to hnusnej, voda ale teče docela vlažná. Jídlo nakonec dáváme v jídelničce, co za tmy otevřeli kousek od busáku. Kuřecí byriány. Ady má krvavý kuře, tak ho nedojídá. Po večeři odchází vedle k holiči.
Já se Šamanem dáváme mikročajík a jdem na hotel čekat na Adyho. Když dorazí  oholenej vzadu na bejka, jdem ještě nakoupit pití a zpět na cimru trochu popít vodky. V posteli je to natěsno, bude to boj.

West Bengal, Kakdwip, 26. 12. 2008, 17:43
Sedíme se Šamanem na manželský posteli v dost úděsnym hotýlku v hustoměstečku Kakdwip, kousek od Bengálskýho zálivu. Pokoj je jen dvoják, za nekřesťanskejch 400 INR, takže jsem zvědavej, jak se tu vychrápem tři.
Městečko působí turisticky netknutě, lidi nás opět strnule pozorujou. Měli jsme trochu hoňku najít nějakou kamennou jídelnu, ale nejspíš to bylo tim, že bylo moc brzo a otvírají až tak kolem 5 pm. Takže jsme asi prolezli skoro celý městečko, je to pár ulic, a nakonec jsme pojedli výborný nudle kousek od našeho spartánskýho hotelu. Ten stojí hned vedle busáčku a je jakejsi nedostavěnej. Pan šéf se furt smál, když jsme se mu marně snažili vysvětlit, že se v tom krcálku na tu postel asi nevejdeme. Ady je u holiče, chce to zkrátit, ale jsem zvědav, s čim nakonec dorazí. Už je tam nějak podezřele dlouho.

Sobota 27. 12. 2008
            Vstávačka v půl devátý. Sprchoval se jen Ady, ten nejčistotnější jedinec. Z hotelu jsme vylezli před desátou. Vzhledem k nedostatku jídelen jsme opět zavítali do tý, kde jsme včera večeřeli, a snažili se objednat něco z vajec. To ovšem nevyšlo. Na stole totiž přistálo sabzí, slušně pálivý, a placičky púrí. Snědli jsme jen ty placky, páč tu sračku, ke všemu ráno, nežerem. Aspoň ten čajík byl v poho.
            Po jídle šel Šaman naproti do banky, včera mu tam slíbili rozměnit pětikilo a vyměnit rozdrblý kilo. Dokonce se vrátil s lístečkem, na kterym bylo jejich jazykem napsáno „omeleta“, což hodláme ukazovat při objednávání snídaně.
            Bus dál na jih odjížděl od banky, tak jsme se hned nacpali dovnitř. Byl to speciální městskej busík s lavicema kolem dokola. Rychle opravdu nejel, nejen kvůli tomu, že skoro celej úsek cesty potahovali novou vrstvou asfaltu. Ten míchali chlapi z šotoliny a téru, kterej nalejvali ze sudů.
            Dojeli jsme do malýho rušnýho městečka, kde cestu rozděloval docela širokej záliv plnej lodí. Přívozní loďkou asi za 10 halířů přejíždíme na druhou stranu. Bárka je totálně narvaná, motor je v díře v podpalubí a týpek ho ovládá pomocí provázku, kterym přidává plyn a zároveň obsluhuje kormidlo. Na druhej straně je to taky supr, rušno hrozně, žádnej bílej v dohledu. Bereme další bus, co má jet k moři, do městečka Bakkhali. Cestou čumíme po okolí, pozorujeme život kolem zarostlejch, zasranejch jezírek.
            Bakkhali je dost turistický letovisko, ovšem pro domácí klientelu, čemuž odpovídá kvalita služeb a čistota, ale už moc ne ceny bydlení. Ty totiž teď, v top sezóně, šplhají k úděsnýmu litru za hnusnej dvoják. To ale zjistíme až poté, co se jdem podívat na pláž. Ta je širokánská, písečná a dlouhá. Všude jsou stánky s kýčovitýma píčovinama ze škeblí, s nápojema a smaženkama. Do toho mobilní prodejci kokosů a hafo nákladních cyklorikšáků. Dáváme tam tři Thums upy, který se kluk snaží ochladit ponořením do vlažný vody.
            S báglama obrážíme postupně všechny hotely v dohledu. Jsou jich mraky, v podstatě co barák to hotel, ale všechno je beznadějně plný. Až v jednom je volnej pokoj, ale chtí 1000 INR a je to dvoják, takže odmítáme, pokoušíme štěstí dál, ale krátce nato se tam vracíme a bereme to. Je to hnus, ale co se dá dělat. Necháváme tam zavazadla a jdem hned pryč, opravdu tam není útulně. Jdem zpět k moři. Je mohutnej odliv, moře je mělký a jen pozvolna klesá do hloubky, takže se kus od pobřeží tvoří veliký ostrovy. Vzhledem k tomu, že všude mají jen indický jídlo, čekáme na pláži asi do 4 pm, pokuřujeme a pozorujeme ty pomatence.
            Na čtvrtou se vracíme do jedný z jídelen a dáváme si lahodný veg nudle. Vaří je dokonce paní, což jsem už dlouho nikde neviděl. Po jídle jdem zkouknout zdejší atrakci, jakoby ZOO, ale mají jen dva kusy krokodýlů a stádo flekatejch jelínků. Krokouši jsou nudný, jednomu čumí z vody jen čumák, druhej se válí asi 20 m od hradby a ani se nehne. Ochránce zvířat by koukal, prostředí dost hrozný. Celá sranda stojí ale jen 2 INR. Ňákej týpek se snaží krokouše rozhejbat a hází po něm kamínky, ale bez valnýho výsledku. Ani se nehne.
            Jdeme si odpočnout na ubikaci, kde nás čeká hrozivej pavouk, s nimž svádíme vítěznej boj končící jeho rychlou smrtí. Likvidujeme ještě dvě velký můry, ale ty necháváme žít. Chvíli vyčilujeme a za tmy vyrážíme na večeři. Tentokrát o hospodu vedle, než jsme obědvali. Já si poroučim mughlai parothu, kluci opět nudle s čapátí. Po jídle jdem znovu na pláž, pozorujeme hladkou hladinu moře, popíjíme čaj a hulíme cíga. Je docela chladno, tedy v porovnání s horkym dnem, takže to berem zpět na ubytovnu. Překvápko v podobě hmyzích návštěv se naštěstí nekoná. Hrajem karty a pijeme Thumps up.
            Na noc jsme přes postel natáhli moskytiéru, ale pro tři spáče byla docela malá. V noci byla trošku zima.  

Bengálský záliv, Bakkhali, sobota 27. 12. 2008, 18:47
            Opět jsme na manželskej posteli, schovaný pod skromnou moskytiérou. Sledujeme zpod ní zmatenou můru a pavouka, kterej by jí nejradši zakous, ale je moc malej a bojí se. Ale před půl hodinou, když jsme se vrátili zvenku, nás dost vyděsil hnusnej, cca 8 cm velkej pavouk, co stál na zdi a pak na vypínačích. Byl fakt dost odpornej, tak jsme zavolali pána, co lez z vedlejšího pokoje, ale tomu utek ke stropu. Zvolili jsme tedy Šamana jako hlavního pavoukobijce, ten se na to vysvlík do půl těla, aby mu nesklouz pod košili, a lajsnou, kterou jsme našli pod postelí, se ho snažil zabít.  Povedlo se to asi až na třetí pokus, páč pavouk byl dost rychlej. Teď je rozmázlej pod vypínačem a snad úplně mrtvej, aby nezavolal kámoše.
            Jinak je to pokoj opravdu hnusnej, zase dvoják, a stál neuvěřitelnejch 1000 INR! Je prej top sezóna a všechno je krutě obsazený. Na hajzlu byla ještě jedna, o dost větší můra, co vypadala jako hovno a seděla u jakýhosi kokonu, ze kterýho vytekla hnědá sračka, když jsem můru odborně expedoval ven. Je to asi ZOO pokoj. O četnejch sekáčích na stropě a velkejch mravencích ani nemluvim. Ještě jeden kokon, co vypadá jak malá sopka, je přilepenej vedle žárovky pod stropem. Uvnitř je buhvíco.

Neděle 28. 12. 2008
Vzbouzí nás mečení kůzlátek. Těch kurev. V rámci možností provedem ranní hygienu, sbalíme a vyrážíme ven na snídani. U pána, kterej nás včera několikrát lákal na čaj, snídáme jakousi chlebovou buchtičku s vajíčkem a čaj. Na pláž už najíždí kvanta lidí, převážně na těch nákladních cyklorikšách.
Sedáme do busu a čekáme, až se nahromadí další pasažéři. Netrvá to dlouho a jedem. Stejnou cestou jako sem. Jen čumíme na druhou stranu silnice, což je dobré. Napřed jedem mezi hotelama, pak už jsou jen bažinatý rybníčky, chýše kolem nich a mezi tim jakoby vesničky. Obydlený je to celou dobu. Zase přejíždíme záliv; v Kakdwipu přestupujem na bus do Kolkaty, kam přijíždíme asi ve 4 pm. Vítají nás zas nekonečný zácpy a četný zpomalovací pruhy, který z nás nejspíš vytřesou duši.
Z busu míříme k Parkstreet, kde by podle všeho měly bejt kvanta hotelů. Cestou pozorujem megaprůvod sikhů. Obědváme v dost nóbl restauraci a cena nudlí se od toho taky  odvíjí. Venku je hrozně lidí a o poznání víc bílejch než ve čtvrti kolem nádraží. Je to tu zápaďácký.
Hotel se nám nechce hledat moc dlouho, tak berem jeden z prvních za 400 INR. Je tam  velkej pokoj se dvěma velikejma postelema. Necháváme tam věci a jdemem ven. Pořešit jídlo, ale nakonec jsme dali jen čaj, a to v hustej čajovně u nějakýho dědy, a vrátili se na pokoj. Na večeři jsme pak seběhli dolů na ulici a v malej jídelně dali naše první rolky. Výborný! Když jsme to snědli a nedali dýško, který si pán vyžádal, zamířili jsme k Victoria Memorialu, že to jako okouknem osvětlený. Když jsme tam ale došli, bylo to tak 2 km, barák nebyl ani vidět, natož aby slavnostně zářil. Vyfotil jsem tu mlhavou tmu a při parku jsme se vrátili na hotel. Vyhulili jsme ňáký cigáro, napili se lehce absolutky a pak se nějak dostavil spánek.

Kolkata, hotel, 28. 12. 2008, 19:20 hod.
            Vyčilujem ve velikym pokoji v hotýlkový čtvrti v centru Kolkaty. Před chvílí jsme si v krámku s píčovinama, kde jsme odpoledne měnili prachy, koupili šítek. Trvalo to docela dlouho, zkoukli jsme všechny vyřezávaný slony dřevěný i kamenný, nespočet sošek rukatejch polochobotnatců a Buddhů někalika podob. Lidí tam bylo chvílema i osum. Týpci to do nebe vychvalovali, že je to best in the world, 100 % prvotřídní kvalita z Kašmíru. Nakonec to jeden přines, vypadalo to gut, ale pochopitelně chtěl hrozně. My potřebovali jen trochu, na pár brk, týpek nám chtěl střelit asi 10 g za 3500 INR. Nakonec jsme si odnesli 2,7 g za 650 INR. Týpek se teda tvářil jako při nejhoršim obchodu života, ale my jsme si řikali, že je to stejně hrozně. Ale páč jsme dlouho nepohulili a já si na to ke všemu přes den i vzpomněl, po chvíli smlouvání jsme holt vyměkli.
            Jeli jsme dnes šest hodin od Bengálskýho zálivu busem, hladoví jsme přijeli ve čtyři do Kolkaty, kde nás bus vyhodil mimo autobusák, pár ulic od semeniště hotýlků a turistickýho centra. Cestou tam jsme křižovali obří kolonu sikhský oslavy výročí narození 10. gurua, fakt kurevsky dlouhou. Mraky turbaňáků naskládanejch na plošinách náklaďáků, na nich mj. několik muzikantů, motorkáři s šátkem místo helmy, velká kapela a mávající holčičky. Z jednoho z náklaďáků házeli do davu červený krabičky, tak tam Ady na můj popud vyběh a jednu chytil, spíš mu ji hodili. Mysleli jsme, že to bude nějakej pěknej suvenýr, ale po otevření na nás vykoukly tři placky a ňáký zvláštní kousky, tedy jakási dobrota. Tak to bylo trochu i trapný, takže jsme to hned darovali kolemjdoucí sociálně potřebnej paní, ta to vzala a hned natáhla ruku pro prachy. Ady jí ukázal na tu krabičku a šli jsme dál.    

Pondělí 29. 12. 2008
Vstali jsme na osmou, pod oknama už to ale žilo. V noci zvonil někde na chodbě párkrát telefon, ale nikdo ho kupodivu nezved. Páč byla relativně zima, jen jsem se tak omyl pod kohoutkem a pod kbelíkem s vodou. Po devátej jsme opustili hotel, ani jsme se nerozloučili s panem sikhem, protože jsme ho od včerejšího večera neviděli a recepce zela celou dobu prázdnotou.
Před hotelem se na nás nalípla somračka s miminem a že nechce prachy, ale mlíko pro dítě. Ady vyměk a povídá, že miminu mlíko koupí, tak jdem vedle do stánku a ženská si vyžádá exkluzivně vyhlížející krabici sušenýho mlíka. Povídala furt, že je to dobrý mlíko. Původně mávala sklenicí s dudlíkem, tak jsem předpokládal, že jí do toho někde nalejou teplý mlíko z hrnce. Ta můra byla určitě domluvená s tim týpkem, že mu to pak vrátí a on jí dá prachy. Tak jsme zdrhli. Ještě nás pak stíhala až do jídelničky, kam jsme vlezli na snídani.
Bylo to tam, kde jsme včera nechtěli dát dýško. Dali jsme omelety a každej čtyři tandoor rótí, ale vajíčka bylo ňák málo a ty placky, jak jich bylo moc, byly už studený a tu poslední už jsem ani nemoh jíst, jak byla tvrdě gumová. Tentokrát jsme pánovi nechali asi pětku dýško, dneska si o nic sám neříkal.
Tágem jsme dojeli před konzulát, ale kokot nevěděl, kde to je, takže nás napřed chtěl vyhodit někde jinde, tak kilák od místa. Vrtěli jsme hlavou, že tady to neni, takže týpek se pak ptal každejch 200 m kolemjdoucích, kde že je bangladéšskej konzulát. Nakonec to vítězoslavně našel a chtěl asi 20 INR navíc kvůli bloudění, ale to měl smůlu, dostal páďo dle předchozí domluvy. Bylo asi za dvě minuty jedenáct, když jsme zvonili u dveří konzulátu.
Paní nás napřed nechce pustit dovnitř s báglama, ale Šaman ji přesvědčí, že nejsme bombaři, a můžem si je tedy dát do čekárny, kde je zatim akorát pan černoch a ňákej divnej místňák. Za chvilku nás paní posílá do jiný budovy, kde sedí pán s hromadou papírů na stole a vřele se s námi vítá. Pohovor spočívá v tom, že se nás týpek ptá, kam chceme jet a co chceme v Bangladéši vidět. Neúnavně nám doporučuje jakejsi must to see resort či co na jihovýchodě země. To že je nejvíc a každej tam jezdí. Kejvali jsme, jako že je to supr, ale určitě zrovna tam nepojedem. Zatáhli jsme každej 1050 INR, rozloučili se a vypadli pryč. Víza budou večer v 18 hod.
Máme tedy půl dne fraj, tak míříme k velikejm loukám před Viktoria Memorial. Ady si nechal cestou opět opravit u pouličního ševce sandál. Bylo k polednímu. Flákli jsme sebou do stínu velkejch stromů mezi hlouček žáků a dalších vyčilujících lidí. Chvíli jsem čet, pak psal a mezitim jsme pozorovali, jak se školáci snaží složit papírový puzzle z asi deseti dílů. Moc jim to nešlo. Asi v půl druhý jsme se vydali do okolních ulic na oběd. Dali jsme naše od včerejška oblíbený rolky v patře malý jídelničky. Taky jsme okusili plain dosu, velikou placku s jakousi omáčkou, a nebyla vůbec špatná.
Cestou z jídla nás ještě lehce trápil hlad, tak jsme s Adym zakoupili na ulici ještě opečenej chlebík s vajíčkem. Šamanovi asi nebylo nejlíp, lezla na něj rýma a ani už neměl hlad. Koupili jsme vody a šli odpočívat do luxusnějšího oplocenýho a hlídanýho parku vedle vstupu do metra. Šaman po chvíli vytuh, já zas čet a Ady kouřil. V parku se to docela zaplňovalo, ale kupodivu nikdo neprudil, až na tři kluky, který přišli chvíli před zavírací dobou a chtěli si promrskat AJ, páč chtí jít makat do call centra. To je tady asi vrchol kariéry.
Přesně na 6 pm stojíme u okna konzulátu, kde už čeká asi deset lidí. Najednou se okno otevírá a já stojim asi metr od něj, tak k němu udělam krok a týpek už loví muj pas. Vízum tam je. Kluci si to vyzvedávají vzápětí, takže hotovo, vykydáno, můžem jet do prdele z tadytoho přelidněnýho města.
Ulice se totálně zacpaly autama a busama, ale supr je, že když stojí na světlech nebo v koloně, téměř všichni vypínají motory. A to je pak takovej zvláštní klid. Do doby než to postupně začnou nakopávat. Zase jsme jeli tágem, za 50 INR na busák, abysme co nejdřív odjeli pryč z města. Může to bejt tak 3-4 km, ale jeli jsme to skoro hodinu. Prostě Stau. Dokonce jsme radši vystoupili kousek od busáku a došli to, protože to vypadalo ještě na dlouhou zácpu.
Před busem jsme vypili každej Thumps Up, dokoupili vody a nasedli do busu směřujícího k bangladéšskejm hranicím. Bus byl narvanej, seděl jsem vedle Šamana na houpačce pro šest lidí, ale tak pro šest Indů-chlapů. Ty tlustý ženský a my jsme se vešli jen tak tak. Chvíli jsme dycky popojeli a pak jakou dobu čekali v zácpě. Tak to šlo asi dvě hodiny. Už jsme mysleli, že jsme z centra pryč, ale za chvilku se objevilo nový jakoby centříčko a zácpa zas jak prase.
Asi v půl desátý jsme přijeli do Barasatu, kde chcem přespat a ráno odtud vyrazit na hranice. Levně vyhlížející lodge měla plno, tak jsme došli až do hotelu Palash, kousek od busáku, kde nás ubytovali v pěknym pokojíku plnym komárů a několika velkejch gekonů, schovanejch za záclonou a za nástěnnýma hodinama. Ady skočil pro colu na zapití vodky. Bylo už pozdě, takže čtení, psaní, TV watching. Komáry jsme úspěšně vylikvidovali.

Barasat, hotel Palash, pondělí 29. 12. 2008, 22:34
            Jsme asi 40 km od bangladéšskejch hranic. Hotel je to nóbl, máme dokonce balkón či co a hlavně tři postele. Kurvy; chtěli napřed 650 INR, ale pak kydali něco, že ten pokoj neni a že je jinej za 700 INR. Bohužel. Vzhledem k tomu, že jedinej další hotýlek je plnej, jsme to byli nuceni akceptovat.
Dorazili jsme sem asi v půl desátý. Z Kolkaty jsme vyjeli po sedmý a je to tak 40 km. Víceméně v zácpě celou dobu. Dokonce jsme ani nezaregistrovali, že už nejsme v Kolkatě, je to asi skoro propojený. Řidič jel jako kráva, tedy ve volnejch místech mezi zácpama.

Úterý 30. 12. 2008
            Vykýblovali jsme se dost pozdě. Během ranních úkonů jsme sjížděli TV, hlavně jeden kanál, kde běžely dokola asi tři klipy se superluxusníma krasavicema. Asi třikrát se na nás dobýval zřízenec, vyzbrojenej dvěma štětkama na hajzl, že jde uklízet. Vpustili jsme ho až při odchodu a to hovado chtělo hned bakšiš. Trochu jsme mezi sebou zvýšili hlasy a už nechtěl nic. Další kokot, co chtěl bakšiš, stál v uniformě před hotelem, nejspíš ostraha. Ten už tuplem nic nedostal.
            Vraceli jsme se zacpanou ulicí na autobusák a hledali kde co sníst. Moc toho k mání nebylo, nakonec jsme vlezli do jakýsi cukrárny vedle vývařovny, páč nám slíbili čapátí s máslem. Na stole samozřejmě přistály alu kari a smažený púrí. Brambory ale nakonec nebyly zlý, moc nepálily, ale první tři púrí byly dost studený a ne moc dobrý. Ani jsme si nedali čaj. Na busáku jsme chvilku okouněli a hledali správnej bus na hranice, resp. do hraničního města.
            Bus do Bongaa jel asi  dvě a půl hodiny. Vylezli jsme docela v centru tý díry. Po tý chudý snídani jsme měli už zas hlad, tak jsme opět slídili kde co pojíst. Vlezli jsme teda do jídelny, kde nám naservírovali rýži a muttona. Masa tam tedy moc nebylo, téměř žádný, ale stálo to skoro tři stovky. Spláchli jsme to naproti v krámku Limcou a začali shánět odvoz na hranice. Jezdily tam mraky cyklorikšáků, ale do nich bysme se všichni nevešli, tak jsme hledali motorikšu. Těch naopak moc nejezdilo. Nakonec jsme ale jednu lapili a za 40 INR dojeli těch 5 km k hranici.
            Tam byl pěknej zmatek. Klasický východní hranice. Několik různejch kontrol, vyplňování papírů, lehká výměna peněz a už jsme v Bangladéši. Vypadá to tu skoro stejně jako na druhej straně čáry. Akorát je tu mnohem víc musulmanů. Tedy skoro samí. Vypijeme jednoho kokosáka, vyměňujeme dalších 30 USD pro sichr a šourem se vydáváme asi 2 km do městečka na bus. Lidi na nás halekají z krámků, rikšáci furt nabízí služby a kdekdo na nás upřeně čumí. Protože ty předešlý jídla nebyly nikterak velký, lezeme do jídelny kousek od zastávky busu a protože jediný, co známe, jsou vejce, tak si je objednáváme. Jsou to ovšem vařený a pak smažený kari vejce s kari bramborama, docela dost dobrý. Zajídáme je smaženýma rótí. Vymaštěný jsme tedy dostatečně.
            Naproti už stojí nastartovanej bus, kupujeme pod stromem u pána jízdenky a nasedáme. Cestou pozoruju okolí a hovořim s pánem vedle mě. Teda pánem; je stejně starej jako já, ale vypadá o deset let starší. Má pěknou malou manželku, která sedí přes uličku, a jednoho smrada. Víc jich prej nechce. Je v pohodě, povídá co a jak, a dokonce mi chce dohodit dost pěknou holku sedící asi tři řady před náma. Za tím účelem odchytává i busovýho prodavače lístků a něco mu říká, ale ze všeho sejde. Holka za chvíli vystupuje.
            Do Jessore přijíždíme večer za tmy. Rikšákem dojedeme do centra a ubytováváme se ve vysokym hotelu Mid-town. Povečeřet jdem do veliký jídelny naproti a hrozně se nacpeme půlkama pečenýho kuřete, plackochlebem a salátem. Je to gut. Po jídle jdem ještě projít pár ulic a okouknout okolí. Všude visí spousty letáků ze včerejších voleb. Šaman kupuje asi za 10 Kč kapesníky, dle kluka 100 % cotton, páč ho stále trápí rýma. Ve spleti uliček v bazaru do sebe lejeme čaj a pomalu se vracíme na pokojík.

Bangladéš, Jessore, úterý 30. 12. 2008, asi 22 hod.
            Asi kolem 3 pm jsme překročili hranice do Bangladéše. Teď ležíme v hotelu Mid-town ve městě Jessore, asi hodinu cesty z hranic. Vypadá to tu celkem solidně. Tři postele s moskytiérama, balkón na rušnou ulici, hajzl je teda evropskej a dost zmordovanej. Cena lidová, 250 BDT. Venku štěkají psi a zvoní zvonečky rikšáků. Šaman nakoupil kapesníky a potýká se s rýmou. Přestože jsme dnes pojídali víceméně zdejší speciality, sračku zatim nemam. Asi si tělo už zvyká.

Jessore, středa 31. 12. 2008, 10 hod.
Šamanovi je blbě. V noci moc nespal, měl asi horečku a krutou rýmu. Mně se spalo gut, komáři nebyli, bordel začal až po volání muezzina. Dneska chcem dojet do Dháky, což by mělo bejt cca šest hodin jízdy busem. Venku je příjemně, ale těch cyklorikšáků je tu hrozně, furt jen cinkají a zvoní, nepřetržitě celej den.

Středa 31. 12. 2008 – Silvestr v Bangladéši
Ráno proběhlo klasicky. Kontrola komářích štípanců, trochu tý hygieny a pryč. Posnídali jsme omelety a výtečnej chleba ve stejnej jídelně, jako jsme včera večeřeli. Už nás chlapci musulmani znali.
Busák byl podle všeho daleko, ale hodní lidé před jídelnou nám hned odchytli rikšáka a dohodli dobrou cenu, 20 BDT. Rikšák měl co dělat, ale snažil se. Bohužel nás odvez na ňákej jinej busák, odkud toho do Dhaky moc nejezdilo. Tudíž nám zas někdo odchyt dalšího nákladního rikšáka a jeli jsme dál. To už byla o dost horší cesta, chudák se asi kurevsky nadřel, byla to tam samá díra a nerovnost. Dostal za tu námahu 20 BDT a byl očividně spokojenej.
Na busáku jsme byli opět za největší exoty, obklopený hloučkem čumilů. V první agentuře chtěli ty kurvy 350 BDT za lupen, ale hned vedle jenom 180, tak jsme nakoupili u nich. Mělo to jet v půl jedný, asi tak za 20 minut. Čekání jsme strávili pokuřováním, vykládáním chytrostí kolemstojícím a pitím čajíku. Uteklo to jako voda, bus přijel asi ve ¾ na jednu, chvíli posečkal a mohli jsme vyrazit.
Cesta to byla vyčerpávající. Seděli jsme na tý jejich uzoučký trojce, bágly pod nohama, a mělo to trvat asi šest hodin. S Adym, kterej seděl zpočátku u uličky, brzy navázal kontakt mlaďák odnaproti. Slovo dalo slovo a kluk nás zve k sobě na kolej, že nás nocleh nebude nic stát. Šaman mezitim sklíčenej pospával u okýnka a kromě rýmy mu bylo nejspíš všechno jedno.
Asi v půlce štreky do Dhaky jsme museli vystoupit z busu a kvapem přestoupit na loď, páč tam chyběl most. Řeka se jmenovala Padma, byla místy pěkně široká, že ani nebylo vidět břeh. Loď byla totálně narvaná, tak jsme si představovali, jaký je to asi při kolizi. To je asi pak všech tři sta nebožáků u dna. Ady se při plavbě dává do řeči s pěknou holkou, která je ovšem provdaná za Angličana, kterej se, světe div se, jmenuje Adam.
Plavbu jsme přežili bez úhony, lodě jsou tu nejspíš stejný držáci jako busy a všechny vehikly. Po přistání nastává chaos, jak všichni běží ke svejm autobusům. Ady je někde vepředu s holkou, my popobíháme za klukem-studentem. Naštěstí se v busu potkáváme. Je to zvláštní, ale najednou je v busu ňák víc lidí, dokonce probíhají menší hádky o místa. Kluka totiž odšoupli kus dopředu a to se mu nelíbí, páč se s náma chce bavit. Ady už ale nemůže, má nafoukáno v uchu, a sune se mezi nás. Já sedim do uličky, ale kluk na mě ňák nebere, tak se zašpuntuju, obalim  hlavu šátkem a relaxuju.
Kolem cesty jsou rýžový políčka, jako mozaika se táhnou do zamlženýho obzoru. Kluk ještě ověřuje, jestli u něj budeme chrápat všichni, a je očividně šťastnej že jo. Údajně je to největší kampus v Bangladéši. Jak se ukáže, má asi pravdu. Páč kampus je asi půlhodinu od Dhaky, vystupujeme kolem 6 pm kdesi ve tmě. Akorát před bránou kampusu. Silvestrovská noc začíná. A bude to nezapomenutelná, alkoholu prostá oslava Novýho roku.
Bez problémů vcházíme do areálu, kde údajně bydlí 50 tisíc studentů. Moc toho nevidíme, tma je jak v prdeli, ale působí to docela poklidně. Jsou nějaký prázdniny, takže lidí tady moc není. Kluk nás protahuje jakoby vrátnicí, nikdo nic neřiká, jenom koukají. Jdem se trochu opláchnout do umývárek, který jsou o něco hustší než na kolejích u nás. Hlavně se prej máme před sranim ujistit, zda teče z kohoutku voda. Pohoda.
Oblíkáme svršky a jdem pařit. Napřed procházíme mezi kampusama parkem na kraj areálu, kde je pár krámků a jídelniček. V jednom stánku dáváme jakejsi hambáč, je teda trochu nasladko a s tim prapodivnym masem chutná prazvláštně. Kluk pak odvedle dovalí mikrotalířky se studenýma nudlema a tim to s večeří hasne. Čeká nás kolotoč návštěv klukovo kámošů. Bude to náročný.
Začíná to už cestou parkem. První špek padne hned venku u jezírka s první partou kluků. Furt se s někym seznamujem, ruce podáváme na potkání. Kluci z nás mají velkou radost a asi se jim i líbíme.
Po špeku a pár cigárech pokračujeme v obchůzce, chvíli hraju pinec v jakýsi společenský místnosti, vůbec mi to nejde, muj protihráč dává hrozný falše. Docela se i zapotim. Po chvíli se přesouváme do jiný místnosti, kde je asi dvacet kluků a hrajou karty. Samozřejmě vše probíhá bez alkoholu, jsou to vesměs muslimové. Zase se mocně seznamujeme, každýho z nás obklopuje hlouček kluků a musíme povídat. Shoří zas pár cigaret a jdem dál, na pokoj klukovo kámoše, kde dostávam darem pěknou deku/šálu. Na oplátku mu dávam svůj šál z Tamil Nadu. Šamanovi je blbě, posedává a polehává na pelechu a očima říká, že by spal.
Zvedáme se a jdem zas o pár pokojů dál. Je tam teda tak patnáct lidí, od asi patnáctiletejch klučinů po dvacátníky. Hůlo připravuje patrně nejzasloužilejší hulič, matroš je to podobnej tomu indickýmu roští, dost nahnědlej, a hulí se z čilumu. Vyhulíme asi čtyři dávky, mezitim téměř neustále vykládáme a komunikujeme. Náš kluk, jmenuje se Čiko, se obává, že se vyhulíme a bude nám blbě. Říká mi to tak jakoby potají a evidentně by nás měl nejradši sám pro sebe. Ale to nás chlapec nezná. Vysomrujem ještě tak na brko a jdem pomalu na Čikovo pokoj. Cestou se loučíme s asi třiceti klukama; ruce, objetí atd. Jeden, takovej vyšší, má pěkně vychraptělej hlas, prej hulí dost. Vypadá to tak. Ten, co mi daroval přehoz, mi chytá za ruku a zavěšuje se do mě. Úchylárna největší, ale nemůžu nic dělat.
Před klukovo pokojem pojídáme jakýsi buchtičky a přichytává se nás další klučina. Šaman na cimře hned zalehává, my s klukem rozprávíme. Čiko je lehce zatáhlej, páč chtěl s náma jet a dělat nám společníka po Bangladéši a my jsme ho se vší úctou vyfákli. Bylo by to strašný psycho, přece jenom ta jazyková bariéra a snad až příliš velká náklonnost k nám je dost vyčerpávající. Ukazuju fotky z foťáku, pak smotnu brk, kterej hulíme ještě s dalšim týpkem, co před chvílí dorazil. Čiko vyzvídá, jak to u nás chodí se ženskejma, hrozně se diví, že nejsme ženatý anebo aspoň zadaný. Mezi dalšim brkem vysvětluju jednomu z kluků, jak se u nás pěstuje ganja indoor. Dost ho to zajímá. Mimo jiné. Jsme už docela ochrápaný, před pár minutama začal novej rok, takže pálíme posledního špeka a fakujeme kluka. Druhej kluk, kterej před chvílí odběh, se s pískáním vrací, ale my už ležíme v pelechu, tak se s nim loučíme a připravujeme se ke spánku.
Já s Adym okupujeme jednu postel, k Šamanovi si ovšem lehá Čiko. Viktor vypadá vytuhle už delší dobu, ale ráno se dozvídáme, že jak si k němu Čiko leh, už toho moc nenaspal. A nejenom kvůli nedostatku místa. On ho prej tak trochu ohrabával. Jednou rukou na prsou a druhou na stehýnku, no muselo to bejt dost nepříjemný, páč jak se říká, jak na Nový rok tak po celý rok. Ke styku údajně nedošlo. Byl to ale zajímavej a vyčerpávající Silvestr.

Čtvrtek 1. 1. 2009
Moc jsem toho nenaspal. Čiko se v noci šel ven odhlenit, pak tak zvláštně povzdychával vedle Šamana, lítalo tam pár komárů a postel byla pro dva dost úzká. Šaman to měl ale horší. On Čiko asi neni teplej, ale jakýsi náznaky tam asi byly.
Vstali jsme tak v devět. V noci mi byla i zima, takže jsem byl navlečenej do mikiny, teplejch fuseklí a hlavu jsem měl omotanou darovanou dekou. Pěkně jsem se tedy odstrojil, vyčistli jsme dutiny ústní a pobalili věci. Byla to jedna z mála silvestrovskejch nocí, po který mi nebylo blbě. Vyměnili jsme si s Čikem adresy a vyrazili ven na snídani. Bylo příjemně teplo, sluníčko začínalo hřát.
Pojedli jsme v krámku, ve kterým jsme včera večeřeli, a to dhal, čapátí a omelety. Plus čaj. Chtěli jsme pořešit nějaký kouření, ale trvalo by to dlouho a my se už chtěli vymanit z Čikovo už docela ubíjející a vyčerpávající společnosti, takže jsme se vřele rozloučili, naposled vyfotili a vyrazili na druhou stranu „dvouproudovky“ na bus do Dhaky. Čiko s ňákym kámošem nás ještě doprovodili a ukázali správnej bus. V Dhace jsme byli asi za hodinu.
Je to město jako kráva, opět je ve vzduchu cítit smrad z vejfuků toho letitýho vozovýho parku. Moc výstavný město to asi nebude, přesto nás bus vysazuje v modernější čtvrti bank a ošuntělejch věžáků. Na ulici klasickej ruch. Musíme vyměnit doláče, přičemž Šaman přichází o červenou mikinu, kterou zapomněl v bance. Zjistí to samozřejmě pozdě. Pokoušíme se lapit motorikšáka, ale jako na potvoru jich moc nejezdí, jen samý cyklorikši. Pomáhá nám hodnej pán, povídá, že vařil v Praze a Portugalsku, kde prej musel dávat málo oleje. Domlouvá nám dva osobní cyklorikšáky po 30 BDT. Já jedu s Adym, k Šamanovi se přilepuje kluk s prasečim ksichtem; jak se ukáže, bude chtít prachy. Napřed prej český koruny, že je sbírá, a pak dolary. Asi je taky sbírá. Nedostane ani ň.
Chvíli jsme docela nervózní, páč Šamanovo rikšák je ňákej nafrčenej a předjíždí nás a za chvíli se nám ve spleti uliček ztrácí z dohledu. Naštěstí před přístavem se setkáváme, Šaman se prej taky obával. Hned jsou u nás naháněči do lodí a ten prasečí ksicht a chtí nás nalanařit ke koupi lupenu. Důrazně to odmítáme, ale ten prasák to asi nechápe a furt se nás drží.
Ulice kolem přístaviště je hrubá, řeka a okolí ještě hustší. Všude zas visí ty volební plakáty, chodníky smrdí chcánkama, vedle toho se po zemi válí lidi, prodejci ovoce a jetejch hadrů. Dojdeme až skoro pod most, kde je kancelář, dost šílená – na střeše vybydlenýho baráku – kde se prodávají lístky na loď. Teda asi mimo jiné. Prasečí ksicht je tam furt, stále nepochopil, že z nás nic nekápne. Kupujeme tedy za 1020 BDT kajutu pro dva a jeden lístek na palubu do městečka Khulna.
Zdrháme prasečímu rypákovi ven. Loď kotví hned naproti kanclu, je to kolesový, oranžový a prorezlý monstrum, patrně pamatující kolonizaci. V kajutě si necháváme bagáž a jdem se najíst. Jídelny sice nevypadaly nikterak honosně, ale to v tom bordelu v přístavní čtvrti Old Dhaky ani nečekáme. Lezeme tedy do jednoho podniku, moc nám nerozumí, ale dostáváme rejži s dhalem. Je to takový dočervena, luštěnin je tam opravdu poskrovnu, ale celkově to ujde.
Šamanovi je blbě, vrací se po jídle na loď a já s Adym jdem okouknout okolí. Procházíme kolem pouličních knihkupectví, teda antikvariátů, v nichž knížky vyskládaný při zdech tvoří zajímavou barevnou mozaiku. Ady si v jednom krámu kupuje žluto-modrou sukni, usmlouvá ji z 300 na 100 BDT. V jednom dvoře se prohrabuju očima haldama jetejch hadrů a hledám ňákej klobouček. Naštěstí žádnej neni k mání. Ani u ženský, která prodává tak, že se povaluje v těch hromadách hadrů.
Prodíráme se uličkama prodavačů látek, zlatníků, tiskařů, prodavačů krabic, uličkou nábytkářů a prodavačů obuvi. Čaj dáváme u mlaďáků, vedle kterejch pán vyrábí maxi placku. Nakoupíme ňáký jídlo na plavbu a testujeme lemonovou limonádu. Někdy kolem čtvrtý hodiny toho už máme dost, vracíme se s nákupem k lodi a dokupujeme ještě 5 l vody.
Když dojdeme k přístavišti, zjišťujeme velmi neradi, že naše loď, se Šamanem v kajutě č. 6, už tam není a místo ní tu kotví loď úplně jiná. Ňákej stařík se nám ale posunkama patrně snaží naznačit, že loď je jinde, ukazuje kamsi dolů při řece a vede nás na ulici, kde odchytává rikšáka a něco mu povídá a ukazuje. Rikšák nás veze zpátky ulicí, kterou jsme před chvilkou přišli, až za místo, kam nás odpoledne dovezli ty dva rikšáci. Je tam ruch, až přelidněno, a vrata do přístaviště. Musíme si koupit vstupenku na molo asi za 3 BDT. Na řece kotví řada lodí. Vzadu, jako poslední, se majestátně hrbí kolesovej vysloužilec, ostatní lodě vypadají o dost novějš a zachovalejš. Šaman je v posteli a čte.
Než se setmělo, vyběhli jsme ještě ven na ulici, že koupíme na plavbu ňáký pivo, ale všude měli jen nealko. Vypluli jsme načas, už za tmy, takže byly vidět jen osvětlený doky, lodě a světýlka na břehu. Sedli jsme si na židličky před kajutu a s cigárem v hubě čuměli na temnou hladinu. Ady se dal do řeči s týpkem, co bydlel ve vedlejší kajutě. Prodával filtry na vodu, ale nejradši by obchodoval ve velkym s čokoládou. Pikolík nám nosil čaj. Pohoda, nic nám nechybělo.
Večer furt chodil jinej pikolík a něco mlel o večeři. Ani jsme nechtěli, nevěřili jsme jejich kuchyni, ale pak ňák došlo k tomu, že Šaman to sice taky odmítal, ale pikolík rozhod, že si dá, tak jsme se všichni vydali na příď do jídelny pro 1. třídu, kam jsme byli vyzváni. Samozřejmě bylo prostřeno pro všechny. A to v celkem honosným duchu. Šéf pinglů, starej chlápek, furt sekýroval mladýho, aby nosil na stůl a všemožně nás obskakoval. Jídlo bylo vynikající. Spousta rejže, kousky kuřete, zelenina, vařený vejce smažený. Hostina pro pravý gentlemany. Po čaji jsme šli obhlídnout vyhlídkovou plošinu na přídi, ale nebylo nic vidět. Vrátili jsme se přes přecpanou 3. třídu, kde to chrápalo všude po zemi a docela to tam i žilo, k nám před kajutu. Týpek soused, chudák, jed v jídelně pro 2. třídu, což byla průchozí chodba se stolkem.
Do půlnoci jsme střídavě hovořili s týpkem odvedle, kterej asi v půl jedenáctý vystupoval, kouřili hnusný cigára, jedli granátový jabka, četli a snili. Noc nebyla dobrá. Postele měly tak maximálně 50 cm šířky, pro dva lidi hrozně málo. Spali jsme s Adym proti sobě na jedný z pryčen. Nebylo to nic hezkýho.

Dhaka, loď Dhaka-Pirojpur, čtvrtek 1. 1. 2009, 19 hod.
            Jsme vyložený u zábradlí před kajutou č. 6 na letitým kolesovým parníku, popíjíme čaj a pokuřujem. Poplujem buď 16 nebo 24 hodin; podle toho, kde nás vyhodí. Lístek máme totiž jen do ¾ cesty, páč ty kokoti v jakýsi kanceláři povídali, že dnes to dál nejede. Loď je to pořádná, pěkně prolezlá a narvaná pasažérama. Motor dole ve strojovně vypadá mocně, kolesa taky. Vedle obřího stroje se připravuje jídlo, doufam, že ne pro nás. Máme 2. třídu, kajutu se dvěma úzkýma postelema a separé vyhlídkovou terásku před kabinou. Řeka je zasraná jak jetel, ale je na ní až neuvěřitelně rušno. Malý loďky převáží lidi na druhou stranu řeky, všude kolem kotví a proplouvají osobní parníky a nákladní lodě, ale asi jen ta naše rezavá je kolesová. Bude to asi prdel, bohužel dneska už asi neuvidíme nic, páčto už je tma a vyjet máme v 6:30 pm.

Loď Dhaka-Pirojpur, asi 23:30 hod.
Už to chrápe všude. Dokonce i před naší kajutou jsou po zemi spáči. Na lodi je možná tisíc lidí, je to hustý. Tolik nocležníků na tak omezeným prostoru jsem ještě neviděl. Ve 3. třídě na palubě je to nejvíc, nejde tam ani projít. My se teď musíme naskládat na ty úzký pelechy. To bude asi taky nejvíc.

Loď Dhaka-Pirojpur, pátek 2. 1. 2009, 8:05 hod.
            Ránko na lodi jako vymalovaný. Sluníčko hřeje, nad řekou se válí mlha, my jsme po dobrej snídani. Sice chrápeme ve 2. třídě, ale jako bílí sáhibové se stravujeme v jídelně pro 1. třídu. Takže to máme s plnym komfortem. K snídani byla ryba, pár hranolků, tousty a banán. Taky to se včerejší večeří stálo pro tři 850 BDT.
Řeka tu neni už moc široká, tak 100 m, kolem rostou palmy a domorodci se prohání na loďkách. Voda je docela špinavá, teď zrovna plná leknínovejch ostrůvků. Je tu patrnej i příliv. Asi za ½ hodiny budeme vystupovat. Takže se jdu vysrat.

Pátek 2. 1. 2009
Noc to nebyla nijak slavná, aspoň ty komáři nelítali, patrně jsme je vypudili elektrorepelentem. Když jsem asi v půl osmý vylez z kajuty, nikdo už venku na zemi nespal, plachty, který byly přes noc pověšený na volnejch místech nad zábradlím, už někdo vytáh, takže bylo pěkně vidět na zamlženou řeku.
Po dobrej snídani jsme začali balit věci a asi v půl jedenáctý jsme přistáli na malym kotvišti v Pirojpuru. Prodrali jsme se davem lákajících rikšáků a šli do vsi. Byla to totální prdel, jen pár chýší s čajovnama a věcma pro rybáře. Čajoven bylo ale dost, my vlezli do jedný, kde to bylo krutě zakouřený od zlobivejch kamen, ale obsluhovala tam fakt pěkná holka (teda asi 14letá), která se nám všem líbila. Bohužel šéf, zřejmě pan otec, ji vytrvale úkoloval, takže jsme si ji nemohli pořádně prohlídnout, natož ji vyfotit. Čaj měli taky dobrej, při pití nás pozorovala půlka vesničky. Zaplatili jsme a vylezli ven shánět rikšáka. Ale toho s plošinou, do osobáku se tři nenasoukáme.
Bohužel ty nákladní tam skoro nejezdily, ale akorát tam stála nastartovaná, ale plná motorikša. Jak nás zaregistrovali, začali dělat vzadu místo, tak jsme se tam s Adym nacpali, bágly na klín, foťák a brašna mi vlály za rikšou. Šaman se usadil vedle rikšáka vpředu. Chasník to hnal jak o závod, čuměli jsme pěkně dozadu na ubíhající cestu, řeku vedle ní a chatrče na druhý straně. Adymu v tý rychlosti vypadla z vehiklu brašna, museli jsme zastavit a vracet se kousek zpět. Mně za chvíli vypadla PET lahev, byla ale už skoro prázdná, tak jsem to v tichosti přešel.
Asi za dvacet minut jsme dojeli na busáček, kde jsme za asistence a přihlížení cca 20 lidí vymejšleli, kudy dál a co chcem v Bangla ještě navštívit. Nejvíc nám „radil“ musulman s prstem bez posledního článku – ukazoval palcem. Rozhodli jsme se pro tu Khulnu. Mají tam bejt největší mangrovníkovej prales, opice, tygři a krokouši.
Bus má jet asi za hodinu. Povalujeme se na lavičce, ale páč na nás furt čumí asi 10-15 ksichtů ze vzdálenosti 1 m, jdem si sednout do busu. Bude to pruda, zas bágly na klíně a super úzký sedačky. Jako vždy. Vyjíždíme plně obsazený někdy po poledni. Kolem cesty se táhnou jakýsi jezírka a za nima rýžový pole v různým stádiu vývoje. Kde už sklidili, suší hnědou vymlácenou rejži rozprostřenou po zemi. Kousek před Khulnou, za velkym mostem přes mocnou řeku, se Šamanovi vyblil malej kluk na kalhoty. Klasický žlutý zvratky, jako ty báby, co před pár dny blily z okýnka přede mnou.
Khulna nás vítá cvrkotem na autobusáku. Chvíli jdem pěšky, ale za chvíli berem rikšáka a chcem do centra. Kokot chce 20 BDT, ale veze nás jen asi 0,5 km, dost daleko od středu dění. Za to, že nás odveze k hotelu Royal, kterej má bejt asi někde ve městě, chce další dvacku. Nebo flašku ody. Serem na něj a jdem pěšky. Jdeme širokou čtyřproudovkou s písečnym povrchem. Lidi čumí, zdraví a volají. Ptáme se v pár hotelích na ceny. Je jich tam docela dost. Zůstáváme nakonec v hotelu Arafat, kde je to nejlacinější a jsou tam tři postele.
Když si vybalíme věci a chcem jít jíst, zjišťujeme, že pokoj nejde zamknout. V domnění, že je to důmyslnej zámek, s kterým si nevíme rady, voláme personál, ale týpek je z toho špatnej a že je to rozbitý a musíme se přestěhovat o patro vejš. Tam už je vše OK, jdem jíst. Jenom ale před hotel, kde je docela velká jídelna. Uvnitř ale sedí asi jen pět lidí, zřejmě personál, a ani jídlo neni žádnej zázrak. Pálivej špenát, rejže a řiďounkej dhal. Ale jíst se to nechá. Po tý baště se sunem na pokoj a vyčilujem. Peru kvanta prádla a bereme všichni, až na Šamana, sprchu. Poleháváme, čteme, já píšu.
Po setmění se vydáváme do ulic, nějak je to tady ale mrtvý, jestli je to tim pátkem nebo čim, u jednoho týpka na ulici dáváme čaj, kupujeme cigára za 6 Kč a jdem na véču. Ve větší jídelně kousek od tý z oběda objednáváme mughlai parothy a Sprite. Ten je dost hnusnej. Parothy pálí, mně chutnají, ale jsou až moc nasátý olejem. Vymaštěný odcházíme do Arafata na pokoj, kde to probíhá v podobným duchu jako před večeří.  

Sobota 3. 1. 2009
            Vstávali jsme včas. Po hygieně jsme zašli za roh na snídani, po krátkym vysvětlování dostáváme omelety s parothou. Tu jsme sice nechtěli, ale byla dobrá. Šaman se šel vysrat na pokoj, já s Adym jsme vedle v uliční čajovně popili čaj. Dokonce jsme ho dostali darem, páč pán, co měl vedle stánek s houbama a všemožnejma pochutinama z nich, se dal s náma do řeči a pozval nás. Měl houbový pišingry, houbovej čaj a buhví co ještě. Že prej před deseti lety tady nikdo houby nejed, tak dělá i osvětu.
            Na pokoji jsme to zabalili, dovysrali se a po check outu jsme v ulicích lovili nákladního rikšáka. Už to vypadalo, že si budem muset vzít dva osobní, ale najednou jel kolem s prázdnou plošinou a za 20 BDT nás odvez před busák, kde jsme hned nalezli do plnýho busu, zabrali poslední tři místa k sezení a asi za půl hodiny jsme vyjeli z města. Po celkem kvapným výjezdu od busáku jsme totiž o pár set metrů dál nakládali spoustu beden s čímsi.
            Cestou zas očumujem všudypřítomný rejžový políčka a jezírka v některejch z nich. Je to tak skoro všude: vedle cesty stálý zelený rybníčky s vodou, za nima začíná mozaika větších či menších políček s rejží. Některý jsou zatopený, někde se pase dobytek, jinde se to pěkně zelená. Sem tam se někdo u cesty koupe, nebo se věnuje práci na rejžovým poli.
            Asi za další hodinu přijíždíme na konečnou, cesta končí širokou řekou a přístavištěm. Seskupujou se kolem nás naháněči na lodní výlety do Sundarbanu, všechny fakujeme a jdeme se najíst do takový garáže. Mají různý ryby s asi šílenejma omáčkama, takže si dáváme rejži a dhal. Neni to žádnej šlágr, týpek si ke všemu říká o bakšiš. Páč nemáme úplně jasno co podniknout a kam je vlastně možný jet loďkou, jdem naproti do turistickýho centra, který je součástí lepšího hotelu. Týpek nám sice něco povídá, ale skoro vůbec to nesouhlasí s dřívějšíma informacema od recepčního z hotelu Arafat.
            Sereme tedy na všechny a lodí přeplouváme na druhou stranu řeky do městečka Mongla. Je asi hodina po poledni, když procházíme hlavní uličkou vesničky a zjišťujeme ceny bydlení. Hotel usmlouváváme na 500 BDT za dvě noci, ale sere nás, že jsme ho nezkusili ještě za míň. Jak vlezem do pokoje a uděláme si pohodlí, furt někdo chodí po chodbě a čumí nám oknem dovnitř. Je to dost divný, ty lidi jsou fakt blázni. Od jednoho okounilce, s kterým máme jet zítra na tu vodu, řešíme hulení. Napřed nám dotáhne tři paklíčky za 80 BDT a pak s nim jdu k dealerům ještě pro dalších šest.

Mongla, sobota 3. 1. 2009, 13:18 hod.
            Právě jsem se vrátil z nákupu ganji. Bylo to asi 200 m od hotelu, cestou jsem vyšláp kravský zelený hovno a musel jsem ho umejt v řece před dealerskou chýší. Ved mě tam týpek, co s náma zejtra pojede jako řidič a průvodce člunem někam do vodního světa. Hulení řešila taková stará paní, jsou to takový géčkový kousky zabalený do novin. Zakoupil jsem celkem devět dávek, cena cca 8 Kč/g.
Nemám to psát, ale Šamana bolí hlava a vyčiluje. Už aby nás ty choroby opustily. Já mam taky rýmu, Áda jakbysmet. Ten má asi i trochu sračku, zřejmě jak jsme najeli na domorodou stravu. Ubytovaný jsme v hotýlku Singapur, v jednom asi ze tří hotelů ve vsi, ve dvojlůžáku za 500 BDT/2 noci. Postele jdou ovšem srazit, tak to snad bude v rychtiku.

Šamanovi je asi blbě, zůstává na kavalci, já s Adym jdem okouknout ves. Potřebujem vyměnit prachy, ale banka ani směnárna tu nefunguje, tak to proběhne v prodejně hadrů. Kurs je sice o 2 BDT na 1 USD menší, ale co naplat. Furt se nás někdo chytá, pokřikuje, zdraví, seznamuje, až je to ubíjející. Žádný soukromí. Je to moc. Jsme moc velký „hvězdy“. V jedný malý čajírně dáváme...čaj, za chvíli přichází starej pán, vysomruje od nás cígo a dá se s Adym do řeči. Já se to pokoušim fotit. Čaj je zadáčo, za to cígo.
Šaman se zdržuje v posteli až do odchodu na večeři. Jdem do takový větší jídelny, asi půl km od hotelu, kterou jsme zahlídli při odpolední pochůzce. Jsme tam za vzácný hosty. Pan šéf, bejvalej námořník, všechny komanduje, jen abysme byli spokojený. Bere mě do hustý kuchyně, abych moh vizuálně prozkoumat nabídku jídel. Kuchyň vypadá jako něco mezi peklem a kovárnou. Jídla jsou tam ve velikej hrncích a pánvích kvanta, hygiena by to asi nechápala. Já koukal dost. Vybral jsem takovou zeleninu, dhal a ňáký kari brambory. Bylo to gut. Přejed jsem se.
Po jídle jdem se Šamanem k lazebníkovi, aby mu zušlechtil vous. Holí mu břitvou napřed čelo, srovná obočí, lehce mu namasíruje ksicht a zarovnává plnovous. Celý to končí masáží zad a je to dobře, páč už mě to tady sere, okouní tu asi deset čumilů, z nichž jeden je ten kokot, co jsme šli k němu pro ganju.
Celý se to semele tak, že naplech vyhulenej dealer, neumí anglicky skoro nic, se na nás nechutně nalepí, nejde setřást a nakonec nás ještě okrade.

Mongla, hotel Singapur, 3. 1. 2009, 20:14 hod.
            Je tu s náma týpek, sedí na posteli a nemůžem se ho zbavit. Je to prdel. Je to ten týpek, co mi prodával hulení.  Potkal nás v holičství, kde si Šaman nechával oholit knír a obočí. Je asi strašně naplech, nerozumí ani slovo. Chce nás zejtra vzít do Sundarbanu na loďku. Sedí si tu, hraje si s našima věcma, co se válí na posteli. Mlčí a asi tu bude snad i spát. Teď třeba zkoumá mapy Bangladéše. A Indie. Nedělá nic, jakobysme tady nebyli. Jak se ho kurva zbavit…
Po důmyslným triku, jako že jdem chrápat, se nám ho asi po 20 min podařilo vyšoupnout za dveře. Dalo to trochu práce, páč jsme sráželi postele, sklízeli věci, čistili chrup a dokonce jsme museli jít do trenek. A von stejně furt čuměl ve dveřích. Snažili jsme se mu nejmíň x-krát  vysvětlit, že na zítřejší výlet jsme už domluvený s jinym týpkem, ale zcela marně. Zejtra ráno přijde. Byl to nejvíc nechápající pomatenec, co se na nás zatím přilíp. 

Neděle 4. 1. 2009
Sotva jsme procitli a trochu se zkoncentrovali, už nás otevřeným oknem pozoruje týpek, se kterým máme jet na vodu. Několikrát se mu snažíme říct, že jsme přece domluvený na 10 am, takže nakonec získáme trochu času...
Po devátej scházíme na ulici, kde stepuje týpek, je pěkně vyfiklej, ani to nevypadá, že pojedem do divočiny. Bohužel nás bere pod svý vedení, takže si nás vede do jídelny kousek od hotýlku. Snídáme sabzí, kari brambory, omelety, parothy a Šaman i trochu nudlí. Týpek si dal asi sabzí a po jídle nás táh k lodi. Nakoupili jsme ještě nějaký oplatky na dlouhou cestu a vodu.
Na lodi byli už kupodivu dva jiný týpci, kormidelník a jakejsi šéfík a majitel loďky s nákupem. Ten nám ještě objasnil, jak že to s výletem bude. Prej hodina někam a hodina zpět, po 250 BDT za hodinu. Zmrdi, včera v hotelu mluvili o čtyřech hodinách za pětikilo a dneska na nás takhle. Náš týpek mlčel, koukal, neuměl anglicky nic. Domluvili jsme se, že nás teda ty čtyři hodiny za 500 BDT povozí, ale stejně to bylo nakonec fiasko.
Sundali jsme si batohy a vyvalili jsme se na střechu loďky pod provizorní stříšku. Řeka je tady široká strašně. Spíš to vypadá jako ohromný jezero. Navíc do ní různě ústí další ramena, některý taky pořádný. Voda zasraná, tedy neprůhledná. Šéfíka převážíme na druhou stranu toku, ani se s náma nerozloučí a mizí z lodi kamsi do chýší. Zůstáváme tedy my tři na střeše, za náma točič kormidla a strojník a ten náš týpek vůdce. Ani si nás nevšímají, sedí vedle nás a hrajou jakousi deskovou hru podobnou dámě, jejíž podklad je nakreslenej na střeše lodi. Plujeme kolem veliký zakotvený lodi, pěkně si to sereme, kocháme se krajinou a asi po hodině připlouváme na kraj jednoho ramene a tam se za chvíli (a za další hodinu znovu) docela nasereme.
Poprvý jen tak míň, že musíme platit 200 BDT na hlavu za ňákej vstup. To jsme ale ještě nevěděli, že to je jen tady do toho kousku, jakoby parku či divočejší zahrady. Procházíme tedy po prkennejch chodníčkách pralesem, sem tam pozorujem skvrnitý jelínky nebo opice. Lepší jsou ale stromy a porost vůbec. Podloží je totiž jaksi promáčený, někde se možná i zaplavuje, a ze země trčí spousta zvláštních hliněnejch stalagtitů, ale možná i rašících kořenů. Pruda je, že týpek jde furt pět kroků před náma, je docela srandovní v tom oblečku, tak si ho několikrát fotim. V jednom polorozpadlým altánku nad malou bahnitou řekou nám pán ukazuje vydlábnutej kus bahna s dost mizerně otisknutou stopou tygra. Je to o hovně. Asi půl hodiny takhle chodíme za týpkem jak tři ocasové a vracíme se k lodím v domnění, že poplujem dál po menší řece do mangrovníkovýho pralesa pozorovat pořádnej wild life, ale ouha. Poté, co navštívíme výběh s bídnejma jelínkama a dalších pár klecí s krokodýlama, nám hlídači parku a náš týpek sdělujou, že výlet dál by stál 2100 BDT za lidi + 800 BDT loď + 2000 BDT ještě za samotnou plavbu. Prostě čůráci, nemohli to říct před hodinou, nebo včera.
Viditelně nasraný, páč tolik taka u sebe ani nemáme, vyžadujeme odjezd domů, páč nás to tady mezi ochočenýma srnkama nebaví. Týpci se asi diví, co že jsme vypruzelí, ale na vysvětlování slova nejsou. Jen posunky. Vracíme se tedy s pokleslou náladou zpátky, ještě intenzivnějš vnímáme plavbu i okolí, jedem kolem osady z chýší, kde se žijou a pohybujouse kvanta lidí. Asi je odliv, i když jsme 180 km od moře, páč je tak o dva metry vody pod stav. Když doplujem na naše domácí kotviště, je asi skoro jedna hodina. Zkoušíme stáhnout cenu o kilo, když to bylo takový nedomrlý, ale týpek nechce. Kejvá, že spíš chce to pětikilo.
Odneseme si věci na pokoj a nalehko vyrážíme k dealerově chýši, že zkusíme, jestli nám vrátí peněženku s prachama, ale nebyl asi doma, takže nic. Na oběd jdem zase do podniku k panu námořníkovi. Mocně nás vítá v chorvatštině a usazuje ke stolu k pánovi, kterej tu provádí jakousi kontrolu. Zřejmě jinou než hygienickou. Tentokrát do kuchyně táhne Adyho, ten toho objednává kvanta, ale třeba chilli krevety nikdo moc nejí, páč jsou i s nožičkama a zvláštně křupavejma krunýřkama. Bramborový sabzí je ale gut a smažený kari vejce taky ujde. Při placení nás pán láká, že když zůstaneme ještě dva dny, připraví něco extra, protože skolí nejmíň jednu krávu.
Na pokoji pak vyčilujem a začíná nám bejt divně, asi jsme se přežrali, ještě jsme si cestou dali nanuky, tak se asi posereme. Taky že jo, ale až zejtra. Večer jsme se akorát vyvalili ven naproti do jídelny na nudle a nakoupili trochu ovoce. Šamanovi bylo blbě a šel na pokoj hned po jídle. 

Mongla, hotel Singapur, 4. 1. 2009, Ady má narozky
            Po ne moc úspěšnym dnu se válíme na postelích. Včera večer nám ten vyhulenej týpek z pokoje ukrad Šamanovo peněženku s 2000 BDT a krabičku cigár. Zmrd jeden. A to chtěl ještě při odchodu little money. Kurva. Přišli jsme na to 20 min potom, co odešel. Sliboval, že se ráno ukáže, ale nic. Je to svině a my velcí nepozorové a hovada. Už si asi nebudem zvát socky na pokoj.

Pondělí 5. 1. 2009
            Po snídani jsme vypadli trajektíkem, tedy přívozem na druhou stranu řeky a hned vlezli do busu do Khulny. Asi jsme jeli jinudy, páč jsme přijeli zas k velikej řece a dalšim přívozem přejeli do Khulny, ale úplně jinam, než jsme byli prve. Bylo tam takový minibusový nádraží s jednou agenturou, kde jsme zakoupili lupeny do Jessore. Mělo to jet za hodinu. Nechali jsme tam bágly a šli ven na čaj ven, kde se kolem nás začali seskupovat davy okukujících. Děti se na nás pak tak ošklivě nalepili a somrovali, že jsme radši zalezli do čekárny, odkud ty parchanty vyhnali. Pánové po nás ale chtěli jinou stovku, že ta jedna byla falešná, ale my se nedali, páč to měli říct hned při nákupu. Určitě nebyla ani od nás.
            Odpoledne jsme dojeli do Jessore. Rikšákem jsme dojeli do města  a ptali se v pár hotelech. Nakonec jsme se ale vrátili do toho, kde jsme spali minule. Byl zdaleka nejlacinější a ucházející. Večeři jsme taky museli dát jako minule, páč nic jinýho jsme nenašli. Ady pak šel k holiči zastřihnout plnovous a já se Šamanem jsme se vrátili na hotel. 

Úterý 6. 1. 2009
Šaman šel 5x za noc na hajzl, vylejt z prdele vodu. Údajně to bylo příšerný. Vzbudil i Adyho a vyvolal u něho taky sraní, páč si pro sebe povídal, co všechno neměl jíst. Po snídani, který se Viktor ze zdravotních důvodů nezúčastnil, jsme se s rikšákem nechali odvézt na busák, odkud to jezdí na hranice. Vychutnávám poslední vjemy z Bangla, ty rejžový políčka a všudypřítomný jezírka kolem cest. Bus končí asi dva km od přechodu, prachů máme nadbytek, tak jedem zas rikšou. Ve stáncích u hranice kupujeme cigára a vodu a štědře obdarováváme žebráky. Zbytek taka měníme na rupie a vyrážíme vstříc tý byrokratický, ponižující proceduře.
Hned u prvního okýnka se ale prudce nasíráme. Ty kurvy po nás chtí zaplatit jakejsi výstupní poplatek 300 BDT na hlavu. Hádáme se s nima, že nás na to nikdo neupozornil a že to neni nikde napsáno, načež nám týpek ukazuje na skle přilepenou cedulku, napsanoou ovšem v bangla řeči pěknym, pro nás ale nečitelnym bangla písmem. Na protest si sundáváme bágly a sedáme si proti úředníkům a česky nadáváme. Ty hovada si za sklem čtou noviny. Šaman zkouší nadávat anglicky, nakonec se ale vrací do směnárny a mění zas rupie zpátky na taka. Prostě pruda největší. Se zkurveným potvrzením o zaplacení zkurvený daně už všechno probíhá docela hladce. Několik okýnek, pár razítek a jsme opět ve špinavý Indii.
Nasíráme se až 30 m za čárou, páč banda rikšáků drží ceny proklatě vysoko a jsou nekompromisní. Chtí 20 INR/os a 100 INR za celou rikšu. Čekáme tedy asi 15 min., než seženeme zbylý dva pasažéry, a alejí, mezi ohromnýma stromama dole oplácanýma hovnama, se vracíme do Bongaa. Ty hovnový koláče suší místňáci leckde, na těch mohutnejch kmenech stromů s oblibou. Pak taky na všech možnejch betonovejch plochách, jako jsou mosty, zdi kolem cest atd. Další způsob sušení hoven je nahňácat to na asi metrový klacky, takže to pak vypadá jako obří kebab.
Ten zmetek rikšák nás odvez na nádraží a hrozně se divil, že chcem na busák a ne sem. Furt nám mlel cosi o Kolkatě a že busy nejezdí tam, kam chcem a než jsem se stačili řádně nasrat, ujel někam do prdele. Museli jsme jet s jinou, tentokrát nákladní cyklorikšou přes celý, autama a lidma ucpaný, město na takovej podivnej a nevýraznej bus stand. Lidi, kterejch jsme se ptali, kam to jede, se moc neshodovali v odpovědích, ale nakonec jsme nastoupili do jednoho z busů a někam asi hodinu jeli. Cesta to byla pekelná co se kvality vozovky týče, ale zajímavá okolím. To bylo takový vesnický.
Bus nás vyhodil v ňáký prdeli na křižovatce, kde jsme si akorát skočili na záchod a hned pokračovali dalším busem do Baharampuru. Byl dost narvanej, kus jsem stál a čuměl na pěknou spící holku, vedle který ale asi seděl její starej.
Ve městě jsme byli až po setmění. Ubytovali jsme se v hotelu kousek od busáku a v suterénní restauraci pojedli nudle. Na pokoji proběhla chvíli bedna.

Středa 7. 1. 2009, 8:10
            Jsme na hotelu v nějakej prdeli v Západním Bengálsku. Vstávali jsme jak debilové v sedm, abysme včas vyjeli, ale všechny jídelny a restaurace, i ta v našem hotelu, jsou ještě zavřený. Objednali jsme si tedy snídani na pokoj. Butter toasty a čaj.
            Já mam docela ucházející sračku, nasadil jsem ercefuryly i immodium, páč chcem dnes celej den jet. Směr sever a pak východ, co nejdál k Assamu. Noc celkem ušla až na několik záchvatů kašle, způsobenejch asi těma hnusnejma přikrývkama plnýma roztočů. Ještě jedna věc je udivující. Vlhkost. Šamanovi se úplně zkroutil passport a mně trochu rezne kovová část foťáku.

 

Středa 7. 1. 2009
Vstali jsme asi v sedm, abysme dojeli co nejdál. Bohužel venku bylo všechno ještě zavřený, takže jsme si snídani museli objednat na pokoj. Bus jel asi v devět. Tak po hodině cesty jsme přejížděli Gangu. Most to byl jako kráva, řeka taky. Dojeli jsme do Maldahu někdy po poledni. Zašli jsme na oběd do ňákýho hotelu kousek od busáku, kde nám nám místo fresh lime sody přinesli fresh lime water, což bylo hnusný a pil to jen Ady. Teda půlku a pak celej den litoval, že z toho má břichabol a sračku.
Dalším busem jsme se přesunuli do Raiganje, kde Ady sral na nechutnejch busákovejch hajzlech, za což chtěli nějaký dvě existence zaplatit. Venku se to tak nějak zatáhlo a vypadalo to skoro na déšť. Možná hodinu jsme čekali na bus, kterej tudy projížděl na cestě z Kolkaty. Byl narvanej už když přijel, my se tam nějak narvali, ale další houf čekajících lidí předved brutální souboj o poslední místa. Jeden pán dokonce přišel o brýle, páč se cpal do dveří i přes to, že už bus jel. Nakonec se tam ovšem narval. Stáli jsme ¾ cesty, už byla tma a tedy nulovej výhled z okna, takže human watching. Přestože bus byl stále totálně narvanej, ke konci už jsme si i sedli.
V Kishanganji jsme vystoupili na busáku, asi kilák od městečka. Ňákej pán nám zatáh čaj u pěkný holky ve stánku a dohodil dva rikšáky, který nás odvezli asi 400 m před lodge. Ty děvky dostali každej 20 INR a tomu jednomu to bylo ještě málo! A to to bylo po asfaltu a po rovině.
Ubytovali jsme se nakonec v jiným hotelu, šli povečeřet čapatí s máslem, páč nám nebylo nejlíp od střev. Večer nás ještě na pokoji prudili fízlové, asi půl hodiny přepisovali papíry, který jsme vyplňovali při check-inu.  

Kishanganj, středa 7. 1. 2009, asi 21:15
            Jsme na pokoji a jsou tu s námi dva fízlové. Přišli něco řešit se třema kopiema papírů, který jsme museli vyplnit při check-inu. Jeden je asi dement, pořád prohlíží pasy, druhej odděluje a opět seskupuje ty kopie papírů. Těžko říct co vlastně chtí. Akorát nám sem přinesli zimu. Teď se dokonce ptají na národnost, v ruce drží ty pasy. Asi to budou největší chytráci z místního oddělení. ...po slabej půlhodince jsou v hajzlu. Kokot jeden z nich si ještě na posteli zapomněl klíče.

Čtvrtek 8. 1. 2009
Z hotelu jsme vypadli docela brzy, zima byla, teplá voda nikoli, takže jsme tu hygienu opět odflákli. Na busák jsme šli pěšky, pomalu začínalo bejt teplo. Posnídali jsme pár púrí a čaj v čajovně vedle cesty. Dost hrubej.
Autobus jel sice za chvíli, ale asi po 300 m zastavil a na cosi se čekalo. V podobným duchu probíhala celá cesta. Buď jsme čekali na průvodčího, kterej naháněl další pasažéry, nebo na řidiče, pokuřujícího v klídku cíga. Pár kiláků před Siliguri se za okýnkem začaly objevovat čajový pole. A taky pole ananasů, který jsme zpočátku nerekognizovali.
V Siliguri jsme byli někdy po poledni. Samozřejmě hned se kolem nás sbíhali ti, co nás chtěli odvézt do Darjeelingu nebo kamkoli jinam. My se šli ale najíst do docela pohodový restauračky se zahrádkou, kde jsme obdivovali partičku holek. Jsou tu fakt dobrý, čínsky exotický, trošku krátkonohý ženský. Po náloži veg chowmain vylejzáme před hospodu a za 80 INR/os kupujeme cestu jeepem do Darjeelingu. Má to trvat cca 2,5 hod. Jede s náma ještě dalších šest lidí a ňáký děti.
Napřed projíždíme vojenskýma základnama, ale pak se cesta stáčí k ohromnejm horám a prudce stoupá. Je to boží. Vyhlídky jak prase, Šamanovi to moc dobře nedělá. Leckdy z okýnka čumíme do kilometrovýho srázu. Skoro celou cestu jsou kolem baráčky, před kterejma sedí a čumí domorodci. Začíná bejt kláda a ti dementi mají otevřený okýnka. Ale jen do doby, co se poblije holčička vepředu. Asi od poloviny cesty jedeme současně se srandovně úzkýma kolejema, po kterejch jezdí do Darjeelingu „toy train“. Bohužel, dnes ani dalších pár dnů ne.
V Darjeelingu je už kláda jak svině. Házíme na sebe všechny svršky a jdem shánět hotel. Hned se nás ujímá týpek a vleče nás do ňákýho hotelu, kterej je hned kousek. Mají tu krásnej prosklenej pokoj s výhledem na město a na mocný údolí. Napřed ho odmítáme, ale pak se sem vracíme a ubytováváme se.
Nákup hulení byl zdlouhavej, ale dobrá věc se nakonec podařila. Napřed nás týpek odved do takový venkovní chodby a kamsi zmizel. Asi po pěti až deseti minutách se objevil spolu s dalšíma pěti chasníkama a vytáh docela nepěknou drťku. Furt mi dával čuchnout, že jako voní dobře, ale já s tou rýmou necítil nic. Samozřejmě jsme to odmítli, že chcem lepší kvalitu. Týpek nás tedy táhnul dál, kousek nad náměstíčko, kde vytáh trochu lepší drťku. Jinak chlápek, co se tam na schodech zjevil, povídal, že to hulí už dvacet let. No nazdar, chudák, jestli hulí tuto. Náš týpek ještě dodal, že budeme-li spokojený, zejtra v deset dopoledne pod věží může dodat další várku. Rozloučili jsme se s nim a s ganjou v kapse jsme se pomalu vraceli za Viktorem. Cestou jsme ještě sháněli ňákej chlast, ale bohužel byl zrovna suchej den a wine shopy měly zavřeno.
Na pokoji jsme se jenom otočili a vyrazili jsme na jídlo. Šli jsme do takový velkorychlovývařovny a dali si alu parothu a momo. Ta alu parotha neudělala Šamanovi dobře, byla dost vymaštěná. V jídelně byla zima, topení samozřejmě neexistuje, takže se přesouváme na hotel, kde je sice taky jen mírně nad nulou, ale jsou tam tlustý deky. A bedna. Sledujem Dvojčata s Jeanem Claudem a pak nějaký další píčoviny.

Pátek 9. 1. 2009
            Ráno byla zima jaxvině. Okna totálně zapařený, pára šla od huby. Ohřívák sice jel celou noc, ale moc nedával. Ze šesti piv Hit, který nám včera donesli na pokojík místo Kingfisherů, jsme vykalili dvě. Jsou divný.
            Na snídani do svěže studenýho města jsme vyrazili jen s Adym. Šaman na pokoji jed toastovej chléb s medem. Když jsme se vrátili ze snídaně, vyrazili jsme ven. Šli jsme napřed trochu z kopce, pak do kopce na náměstí a kolem velký budovy, muzea, jsme to stočili doleva. Chtěli jsme na druhou stranu kopce, abysme viděli hory. Omylem jsme vlezli někam na hřiště, pak do zavřenýho parku, až jsme se nakonec na tu správnou, odvrácenou stranu dostali. Ta třetí nejvyšší a spol. byly docela slušně vidět. Hustý. Pod náma ohromný údolí posetý domkama, políčkama, na jednej menší hoře je usazený hřiště. Vzadu za oparem vystupujou bílý hovada.
            Šamanovi nebylo dobře, ani se nezúčastnil oběda a večeře. Zbytek dne čiling a krátký procházky městem.

Darjeeling, pátek 9. 1. 2009, asi 15 hod.
            Ležíme pod duchnama v prosluněnym pokoji v hotelu Broadway v Darjeelingu. Šamanovi je blbě. Bolí ho břicho a cítí se, jako by ho přejel vlak. Půjde prý potrápit svěrač. Bolí ho hlava, má zimnici, bříško bolí, oči bolí, celej trup. Nohy ale nebolí. Jestli prej nemá chřipku, prej má i 37,9-38,2°C teploty (teploměr samozřejmě nemáme...). Máme prej zavolat kněze.

...po deseti minutách
Šaman ožil a pročítá příbalové letáky od léků, studuje nežádoucí účinky a interakce s jinými pilulemi. Vybírá, co sežere.

Darjeeling, sobota 10. 1. 2009, 9 hod.
Skoro mě pokousala opice.Chtěl jsem vyfotit její ségru, jak žere popcorn, ale ta druhá kurva si asi myslela, že jí chci ublížit nebo jen prachsprostě žárlila a hustě na mě vystartovala a prokousla mi nohavici. Dokonce tam zanechala stopy snídaně.
Šli jsme akorát z vyhlídky na třetí nejvyšší horu světa, dneska byla moc pěkně vidět. Venku, teda i na pokoji, je ale zima jako kráva, nemrzne, ale moc k tomu asi nechybí. Za chvíli chcem jet asi 4-5 hodin do Sikkimu. To by mělo bejt o něco níž než Darjeeling, tak snad tam bude trochu tepleji.
Viktorovi se snad trochu ulevilo, hovado ale nebere důsledně prášky.

Sobota 10. 1. 2009
Dneska to bylo moc pěkný. Ráno byla v pokoji zima jaxvině. Ani ten heater nebyl znát. Ale zato venku to vypadalo na pěknou vyhlídku na vzdálený hory. Slunce osvětlovalo údolí pod náma, baráčky mezi čajovejma políčkama, paráda. Viktorovi ovšem dobře nebylo. Na snídani zůstal na pokoji a požil toastový chléb s medem.
Já se s Adym vydal napřed na vyhlídku na Kančenžangu na kraj městečka a na opačnou stranu hory. Dneska byla teda vidět o moc líp než včera. Ale zase nebyly vidět ty údolí a hory před ní, takže ten hřeben majestátně vystupoval z šedomodrýho oparu. Když jsme se odtamtud vraceli k náměstíčku, chtěl jsem vyfotit opici docela zblízka, jak něco žere. Ale ta druhá svině, která běhala po chodníčku, po mně vystartovala a nasraně mě hryzla po noze, naštěstí prokousla jen kalhoty. Asi má kurevsky ostrý zoubky a taky byla dost rychlá. Ani jsem se nenadál a už byla zas v hajzlu. Radši jsem tu druhou nefotil.
Po opičím útoku jsme zašli na snídani do docela velký sladkosťárny, takový jakoby lepší, kam asi chodí hlavně bílí. Dobrý je, že se tu v žádným podniku netopí, ale vevnitř je zima jak prase, takže obsluha operuje v rukavicích a všichni jsou zachumlaný. Dáváme čaj a dva sladký kousky. Před podnikem dávam drobný týpkovi, kterej nemá od pasu nohy a má jen jednu ruku, ale vypadá v obličeji v pohodě.
Chvíli odpočíváme na pokoji, pobalíme a razíme pryč. V recepci nás ale zdrží chlápek, chce ještě 150 INR za dnešní topidlo, ale my měli za to, že už jsme vše poplatili, tak se trochu dohadujeme. Blbý jsme ale my, páč pokoj nebyl za 500, ale 550 INR na noc. Dávam mu těch 150 INR a pryč.
Dále zjišťujeme, že do Gangtoku to jede až za dvě hodiny, v půl jedný. Kupujeme ale lístky a jdem si nechat okopírovat pasy pro permity do Sikkimu. Šaman se nechává opět fotit, páč fotografie z Kolkaty mu odcizil dealer i s peněženkou. Vyfotili ho moc pěkně, od pasu nahoru. V jednom kšeftě kupujeme ňáký pohledy a jdem do cybercafé zkouknout maily. Doma je prej –20°C, tudíž kurevská zima. To nás trochu zahřeje, ale stejně tady je v noci na nule taky. Klukům píšou dívky, na mě všechny serou. Zbejvá hoďka a půl, jdem na čaj do jedný restaurace a poté na oběd do jiný. Šaman se postí. Dáváme nudle, páč pizzu, na kterou jsme se po včerejší dobrej pizze těšili, nedělají. Na hajzl pak jdu do patra do volnýho hotelovýho pokoje. Šamanovi je asi blbě. Vypadá blbě.
Jeep má odjíždět od restaurace, čekáme na něj asi deset minut. Šoupají nás zase dozadu, kurvy. Cesta je to přenádherná. Výhledy do ohromnejch údolí, na čajem porostlý srázy, kolem stromy, zajímavý druhy s velkýma listama, palmy, je to tu prostě kurva pěkný. Projíždíme okolo parku, kde zadrželi ty český entomology, takže mám taky choutky uvidět nějakej zajímavej hmyz. U jednoho domečku s prodejničkou a čajem zastavujeme na malou pauzu, zřejmě je to řidičova famílie. Fotim ty hory pod náma a čajovej porost nad náma, dáváme čaj a muffiny. Kluk meje hadicí auto. Asi na třetinu trasy sjíždíme k azurovej řece, cesta se kroutí nahoru dolů, je to boží. Veliký. Ty hory a koryto řeky a vůbec všechno je takový velký.
Do Gangtoku jsme přijeli asi v půl pátý. Obešli jsme tři hotely hned u parkoviště jeepů, ale pak jsme tágem dojeli do centra a ubytovali se v hotelu Paradise hned naproti promenádě. Šamanovi se udělalo trochu líp, tak jsme s nim zašli o patro níž do jídelny, kde pojedl plnej talíř momo a vrátil se do pokoje odpočívat. S Adym jsme šli ještě omrknout korzo a nejbližší okolí, povečeřeli jsme hnusnou malu pizzu a nudle. Cestou do hotelu jsme ještě koupili malou vodku.
Asi v devět hodin jsem šel provést chech-in do místnosti vedle našeho pokoje, přičemž mi „asistovalo“ asi pět zvědavců. Tak půl hodinky nato nás ještě vyrušil recepční a chtěl půjčit permit, aby ho okopíroval. Ještě si vyžádal 2 INR. Permit jsme dostali na hranicích po krátkym čekání u dvou okýnek. Je zdarma.

Sikkim, Gangtok, sobota 10. 1. 2009, 19:35 hod.
Studenej večer v hotelu příznačnýho jména: Paradise. Je to zatim nejvelkolepější pokoj, kde jsme přebývali. Je tu pět postelí, takže nám sem možná ještě někoho nakýblujou. To by tak scházelo, Šamanovi je stále zle, už to vypadá, že nám nevydrží do jara, tedy do švestek.
Město je to ovšem boží. Zase v ukrutnejch horách, takže ulice terasovitě stoupají z hlubokýho údolí až nahoru na kopce. Z jedný ulice člověk čumí do oken v 5. patře a o 10 m dál a 20 m vejškově jsou vchodový dveře. Navíc jsou tu různý můstky mezi ulicema a střechama domů a co je nejzajímavější, zatim jsme tu nenarazili na klasickej indickej mrdník v ulicích. Vypadá to tu spíš jako ve vysokohorským středisku kdesi v Evropě. Až na ty mongoloidní ksichty, i když nutno říct, že některý slečny tu vypadají dost dobře, až luxusně. Taky je tu lanovka, bůhví kam a odkud vede, ale zejtra bych ji dal.
Zakoupili jsme malou lahev smirnoffky, ještě jakoby k Adyho narozeninám. Na hajzlu neni teplá voda, ale je tam speciální ohřívač vody: prkýnko omotaný odporovou pružinou, která je hřebíčkama připojená ke šňůře se zástrčkou. Vypadá to docela nebezpečně.

Neděle 11. 1. 2009
Dneska nás nehonil čas, vstali jsme spontánně asi v půl devátý. Zima byla o poznání menší než v Darjeelingu. Taky jsme o 800 m níž. Vydali jsme se ulicí z kopce dolů a hledali místo pro snídani. To jsme objevili docela pozdě, asi po hodině, páč nikde nám nechtěli udělat omelety a ani sladkosti vhodný k snídani nebyly k mání. Nakonec jsme skončili v jednej z restaurací na hlavnim korzu. Bylo to tam jak v klubovně. Dřevěná místnost, prkenná podlaha, ošuntělost slušná. Měli akorát nudle a momo. Dali jsme si ty nudle a Ady rum. Old Monk. Žádnej šlágr, až na rum, to nebyl.
Po jídle jsme procházeli městem, zašli jsme na vyhlídku na střechu marketu, dali cígo a trochu to obfotili. Šamanovi bylo už konečně líp. Před polednem jsme dorazili kousek za korzo, ke střední stanici lanovky. Šaman, když viděl tu vejšku, rezignoval a po čajíku od paní šel zpět na hotel. Asi. Já s Ádou jsme zakoupili za 60 INR/os lístky na kompletní jízdu, napřed dolů a pak nahoru a zas zpět sem, do půlky. Akorát to jelo, napřed dolů. Rozhled supr, akorát ten kokot pohůnek nás furt usměrňoval, abysme se nehejbali a nenarušovali rovnováhu. Vystrkoval jsem aparát z úzkýho okýnka a fotil jak ďas. Dole jsme ani nevylejzali a hned jeli s jinejma lidma nahoru, což znamená do tý půlky a pak dál nahoru. Ovšem to bylo už asi jen 200 m, ani ne, čůráci, těšil jsem se, že to pojede jak dlouho a on takovejhle oser.
Vylezli jsme a pěšky to sešli zas do tý střední stanice. Kluci s oříškama nás poslali na pěknou vyhlídku na kraj hory. Asi posvátný, páč tam bylo mezi stromama nataženo spoustu barevnejch kusů látek, co se přímo nějak jmenujou. Vyhlídka dost dobrá, socky tam odpočívaly a ňákej chlápek nám dal pohulit z malýho špíčka. Když jsme byli na odchodu, akorát dorazila parta mnichů.
Pomalu jsme se vrátili na pokoj k Šamanovi. Teplo tam opravdu nebylo. Pro snesitelnej pobyt bylo třeba zalézt pod peřinu, nebo se pořádně nabalit. Zkombinoval jsem obojí. Chvíli jsme tak vyčilovali, ale pak nás zima a hlad vyhnali ven. Kluci furt vyžadovali poobědvat v ňákej nóbl restauraci. Vlezli jsme tedy do jedný na kraji pěší zóny. Vypadala dostatečně nóbl, až na to, že tam právě malovali strop. Normálka za provozu. Moc toho nenabízeli, víceméně samý indický blafy a ke všemu tam dorazila partička divnejch děvčat. Dali jsme si veg rolky, ale byly kurva malý, takže jsme se pak museli jít dorazit další dvojitou rolkou do jednoho fastfoodu specializovanýho na momo a rolky.
Po jídle, celkem  přejedený, jsme chodili městem nahoru dolů, okoukli jsme odjezdy busů z asi 10 min. vzdálenýho busáku a pak jsme ještě zašli na čajík. Následoval další čiling na pokoji, odpoledno-večerový. Trochu jsme čuměli na TV a váleli se pod peřinama. Viki se začal cítit nedobře. Jakoby měl plný břicho všech těch rolek, pálila ho žáha a bylo mu na blití. S Adym jsme pak ještě vyběhli na nudle a na pokoji dokalili zbytek vodky.

Nepál, Ilam, pondělí 12. 1. 2009, asi 20:40 hod.
            Jsme v Nepálu ve vesnici Ilam, v dost velkejch horách. Holt Himálaj. Šaman už vytuh, zachumlanej pod dvěma duchnama. Je tu dost kosa. Jsme v ňákym hotýlku na autobusáku. Cesta sem byla peklo i ráj. Kalíme Tuborgy a vyhulili jsme brko z kousíčku ganji, co jsme byli schopni obstarat. Už jsme mysleli, že hulení tu prostě neni. Týpek z hotelu, kterýho jsme se ptali, nám totiž dal přednášku o tom, že je to tu nelegální, že nás na 2-3 měsíce zavřou a abysme se na to nikoho neptali. Dost nás překvapil. Ilegální... Už jsme teda rezignovali, koupili si ještě další pivo a kalíme je v tej kládě na pokoji. Najednou klepání na dveře, Ady otevírá dvěma klukům. Jdou dovnitř a vytahujoou v igelitu balený tak géčko ganji. Za 50 NPR, tedy asi 14 Kč.
            Šel jsem se vysrat. Na hajzlu nesvítí světlo. Neni tam žárovka. Takže si tak seru s otevřenýma dveřma do pokoje, rozebíráme teorii sraní. Navlečený se pohybujem po pokoji. Už asi tejden chrápu v mikině. Hovada tu neuznávají topení. Kalim to druhý pivo. Je chladno. Jde pára od huby.
            Poněvadž z nám neznámejch důvodů zamykají hotel v 8 pm a my se naboardovali ve čtvrt na osm, museli jsme si objednat večeři tady. Nabízeli nepálskou rejži, ňáký blafy a prej nudle. Ovšem když jsme si je objednali, paní vytáhla čínský instantní polívky z vitríny a že to jsou ty chowmain. Šaman drží dietu, dává si plain rice. Dneska ho totiž opět zachvátila sračka vodní. Ten prevít.
            Pivko je dobrý.
            Cesta sem probíhala klasicky rozporuplně. Super příroda a krajina kolem, ve vehiklu nic moc. Byl to jeep s plátěnou střechou, takže to povlávalo, foukalo normálně jak venku, jelo nás tam 19 ve třech řadách. Dva ze tří asi desetiletejch kluků půl cesty blili. Chvílema a zpočátku víc, pak míň a nahoře v horách už je to jen bolelo. Všechny ty jejich báječný jídla zpola rozložený, až na jakýsi bílý kousky, který se odrážely od asfaltu a krásně od něho odskakovali, nechali o pár set metrů níž.
            Problém nastal krátce před setměním. Zastavili jsme v kopcích mezi vzrostlýma bambusovýma houštinama za kolonou jinejch aut. Napřed jsme nevěděli, co se děje, až asi po 15 min. nám jeden týpek slušně hovořící anglicky řek, že nahoře přejeli ňáký dítě a že se čeká, co se bude dít. Cesta je zavřená. Prej je to do města 30 min. pěšky. Vypadalo to, že se to hned tak nerozjede, tak jsme vyprostili bágly ze zahrádky jeepu a už za tmy vyrazili na himálajskou túru. Kolona byla docela dlouhá, busíky, jeepy, auta. Dítě ani místo nehody jsme ňák nezaregistrovali, i když jsme přes něj šli. Bylo tam docela dost vojáků a asi po 20 min. chůze proti nám jela záchranka, tedy „záchranka“.
            Šli jsme po cestě. Do kopce a x zátočin. Po pravý straně bylo vidět brutální údolí, ale jen podle světýlek z roztroušenejch stavení. Po levu asi bambusy a kopec jak kráva. Asi po ¾ hodině chůze se Šaman ptá, kudy k nějakýmu hotelu. Prej se ňák smějou a ukazujou nahoru. Jdem tedy nahoru; kam jinam. Jsem docela zapocenej, zima je tak ňák už dost a tma jak v prdeli. Dojdem mezi pár baráků, po pravačce je asi pět krámků, některý spojený s hernama. Zase se hrozně tlemí, když se ptáme na hotel. Že je to 30 min. pěšky. Čůráci to jsou! Ptáme se tedy na odvoz, už se nám nechce šlapat, navíc máme hlad, ale taxi prej neni. Nakonec nás veze týpek jeepem za 400 NPR. Je to kurva, je to tak pět minut. Vysadili nás v ňákym hotýlku, kde ovšem bylo plno. Jako zázrakem jsme se tam potkali s týpkem, kterej nám u nehody povídal, že je to sem půlhodinka chůze. Kokot. Přijel s někym na motorce. Chlápek nás vede do jinýho hotelu, párkrát se ptá různejch osob na cosi, až skončíme tady. Chtí 300 NPR za pokoj.

Úterý 13. 1. 2009
Ráno nás probudily zvuky plechu. Ňákej neřád dělal pod oknama pěknej bordel. V pokoji byla kosa. Venku už ale pěkně svítilo sluníčko a v čajovým poli, na který čumíme z postele, se prodíraly ženský se srpama.
Vyšli jsme ven na pustej autobusáček a vylezli na ulici. Je to moc pěkný městečko. Příjemný malý domky, křivý, každej jinej a v nich jeden krámek vedle druhýho. Ale normální sortiment, prostě bazar. Nasnídali jsme se púrí a kari brambor. Jídelna to byla hustá, nizoučká a tmavá, vyzdobená obrázkama hinduistickejch monster. Čaj taky ušel, akorát jsme ho museli urgovat. Po jídle jsme to trochu obešli a vrátili se na pokojík.
Brzy nato vyrážíme do čajovejch polí do kopců nad náma. Je to boží. Zelený bochánky všude po svazích, mezi nima ty barevně voháklý ženský s mačetama. Nějak to asi kultivovaly. Sluníčko ty kopce krásně ozařovalo, dělalo se příjemně teplo. Lezli jsme po těch kopcích, kochali se výhledama a nasávali čerstvej vzduch. I když ta věčná mlha tu byla v menší míře taky. Při čilingu-ležení jsme furt sjížděli z kopce, takže jsme se sbalili a čajem došli až na druhej konec Ilamu. Těšili jsme se z pěknýho dne a malebnejch domečků na ulici.
Poobědvali jsme nudle u paní v jídelně, což je dost ale silný slovo. Místnost předělená překližkou oddělovala jídelní stůl od sporáku. Nudle byly fajn. Jen to divný, co stálo na stole, jsem neokusil. Byla to nerezová nádoba s víkem a uvnitř ňáký semínka s divnym pojivem. Vypadalo to jak hořčičný semínka zalitý semenem a zvláštně to vonělo. Do uzavřený nádoby bylo strčená jakýsi hliníkový brčko. Plain rice neměli, tudíž Šaman byl zatim o hladu. Ale ne dlouho, páč do hotelu to byl kousek z kopečku a tam si Viki dal svoji dávku rejže. Opět nepochopili význam slova plain, takže to bylo se sabzí a pálivym špenátem, čehož jsem si jen tak uzob.
Šli jsme vyčilovat na pokoj. Měli jsme všechny okna dokořán, abysme nachytali dovnitř trochu tepla, světla a sucha. Leželi jsme pod špinavejma duchnama a bylo nám smutno z toho, jak jsou tu drahý piva.
Po ležingu vyrážíme na odpolední procházku, tentokrát to berem směrem dolů. Napřed zajdem na hřiště, pěkně zakouslý v kopci, s pár krávama a pěknym rozhledem na údolí, bohužel zakrytý oparem. Při rozhlížení nás chtí do hry na obírání o prachy zatáhnout nějaký studentíci, ale podporujeme maximálně lůzu a mešity. Kluci sice nic nedostávají, ale zato na nás pokřikujou do motherfuckerů; jsou dost daleko. V čajovničce vedle hřiště se stolkama pod dvěma betonovýma slunečníkama a s výhledem na zátočinu pijeme, jako už ráno před snídaní, čaj. Poté sestupujeme po cestě pomalou chůzí, fotíme se s bambusovým křovím a vymejšlíme kraviny. Rudě zapadá slunce.
V pohodě dojdem až k místu, kde jsme to včera vzdali a vzali si toho předraženýho řidiče. Dáváme tu čaj a kupujeme cíga se speciálníma nožema kukri na krabičce. Stojí jen 25 NPR. Nahoru do vsi je to 20 min. klidným výstupem. Na večeři jdem do kalírny naproti našemu hotelu. My měli nudle s kečupem v lahvi od Tuborgu, už jako z výroby. Viki měl rýži. Osazenstvo spíš čumělo na vybledlou bednu a kalilo tvrdej.
Na pokoji bylo už zas lezavo. Pivo, cigáro, spánek.

Ilam, úterý 13. 1.
            Kalíme Tuborgy ve studeným pokojíku uprostřed podepřeným úzkým trámkem. Téměř nás škokovala cena piva, 150 NPR, ale zase je to dobrý pivo. A standardních 650 ml.

Středa 14. 1. 2009
Foťák byl nařízenej asi na sedmou. Nevěděli jsme, kdy to jede. Rychle jsme to pobalili a vypadli ven na busák, kterej byl ale naprosto prázdnej, až na dva busíky, ty ale na aktivitu nevypadaly. Šli jsme teda ven na ulici a tam už stály jeepy. S jednim, co jel v osm, jsme se domluvili, že pojedem. Chtěli jsme se nasnídat, ale v takhle brzkou dobu jsme dostali akorát čaj.
Jelo to načas. Udělali jsme okružní jízdu městečkem a asi v 15 lidech odjeli z tadytoho ráje. Zase nás posadili dozadu, prej kvůli většímu místu na nohy. Nevim. Cestou opět holky vepředu blily, ale jinak cesta vedla krásnou přírodou, vysokejma horama se klikatila z údolí do údolí. Holky vepředu vezly dokonce i velký zrcadlo. Týpek ved jeepa pěkně. Brzda – plyn. Kousek před cílem se na auto nahrnulo asi deset kluků, totálně ho zaplnili na střeše a kolem. Stejně jako ostatní vozy a povozy.
Odvezli nás ještě do jinýho města, než odkud jsme vyjížděli, na velmi chaotickej busák. Páč nám skoro došly NPR, museli jsme cestu zaplatit v INR. Hned nás chtěli nalanařit do jedný z agentur prodávajících lístky do Kathmandu. Naštěstí jsme neměli prachy a nekoupili hned první nabídku za 1000 NPR.
Že teda jdem vyměnit prachy a najíst se, páč jsme pořádně vyhládlí. Z jedný banky nás posílají do jiný, kde snad tuto službu nabízí. Řada je na mě. Nechávám bágl a brašnu u výlohy a pověřuju kluky, ať to střeží. Nahoře v bance chvíli čumim, kluk kamsi volá ohledně měnění doláčů a mně už je jasný, že to asi nevyjde. Taky že jo. Posílají mě dolů pod schody do krámku s mobilama. Jdu tam, ňák to řešim, ale to už je tam i Ady, ty bágly jsou složený asi 2 m vedle. Šaman to přichází taky omrknout, Ady že vymění taky 100 USD. Všechno tedy krásně vyměníme a když hodim bágl na ramena, zjišťuju, že někdo vyčoroval brašnu. Jsem nasranej. Byly tam šály, jabka a med. A byla jako dar od Vitamína. Nepálci mě začínají srát.
Jdem se aspoň najíst. V jídelně mezi autobusovejma agenturama dáváme naši trojklasiku: 2x chowmain, 1x plain rice. I u jídla opruzuje týpek z jedný z agentur, snažim se ho vyfakovat; jsem nasranej. Lístek tedy nakonec kupujeme za 500 NPR/os. S tim, že si za 50 NPR/os musíme zatáhnout převoz přes řeku.Vzhledem k tomu, že je to o 500 NPR míň než jiný nabídky, jsme ještě rádi. Ale je to tu o dost dražší, než na co jsme si rádi zvykli v Indii a Bangla. Ty zmrdi povídají, že dnes je jakejsi svátek u řeky a je to dražší, páč jede jen jeden bus. Na těch kecech něco asi bylo.
Těžko říct co přesně, ale jedno je jistý – u řeky na kraji města skutečně oslava probíhala. Uvízli jsme na 2,5 hodiny v davu lidí, proudících do nějakýho parku s chrámem kousek od řeky. Ohromný pískový mělký koryto, ale řeka tekla jen ve dvou úzkejch ramenech. Lidí tam bylo maximálně. Strašně a chodili z obou stran furt. Čuměl jsem na to z houpačky busu, obdivoval občasný holky, podivoval jsem se nad párečkem hošíků a vykalenecky se potácejícíma jedincema. Je to zajímavá přehlídka zjevů, barev a zvuků.
Po těch 2,5 hodinách lidí neubejvá, ale parta mladíků s páskou na čele a na rukou začala bambusovejma tyčema rozrážet v davu cestu a auta se pomalu rozjížděly. Busy totálně nacpaný, vevnitř, na střeše, všude kde to šlo, někdo visel. Nejhorší bylo dostat se přes most. Pak to bylo ještě půl hodiny zacpaný, ale před čtvrtou se to normálně rozjelo. Před náma zase bliba bába. To už je ale pravidlem.
V Dhalkebaru, asi do poloviny cesty do Kathmandu, jsme dorazili asi v 10 pm. Byla to prdel světa, tma, nikde nic nesvítílo, akorát svíčky v pár stáncích. Žádnej bus už nikam nejede, za dvě hodiny tudy ale snad má projíždět bus do asi 20 km vzdálenýho většího města. V jednom stánku s čajem jsme se poptávali po taxíku, ale prej nic neni. Chlápek má ale guesthouse. A pěknou čepici s bambulí. Jdem teda tmou přes hlavní cestu do celkem velkýho hotýlku. Stojí to 400 NPR/3 os, kvalita mizerná. Dali jsme cígo na zápraží před pokojem a zalezli pod – i na muj vkus – zasraný duchny. Zima moc nebyla.  

Čtvrtek 15. 1. 2009
Vzbudil nás týpek hoteliér asi v půl osmý. Že jestli chcem odjet do Kathmandu, jede za chvíli jedinej bus. Další až večer. Rychle jsme se pobalili, dali týpkovi 100 NPR, aby dotáh ganju, a asi ve ¾ na osm už jsme stáli u cesty a vyhlíželi bus. Moc toho teda kolem nebylo, pár chatrčí, asi tři řady nízkejch dlouhejch budov, několik krámků a stánků s jídlem. Týpci nám odchytli asi za pět minut bus, ale ty svině chtěli 800 NPR za osobu, vyděrači. Skoro to vypadalo, že budem muset stát, ale týpek někoho vyhodil a my jsme si mohli sednout na houpačku.
Cesta ubíhala rychle, páč řidič to krutě hnal, zběsile předjížděl, ale hlavně nebral ohledy na nerovnosti silnice. Strašně to skákalo, zpočátku to zas byla docela prdel, ale po těch osmi hodinách už to byla nuda. Mysleli jsme si, že tam musíme bejt za pár hodin, protože dle mapy to tak vypadalo. Ovšem po mizerným obědě v jedenáct, kdy jsme byli 70 km od Kathmandu, jsme odbočili na jinou cestu, po kterej to bylo 250 km... Trošku mi to nasralo, ovšem je fakt, že to všichni říkali. Tedy že to bude trvat asi 20 hodin.
Na oběd zastavila bus-crew u velkojídelny, kde měli jen rejži a sračky, žralo se tam rukama a skoro jsme si ani neobjednali, nebejt jednoho našeho spolucestujícího, kterej uměl trochu anglicky. Šaman to měl dobrý, měl plain rice, ale my divnou omeletu a taky rejži, nudle asi neměli. Ale furt chodili kluci s kýblem rejže a sabzí a přidávali.
Od oběda vedla cesta při řece. Úplně boží, tyrkysová voda, kolem hory. Po kopcích terasy políček a sem tam baráčky. Občas se přes kaňon klenul drátěnej most nebo mikrolanovka. Výhled na řeku a strmý svahy nad ní byl skutečně okouzlující. Asi ve čtyři jsme zastavili uprostřed hor na další jídlo. My jsme si dali akorát čaj. Do Kathmandu to bylo kousek – na druhý straně hory. Zvláštní město; roztrhaný po údolí mezi horama. Viditelnost ovšem hodně mizerná.
Bus párkrát stavěl a asi po 30 m vysazoval pasažéry. Z celý osádky nás sem dojelo jen pár. Konečná snad nebyla ani na busáku, ale pod takovym velkym stromem u starýho zašlýho baráku. Naproti byla vojenská základna s mnoha palebnejma postama a nahoře stála stúpa se středně obřim Buddhou. Týpek z busu nám sice odchyt tágo, ale ten syčák chtěl 300 NPR, tak jsme ho vyfakovali a šli se zeptat vojáků kudy na Durbar Square. Asi to mělo bejt daleko, páč nám asi za pět minut odchytli dodávku, jakoby maršrutku. Něco říkali výběrčímu prachů a my pak odjeli docela daleko zakouřenýma ulicema, zaplněnejma auty a motorkama. Asi někam ke čtvrti Tamel.
Měli jsme hlad jaxvině, takže to jistila první jídelna při cestě. Šaman nepřekvapil a měl rejži, já s Adym alu- a paneer parothu. Byly dost mastný. Čaj byl gut. Byla už tma, tak kolem 6 pm. Chvíli jsme se pak motali po ulici plnej luxusních butiků a restaurací a marně sháněli laciný bydlení. Po pár ptaní po zřejmě neexistující Freak Street nás poslali do čtvrti Tamel. Tam měl bejt hotelů ráj. Šli jsme kolem paláce střeženýho spoustou po zuby ozbrojenejch vojáků až na kraj těch ulic s kýčovinama. Po ptaní ve třech hotelech jsme se upíchli v jednom z nich za 400 NPR/noc. Asi ve čtvrtým patře. Už jsme ani pořádně nešli ven. Akorát pro vodu a cigára a pak Ady dvakrát pro limonády a sladkosti. Bohužel asi v osm vypnuli elektriku, tak jsme brzo usnuli. Probudili nás někdy v noci rozsvícený světla.

Kathmandu, pátek 16. 1. 2009, 9 hod.
            Po ránu na pokoji. Po cigáru a získání klíče od dveří odcházíme za pár okamžiků na snídani a poohlídnout se po lacinějším hotelu. Včera jsme dorazili večer a zůstali jsme v asi třetím hotelu, co jsme se ptali, za 400 NPR.

...asi 11 hod.
            Město, aspoň tahle čtvrť Tamel, je jeden velkej obchod se suvenýrama a etnopíčovinama všeho druhu. Všechno se nám jeví předražený, levnější hotel jsme nenašli a to se Šaman ptal asi šestkrát. Snad budeme moct zůstat tady. Chceme se jít podívat na ňáký buddhistický stavby. Na ulicích je taky poměrně dost bílejch a úměrně tomu i různejch živlů, pobudů a nabízečů.

...13:04 hod.
            Píšeme pohledy na pokoji. Opět nejde elektrika. Vrátili jsme se před chvílí z procházky. Dokonce jsme ušetřili 600 NPR, neboť jsme proklouzli do placený zóny tak ňák bez placení.

Po ranních nákupech a motání se po uličkách se vydáváme najít buddhistický chrámy. Má jich tu bejt plno. Kolem. Asi jdem špatnym směrem, páč kde nic tu nic. Jdem kolem velikejch fotbalovejch hřišť obehnanejch ostnáčem a hlídanejch vojákama, ulice jsou docela široký, dost zaněřáděný. Uvědomělí lidi mají na ksichtech roušky. Smog či mlha snižuje viditelnost už po pár metrech.
V jedný malý jídelničce obědváme nudle, Viki plain rice. Je to tu pěkně zajetý, všechno očouzený, vysoký tak 1,7 m. Obsluhuje paní a holčička. Nudle jsou dobrý, ale dost masalový.
Už nás nebaví jen tak bloudit, tak se ptáme jedný skupiny vojáků, který to tu okupujou, kudy k těm chrámům. Je to údajně 2 km zpátky a pak doleva. Cestou jsme míjeli asi mrtvýho týpka, ležel na chodníku, lidi to očumovali a někdo ho ňák řešil. Vypadal špatně a mrtvě. Dva kiláky to ani nebyly, když jsme došli na malou, rušnou křižovatku hlavní silnice a uličky, kterou byla vidět ňáká pagoda. Uličky byly totálně obležený suvenýrama. Převážně hadrama a etno soškama, případně kinžálama nebo kšeftama pro horolezce.
             Když jsme přišli na kraj soustavy chrámů, odchyt nás fízl, že musíme mít vstupenku a to za 200 NPR/os. Místňáci to mají zdarma a nás chtí opět odírat. Chvíli jsme se tam posadili a čuměli na pagody kolem. Je to docela pěkný, takový nevšední. Jako ze Sokola strážce noci. Platit se nám ani moc nechtělo, takže jsme šli jinam. Napřed že tam vlezem jinudy, ale to se nám nepovedlo, zase jsme se dostali k pokladně. Brousili jsme teda uličkama a obhlíželi co nakoupit.
            Večer to byly dvě jačí bundy, má a Šamanovo. Ady, kterej o ní furt básnil, si ji nakonec nekoupil. Skoro za tmy vyrážíme na večeři. A je to velkolepá žranice. Dáváme steak dost velkej a výbornej, a pivka. Stojí to 1500 NPR. Šaman kupuje ještě pivko na pokoj a jdem vyčilovat. Bohužel nejde opět elektrika, ale v půl osmý ji mají nahodit a skutečně se tak stane.
            Sjíždíme bednu. Čekáme, co udělá s našima žaludkama ta flákota masa. Na HBO běží strašná teenagerská komedie, romantická, ta mě uspí.

Neděle 18. 1. 2009
Vstáváme v 5:45 am. Peklo, zas nejde elektrika a v naší noře je tma. Při svíčkách dobalujeme a konáme hygienu. V 6:40 am týpek tluče na dveře, že je čas jít. Ady akorát dosírá, takže je to pohoda a můžem jít.
Mlhavá, ospalá probouzející se ulice. Busy odjíždí kousek od ambasády USA. Všude jsou vojáci. Čaj do kelímku stojí 20 NPR, ke všemu mi upadne foťák do odpadního kanálku s černou vodou. Vyklouz mi, když jsem podával bágl na střechu busu, ten týpek od nás z hotelu mi to ňák tak vzal a strh mi batoh i s brašnou s foťákem. Naštěstí se snad nic nestalo, vypadá že běží.
Bus vyjíždí někdy po sedmý hodině. Jede nás tak 40 % z celkový kapacity busu. Pohoda, každej sedíme sám a čumíme. Zhruba do půlky je to stejná cesta, jakou jsme přijeli, ale je po ránu pěkně, všechno vstává, meje se, slunce všechno dožluta osvětluje, je to v těch horách supr. Bus párkrát stojí na vychcání a nákupy sušenejch rybek nebo zeleniny. Asi po devátej stavíme na snídani. Dáváme si čaj a rejži.
Jedeme při tej tyrkysovej řece supr kaňonem. Proti furt jezdí namalovaný náklaďáky, všichni brutálně předjíždí všude, včetně zátočin na srázech hor. Na oběd stavíme v jednom z highway restaurantů, kde je to formou švédskejch stolů, ale to zjistíme až při placení. Stojí to 250 NPR/os. A to jsme měli jen pastu a nudle. Kurvy.
Před obědem k nám v jednej vsi přistoupila holka s ohromnym batohem, jak se ukáže později, Rakušanka, rodačka z Vídně. Ady s ní naváže v buse rozhovor, takže když odpoledne dojedem do Pokhary, jedeme podle jejího LP společně tágem do Banan Lodge někam k jezeru. První tágař nevěděl vůbec, která bije, že neví, kde to je a mapu číst neuměl. Druhej nás vzal, nevěděl taky, ale zeptal se a našel ho.
Zkusili jsme ještě jinej hotel, ale skončili jsme zde, v lodgi Namaste, kam nás nalanařil  mladej týpek. Dvě noci za 500 NPR. Pokoj je to nuznej, ale má velký okno. A i malý okno. Kluk mi ukazuje střechu, odkud je výhled na jezero a hory kolem. Trošku se na pokoji uklidníme, holka sousedka, co s náma přijela, už šla na oblídku města, takže my dlouho neotálíme a jdem taky.
Napřed při jezeru přes terasovitý políčka, je to paráda. Když se otočíme, zpoza horizontu vykukujou zasněžený štíty Anapurna districtu. Pomalu zapadá slunce za horu s ňákym klášterem a kolem jezera to pulzuje životem. Na véču jdeme na terasu jedný restaurace na hlavní ulici. Šaman má pizzu a my zkoušíme zdejší lasagne. Docela to ujde. Pivo taky. Když se vrátíme, sedí holka před pokojem a při svíčce čte. Elektrika nejde.

Pondělí 19. 1. 2009
Dneska to byl turistickej den. Lezli jsme na vysokou horu nad městem, odkud je supr výhled na řadu osmitisícovek Anapurna a spol. Vstali jsme kolem 7:30 am. Večer jsem zabil na závěsu vedle sebe ohromnýho pavouka, ale spalo se mi gut. Na pokoji kromě postelí neni nic. Vyrazili jsme, ale zastavili jsme hned zkraje na čaj a sladký pečivo v jídelně s výhledem na jezero. Čaj jim trval asi 20 minut.
Cíl naší cesty jsme měli na dohled. Vypadalo to kurevsky vysoko. Daleko ani ne, ale to jenom nebyly vidět údolí mezi dvěma horama. Napřed jsme šli po cestě nad jezerem, kochali se horama a údolím s jezerem. V bažinách na pomezí vody a luk se pásli buvoli, ty hory vystupovaly z mlžnýho oparu a my tam vykouřili cigáro před náročnym výstupem. Za chvíli jsme totiž odbočili z cesty na pěšinku strmě vedoucí do kopce. Přes několik kopců a kopečků lezeme nahoru hliněnejma a kamennejma stezkama, chvílema i po schodech. Je to kurevskej krpál. Dáváme pár menších zastávek a čumíme do hlubokýho údolí. Je to dost vysoko a krpál začíná 10 cm od nohy. Sluníčko svítí až moc. Míjíme barevně oděný ženský s otepama klacků na zádech. Nebo s nůší kamenů, který jsou ale všude kolem.
Skoro až nahoře začínají bejt vidět bílý hory na obzoru. Pár desítek metrů pod vrcholem je taková malá osada, spíš pár hotýlků a restaurací. U báby dáváme colu, bába za chvíli dotáhne i igelitku hulení, ale teď hulíme šítek. Po občerstvení šplháme nahoru. Platíme 25 NPR za vstup na vrcholovou vyhlídku. Ta je v jakoby vojenskej základničce, obehnaná žiletkáčem. Vyhlídka bombastická. Hory jako krávy téměř na dosah. Nejvíc je jedna taková jehlanovitá, asi tak strmá, že na ní nedrží sníh. Ostatní hovada byly pokrytý sněhem, takže to pěkně zářilo a kontrastovalo s oblohou. Kouříme a čumíme na tu nádheru. Jsme asi 1500 m nad mořem. Ty Anapurny jsou ohromný. Krásně svítí sluníčko a je horko.
Když se dostatečně pokocháme a vyčilneme po náročným výstupu, vrátíme se kousek níž, v jednej restauračce s výhledem na hory zasedáme ještě na jednu colu. Je tu ale krásně, sedíme na terase/zahrádce na slunci, takže si ještě objednáváme momo s bramborem a sýrem. Trvá to tedy předlouho, ale hory dávají. Dobrý to taky je, ale ty kurvy si zas připočítávají 80 NPR za servis.
Dolů to berem jinudy. Napřed ale scházíme z největšího krpálu po hřebenovým schodišti, kolem je pár stánků a výroben hadrů. Výhledy dech beroucí. U jedný paní, co tká šály, chcem nakoupit, ale neusmlouváme dobrou cenu pro nás, tak z toho nic neni. Pak už projdem pár baráčkama a po cestě scházíme dolů. Vejška je to dobrá. Dole v údolí mezi horama se rozlehlym městem proplejtá modrá říčka. Zblízka asi modrá nebude. Je už asi kolem 4 pm, už jsme taky dost utahaný, takže bereme asi druhý tágo za 200 NPR. Je to kus z kopce a pak přes celý město. Vysazuje nás u jezera na hlavnim turistickym korzu.
Jdem se najíst do takový levně vypadající jídelny. Šaman byl trochu zatáhlej, já měl zalehlý uši a hlavu, ale dali jsme si nudle a rejži a se Šamanem mátovej čaj a vše to bylo OK. Nudle dokonce výborný. Cestou na ubikaci kupujeme cigára, opět nám nabízí hulení. Je to tu zatim jediný místo, kde je tolik zajímavejch nabídek ohledně hulení.
Po návratu na pokoj mě odchytává pan starej domácí, jestli bych mu neubalil špeka. Má ňák ochrnutou ruku a nohu a je trochu celej nemocnej, ale v pohodě. Ubalim mu to, pán ale špeka nedává, prej až večer a jednoho. Na tu bolavoou nohu. A trápení života. Teď jsme na cimře, elektrika zatim funguje, takže píšu, Ady čte a Šaman spí. Ještě budem muset na večeři. Bylo to ale dneska fakt supr. Takový superhory.

Úterý 20. 1. 2009
Ráno jsme se vzbudili přirozeně. Mytí ksichtů, čištění zubů, sraní, balení. Po všech těch přípravách na novej den se snažíme sbalit i narvaný batohy. Máme toho moc, to shoppingování v Kathmandu jsme přehnali. Do báglu už se mi věci nevejdou a s igelitkou se mi pohybovat nechce, takže to různě připínám a přitahuju zvenku na batoh. Všechno to necháváme v pokoji a jdem snídat. Lezeme hned do první sladkosťárny a dáváme si jen jeden kousek sladkýho a čaj, páč za chvíli chcem jít na steaka. Při snídani pozorujeme jezero a mlhavý hory.
Lehce najezený to bereme do města na korzo dokoupit dárky. Moc toho otevřenýho neni, jestli je ještě brzo nevim, ale stejně kupujeme čepici pro tátu a dědu, Šaman pašmínový šátky. Během nákupů okukujem hospody na ten oběd. Asi půjdem do Steak Housu, inzerujou nejlepší steaky ve městě.
Vrátíme se na ubikaci a s naditejma báglama opouštíme nepozorovaně lodge. Jdem zpátky na hlavní ulici do toho steakhousu. Dáváme si to na červeným víně, zase pěkně s Tuborgama, nálož je to pořádná, akorát jsem si místo medium měl dát ten úplně propečenej, páč mi z toho tekla lehce krev. Nicméně je to hrozná dobrota, pěkně mi to odkrví mozek.
Je po poledni. Socka bus stojí hned před steakhousem a odveze nás na busák. Ten je dost divnej, jen taková ulice, ze který to chaoticky odjíždí. Běžíme před cestou na záchod a hned nato nastupujeme do jednoho právě startujícího busu. Máme za to, a dle dodanejch informací by to tak mělo bejt, že jedem na indický hranice tou nejkratší cestou, tzn. asi 120 km. Jenže jedeme stejnou cestou, kudy jsme přijeli z Kathmandu, což znamená, že jedem tou delší cestou. A to nás pěkně nasírá, nejenže to zas stojí 400 NPR (po smlouvání z 500), ale bude to zas do noci. Čůráci z crew neumí anglicky kváknout, sice se jich několikrát ptáme a ukazujeme to na mapě, ale stejně z nich nic nevymáčknem. Jen to, že v 8 pm bysme tam měli bejt. Jenže v Bharatpuru, skoro v půlce cesty, jsme před 7 pm.
Nastává anabáze s přestupem a pěkně na desátou jsme asi 20 km od hranic. Ubytovávačka, jídlo, výtuh na tvrdej posteli. Na chodbě hotelu to dost nechutně smrdí, ale na cimře to celkem jde.

Butwal, úterý 20. 1. 2009, 23 hod.
            Jsme na hnusnym pokoji asi 20 km od indickejch hranic. Ady je nasranej jak bejk. Původně myšlená trasa cca 140 km se protáhla asi na 400 km, páč bus jel zas úplně někudy nelogicky jinudy a ty čuráci z crew nám to neřekli. Jen párkrát tvrdili, že tou delší cestou nejedem. Zatáhli jsme jim za to kurevskejch 400 NPR/os a ty debilové nás v 7 pm vyhodili asi 130 km od cíle. Že bus dál nejede a že máme pokračovat tim před náma. Supr. Nasraný vylejzáme do tmy a přenášíme bágly k vedlejšímu busu. Požadujeme ale, aby nám cestu zaplatili ty zmrdi, kterejm jsme platili lístek. Kluk neprotestuje a druhýmu kolegovi z našeho novýho busu dává asi 200 NPR... Kurvy!
            Bus je docela narvanej, uličkou se přes bágly ani nedá projít na houpačku, kde je pár míst volnejch. Sednu si za dvojku, kde cestuje jedna ohromná papírová krabice. Do busu hrozně fičí, okýnko se po pár metrech jízdy otvírá, jak to furt skáče. Tak po desátý hodině přijíždíme do menšího městečka. Jsme na konci.
Vystupujeme a čumíme. Je tu pár stánků, docela živo, baráky a vzadu nóbl hotel. Ady je nasranej a nadává. Vymejšlíme co dál, kouříme cígo a za chvíli nás chytá týpek, že má hotel. Jdem s nim asi 150 m do baráku v půlce bloku. Dole je docela surová jídelna s ČB bednou a chlastem. Jdem do druhýho patra. Hrozně to tady divně smrdí. Pokoj je jako celej hotýlek. Čtyři postele a nízkej stolek. Vábně to tu nepůsobí. Chtí za to 250 NPR, takže zůstáváme. Necháváme si bágly na pokoji a jdem se dolů najíst. Hajzly jsou v prvním patře a relativně ujdou.
V jídelně je plno. Jí se převážně rejže a sračky. Bedna jede. Sednem si na chodbě na lavici a znaveně diskutujeme o těch dementech. Skočíme vedle do krámu pro dvě vody a pak si objednáváme nudle. Než to pán uklohní, chlapi z jídelny zmizí a uvolní nám místo. Pomáhá tu divnej kluk. Pán nám furt nabízí rejži, dhal, pivo a whisky. A znova rejži, i když furt nechceme. Šaman kupuje pivko, tak se taky napijem a jdem na cimru. Zejtra snad překročíme hranice do Indie. Bude-li tu skutečně ten přechod.

Středa 21. 1. 2009
            Zase jsem se nevzbudil první. Šaman už tam šounil. Bylo docela brzo, možná ani ne osm. V ostatních pokojích už se chlapi balili k odchodu. Hrozně to všude smrdělo potem a zatuchlinou. Venku se to pomalu rozjíždělo, ulice byla pod mlhavým oparem. Dali jsme cigáro a seběhli dolů na snídani, páč kluk už nás naháněl. Vypili jsme čaj a snědli omelety s toustovym chlebem. Bylo toho málo. Vzali jsme věci z pokoje a vyrazili na bus na hranice.
            Neni to ale jen tak. Nabízí se nám nespočet tágařů, dokonce i cyklorikšáci by nás tam nejspíš odvezli, ale my pasem po busu. Chvíli tak bloumáme kolem busáku, ptáme se několika lidí i jednoho fízla kudy tam. Vypadá to, že nikdo to stopro neví, ale aspoň je kolem nás pořádnej chumel radilů. Nakonec to rozlouskne pán, kterej dlouho študuje mapu a několikrát povídá něco, čemu nerozumíme, ale nakonec rozhodne, jakej bus potřebujeme a chvíli se ho i snaží odchytit. Snaha je ale marná, ten správnej bus ne a ne jet, takže chlap po anglicku mizí kamsi na druhou stranu cesty. Úlohu odchytávače přebírá příslušník, kterýmu se to za pár minut daří, a my můžem vysmahnout o pár kilásků dál.
            Bus je vepředu narvanej a ňákej nízkej, hned se hrozně praštim do čela, když se snažim vydrápat dovnitř. Dámy sedící kolem to ohodnotí významným zasyčením. Mně je to u prdele, snažim se protlačit dozadu a zabrat poslední místa. Asi za ¾ hodiny vystupujeme v městečku tak pět km od hranic. Máme opět, nebo spíš stále hlad. Řešíme to v jídelně kousek od busáku dávkou nudlí.
            A už chcem bejt od tadytěch zlodějíčků a zkurvenců pryč. Chytáme bus, poprvně nás šoupnou na střechu. Je to ale jen kousek, navíc je docela hezky, takže si to užíváme. Kousek před hranicí ještě stihnem za jízdy vyhulit poslední brko. Je to tak tak, akorát to típnem a bus zastavuje kousek od čáry. Přechod hranic je brnkačka, akorát musíme vyplnit departure kartu a v Indii už asi potřetí arrivel kartu a jsme tam. Kontrola žádná. Zmatek je tu o dost výraznější než na nepálský straně. Jdem po ulici asi 200 m až před zmatečnej busák. Potřebujem do Gorakhpuru a tam odsud do Varánasí.
            Nacpeme se zas na houpačku, je celá volná. Busík je to velmi veselej, jedou skoro samí důchodci, z nichž polovina má na ksichtě pěkný svářečský brejle, všichni stejný. Asi jsme vyhmátli zájezd svářečů. V těch svejch rychlejch sluňákach vypadam jako lůzr. Cestou se staví na oběd, ale my dáváme pouze čaj. Je dost pálivej, snad i s pepřem, Šamanovi vůbec nejede. Jeden ze svářečů si vedle nás hrozně nakládá rejži s dhalem. Asi třikrát si mocně přidává a pěkně pravačkou to do sebe láduje. Má jeden tesák. Když do sebe chlap natlačí všechnu tu břečku s rejží, můžeme pokračovat. V busu chybí sklo v pár oknech, tudíž tam trošku protahuje. Mám ale zašpuntováno, mikinu s kápí přes palici, takže chvilkama i skoro klimbnu.
            Asi ve 4 pm jsme v Gorakhpuru. Shodujeme se na tom, že tu dnes přespíme a zítra dojedem těch 200 km do Varánasí. Už mě sere jezdit navečer busem, člověk přichází o ty chvilky klidu a míru na pomezí noci a dne. Vystupujem u vlakáče. Hned naproti je parta hotelů, z nichž v jednom se ubytováváme. Nese jméno Elora hotel. Máme cimru úplně nahoře na střeše, no je to asi třetí patro, ale výhled na mrdník před nádražím je slušnej.
            Necháváme věci na pokoji a jdem ven. Před hotelem je jedna jídelna vedle druhý. Mrdník festovní. Ochutnáváme takový chlebovitý koule s hrstičkou koření uvnitř. Je to pečený na lisovanejch hovnech, zřejmě kravích a buvolích, a nebejt toho koření, je to docela dobrý. V dalším stánku dáváme čaje a smažený pakory.
            Trošku to pak jdem okouknout kolem. Napřed na nádraží, zjistit jestli by zejtra nejel vlak. Nádraží je docela velký, hlavně ale přecpaný lidma. Vlaky sice jedou a jsou laciný, ale hrozně brzo ráno, takže to furt vypadá na bus. Uvidíme. Kolem busáku to točíme doprava, pak rovně a zase doprava. Okukujem, jak je to s pivákama. Kurvy, v jednom beer shopu chtí za Kingfishera 120 INR. Na to jim ovšem serem. Kupujeme tedy Thumps up colu a jdem s ní na pokoj. Chvilku vyčilujem, projedem bednu a dokoukáme vtipnej film Hot Rod, co máme rozkoukanej z minula.
            Je 7 pm – čas vyrazit na večeři. Asi jsme líný či co, ale usedáme hned před vchodem do našeho hotelu, dáváme si alu a paneer parothu, Šaman fried rice. Je toho ňák moc, ani ty parothy nedojíme. Chuť na pivo se nás drží. Prej je ještě kus dál jinej wine shop, tak se tam jdem podívat. Je to asi 300 m, pod flyoverem, co vede přes nádraží. Tady to žije jaxvině.. Bordel, traffic chaos a všechno. Ve wine shopu jsou dva mladý kluci. Chtí 100 INR za pivo, ale tlemí se tomu jak dementi. Jdem tedy ještě dál, ale musíme se nakonec vrátit, neboť jinej kšeft s pivama už tu zřejmě neni. Tentokrát je krám docela narvanej, ňákej týpek diktuje těm dvěma kokotům, jaký piva nám má dát a za kolik. Je to za 75 INR. Jsme rádi, že tam je a klukům nadáváme do kurev.
            S pivákama se nocí vracíme na pokoj. Tam zjišťujeme, že piva stojí dle MRP 60 INR. Ty svině to ale na dvou ze tří lahví mají seškrábaný, proto jsme to v tom krámu nemohli najít. Čumíme z pelechů na bednu, pijeme to pivo a bijeme komáry, který se tu neustále objevujou.. Z ulice sem doléhají zvuky rozličnejch klaksonů.

Čtvrtek 22. 1. 2009
Šaman se vzbouzí první, ještě před sedmou, kdy zvoní foťák. Je to pruda, v noci bylo otevřený okno, aby vyvětral smrad z odpuzovače moskytů, a já z toho budu snad nastydlej. Na snídani seběhneme dolů do jídelny. Zase to všechno ožívá a probouzí se do dalšího dne na ulici. Mlha je jako kráva. Dáváme si čaj a omelety s čapátí a máslem. Až z toho na mě jde sraní. Jdem tedy zpátky na pokoj, já rovnou na hajzl. Snídaně a včerejší pivko mi lehce naředily stolici. Ale ve stupnici sraček jsem zatim daleko vzadu. Balíme, přičemž na chvilku vypínají proud, takže nemůžem sledovat Nebezpečnou rychlost. Ostatně je to stejně píčovina.
Asi v půl devátý jsme v plnej polní před hotelem. Jdem na busák, kterej jsme včera objevili, ale tam se dozvídáme, že busy do Varánasí jezdí z jinýho, asi dva km vzdálenýho busáku. Z časovejch důvodů bereme dva cyklorikšáky po 20 INR. Jedu sám. Stroj je to na rozpadnutí, chlap, co mě veze, taky. Kluci mají asi svěžejšího, i když staršího rikšáka, páč mě v půli cesty předjíždí. Všude na ulicích pečou na hovnách ty koule, co jsme včera ochutnali, na pánvích rozpalujou moře oleje a zbytek lidí, co nepřipravuje ňáký jídlo, asi zrovna chčije u zdi. Taky je to pěkně cejtit. Je to dobytek.
Na place stojí hned tři busy vyjíždějící do Varánasí. Lezeme do toho třetího, páč z toho vedle na nás pokyvuje jakási bílá paní a do prvního nás asi nechtí. Jak už poslední dobou bejvá zvykem, volný jsou akorát místa na houpačce, asi proto, že bejvají nejvíc zablitý. Taky že jo, na kraji pod okýnkem metla je, podle Adyho dost velká. Naštěstí ženskej, co sedí vedle, to neva a uvolňuje nám nepoblitou sedačku. Místa tu teda nazbyt neni. Ale můžu hejbat chodidlama. Foťák musim furt držet v předpaženejch dlaních, cesta je opravdu skákací. A dlouhá. Od těch 9:30 do 16:00.
Cestou napřed vytuhávám, ale pak čumim kolem. Zajímavýho ale neni vidět nic, nejzajímavější je snad ta věčná zdejší mlha, která to všechno utápí a velkoryse skrejvá bordel. Je to tu jen rovina, sem tam ční z mlhy komín cihelny, víceméně furt se kolem cesty suší brikety z buvolích hoven. Těch tady mají teda mraky. Párkrát to zastaví na chcaní, párkrát na větších busákách ve městech a jinak to staví všude možně dle potřeby. Asi od poloviny cesty už jsou městečka tak ňák propojený, jedno přechází v druhý. Ale jakoby je to furt venkov. Vodní buvoli, některý pořádný kusy, kozinek tři prdele, prasátka, zubožený psi a krávy.
Zhruba ve 4 pm přijíždíme do Varánasí na busák. Bordel ukrutnej. Jsem takovej zatáhlej, neni mi nějak dobře, furt pokašlávam a mam trochu zimnici. Asi jsem nasranej na Šamana, že otevřel na noc to okno. Pojedeme k řece a uvidíme. Rikšák to akceptuje za 40 INR, ale jede s náma ještě jeden kokot. Za chvíli to vybalí. Naháněči jako prase. Vezou nás do hroznejch uliček, úzkejch tak akorát na rikšu, do dvorů mezi ustájený krávy.
Pokoj je docela odpudivej, naši cenu chlápek nerespektuje a ukazuje nám dveře. Zmrd. Týpci, co nás přivezli, při nás furt popojíždí a chtí nás odvézt do jinýho hotelu. Prej za 150 INR. Asi třicetkrát jim řikáme, že nechcem. Mezitim se nás chytají jiný naháněči a rikšáci, jeden o druhým říkají špinavosti. Jdem pěšky. Napřed jim furt řikam „no fenk ju“, pak už jen kejvam hlavou a nakonec nereaguju. Furt s náma někdo jde, aspoň víme, že jdeme správně.
Celej den jsme vlastně nejedli, máme velký hlad. Většinou mají jen spoustu vysmaženek nebo kari a tálí. Jsme na docela rušnej obchodní ulici, odkud se odbočuje ke ghátům. Nakonec usedáme v bufetu a dáváme si full plate veg chowmain. Než to osmaží, vykouříme před podnikem cigáro a shlídnem roztržku s pořádnou fackou mezi dvěma týpkama. Je z toho jen další hádka, radši jdem na ty nudle. Zanedlouho po jídle se nás zase chytají další naháněči, z nichž nejvytrvalejší dva nás dovedou přes gháty a spalovací gháty do ňákýho hotelu. Má to bejt laciný, ale když po prohlídce přijde řeč na cenu, zjistí se, že je dvojnásobná. Ty vometákové se nás střídavě drží.

Šítek tu nabízí skoro každej. Very good quality, jak jinak. Když jsem teď byl se Šamanem hledat cybercafé, kde jsme ráno kupovali šítek my, bylo to asi 50 m, nabízeli mi asi tři lidi hulení, opium, ráno ten typ i LSD a kokeše. V jakýmsi government shopu krámku mají vyhulenou čokoládu, ňáký dva druhy koláčků a velký zelenohnědy koule. Bylo to něco smíchanýho s vodou z Gangy a ty hovada si to strkali do huby a asi vycucávali.

Začíná bejt šero, u řeky je to dobrý. Na protější straně je pusto. Jen písek a až v dálce stromy na břehu. Koryto je relativně prázdný. Děti všude pouští na saturnách dráčky. Procházíme s těma nevyžádanejma guidama asi tři další hotely a snažíme se jich zbavit. Jeden držák s náma ale vydrží až do ubytování v hotelu kousek nad spalovacím ghátem. Chce prachy, pohled z Kozlu odmítá, takže nedostane nic. Řiká, že je to ok, ale nadšeně nevypadá. Hotýlek je v pohodě, jsou tu převážně Korejci. Jsme ve druhým patře, nad náma je už restaurace. Jdem ven okusit atmosféru posvátnýho města.
Venku je kupodivu docela málo lidí. Hoří několik ohňů, ale zdají se nám dost malý. Všude po schodech jsou vyskládaný ohromný hranice polen. Dřevo pak prodávají v celym přilehlym okolí. Vedle a mezi komínama dříví se prochází krávy. V dolních patrech ohromnejch starobylejch domů jsou jakýsi stáje pro kravky. Nasráno je ostatně všude. Procházíme přes schody do uliček, v jednom krámku dáváme čaj. Je opět pěkně masalovej, ale moc nepálí. Při pití nám ňákej týpek nabízí oblečky a hadry, hlavně asi dvacetkrát opakuje, že neni guide. Táhne z něj i chlast, ale vypadá docela v pohodě. Naplech. Jdem s nim zkouknout nabídku, ale šály, co sháníme, nemají. Ačkoliv týpek předtim prohlašoval, že je to jeho krám, zmizel hned, když nás tam doved. Pak se na nás na ulici opět nalíp, ale to už jsme se ho ňák zbavili. Šály jsme nakonec objevili, ale nenakoupili, v krámku na hlavní ulici.
Na večeři jsme se vrátili na střechu našeho hotelu. Bylo už půl devátý. Byly byriány s paneerem a Limca. Na pokoji jsme kouřili, vysprchovali se a vyprali ňáký prádlo. Když byla řada na mě, došla horká voda. Hlava je tedy neumytá.     

Varánasí, čtvrtek 22. 1. 2009, asi 18:30
            Konečně jsme se ubytovali kousek od spalovacích ghátů. Byla to operace hrozná. Ímrvére na nás byli nalepený 1-3 naháněči, kecali furt, jaký mají levný hotely, ale když jsme tam přišli, byla cena dvojnásobná. Prolejzali jsme starejma barákama nad ghátama. Vypadá to dobře, ale je to poněkud menší, než jsem si představoval.
            Zůstali jsme tedy ve čtvrtým nebo pátým hotelu. Pokoj je čistej, koupelka by měla bejt s hot water a vypadá taky dobře. Vybavení krcálku standardní – žádný: tři postele a betonová police. Šmitec. Okno do átria. Zejtra dopoledne se zkusíme ubytovat někde jinde, pokud možno za míň než dnešních 350 INR.

Pátek 23. 1. 2009
V noci mě obtěžovali komáři. Šaman tvrdí, že dva skolil. Vzbudily nás hlasy, hlomoz a hluk už strašně brzy, ale vstali jsme tak v osm. Přesunuli jsme se do restaurace, kde jsme si po krátkým vybírání dali palačinky s mixfruitem a extra medem. Z mixu ovoce se vyklubalo jabko s banánem, ale dobrý to bylo. Jen toho nebylo dost. Ke konci snídaně a po ní proběhla akce nákup hulení.

Varánasí, pátek 23. 1. 2009, 10:10 hod
            Před chvilkou jsme se vrátili z nákupu hulení. Byla to prdel. Akce byla domluvena během snídaně na střeše našeho hotelu. Začalo to nenápadně, pan šéfík si přised poté, co Šaman odešel srát. Napřed kecal kraviny, pak ale začal něco o krámku jeho bratra, kde je k mání všechno, tedy asi všechny drogy světa. A pak taky ňáký oblečky. Je to ale secret, takže si podáváme ruku a jdem to omrknout.
            Krámek je asi 50 m od hotelu a je hustej moc: Je to totiž jakoby vnitřek chrámu za svatyní jednoho z chobotnatců, nebo spíš Kálí. Uvnitř jsou dvě místnůstky, z nichž v jedné je asi šest kompů řádně zakrytejch proti prachu. Náš týpek nás předává kámošovi svýho bráchy, posadí nás na sesli a jestli mam cigáro, že ubalí. Vytáh dva asi 8 cm dlouhý válečky, řek bych tak po 10 g, řikal teda, že je to 15 g, ale moc nevěřim.

Když nás týpek ved zpátky do hotelu, zaved nás ještě ke kámošovi, co nabízel vlastnoručně natočenej dokument o Varánasí, životu lidí kolem řeky a hudbě, která tu staletí frčí. Vychrlil to na nás zhusta. Radši jsme šli na pokoj a za chvíli jsme vyrazili na obchůzku.
Na spalovacím ghátu to frčelo. Pár ohňů, Šaman prej viděl nohu a hlavu ohořelýho nebožtíka. Kolem hořících hranic postávaly skupiny lidí. Koukali jsme, jak připravujou jednu hranici. Nebožtíka zabalenýho v látce položili na asi půlmetrovou hranici, na něj naskládali další vrstvu polen a díry mezi kládama vyplnili jakousi suchou trávou. Pak začali hranici obcházet, přičemž týpek v bílým úboru ji na různejch místech zapaloval. O dva metry dál se v řece v bordelu koupalo pár chlapů. Snad ještě působivější než samotný spalování jsou ty mraky dřeva všude kolem. Je to jak ve středověku. Všude vyskládaný dřevo, po schodech totálně zachcanejch a zasranejch se promenádujou pořádný kusy hovězího. Týpci štípají klády na menší kusy, jiný je přiváží po řece na loďkách, vychrtlej zjev vyvádí na schody dvě telátka a nepříjemně nakrátko je uvazuje za oko ve schodu. Na vyjížďku loďkou jsme zváni každý dvě minuty bandou týpků sedících pod námi. Sem tam se v řece někdo omejvá. Na druhým břehu neni nic. Pusto, jen písek a několik minichatrčí. Je to tam dle informací prokletý. Hašiš a jiné nabízí každej druhej nebílej. Pohledy nabízí malý holčičky. Kluci pouští draky. Je docela vedro. Všechno se to děje na schodech.
Pokračujeme po ghátech k hlavní ulici, hledáme pekárnu se sladkejma dobrotama. Ta snídaně opravdu nestačila. Čaj si dáváme, ale dobrotu ne. Ve spleti uliček v bazaru to nemůžem najít. Různě jsme se tam pomotávali, párkrát nás někdo zatáh do krámu, ale nakoupil pouze Ady, a to velkej hnědej šál. Před nákupem jsme ale byli ještě na obědě v jednej hotelovej restauraci. Šaman si dal paneerovýho hamburgera, já s Adym nudle. A fresh lime sodu. Dobré to bylo.
Při řece jsme se vrátili na hotel a vyčilovali. Šaman pak vyrazil na net, ale až druhej pokus byl úspěšnej. Doma je zima a ňáký čachry ve vládě. Koruna oslabuje vůči dolaru. Kupujeme venku coly, oplatky a takový čokoládový, podlouhlý řezy. Kouříme a vyčilujeme. Už se nám ani nechce nikam ven. Na večeři jdem teda asi v půl osmý nahoru, o patro vejš.
První chod byly hranolky s kečupem, pak měl Šaman makaróny a my special rolky. Makaróny byly mušličky a nebylo to nijak dobrý, navíc dost pálivý, takže si dal Šaman taky ještě rolku. Ta byla taky pálivá, ale výtečná. Jenže hlad byl furt, tak jsme si ještě objednali grilovaný brambory se sýrem, z čehož se vyklubaly smažený brambory s paneerem a cibulkou. Mastný a dobrý. Zamázli jsme to Maazou a sešli dolů do cimry. Já šel prát kalhoty, Šaman spát a Ady něco čet.
Teď je tak deset, ty dva vedle odfukujou a naspávají na zítřejší dlouhej den. Budík je na 4:45 hod. Jdem se podívat na sunrise na gháty. Měly by se tam koupat cca tisíce lidí. Jsem zvědav a jdu též spát. 

Sobota 24. 1. 2009
Vstáváme ve 4:45 hod, je to krutý, pořešíme to na hajzlu a v 5:30 hod scházíme po schodišti dolů do recepce, kde jsou zalígrovaný mříže. Týpek ale chrápe vedle na gauči, otevře oko, něco zamumlá a ukazuje na stolek, kde se válí klíče.
Na ulici je tma. Nejde elektrika. Lidi ale posedávají kolem ohýnků a malejch krámečků, kde hoří svíčky a vaří se čaj. Zvláštní, dobrá atmosféra. Je tma jak prdeli a máme asi dost času, takže dáváme čaj. Je masalovej a dobrej. Podávají ho tu většinou v jednorázovejch hliněnejch kalíšcích. Už nás lákalo pár týpků na loď, ale dáváme tomu ještě čas. Mam vypranou mikinu a zbylý trička, tak jsem jen v bundě a je mi chladno. I šátek jsem si, kokot, zapomněl.
Jdem pomalu k řece, ve výklencích a kolem všemožnejch modliteben chrápou zabalený lidi, působí to příjemně a táhnou z toho dávný časy. Vopice už jsou taky vzhůru. Na spalovacích ghátech probíhají asi dvě pálení. Přes kolem stojící ohniváky nic moc nevidíme. Čumíme na to a furt někdo chodí ze tmy a nabízí loď. Pár jedinců už se pod náma omejvá v řece. Jsou to ďáblové. Ženská to samozřejmě bere komplet v sárí. Chlapi mají řádný tangáče.
Je asi za pět minut šest a tma jako by už tušila brzkej nástup dne. Za standardních 150 INR/hod bereme jednu loďku s vyzáblým veslařem. Tma ještě definitivně neustoupila, ale už začíná bejt vidět. Lidí tu teda tisíce nejsou, spíš desítky. Mlha je, ale žádnej extrém, je vidět na druhej břeh. Plujeme proti mírnýmu proudu, ale i přesto je ten náš maník pěknej břídil, páč když už se rozednívá a vyjíždí spousta dalších loděk, všechny nás předjíždí. Je fakt, že my jedem už od spalovacích ghátů, tedy ňákejch 300 m, ale stejně. Lidí pomalu přibejvá. Na hlavním ghátu je jich nejvíc, ale hlavně čumilové jako my. Lidí v řece je menšina. Ale je to prdel. Někdo se pečlivě omejvá, někdo čistí zuby nebo vedle mlátí prádlem o šutry a pere. Na sracim ghátu serou dva. Na jiným, kde jsou jakoby dvě malý pódia, zpívají něco krišňáci. Dobytek se koupe vedle, sere všude. Po řece plavou světýlka. Svíčky v lodičkách z listí.
Je asi tak 6:40 hod a týpek to chce otočit. Vypadá dost zbědovaně, asi už nemůže. Chcem ale pokračovat dál proti proudu, tak pádluje. Schodiště navazujou jedny na druhý, nad nima se tyčí vysoký starý baráky a paláce nebo hradby. Někde suší na schodech kravský hovna a míjíme i malej spalovací ghát, kde pálí dva nebožtíky. Voda je špinavá, ale čekal jsem to horší. Je vidět možná 15-20 cm pod hladinu. A je dost teplá. Chuť jsem nezkoušel. Týpci na břehu si v tom ale čistí zuby a proplachujou hubu, patrně to i pijou. Mimochodem ve městě je spousta lidí s nemocnýma očima, tak ty to asi pijou.
Když je v mlze na dohled buď poslední, nebo největší ghát – tomu nerozumíme – Šaman dovoluje veslaři loďku otočit. Pán je rád. Strká si hned do huby list s pánem a tlemí se jak kokot. Proud nás kupodivu moc rychle neunáší. Týpek je vychcanej a nutí Šamanovi vesla, aby si to jako vyzkoušel. Vikimu to ale nejde úplně samo, trošku se točíme. Ty pádla tam jsou přichycený pěkně na hovno. Hulíme cígo a Šaman mu to radši vrací. Ať maník nevystydne. Berem to trochu víc doprostřed řeky, je tu o něco užší. Na pustej straně roste spousta tý trávy, kterou strkají do těch pohřebních hranic. Roste z toho hnědýho, co vypadá buď jako bahýnko, nebo jak písek. Ten břeh je hrozně hustej. Skoro nic tam neni. Jen to hnědý a mlha. Když jsou monzuny, je o mnohem víc vody a koryto se asi zaplní až ke stromům, který jsou vidět až v dálce.
Na jednom místě je nějakej převoz do zapovězený země, stojí tam taková dřevěná bouda a kolem je pár lidí a motorek. My ale pomalu splouváme zpátky, všechno si dáváme ještě jednou za většího, už denního světla. Obydlenej břeh řeky sice žije dost, ale ty tisíce lidí jsou tu asi jindy. Na vodě proplouvají kvanta lodiček převážně s cizincema. Skoro tam jsou zácpy. Z lodí přetvořenejch na stánky s píčovinama nekupujeme nic, Šaman pak ale zalituje, že se nepoohlídnul po zvonečku. Nekupujeme ani kytky, co se hází do řeky, páčto na to nevěříme.
Pod spalovacím ghátem připrážíme v 7:40 hod. Dáváme zmoženýmu týpkovi ještě bakšiš, kterej si vyžádá. Vracíme se na hotel, furt je hrozně brzy a nic ještě nejede naplno. Ani restaurace nad náma. Týpci tam šůrujou, vopice skáčou po střeše a barákách kolem. Pár jich je i na zábradlí kousek od nás. Sice nám kecají něco, že uklízí jako každej den a asi je ještě zavřeno, ale objednáváme si omelety a poridž s palačinkou. Sněd bych toho hrozně, ale bohužel.
Po snídani jsme šli na cimru trochu se zkoncentrovat.  Proběhlo to relativně rychle a mohli jsme vyrazit hledat poštu. Na ulici se dozvídáme, že otevírají až v 11 hodin a to je za hodinu a půl. Poštu tedy přesunujeme na potom a chcem najít German Bakery, ve kterej jsme včera zahlídli pěkný sladkosti. Jdeme po cedulích namalovanejch na zdech baráků. Ulice jsou tu široký tak dva metry a baráky kolem nich vysoký kamenný hovada, s balkónama do tý mikrouličky, takže ji úplně překlenujou. Mezi tim jezdí motorkáři a cyklorikši. Je to na milimetry. Nakonec to najdeme a nakupujeme dvě čokoládou politý zatočenky a jednu müslirolku. Trochu litujeme, že jsme si to nenechali ohřát, neboť všechny kousky jsou poněkud tvrdší. Lezeme dál uličkama a než dojdeme na hlavní ulici, povídáme něco o Chandni Chowku, o tom filmu, horkej novince, co tu všude propagujou a v bedně už dva měsíce sjíždíme klipy a ukázky z filmu. A najednou stojíme před kinem, kde to zrovna dávají.
Jdem koupit lístky. Pokladna je ale otevřená až od jedenácti. Pokračujem tedy v prohlídce města a jedem s jednim cyklorikšákem všichni tři asi dva km k Opičímu chrámu. Rikšák má dost. Je to stařík, chabrus, ale snaží se máknout. Asi dvakrát to nedá a musí táhnout. Nejradši bych slez, nebo mu pomoh. Vysazuje nás u ňákýho chrámu, něco řiká svym jazykem. Dáváme mu o pětku víc, 40 INR. Byla to fuška.
Do krámu i kolem něj se musí na boso. Necháváme boty u kluka s hůlkou, provozujícího hlídačství bot. Opice ani jedna. Něco je špatně, jsme v jiným chrámu. Tady neni nic, jen ten samotnej gopuram a zasraný lotosový jezírko za zdí. Nuda. Navíc ve stínu zem studí. Jdem pryč. Týpek botař chce 5 INR, dáváme tři a vysvětlujeme, že pět je za troje boty divný.
Posílají nás furt dál, tak pokračujeme. Další chrám je taky bez opic, ale kousek dál je pošta. Sídlí v dobrym starym baráku. Historickej kousek na spadnutí, uvnitř žádnej luxus. Nemají dokonce ani ty známky. Venku je mi už delší dobu vedro. Mam bundu, kde je kapsa na kapesník, páč mam na sobě šalvary a triko, tudíž jsem bez kapes.
Opičí království, tedy palác, je kus dál. Leze se tam mimo hlavní ulici, kontrola zas jak do letadla, ani cigára se dovnitř nesmí nosit. Opic jsou tu ale mraky. Vypadají spokojeně a ochočeně, ne jak ta děvka, co mi chtěla pokousat. Sledujeme malý opičátka. Jsou jak malinký minilidi. Dělají hrozný krkolomný skoky a evidentně se tim baví. Je to prdel. Do samotnýho templu nejdem. Je to opět na zouvačku a fronta tak 60 m. Radši ještě zkouknem opice a mizíme. Týpek chce za hlídání (uzamčení) věcí ve skříňce 10 INR.
Chcem zmáknout ještě tu poštu a lupeny do kina, taky ňákej oběd, takže bereme totálně rozmrdanou motorikšu za 30 INR a necháváme se odvézt k Main Ghatu. Projíždíme několika zacpanejma úsekama, rikša za jízdy vydává divný zvuky a když stojíme, chcípá. Zácpy jsou mocný, neprojdou ani lidi. Jít ale pěšky by asi bylo rychlejší. Rikšák se snaží nalákat ještě ňáký cestující, ale marně. Doveze nás někam, odkud to ke kinu trefíme. Lístků jsou mraky, ale stejně radši kupujem na 15:30 gold třídu za 90 INR. S takovym pokladem u Šamana v kapse směřujeme přecpanou ulicí k domovu. Cestou se stavíme na oběd v zahradní restauraci s výhledem na malej templ, kterej stojí v takovym vnitrobloku. Mně začíná bejt blbě, jakoby nástup chřipky. Dávam byriány. Jsou trochu bez chuti, asi mam rýmu.
Do kina zbývají asi dvě hodiny. Protlučem se až k řece a naší oblíbenou trasou přes gháty se vracíme na hotel. Na spalovacích to frčí, taham v uctivej vzdálenosti foťák a vyblejsknu to. To už kolem ale stojí dva týpci a že jsem udělal velkou chybu, že už jde oficír a budu muset na stanici. Oficír tu je hned, normální týpek, ale tahá mě někam, prej do kanclu. Hlavně to prej nemam mazat. Týpcí vedle straší, že nějakýho cizince zavřeli na dva měsíce. Jsou to dementi. Fotku s nelibostí mažu, oficír sice prská, ale už odcházíme pryč. Takže fotit se nesmí... Včera ňákej bílej fotil oheň s tělem z asi půlmetrový vzdálenosti. Na pokoji dáváme cigára a vyčilujem a páč za chvíli budou tři hodiny, odcházíme do biografu. Máme to akorát, je to dálka. Chvilku čekáme před sálem, je nás tam tak 20. Místa máme pěkně vzadu uprostřed. Akorát na mým křesílku je mokrej flek, tak snad je to voda.

Chandni Chowk to China
Dávná minulost. Po Velkej čínskej zdi zdrhá chlápek. Stíhá ho stovka rozzuřenejch bojovníků. Číňan Liu-Šeng je vyzbrojenej velkym srpovitym sekáčem na sekání a mohutnou kamennou palicí na drcení hlav. Bojuje s nepřátelema jako lev. Strašně jim dává. Je to přízrak. Ale neřádů je moc. Dostává palicí po zádech. Je zaraženej. Šavle mu prolítne zádama jak máslem a půlka jí vyjede z břicha. Liu-Šeng padá k zemi. Nandal jim dost. V posledním vzepětí sil se zvedá a v hrozivej pozici umírá. Zrodila se legenda.
Zvuk řve na plný koule. Je to maso. Střih o pár století dopředu. Stejný místo, Velká čínská zeď. Šťastná rodinka se fotí se svejma miminama. Najednou zase tlupa černejch zabijáků. Manželka stačí s jednou holčičkou prchnout, ale kolem chlapa třímajícího v rukou druhý dvojčátko se to nepříjemně uzavírá. Ale je to bojovník s ohněm v srdci. Zase jim strašně nakládá. Děcko lítá vzduchem, mezitím jeho otec neohroženě likviduje nepřátele. Vypadá to, že nemají šanci. Na scéně se ale objevuje plešatej Číňan, nejčernější ze záporáků. Vyšle svou černou buřinku se širokou střechou jako frisbee. Klóbrc opisuje velkej oblouk, ale maník je strašně hustej a vyminává se. Děcko ale najednou letí z hradeb dolů a milující otec pro něj skočí do hlubiny.
Střih o dvacet let. Současnost. Dilli. Trochu pitomej týpek krájí v jídelně zeleninu. Bude to hlavní hrdina. Fotr ho honí do práce, nic se mu nedaří, jak chce. Je to takovej smolař. V tej svej beznadějnosti se zakouká do superluxusní holky z televizní reklamy. Ta holka je fakt nejvíc. Nejlepší element filmu. K týpkovo kámoši, Číňanovi, přijede delegace dvou dědků z vesnice. Mají velkej problém. Jejich lidi terorizuje a vykořisťuje ten plešatej Číňan s buřinkou a nikdo kromě převtělenýho Liu-Šenga ho nemůže zastavit. A samozřejmě ve smolaři zelináři objeví reinkarnovanýho bojovníka. Je třeba jet to vyřešit do Číny.
Důležitým prvkem filmu je brambora ve tvaru Ganéšovo hlavy. Teda při velkej fantazii. K tomu se hlavní hrdina ustavičně modlí a vyzývá ho. Je to on, kdo jej objevil.
V Číně se to začíná zamotávat. Krátce po příletu se snaží hlavního týpka zabít ještě snad krásnější černá vražedkyně, ne nepodobná krasavici, do níž se zamiloval. Ukazuje se , že pracuje pro plešatýho Číňana. Je to dvojče tý druhý. Ta herečka, co dvojčata hraje, je strašně dobrá. Následujou četný střety záporňáků s těma dobrejma. Pomalu se zjišťuje, že to asi neni ten pravej převtělenej legendární Liu-Šeng. První část filmu končí pádem hrdiny z Velký zdi.
Pauzu vyplňujeme záchodem a nákupem coly a kýble pop-cornu. Připomínáme si nejpovedenější scény.
Druhá část filmu. Hrdinu při pádu chytá santusák, obývající výklenek ve zdi. Ukáže se, že je to přeživší otec dvojčátek. Tudíž hrdiny je s hodnym dvojčetem u taťky, kterj hodlá z hňupa vytrénovat špičkovýho bojovníka. Práce je to tvrdá a zdlouhavá. Ale zadaří se. Než padnou titulky, zlikviduje komplet zloduchy včetně plešouna v klobouku. Při posledním zápasu s ním má ale Liu-Šeng haluze, že ten druhej je veliká brambora. Ale stejně mu naloží. Končí to všechno dobře, i zlá ségra se chytí za nos a staně se dobrou.
Film měl slabý tři hodiny a bylo v něm jen několik hromadnejch tanců. Jak bylo v kině poloprázdno, lidi ani netleskali, ale chlap vedle mě se furt smál. Nedostatkem taky byla absence anglickejch titulků, páč to mluvilo hindí. Jinak to ale byla slušná píčovina, jakou jsme očekávali, takže si to asi koupíme na DVD ještě s Gajinem a dalšíma třema filmama.

Když vylejzáme z kina, je už tma. Je mi divně. Nachcípaně. Jdu, bohužel, směnit 150 USD. Týpek napřed zkouší to, že jsem mu dal jen 120, ale pak to přepočítává. Ovšem kurz je 42,5 INR a poplatky ještě 500 INR. Jak je mi divně, čumim na něj, je mi to divný, ale jen se usmívam, jako že je kurva, ale prachy směňuju. Jsem holt kokot. Nasrenej se vracim s bandou na pokoj, necháváme tam nákup vod a jdem rovnou na večeři. Jsou byriány. Na pokoji probíhá večerní čiling.

Neděle 25. 1. 2009
Ráno kupodivu nejsem nemocnej. To je dobrý. Ady vstává první a ještě než se my probudíme, jde ven na čaj. My vstali asi v osm. Vyfiknem se v koupelně a jdem nahoru posnídat. Pojímáme to ve velkym stylu, všechno dvakrát. Já s Vikim dáváme dvojitej banánovej poridž a Ady dvě banánový palačinky. Toho poridže je nakonec zhruba stejně, jako byla včerejší jednoduchá porce. Venku je docela divně, mlha jako kráva.
Po jídle jsme domluvený s šéfem horní restaurace, že nás dovede do jakýsi fabriky na hedvábí, kde mají tuze laciný kousky. Šála, co má, celkem pěkná, že je za 40 INR. Už nás láká třetí den, tak to dneska dáme. Je to prej government shop a nemusíme nic koupit. Jasný. Týpek o tom mluvil jako o fabrice, prej 50 lidí. Lezeme ale do místnůstky s policema plnýma hadrů. Zouváme si boty, páč je tu deka a polštářky k válení. Ještě než se uvelebíme, posílá nás pan šéftkadlec do větší místnosti vedle. Válí se tam asi tři lidi, z nichž jeden regulérně chrápe. Všude visí šály a šátky, košile atp. V rohu stojí asi dvoumetrovej stav na tkaní hedvábnejch látek. Bylo to zajímavý. Vzor se měnil pomocí pásu s děravejma prkýnkama. Co řada to jedna destička. Prkýnka vytvářela uzavřenej pás, takže se vzor opakoval. Ňákej týpek zrovna něco tká. Chvíli na něj čumíme a obdivně kejváme, pak se vracíme na polštářky a ač nechcem, dostáváme čaj. Pán napřed vytahuje košile. Ty nechcem. Šály. Ale malý a hnusný. Pak velký šály. Ty se nám zalíbí, už bysme je vzali, ale je to extra kvalita, jinde nedostupná, a chlap nemůže jít pod 2500 INR za kus. Je to kokot. A ten, co nás přived a sedí proti nám, druhej. Omlouváme se, že je to moc a kvapem berem kramle. Klasická návštěva workshopu. Týpek z restaurace se vrací s náma, vypadá, že je mu jedno, že jsme nic nenakoupili. Ale asi ho to sere...
Původně jsme chtěli jít konečně pořešit ty známky, ale pošta je daleko, a tak jdem rovnou na procházku na druhou polovinu ghátů. Od spalovacích po proudu. Na ghátech timhle směrem je o dost míň turistů, ale žije to tu taky. Procházíme několik pracích ghátů, všude se suší prádlo. Dobytka je tu asi víc, ve vzduchu jsou cítit hovna. Odchytává nás týpek a vleče do svýho krámku, tedy asi bytu, kde má malinkou prodejnu. Má tam pěknej mrdník, hadry, co vyrábí jeho paní. Má tam šály za danou cenu 65 INR/ks. Kalhoty z asi třímetrovýho kusu látky ani barevný košilky nechcem. Pokračujeme po proudu po ghátech, ale za chvilku to stáčíme, páč to vypadá, že dál už neni nic zajímavýho. Už jsou vidět železný oblouky mostu přetínajícího o pár set metrů dál Gangu.
Chcem to obejít uličkama a někde se naobědvat. V uličkách je to dobrý, ovšem nic k snědku, kromě sladkostí, tady neni. Procházíme tedy na hlavnější ulici, kde je hroznej mrdník, je tu ňákej low price zeleninovej trh. Za chvíli zalejzáme do jídelny a dáváme alu gobi a čapátí, Šaman egg byriány. Po jídle pokračujeme v cestě na hotel. Chcem to vzít těma úzkýma uličkama, ale po delší době přicházíme k baráku, kde jsme nakupovali šály. Dojdem to tedy radši po ghátech, kde nejde zabloudit. Zakoupili jsme coly a oplatky a šli vyčilnout na pokoj.
Někdy po 4 pm vyrážíme ven. Hledáme net za 15 INR/hod, kolem kterýho jsme ráno v jednej z uliček procházeli. Nakonec tam dojdem, ale je tam jen jeden historickej komp se žlutym monitorem a ten je obsazenej. Za hodinu prej bude free. Jdem jinam. Kus vedle je taky net, celkem to frčí. Checkujeme maily a guestbook. Nikdo nepíše. Vlastně píše – Čiko. Adymu. Má strach, že jsme na něj zapomněli, protože on, jak píše, myslí, že na to nezapomene do konce života. Posílá dvě fotky. Na jednej je s náma, je z rána z kampusu. Na druhej je jenom velkej Čiko. Je to opravdu šílenec. Doma je –3 až 0°C. Bude to pruda. Ady v těch sandálech. Z netu to ještě obcházíme; uličkama na hlavní ghát, kde už se připravuje každovečerní show, a při vodě domů. Vyčilujeme.
Před 7 pm odcházíme na večeři. Je to ale složitější, než se zdálo. Restaurací je kolem málo a do tří, co jsme vlezli, jsme se nevešli, páč byly narvaný turistama. A ke všemu byly dycky tak v pátým patře po prudkejch schodech. Nakonec jsme došli až za hlavní ghát do ňáký roof-top restaurace nad hotelem. Plno bylo taky, ale udělali nám sezení venku na střeše. Na jídlo jsme čekali asi třičtvrtě hodiny, hrůza. Bylo tam asi pět lidí personálu na tři stoly lidí. Nudle byly dobrý, vůbec ale nepálily a brambory s paneerem v curry chutnaly skvěle, ale taky mohly bejt ostřejší.
Už za tmy jsme se vraceli uličkama plnýma skotu k hotelu. Ještě jsme cestou vzali Thump´s Up a oplatky, který teď pojídáme. Šaman už opět vytuh. Musí mít spavou nemoc. Zejtra odjíždíme do Allahabádu. Už mě to tady moc nebaví. Furt stejný uličky a týpci, co prodávají fet. 

Varánasí, nedělě 25. 1. 2009, 18:25
            Výčil na pokoji. Šaman nespí, ale čte. Ady si pohrává s nožem, neboť máme už jen jednu knihu. Ležíme na trojposteli a já pochrchlávam. Na ulici se něco děje, asi zas nesou nebožtíka. To jde uličkou průvod, v půlce nesou na nosítkách do barevnejch hadrů zabalenýho nebožtíka a řvou a cinkají na zvonky. Ani to nepůsobí smutně. Musíme ještě někam na večeři, už nechcem nahoru, tam už jsme všechno měli.

Pondělí 26. 1. 2009
Vstáváme v 7:45. Chceme bejt v Allahabádu včas. Ani nesnídáme a jdem na to. Původně jsme chtěli projít naposled ghátama, ale chcem zakoupit ještě pár čilumů, tak to berem skrz uličky. Tepřive to všechno vyskladňujou. V německý pekárně kupujeme sladký kousky. Jsou o něco lepší než včera. Dneska je ňákej svátek, 60. výročí republiky, a ve městě je ještě víc lidí než jindy. Spousta z nich nosí indický vlaječky. Ulice jsou totálně zaplněný.
Bereme rikšáka za 70 INR na nádraží. Je to peklo, lidí moc. Před desátou jsme někde u benzínky. Stojí tady dva busy, v obou je skoro plno. Mají to dle rikšáka bejt státní busy do Allahabádu. Do jednoho nahání víc, tak nastupujeme a obsazujeme volnou trojku v půlce busu. Bohužel, před náma sedí tři ženský, tak jen aby neblily. Máme do odjezdu pár minut čas, tak jdem ještě na čaj. Je za 2 INR.
Cesta busem byla standardní, pruda. Chrchlal jsem celou cestu. Sice jsme velkou část trasy jeli po Golden trianglu, tedy jakoby „dálnici“, ale stejně jsme těch 120 km jeli čtyři hodiny. Do Allahabádu dorážíme asi ve 2 pm. Je vedro a autobusák je někde v prdeli. Nikdo nám neni schopnej říct kudy do centra města. Prostě neřešitelnej problém. Necháme se nacpat do rikši, která jede tam, co opakovalo nejvíc lidí. Myslíme si, že je to někam k bazaru v centru. Smlouváme o cenu, nakonec přistoupíme na 70 INR, nevíme, jak je to daleko. Jedem tak dva kiláky, cestou přibíráme lidi, co týpkovi platí 5 INR. Zastavujeme někde na křižovatce, kvůli prachu se vůbec nedá dejchat, peklo. Davy lidí tam, davy lidí zpět. Trochu se chytneme s rikšákem, že mu dáme jen 50 INR, páč i to je moc. Neni tu nic, natož centrum. Chvíli se hádá, čeká, odjede.
Vydáváme se s největšim davem, ale po pár metrech se obracíme, neboť nám nějakej týpek povídá, že střed města je na opačnou stranu. Už nás to pěkně sere. Všude jsou mraky lidí, je vedro, máme ty bágly. Teď ten kašel do toho, bolí mě z něj břicho. Je to boj. Bereme tentokrát dva cyklorikšáky, že tedy chcem do hotelu, někam do centra, k bazaru. Jedeme, jedeme, je to dřina. Asi po třiceti minutách jsme u autobusáku, kam jsme přijeli. Po sto metrech nás vysazujou proti obchoďáku. Big Bazar. Takže po víc než hodině posun o sto metrů. Je to mizérie.
Jdeme teda pěšky po ulici, je nám divný, že je to centrum. Vůbec to tady tak nevypadá. Je tu ale docela dost venovních jídelniček, ovšem jsou plný. My máme taky hlad, ale dáváme jen malinký „bramboráčky“. Jdem ještě kus, ale opět se vracíme k jedinej lodgi, ale spíš lepšímu hotelu vedle busáku. Tam nám šedivej dědek, co meje rikšu, dohazuje kolegu, že nás odveze do levnýho hotelu. Už nás to moc nebaví, tak jedem. Jezdíme doslova od hotelu k hotelu. Všude je obsazeno, je to v hajzlu. Už vymejšlíme, jak pojedem na noc pryč, ale v posledním hotelu, hotelu Royal, mají trojlůžák za 500 INR. Je tedy opravdu královskej. V hnusu je mezi žhavejma adeptama na vítěze. Bereme to. Už se nám nechce nic dalšího vymejšlet. Zapíšeme se do knih, zaplatíme kilo rikšákovi a lezem na pokoj. Jsou to celkem tři místnosti: pokoj, chodba a hajzl s koupelnou, který jsou dohromady velký jako pokoj. Co je ale nejvíc – strop je 5-6 m vysokej. Zdi, dveře, všechno humus. Hajzl vypadá jako chlív. Bedna tu je a už běží. Trochu vyčilujeme.
Za tmy vyrážíme na večeři. Trochu to projdeme kolem, zajdem na nádraží, kde je pár tisíc lidí. Válí se všude, čekají všude. Frontu na rezervaci lístků ihned zamítáme vystát. Na jídlo zasedáme kousek od Big Bazaru, venku na chodníku. Dávam strašně hnusný kebabíky, asi z vnitřností muttona. Vypadají hnusně syrově, nechutnají o moc líp. Jen do nich nípnu. Kluci to nejí vůbec. Dorážim se byriánama, ale s tou rýmou mi to nějak nechutná. Ady si dává luxusní paneer tikka. Je to panner naloženej a kořeněnej, ale kupodivu nepálivej, na rozdíl od byriány.
Jsme hotoví, bereme to zpět na pokoj. V recepci musíme znovu nechat pasy, páč hovada si neokopírovali víza a já musim znovu vyplnit check-in, páč tam nebyl kopírák. Na cimře pijeme colu, jíme oplatky a brambůrky, kouříme a čumíme na Mission Impossible.

 Allahabád, pondělí 26. 1. 2009, 17:32 hod
            Mam nepříjemnou rýmu. Celou cestu z Varánasí jsem prochrchlal, teď mě z toho bolí břišní stěna a hlava. Asi mě dráždil ten prach. Tak před dvěma hodinama jsme přijeli do Allahabádu k busáku. Až doteď jsme chodili a jezdili s rikšákama a hledali hotely, resp. cenrum města. Byl to nadlidskej výkon kterej se nám poved jen asi z části. V hotelu jsme asi v šestým, co jsme se ptali. Probíhá tu ňákej svátek, tedy slavnost, a všechno je plný. To centrum je prej tady, ale vůbec to tak nevypadá. Jsou tu jen větší ulice a zahrady a nic. Ňákej kostel. A jsme asi kousek od nádraží. Nevíme skoro nic. A rikšáci jsou kurvy!

Úterý 27. 1. 2009
Dneska to byl den. První půlka dobrá, ale to odpoledne... Vstáváme asi v osm. Dáváme toalety a cigáro. Nevíme, jak to dneska bude, jestli odjedeme, či ne, tak radši sbalíme bágly a připravíme vše k check-outu. Ten je ale až v 5 pm, takže necháváme věci na pokoji a nalehko vyrážíme ven. Chcem napřed zjistit, jestli půjde jet vlakem do Jaipuru, a hlavně navštívit soutok posvátnejch řek Gangy a Jamuny. To má bejt asi 8 km daleko. Na nádraží zjišťujeme, že vlak je plnej a bez místenky to nedáme. Jdem se nasnídat. Chodíme těma ulicema co včera, takže lezeme do jídelny, ve kterej jsme včera obědvali. Šaman měl pullao, pálilo jako svině. Já měl paneer parothu, pálila, ale byla dobrá. S Adym jsme ještě zkusili paneer dosa. Tu už jsem ani nedojed.
Šli jsme směrem k busáku, kde byl u rikši ten šedivec, co nám včera dohazoval posledního rikšáka. Ukázali jsme mu kresbu soutoku dvou řek, dědek pochopil. Řek to slovo, co včera ty rikšáci u autobusáku. Za kilo tam jedeme. Týpek kecá něco, že tam pojedeme lodí. Jedem docela flák. Nic jako to centrum, nebo normální město nevidíme.
Přijíždíme k řece pod ohromnej most. Nahoře u cesty je pár malejch stánků, báby se zeleninou i prodavači ochucenejch burizonů atp. Dole na řece je zakotveno pár menších loděk. Rikšák běží hned po schodech k řece a odchytává týpka a něco domlouvají. Týpek chce 1450 INR. Kompletní naše hotovost činí cca 600 INR. Chvíli se dohadujeme, pak odcházíme po prudkejch schodech zpátky na cestu, ale týpci pokřikujou, ať se vrátíme a že to bude za 300 INR. Vlastně nevíme, jak je to daleko, ale má to trvat asi dvě hodiny. Zkoušíme zakoupit vodu, ale marně. Rikšák chce za 120 INR počkat a odvézt nás zpět, ale odmítáme.
Za pádla si sedá mladej hubenej kluk. Dáváme 150 INR jako zálohu, asi pro případ potopení, a vyplouváme. Je to proti mírnýmu proudu. Do dálky moc vidět neni, je mlha. Podplouváme hustej železnej most, plujem kolem zdi pevnosti a asi po 40 minutách plavby jsme u soutoku Gangy a Jamuny.
Po levej straně, za pevností, jsou na ohromnej ploše stany, zřejmě pro poutníky. Táhnou se za viditelnej obzor. Celej břeh je plnej lidí. Je jich tady strašně, tisíce. Řeka je středně hodně široká. V místě soutoku je větší proud, prudší hnědě zbarvená řeka se sráží s volnější modrošedou. Přes tři čtvrtiny toku kotví v proudu loďky. Jedna vedle druhý. S koupajícíma se lidma, prodavečema krmení pro racky, s turistama, s lidma, co perou. Šéfuje tomu fízl na pramici pár metrů po proudu. Lodiček jsou tu stovky. Další plujou kolem. Na jednej jede parta důchodců a z plnejch hrdel vyzpěvujou. Chvíli tam pokotvíme, pokecáme s fízlem v loďce.
Zpátky se chcem vrátit pěšky. Lodí je to moc pomalý a už to známe. Kluk ale anglicky nevládne, moc to nechápe. Nakonec ho ale překecáme a opravdu zajíždí ke břehu. Chcem mu dát druhejch 150 INR, ale nemá samozřejmě na vrácení, takže jdem společně rozměnit. Jsme pod hradbama pevnosti, v písku tu žijou mraky lidí, po zemi se pohybuje spousta žebrajících, zmrzačenejch a dost špatnejch lidí. Je to hrůza. Je to ňákej brutální slum. Ve stánku s čajem rozměňujem pětikilo a loučíme se s kapitánem. Je kurevský vedro, slunce praží, obaluju hlavu šátkem.
Procházíme těma davama lidí, už mi ta hrůzná bída a bezmoc ani nepřijdou. Chcem se jít podívat do pevnosti, ale mě tam kvůli foťáku nepouští a čekám pod schodama. Pozoruju rojení lidí, slona, co jde v dálce mezi stanama, ženský, co vykonávají potřebu 10 m ode mě, a je mi vedro. Kluci se brzy vrací. Prej to bylo o hovně.
Obcházíme to kolem menšího gopuramu. Dav nás nese. Napojíme se na asfaltku a jdem intuitivně někam do centa dění. Lidí je tu maximálně. Jdem docela dlouho, na loďce jsme jeli flák. Potřebujem odvoz. Rikšáci, vydřiduši, chtí moc, ale pán s povozem za koníkem chce kilo. Jedem s nim. Koníkovi se moc nechce. Pán ho musí dycky rozběhnout a pak naskočí na kozlík. Rychle to taky nejede. Je to vyhlídková jízda. Ale je krásně, takže je to moc příjemný. Pán nás dokonce veze jinou cestou, normálnim městem, kam jsme se včera chtěli dostat. Jsou tady kvanta hotelů a normální cvrkot. Ne jak pod stromama u nás kolem hotelu.
Vystupujem u nádraží. Ovšem na druhej straně kolejiště. Je tu ale několik jídelen, takže do jedný zapadneme a poobědváme. Musíme vyměnit prachy. Nevíme, jakej kolotoč rikšojízd nás dnes ještě čeká. Napřed to zkoušíme pěšky. Lezem do několika bank, ale marně. Posílají nás do State Bank of India, někde kdesi. Berem cyklorikšu ve třech. Je to bolestivá jízda, hlavně pro kluky, který sedí na dřevěnym opěrátku. Jedeme k ňákej bance kousek od busáku. Týpek neví, která bije. Banka je to samozřejmě ňáká jiná. Už nás to sere. Jdem zas pěšky. Sem tam se ptáme, kde je možný směnit, ale asi to možný neni. Na stejným místě, kde jsme ráno brali rikšáka šedivce, bereme toho samýho. Dědek něco jí a válí se s dalšíma kumpánama v rikše. Do tý banky nás hodí za 70 INR. Tak jedem, je po půl čtvrtý.
V bance mají nefunkční systém, tudíž nemění. Dědek nás vozí od hotelu k hotelu, od agentury k bance a nikde nám nechtí vzít ty naše doláče. Tady se holt nesměňuje. Pruda je, že máme poslední kilo a to musíme nechat na vodu, takže nemáme ani na zaplacení rikšáka. Dědek to ví a snaží se. Po hodině a půl nám chce vyměnit tágař, ale za 30 INR/1 USD. Odmítáme. Dědek už je asi v obavách o svý prachy, veze nás ještě k jednej bance, kde to kluci bez problémů vyřeší. Necháváme se odvézt k hotelu. Dědek chce 500 INR. Ten mrd. Že to bylo dlouhý. Mrd je to.
Nasraný, že jsme zaplácli půl dne měněním prachů, že musíme zůstat další noc v tadytej hrůze, platíme dalších 500 INR za hotel. Jsme takový otrávený. Na pokoji je to o hovně, takže vyrážíme na večeři. Bereme to přes nádraží na druhou stanu, zase jsou všude mraky lidí. Jíme kousek od tý jídelny, kde jsme obědvali. Po večeři kupujeme čtyři piva a přesouváme se na pokoj. Dávají Ramba III. Během večera zahlídneme pár krys.  

Allahabád, 27. 1. 2009, 22:00 hod
            Jsme v pelechách na pokoji a teď tu proběhla krysa. Doufám, že mi neprokouše bágl. Pijeme piva, kouříme a čumíme na Ramba III.

Středa 28. 1. 2009
Krysy nás nesežraly. Balíme bágly, čistíme zuby a docela brzo se check-outujem a hrneme si to na nádraží. Lidí je tu opět strašně, ale na ty večery to nemá. Relativně snadno kupujeme lupeny na 12:00 do Agry. Bezmístenkový, takže to bude peklo. Jdem se nasnídat. Bereme to tam, jak jsme jedli včera odpoledne. Dávam ňáký paneer parothy. Je asi k desátý, takže času máme fůru. Objevujeme park kousek od nádraží, kde asi hodinku vyčilujeme na studenej lavici uprostřed rozoraný části parčíku. Proženeme tam plícema dvě cigára.
V parku už je to nuda, jdem na nádraží, kde to nehorázně žije. Máme trochu hlad a cesta bude jistě dlouhá, dáváme tedy ještě menší porci mdlejch chowmein v nádražním fast foodu. Na ceduli už svítí, že náš vlak má na příjezdu 40 min zpoždění. Skákneme si na hajzl, vyzvedáváme bágly z úschovny a na perónu č. 1 čekáme s dalšíma zoufalcema na správnej vlak. Zpoždění je nakonec trochu větší, ale vlak tu je. 
Jsme lehce dezorientovaný, nevíme, kterej vagón je ten náš bezmístenkáč. Bohužel stovka jinejch lidí to asi ví, takže než to zjistíme my, je už strašně natřískanej a chumel lidí se tam ještě snaží vecpat. S těma báglama nemáme šanci. Nastupujem tedy do místenkovýho vagónu s tim, že nás z něj v nejhoršim vykážou. Lidí navíc je tu docela dost. Plná chodbička i ulička. Chvíli stojíme, ale zanedlouho nás pouští sednout párek s malým dítětem. Vlak je narvanej, spousta lidí chrápe na horních palandách, některý i na spodních. Jsme docela spokojený.
Z okýnek toho moc nevidíme, většinou jsou zatáhlý žaluzií. Zhruba ve ¾ cesty dorazí průvodčí. Sice nás nevyhazuje, ale musíme doplatit rozdíl místenky a přiděluje nám tři místa ve vedlejšim vagónu. Přesouváme se tam se všema věcma, ale ty místa jsou pochopitelnbě obsazený. Měli jsme asi zůstat tam. Chvíli tak postáváme v uličce a čumíme na sedící lidi. Šaman si jde za chvíli sednout na jedno z našich míst, já s Adym si sedáme na lavici k chlapovi, u kterýho je trochu místa.
Asi po půl desátý přijíždíme na nádraží v Agra Fort. Následuje hledání hotelu, večeře v něm a výtuh v pozdních nočních. 

 

Agra, hotel Samode Inn, středa 28. 1. 2009, 23:31 hod
            Před chvílí jsme dorazili do Agry. Už mě ta cesta vlakem srala. Měli jsme tady bejt údajně v 8 pm, ale přijeli jsme až po půl desátý. Teď jsme v Agře v ňákym hotýlku, kam jsme byli dovezený dvěma rikšákama, mladejma klukama. Hledali jsme totiž hotel hned u nádraží, asi je tu i pevnost. Ovšem ve všech hotelích měli buďto plno, nebo nebrali cizince. Už se nás chytil i ňákej naháněč, taky dva rikšáci, co nás prej odvezou za 6 INR do levnejch hotelů pro turisty. Je tma a potřebujeme se ještě najíst.
            Jedeme tak půl kiláku městem, moc to nežije. Kluci zastavujou u hotelu, kde chtí za pokoj 1600 INR. Prej luxus. Jdem hned pryč, ale tlustej týpek vybíhá za náma, že je owner a kolik že je náš budget. Řek jsem 300, týpek začal se sezónou a kdesi cosi a že za 600 nám dá ten luxusní pokoj. Odmítáme. Snad toho tady bude víc. Chcem dát rikšákům těch 6 INR a jít hledat něco jinýho. Šéfík je ale neodbytnej, chvíli se dohadujeme a nakonec to dopadne tak, že jedem o dalších půl kiláku dál do jinýho hotelu, tlusťoch jede s náma na motorce, taky ještě ňákej jinej člověk, prostě celá crew. Rikšákům dávam po 5 INR. Moc šťastně nekoukají, ale ještě jim říkám, že chtěli 2+2+2, takže mají ještě 4 navíc. A tlusťoch tvrdil, že jim nemáme platit nic navíc.
            Hotel je poho, pokoj sice double, ale čistej a s bednou. Bohužel je jenom dvojdeka a deka, tak se kluci snad schoulí pod jednu, já mam ten kašel...

Čtvrtek 29. 1. 2009
Ti místní mizerové se zase předvedli. Odolávali jsme, co jsme mohli, ale chapadlo turistický Agry nás přece jenom dostalo. Začalo to hned ráno, dokonce ještě před našim probuzením. Ty čůráci nás vyklepali, ba dokonce vybouchali někdy před devátou, ale mně se nechtělo vstávat, páč jsem v noci moc nespal kvůli četnejm komářím útokům. Asi lítali tim otevřeným a neuzavíratelnym oknem nade mnou. Týpek z hotelu se přišel ukázat s dědkem, hotelovym rikšákem. Že nás bude celej den vozit po Agře. Ani neotvírám oči, kluci je vyfáknou, že až se nějak vzbudíme. Přesto jsem donucen vstát. Sčítáme komáří štípance. Po stěnách sedí těch kurev spousta. Musíme makat, abysme to dneska všechno stihli. Balíme bágly, já už ho téměř nevybaluju, mam tam jen suvenýry a je to totálně plný. Igelitky se zbejvajícíma věcma mám přivázaný k batohu.
Asi v půl desátý slejzáme o patro níž k recepci, kde je několik vochomejtáků. Jeden zaleze za pultík a chce s náma vyplnit další zkurvený formuláře. Na to je tu užije. Během psaní nám dejchá na rameno dědek rikšák a lanaří. Že za tři kila na celej den. Taj Mahal z druhý strany, kde se neplatí, Baby Taj Mahal, pevnost a ňáký muzeum. Už nám o tom básnil ten šéfík večer. Furt jsme váhali, ale pak jsme si s dědkem plácli. Chtěli jsme stihnout ten Taj a pevnost, pořešit lupeny na odpoledne a tři kila se nám po pětikilu za vožení po směnárnách nezdálo v tu chvíli tolik.
Bágly teda dáváme do hotelovýho cloak roomu, což je asi metrová místnůstka plná bordelu. Platíme včerejší večeři a nasedáme do přistavený vyvoněný rikši. K našemu údivu neni dědek řidič, ale anglicky hovořící jakoby guide, řídí týpek v červenej bundě. Naskládáme se tři dozadu, dědek přisedne k řidiči a vyrážíme.
Chcem jet napřed pro ty lístky do Jaipuru. Dědek hned ví, je to starej šedivec. Když prej budem happy, dáme mu ňáký prachy. Tak happy ale nebudem. Pro lístky zastavujeme v malej agentuře, kde sedí ten týpek, co se včera večer vyskyt se šéfíkem v našem pokoji. Hned hlásí, že jsme se už viděli. Kupujeme lístky na 16 hod za 200 INR/os. Boarding je v 15:30 hod.
Soukáme se do rikši a chcem na snídani. Dědek nás samozřejmě neveze do ledajaký jídelny, ale do ošéfovaný restaurace AC. Je to tu otřesný. Dáváme parothy, Šaman pulov. Je to trochu dražší, ale dobrý. Jsme připraveni shlídnout ten největší dar Lásce. Jedem na Taj Mahal. Teda vlastně na jakusi vyhlídku, odkud je to vidět zezadu, ale je to zdarma a ne za 750 INR/os. Asi 20 minut se rikša proplejtá ulicema, už je to vidět v dálce v mlze. Vypadá to gut.
Když přijedeme k mostu přes široký koryto řeky, musíme vypláznout 20 INR, páč dědek nemá na poplatek, kterej vymáhá banda kluků. Dojedeme k ňákej zahradě, kde chtí vstupný 120 INR. Dědek nám ale přiděluje průvodce, slepýho kluka, kterej s náma jde cestou mezi zdma k řece. Jsme tak 200 m od Taj Mahalu, přes řeku. Je tu ale ostnáč a voják v základně nad náma povídá, že tam nesmíme. Slepej kluk nás přesvědčuje, že se nic neděje, že jsme jeho hosti a že můžeme jít až k řece, ale von nevidí tu pušku. Chvíli na to čumíme, vidět je to dobře, až na tu mlhu. Fotit to moc nejde, je to proti světlu. A je vedro.
Když se nabažíme, vracíme se těch 200 m k rikše. Klukovi dáváme 10 INR a jedem. Furt kecají něco o Baby Taj Mahalu, tak se tam necháváme odvézt. Před vstupem nám dědek sděluje, že vstup je 110 INR, ale že je to lepší než celej Taj Mahal. Nám se to ale stejně zdá až až, zas tam bude hovno, takže na to serem a necháváme se odvézt k pevnosti. Ta je docela velká. Napřed zastavujeme na širokej cestě pod hradbama. Dědek nám dává výklad, chčije a lanaří nás do jakýhosi muzea mughalský kultury. Nechcem. Už hlavně chcem bejt sami, bez nich. Takže jedem někam před bránu do pevnosti, asi k parkovišti. Dědek opět přemlouvá Šamana do muzea, kde uvidíme, jak stavěli Taj Mahal. Viki je ale nekompromisní. Dáváme si s nima spicha tady za dvě hodiny. Dědek nám ještě dává číslo na sebe a odcházíme podél jídelen směrem k pevnosti. Je mi vedro. Dáváme čaj v prachu v pouliční čajírně.
Chodíme kolem pevnosti, je to zajímavý, takový rozsáhlý a červený, ale žádnej zázrak. Máme hlad a sháníme jídelnu nebo něco podobnýho. A vono nic. Nikde nic. Různě křižujeme uličkama před pevností, najednou jsme na nádraží, kam jsme včera přijeli. Jdem tedy stejnou cestou jako večer, ale jídelna furt žádná. Už jsme chtěli jít k nám do hotelu, je to už kousek, ale ještě než tam dojdem, se dáme ulicí vlevo, kde to už vypadá nadějně. A taky že jo. Jsou tu zas hotely a jídelny. A opravy motorek na druhej straně ulice. Dáváme byriány, ale nejsou moc dobrý.
Je za pár minut čas srazu s dědkem a rikšákem, tak chcem jít na hotel, aby jim zavolali, že už jsme tady. Rikšák i dědek jsou ale s celou hotelovou crew vyskladněný před hotelem a dělají hovno. Bereme bágly z tý humusárny, za což chce týpek 30 INR. S nelibostí mu je dáváme. Připravujeme se na hádku s dědkem, kterej asi bude chtít extra money za to, že jsme byli šťastný. Loučíme se s hotelovou crew, nakládáme bágly do rikši a jedem směnit 150 USD. Zajedeme do nepříjemný zácpy, ale dědek s řidičem otáčejí rikšu o 180° a jedem někam jinam. Docela daleko, směnárna tam byla a směna řádně proběhla. Pak jsme se nechali odvézt až k busu. Ptali jsme se dědka, jestli jdou někde koupit papírky, načež řek že jo a že nám může dodat i něco special. On se nás už dopoledne ptal, jestli patříme do rastamanský rodiny, že je celosvětová.
Dovezli nás k busu, na malý busí parkoviště. Poskok z busu nám dal bágly dozadu do kufru, za což pak bude další hodinu chtít 30 INR. Platíme dědkovi 300 INR, že těch 20 INR za most si může nechat, on je celkem spokojenej a přátelsky se loučíme s tim, že papírky mají na velkým bazaru kousek odsud. Šaman jde naproti na poštu poslat pohledy, já s Adym jdem po papírkách. Dojdem až na extrarušnou křižovatku, všude se po nich ptáme, ale bez úspěchu. Jeden stánkař nám dokonce nabízí místo papírků dvě klubka gumy do trenclí! Nevim přesně, co tim myslí, ale nekupujem to.
Vracíme se zpět k busu. Je asi půl čtvrtý. Šaman právě vylejzá z pošty. Jdu se za roh vychcat do pouličních korýtek. Drobet to smrdí. Dáváme se do řeči se staršim plešatým Japoncem, co jede s náma busem. Zas přichází týpek z busu s kolegou a chtí 30 INR za bágly. Už mě serou. Řikam jim, že nás chtí leda okrást a že nic nedostanou.
Bus se v 16:30 hod pomalinku dává do pohybu. Další hodinu projíždíme Agrou a nabíráme kvanta lidí a zavazadel. Bus se před výjezdem z města pěkně zaplní. Je to ten spací, takže lidi sedí na pelechách po třech, všude jsou balíky zavazadel s bůhví čím. Moc to neutíká. Krajina jako u nás. Od pěknýho západu slunce je vidět vodorovnej srpek měsíce. Do Jaipuru dorážíme asi v půl jedenáctý. Docela dlouho jedem kolem hradeb, vypadá to zajímavě.

Jaipur, hotel Vijeet Palace, čtvrtek 29. 1. 2009, 23:44 hod
            Cirka před hodinou náš rychlobus dorazil do Jaipuru. 220 km za 6 hodin. Polovinu skoro po dálnici. Ubytovali jsme se za 300 INR v hotelu, kam nás přivez rikšák a dohod to asi ňákej týpek, co taky naháněl u autobusu a kydal něco, že je taky vlastník hotelu. Asi 10x jsme mu říkali, že jdem do max. 300 INR, týpek po jedenáctý řekne, že jo, za pět vteřin z něj vypadne, že za doubla, za postel navíc 150 INR. Prostě jak s dementem. Taktika na odchod zabrala, týpek kejva, že za tři kila jo, rikša že bude za 10 INR. No je to asi 200 m. Týpek, co to domlouval, zmizel, klasika. Když klukům ukazujou pokoj, chtí 400 čůráci. Asi opět uplatňujou odcházecí taktiku, takže tu teď jsme za ty tři stovky. Pokoj je dost dobrej, čistej, dokonce jsou i čistě povlečený deky. A je tu regulérní trojpostel. Na hajzlu to už takový neni. Sprcha čumí kolmo ze zdi přímo proti dveřím.
            Jsem docela hotovej. Byl to vyčerpávající den.

Jaipur, pátek 30. 1. 2009, 9:11 hod
            Krásný ráno po delší době ve světlým pokoji. Šaman se strašně vysral a teď leží na znaku na posteli a nechává si stáhnoout střeva. Půjdeme se podívat do toho Pink City. Noc jsem krásně prospal. Nelítali komáři, ani jsem už asi moc nechrchlal a klima bylo akorát. Až na to ráno, kdy zas odněkud pouštěli ranní songy na plný koule.

Pátek 30. 1. 2009
Poté, co jsme se vykýblovaliz pokoje, vyrážíme po svejch k bráně do Pink City. Je to asi půl kiláku po větší ulici. Furt nás zastavujou dotěrní rikšákové. Všichni jsou cheap&best. Začíná bejt vedro. Ještě jsme nesnídali.
Vstup do Růžovýho města, který je spíš červeno hnědý, je-li vůbec jednobarevný, je u rušnýho kruháčku. Vcházíme branou po širší ulici lemovaný červenýma barákama s podloubím. Všude jsou krámky s píčovinama, hadrama, kdečím, ale jídelnu jsme zatim nepotkali žádnou. Už jsme nervózní z hladu. Jdem furt po hlavní ulici. Sem tam kolem projede vůz taženej velbloudem. Taky jedno slonisko zahlídnu v ulicích.
Dojdeme až k Paláci větrů, kterej známe z obrázků, ale naživo nás to všechny docela zklame. Je to v podstatě součástí bloku u větší ulice. Turistů je na protější straně cesty tlupa a všichni fotí. Přidáme se k nim jen na pár snímků a pokračujeme pološílení hlady dál. Prolejzáme dalšíma bránama, jdem kolem Džantar Mantar, tedy starý observatoře, což je ale asi jenom muzeum. Různýma náměstíčkama a uličkama vylejzáme k hlavní „růžovej“ třídě a konečně lezem do jídelny a posnídáme. Dáváme alu a paneer parothy a na zkoušku paneer v zelenej sračkovitej omáčce. Je to dobrý, akorát Šaman moc spokojenej neni, páč mu placky nechutnají.
Pomalu se vracíme zadníma uličkama k našemu hotelu. Cestou kupujeme tři pivka k odpolední siestě. V průběhu pití piv Šamana napadá, že bysme si mohli koupit ještě další pivka a trochu se při odpoledni ožrat. Nápad se nám zalíbí všem, ale pro piva jde Šaman. Popíjíme, pokuřujeme a čumíme na píčoviny v bedně.

...16:16 hod
            Jsme v pokoji. Šaman rozhod, že je dobrej čas na ožrání, tak kalíme piva v poloze vleže. To je takovej znak letošní cesty. Piva výhradně v posteli. Kalíme Kingfishery a kouříme. Viki projíždí těch pár zoufalejch kanálů v bedně. Před chvílí jsme se vrátili z roof-top italský restaurace na střeše našeho hotelu, kde jsme snědli výborný pizzy. Je to ospalý pejskařský odpoledne. A zbejvá nám už jen pár dní do odjezdu, ke všemu ještě do odletu.

Za tmy už jsme pěkně přiožralý, ty Kingfishery holt dávají. Poslední loky třetího piva už tam ale hrnu přes moc. Připadá mi, že je z toho cítit líh. Večeři si chcem nejprve objednat na pokoj, ale nakonec jdem všichni na střechu do naší „italský“ restaurace. S Adym si dáváme lasagne, Šaman má tuňákovýho saláta. Na pokoji pak pokračujeme v ležení na postelích až do vytuhnutí. 

Jaipur, sobota 31. 1. 2009, 10:03
            Jsme po snídani. Kurevsky drahej a nijak luxusní. Venku je krásně, zas bude asi hrozný vedro. V pokoji nám lítá tak 100 much, jsou to kurvy. Čumíme na kanál Zoom, na Šarukha Chána a Prianku, co hraje v ňákym filmu s Chánem. Chcem navštívit ňáký ty památky ve městě, co jsme včera neviděli. Akorát nevíme, kde co je, tak se musíme někde informovat. Noc po včerejším odpoledním mejdánku byla krapet živější než včerejší. Vytuhli jsme samozřejmě při zapnutej bedně, s rozsvícenym světlem a oknem dokořán. Světlo zhasínal Šaman, bednu taky, okno jsem pak zavíral já. Jak bylo otevřený, nalítalo sem pár komárů, takže jsem se se Šamanem ještě v noci vystříkával repelentem.

Sobota 31. 1. 2009
Po snídani na střeše hotelu vyrážíme ven. Krásně svítí slunce. Kousek od hotýlku bereme asi trochu vykalenýho rikšáka a jedem se podívat na Water Palace. Nevíme sice, co to přesně je, ale včera o tom mluvila spousta lidí. Jedem docela flák, až na kraj města pod hory, přes který se táhnou dlouhý hradby, co vypadají jako Velká čínská zeď. Vodní palác je stavení uprostřed jezera. Fotíme to z vyhlídky od cesty, páč se k tomu nedá jít. V současnosti to je luxusní hotel, kunčafty tam patrně vozí na loďkách. Nic jinýho kolem neni, ani okolí neni nijak zajímavý, prostě okraj města. Sedáme tedy do rikši a necháváme se dovézt k zahradám uprostřed Pink City. Týpek by nás nejradši protáh pár výrobnama koberců a hadrů, ale Šaman mu nakecává, jak už mocně nakoupil a že nemáme žádný místo v báglech. Což je dokonce i pravda. Je vedro.
Zahrady jsou o hovně. Prostě park. Procházíme jima do uliček města, kde se různě motáme. Jdem ke starej observatoři, ale je to asi jen muzeum s vystavenejma starodávnejma přístrojema a pomůckama k astronomickýmu bádání. Navíc chtí kilo vstup. Dáváme si Maazu a pod stromem před kasou ji vypijem. Čumíme na ty hovadský udělátka.
Pokračujeme v prohlídce města. Včera jsme zaslechli něco o Elephant Place (or Palace?), ptáme se na to rikšáků, ale je to někde za městem, ještě kus za Water Palace, takže na to kálíme. Dneska jsme ve městě stejně už viděli pár sloňáků, tak nám to ani neni líto. Jdem ale k minaretu, nebo spíš věži, tyčící se nad hlavní třídou Pink City a s Adym lezem nahoru. Je to prdel. Nemají tam elektriku, schodiště osvětlujou jen malý okýnka. Neni to ale schodiště v pravým slova smyslu, páč tam nejsou schody. Zřejmě aby se tam v tej polotmě nezabili, jsou místo schodů jen takový vlnky. Jde se po tom docela příjemně. Shora je slušnej výhled na hlavní třídu a celý město, ze tří čtvrtin obklopený horama. Je docela veliký, ani neni vidět konce. Fotíme to, čumíme, jestli nebude vidět něco, co by stálo za návštěvu. Nic takovýho neni vidět. Lezeme dolů.
Na oběd lezeme do jídelny u hlavní ulice. Včera jsme ji ani neobjevili. Mají spoustu indickejch jídel, furt nám nutí výborný thali, ale žádný biriyani či nudle. Dáváme pulao, lehkou variaci biriány. Je dobrý, jak se tu skoro stejný jídla jinak jmenujou. Nadláblí lezem do toho pařáku a podloubím hlavní třídy vycházíme z Pink City. Cestou kupuju podobnej šál, co jsem měl z Tamil Nadu a daroval jsem ho v Bangla. Na pokoj se dovalíme takový zmožený. Musíme vyčilnout.
Sledujeme místní super krasavice na kanále Showbiz. Priyanka je hodně. Po 2-3 hodinách mocnýho lenošení nás přepadá večerní hlad. Tentokrát to bereme na opačnou stranu než k centru. Těch pár jídelen, co míjíme, má ještě zavřeno. Všude kolem jsou docela luxusní hotely. Objevujeme otevřenou jídelnu a hned do ní lezeme.
Před hotelem kupujeme v Beer Shopu tři pivka. Chtěli jsme otestovat Fostery, ale měli jen teplý, tak jsme skončili zase u Kingfisherů. Tradiční výčil v pelechách před bednou s pivkem v ruce.

Neděle 1. 2. 2009
Ráno jsme ani nesnídali. Hned před hotelem jsme vzali motorikšáka a poručili si odvézt na busák, odkud to jezdí do Delhi. Cenu jsme stáhli o polovinu na 30 INR. Týpek nás ale napřed vzal do ňáký cestovky, kde jsme zakoupili za 290 INR/os lupeny na 9:30 nebo 10:00 hod. Prej je to jedno, kdy pojedem, což moc nechápu, páč máme mít i místenku. No nic, už se nám nechce nic řešit. Dojeli jsme na plac, busák silný slovo. Furt jsme nejedli, ale kolem není nic k mání, jen několik stánků s drobnostma. Chtěli jsme si dát aspoň čaj a oplatky, ale týpci z busu už na nás křičeli, že to za chvíli jede. Takže jsme v tom na lačno.
Asi přes hodinu zase popojíždíme Jaipurem a nabíráme lidi. Zpočátku prázdnej bus se celkem přeplnil. Za mě si sedla stará bába, takže se obávam blití. Řídí sikh v pořádnym turbanu. Je to 240 km. Cesta je zas očistec. Kolem jedenáctý, po hodině a půl jízdy, se mi už chce dost chcát. Za další tři hodiny se mi chce blejt z hladu. Ti čůráci ovšem nestaví. Teda staví furt, ale jen nastupujícím a vystupujícím lidem. Už jsem dost nasranej. Asi v půl třetí přijíždíme na kraj Delhi. Skleněný moderní hustobaráky tu rostou jak houby po dešti. Do města je to ale ještě hodina. Dlouhá hodina bez vychcání. Navíc čim blíž jsme středu města, tim vystupuje víc lidí, samozřejmě po půl kilometru, a houstne provoz. Už mě to nebaví a chci tam bejt.
Kolem půl čtvrtý jsme na konečnej. Rušná křižovatka, kousek zpátky zastávka socek. Jen co vystoupim, běžim k hradbě a nevnímaje okolní davy chčiju. Už jsem jako místňáci. Hned je kolem nás banda rikšáků a zvědavě se vyptávají, kam jedem. Tim už mě serou. Vracíme se těch 100 m na socku. Jedna tam stojí nastartovaná a plná. Jede na Conaught Place, což my potřebujeme. Brutálně se do ní natlačíme. Během jízdy se to malinko uvolní, mě dokonce pouští ňákej týpek sednout. Je to trochu trapný, nade mnou stojí ženská, ale jsem zavalenej báglem, a tak si sednu. Kluci v buse kolem nás už řeší, kde je ta Čekoslávia. Hovada.
Vystupujeme kousek od nádraží New Delhi. Kolem širokejch cest roste spousta stromů, působí to tu celkem dobře, zeleně. Odmítáme cyklorikšáky a hasíme si to k nádraží. Před nim jsou zas tisíce lidí, pravda, od Delhi jsem čekal větší šrumec. Přecházíme po lávce kolejiště a jsme tam, kde jsme chtěli bejt. V Main bazaru, kde má bejt plno levnejch hotýlků.
V první řadě se jdem najíst. Zalejzáme do úzký uličky ústící na Main bazar. V ohromnejch, o poloměru tak 1 m, pánvích tu vaří lassi. Usedáme ve větší jídelně místňáckýho typu. Jak mam stáhlej žaludek, tak to ani nedojim.
Main bazar je odchytávačů ráj. Nejvíc těch s ubytovánim a hulenim. Chytá se nás hned jeden a táhne nás kousek dál do hotelu. Nevypadá zle, chtí 300 INR/tripl, ale neberem to a jdem do toho, kterej máme napsanej v knize. Je hned v protější uzoučkej uličce. Zůstáváme tam, je to za 250 INR. Ten první pokoj byl asi o něco hezčí, ale vše, co potřebujem, je i tady. Chvilku si odpočinem a razíme do cvrkotu ulice.

Delhi, hotel Delhi Guest House, neděle 1. 2. 2009, 16:34
            Ady sere. Před chvilkou jsme se ubytovali v hotelu Delhi Guest House kousek od nádraží New Delhi, kterej doporučujou v našem okopčenym průvodci. Pokojík žádná velká sláva, ale ujde to. Myš jsme viděl zatim jenom jednu. Tak ňák jsme to usmlouvali na 250 INR/noc, ale hotelů je tu všude hrozně, takže by to šlo možná srazit víc. Ale je tu hajzl a sprcha, bednu prej týpek dotlačí a postele jsou tu tři.

...18:47  
            Vrátili jsme se z první obhlídky okolí. Jsme v dost rušnejch ulicích plnejch krámů, stánků a dál i hospd a hotelů. Při rychlovym nákupu luxusní košile za 60 INR se necháme zlákat i k nákupu šítku. Vypadá to docela pěkně, usmlouváváme to na pětikilo tak za 4-5g. Ale...
            Jen co proběh nákup, sice v klidu, ale na ulici, už je tu další týpek, nabízí taky hulení a zve nás do svýho krámku. Jsme takoví veselí, tak se jdem mrknout, co že nabízí zajímavýho. Má tam pěkný barevný krabičky a další píčoviny. Povídá, že to naše hulení je podfuk, zkouší ho a dává Adymu čuchnout hořící vonný tyčinky a pak toho šítku. Že je to to samý. Hašiš pančovanej kravíma hovnama. Trochu nás to zaráží, ale zas by to sedělo s tim, jak ten minulej čaras nedával. Týpek samozřejmě nabízí svoji bezkonkurenční kvalitu hůla, prej žádný hovna, ale chcem to aspoň zkusit a stejně nemáme moc prachů. To hovno nám leží pěkně v hlavně.
            Teď jsme po špeku a dá se říct, že dle vizáže by to asi mělo dávat víc. Ale určitě je to lepší jak nedávač z Varánasí. Šaman už sedí před bednou, kterou jsme si vyžádali a šoupli nám ji sem ze sousedního pokoje. Dávají ňáký autohoničky. Ady si zastřihuje před zrcedlem licousy. Zbejvají nám poslední tři noci vejletu. Je to pruda. Sice jsou tu vylízanci, tupci, debilové, kurvy a nevychovanci, ale přece jenom to tu všechno tak ňák funguje a je tu celkem gut. Viktor tančí před obrazovkou a říká, že jsou to kozy. Největší hit, co nás provází už pár tejdnů, je Mardjani od Šarukha Chána. Ten klip je nářez.

Během procházky proběhne anabáze se šítkem. Dealerů je tu opravdu dost. Horší je to s rozpoznáním ne-kvality tovaru. Bez otestování snad nejde poznat, jestli ty kurvy do toho nepřidali ňáký to svinstvo. Prej tam dávají něco jako PEPO, tedy spíš vonnou hmotu. Nevim. Prostě z toho vyrobí něco nedávacího. Lepší je tedy asi nakupovat od týpků v kamennejch krámkách s cetkama, ty v hojnej míře nabízí i hulení.
Večer jdem ještě jednou ven. Checknem maily v kavárně, kde si nás zapisujou do jakýsi knihy a kopírujou pas, údajně pro zdejší fízly. Prostě kurvy. Ze zásadních mailů přišel akorát od dobráka Jirky. Chce nás vyzvednout na Ruzyni, ale my máme v úmyslu dojet to busem a uzavřít tak aspoň trochu kruh.
Na večeři jdem do Golden Café, kousek za malý náměstíčko uprostřed Main bazaru. Je tam fůra cizinců, převážně Japonců/Číňanů ap. Jídlo je dobrý, přizpůsobený turistům, ale namají nic z indický kuchyně.
Na pokoji sjíždíme Bollywood, dáváme ty falešný špeky a kecáme píčoviny. Když vytuhávam, čumí Šaman ještě na Mlčení jehňátek.

Pondělí 2. 2. 2009
Před rozbřeskem nás vzbudily hlasy z chodby a pak z ulice. Po snídani jsme chodili sem tam po Main bazaru a pídili se po ňákym slušnym, fungujícim šítku. Šaman mezitim čekal na pokoji a asi ho to tam už sralo, páč nás pak pěkně zprcal. Otestovali jsme nákup – žádnej šlágr – a vyrazili přes nádraží na metro.
U těch bezpečnostních bran před turniketama se táhly tak stometrový fronty. Hrůza. Kontrolovali bágly, prohlíželi je ručníma udělátkama, měli vesty a samopaly. Nás ale moc neotravovali. Metro je modernější než v Praze, tedy aspoň co se týče vlaku. Docela tichej, aerodinamickej, celej průchozí a s napájením přes horní trolej. Jedeme na druhou stanici. Chandni Chowk. Je to rušná ulice ustící před pevnost. Prolejzáme bazarem, dáváme kýbl lassi, kupujeme dvě DVD s osmi bollywoodskejma filmama. Do pevnosti se nemůže, je pondělí a jako u nás zavírací den. Jdem tedy okouknout ňákou velikou mešitu. Cestou kupujeme nerezový talíře na thali.
Mešita je pěkná, má dva vysoký minarety a veliký nádvoří. Je tu dost turistů. Na schodech mešity kouříme Gold Flake a já fotim dědka, co vybírá za hlídání bot. Je docela vedro. Kupujeme vodu, vůbec nepijem. Plnejma uličkama se protloukáme zpátky k metru. Jezdí tu spousta rikšáků obloženejch malejma školákama v modrejch uniformách. Na cyklorikše jich je naskládáno tak deset. Rikšák to dokonce musí tlačit, už se nevejde. Podobně narvaný dětma jsou motorikši před sikhskou gurudvarou.
Metrem popojedem o stanici zpět na Conaught Place. Chcem najít kašmírskej bazar a nakoupit zbylý věci. Koňák je ale hrozně rozlehlej, navíc jsou všude zátarasy a hradby kvůli výstavbě metra. Ujímá se nás kluk, povídá, že nic nechce, že se vrací domů. Nevim, napřed se nás ptal, jestli nepotřebujeme rikšu. Každopádně nás vede někam jednou velkou ulicí. Informuje nás, že ten bazar zlikvidovali kvůli výstavbě metra. A že je to teď v ňákejch krámkách kus dál. Jdeme s nim asi dvacet minut. Je dost zvědavej. Dovede nás do prodejny pro zazobaný turisty. Je to dement. Šála tady stojí sedum litrů. Ani to neprolejzáme a unikáme pryč. Mají dokonce pikolíka na otevírání dveří.
Kluk se diví, že se nám to nazdá, ale prej nevadí, ví ještě o jednom místě. Nám se to už moc nezdá, kluk už nás nebaví a potřebujeme se ho zbavit. Máme hlad. Chceme se jakoby i normálně najíst v kuřecí vývařovně, ale kluk že počká s náma a nic si nedá. Sere nás a pomyšlení, že s náma bude trávit další čas, nás dohání k šílenství. Tak že se teda půjdem kouknout do toho druhýho krámku a pak až na jídlo.
Kluk je největší čůrák, páč druhej krám je nemlich jako ten první. Stejnej sortiment, pravda opravdu bohatej, luxusní obchod s tučnejma cenama. Jsme tam chvilku, abysme se zbavili opruzáka, kterej zůstal venku. Jenže když vylezeme, ten hovaďák tam furt stepuje a zas se nás chytá. Naštěstí tak nějak zalezem do jiný kuřecí jídelny, kluk to asi nechytí a je pryč. Dáváme si kuřecí špalky zarolovaný v čapatí. Pak ňáký sekaný maso v čapatí a Šaman pekelný kuřecí biriyány. Pálí extrémně. Rolky jsou dobrý.
Po jídle už jsme unavený a bereme rikšáka na Main bazar. Je to už docela kousek. Vysazuje nás na druhej straně naší ulice. Cestou na hotel Šaman kupuje pantofle z velbloudí kůže, podobný co mam já z Goa. Ady si pak ještě kupuje košili.
Když už jsme skoro před hotelem, odchytává nás týpek, co jsem se s nim domlouval, že se večer přijdem kouknout na šály. Jsme už dost znavený, mně se chce chcát, ale nakonec já a Šaman zakupujeme pěkný velký šály. Má jen dvě. Ady má stejně už tu menší.
Konečně se dovalíme na pokoj, kde vyčilujem. Večer jdeme do Golden Café na lamba s hranolkama. Trvá to asi hodinu a během ní na nás volá kluk z druhýho konce jídelny, ať si dáme pivo, že mají docela dobrý. Takže tady máme krajany. Celá jídelna je ostatně plná bílejch a žlutejch. Po jídle dostaneme opravdu chuť na pivo, takže berem rikšu a jedem do Beer Shopu pro šest piv. Je to tam, kde jsme obědvali. Bohužel nemají chlazený Kingfishery, tak bereme Black Labely. Mají označeno 3,5-5%. Nejsou zas tak zlý. Večer pijeme, čumíme na bednu a pokuřujeme. 

Delhi, pondělí 2. 2. 2009, 22:19
            Válíme se na postelích, čumíme na ňákej film o fízlech a kalíme piva Black Label. Pivo jsme samozřejmě chtěli Kingfisher, ale ty rošťáci měli v lednici jen tyhlety Black Labely. Neni to ono. Jsou takový nasládlý. Každej máme dvě, snad se to zejtra moc neprojeví na stolici. Film s fízlama byl dost vtipnej. Zavřeli jim stanici, tak to kluci trochu rozjeli. V závěru proběhla slušná chlastačka. Ty naše pivka nakonec docela ujdou. Ady už to zas přepíná na Showbiz.

Úterý 3. 2. 2009
Tradičně se probouzim nejdýl. Ady už se vrátil z ranního čajíku, asi čtyřikrát se vysral, Šaman už má po dentální hygieně. Přesouvám se tedy taky do koupelny a začínam novej den. Ze všeho nejdřív musíme posnídat. Cestou na metro se stavíme v jídelně, ve kterej jsme tady jedli poprvý. Dáváme paneer a alu parothy a omelety. Moc mi chutnají; hlavně ty parothy.
V metru neni tentokrát taková fronta. V pokladně kupujeme žetony a procházíme skrz rám k fízlovi, kterej nás ještě sjede ručnim skenerem. Celkem je tady tak pět ozbrojenců se samopalama. Taky je venku cedule Metro=safety. Metro je docela luxusní. Moderní tichej vagón je tedy dost narvanej, ale na Conaught Place hodně lidí vystupuje. Vylejzáme na konečnej Central Sekretariat.
Venku je zamlženo. Všude kolem chodníků je hrazení. Po celym městě probíhá brutální výstavba metra. Na zastávce busu se poptáme kudy k India Gate. Je to kousek. Po pár set metrech přicházíme na velkou křižovatku, odkud je to už i v mlze vidět. Na druhý staně dlouhatánský parkový zóny křižovaný několika širokejma ulicema stojí zrcadlový paláce ministerstva obrany a něčeho. Kus vedle vyčuhovala mezi stromama kruhová budova parlamentu. Jdem se k tomu podívat, úplně nahoře uprostřed, jakoby proti tý Bráně, je prezidentovo sídlo. Takový kruhový vysoký stavení, docela zvláštní.
Je dost vedro, asi budu mít spálenej xicht. Parkem pod stromama, po kterejch běhá hrozně pruhovanejch veverek, jdem k Bráně. Je to flák. Nejhorší je přecházet ty ulice přetínající park. Kousek před Bránou se nás chytá motorikšák a lanaří nás. Napřed těch 100 metrů k Bráně za 10 INR, pak různě dál, až nakonec přijímáme za 150 INR asi 30 km jízdy, prej s tim, že navštívíme dva krámy se suvenýrama. Prostě jak hovada, ale stejně jsme tam chtěli jet, teda ke chrámu, co vypadá jako lotosovej květ, a k minaretu Kutub Minar. Ty krámy budou jako bonus.
Brána je dobrá, ale čekal jsem ji vetší. Pod ní se nemůže, jsou tam vojáci a řetěz. V tý mlze tam stojí jak kůl v plotě. Ale s těma stavbama ministerstev v dálce, co bohužel skoro nejsou vidět, to vytváří monumentální pustou atmosféru.
Sedáme k dědkovi do rikši a jedem k tomu lotosákovi. Je to opravdu flák jako kráva. Jedem docela pilu, akorát na pár křižovatkách se dost brzdíme. Týpek je docela v pohodě, skoro mlčí. Povídal, že v těch krámech nemusíme samozřejmě nic kupovat, ale že se máme ptát různě po cenách a bejt tam aspoň deset minut, že dostane tip.
Chrám Lotos stojí na holým travnatým návršíčku uprostřed parku. Na trávník se nesmí, takže jdem pěkně po chodníku ke chrámu, okukujem to; stavba je to zajímavá. Připomíná trochu operu v Sydney. Dovnitř nejdem, jsou tam mraky lidí. Další štace je minaret. Je to zase dálka, ale čumíme kolem a pěkně to odsejpá. Když už ho máme na dohled, dědek musí ještě nabrat plyn. U benzíny je fronta asi dvaceti aut. Dědek je hovado. Povídá, že gas is necessary. Jezdí na něj všechny rikši a tága, zřejmě i busy socky. Při tankování si musíme vystoupit, je to prej dangerous, směje se dědek. Sedáme si pod strom na lavičku a za chvilku už jsou tam dva týpci a už zas vyslýchají. Ady se s nima trochu baví, kluci pak najednou mizí a náš pán už natankoval rikšavehikl, tak můžem dojet k tomu komínu. Je to sice moc pěkný, ale nahoru se nechodí a za vstup do parku, kde je i ňákej nerezavějící kovovej sloup, chtí 240 INR/os, protože jsou to kurvy. Čumíme na něj od brány, těch 100 m. Zdá se vysokej. Kdoví co je seshora vidět, když je ta mlha.
Vracíme se za dědkem do vehiklu a nastává druhá, horší část cesty. Ta po nákupech. Dědek nás veze hroznej kus někam do krámu pod flyoverem, na dost zapadlý místo. Krám je to ale ten s luxusně drahejma turistickejma suvenýrama. Obří etnokrám. Tři patra. Dole sochy slonů, Ganéši, mraky a mraky všeho, nahoře hadry a mezitim hadry a sošky a zase strašně jinejch věcí. Řek bych, že jsme celkem slušně projevovali zájem, ale nakonec holt neměli přesně to, co sháníme, takže se loučíme a jedem do druhýho, stejnýho, ale většího krámu. Tady je to v jednom podlaží a mají toho neuvěřitelně. Taky je všechno strašně drahý. Oni tvrdí že kvalitní. Prodavačů je tu asi 30. Mají asi deset tisíc různejch slonů, kilometry šátků a šál a plnou nůši náušnic a náramků. Zhovadilost. Všechno by se nám podle prodavače hodilo. Je to ale hrozně drahý a dobře že nic nekupujeme.
Dědek nás chce vézt ještě do jednoho podobnýho krámu vedle, ale už odmítáme. O pár minut pozdějš ale dědka opět napadá, že by nás moh vzít ještě do posledního krámu, ale naštěstí jsou to ty dva, do kterejch jsme vlezli omylem včera. Jsme tedy vypořádáni a dědek nás vysazuje v Main bazaru asi půl kiláku od hotelu. Máme hlad. Ady si ještě dvacet minut vybírá v krámu šál. Je velikej  a vypadá gut. Cestou k hotelu hledáme jídelnu, ale kromě tý naší známý „evropský“ tu nic moc jinýho neni. Dojdem teda až na hotel, Ady si tu nechává šálodeku. Na jídlo jdem do uliček na kraj Main bazaru. Dávam si lassi, je to hrozná dobrota a my to zkusili až včera. Jsme hovada.
Po jídle jdeme na pokoj a pak na střechu hotelu. Výhled nic moc, je to holt placka a z mlhy vyčnívají jen vysoký baráky. Ale ten opar neni už tak extrémní jako ráno. Po cigáru jdem s Adym kupovat dárky. Je to náročný. Chodíme do krámů těch, kterejm to tři dny slibujeme. Už nás všichni znají a co je nejhorší, my už známe je. Hrozně profláknutá ulice. Kupujeme papírový krabičky, šály, košili, malý kovový krabičky a ten šítek. A je hotovo – máme všechno.
Chvíli jsme na pokoji a jdem se najíst do jídelen na kraji bazaru. Ady zkouší alu tomato, my se Šamanem dáváme parothy. Já si je přímo zamiloval. Paneer parothy. Po jídle kupujeme ňáký sladkosti na cimru, kde vyčilujeme na zítřejší dlouhej den.  

Delhi, úterý 3. 2. 2009, cca 18:00, už je skoro tma
            Výčil na pokoji po půldennim obrážení pamětihodností. Šaman jede ňákej film o sikhovi, co si vzal muslimku. S Adym jsme dohulili brko. Po dlouhej době jsme před hodinou zakoupili dobrý dávací hulení. V krámku u toho prodejce, kde jsme to včera nezakoupili. U toho, co nám objasnil to šizení hašiše. Chlápek vypadá ďábelsky; má dlouhý vlasy a připomíná mi Kristiána Kodeta mixlýho s jedním týpkem od nás z chaty. Hovaďák. Chce, abych mu dal svoje brejle, za chvíli ještě foťák. Ale šítek má asi jako jedinej v Main Bazaru dobrej. Taky jsme dokoupili dárky, takže to ani nenarvem do báglů. Před náma je poslední večer na pokoji, zejtra už pojedem večer na letiště a v pět ráno bysme měli letět. Je to na hovno.

...asi 22:00 hod
            Šaman už vytuh před půlhodinou, má rýmu. Ady čumí na film o Pákistáncích. Sem tam proběhne kolem stěny myška. Už jsme si ji oblíbili. Doufam, že nic nezkurví. Na ulici zatahujou rolety na krámech, vydává to děsný zvuky.

Delhi, středa 4. 2. 2009, 9:59 hod
            Balíme. Ady sere. Šamana bolí břicho. Plánuje asi tak hodinový sraní. Sledujeme Showbiz a vstřebáváme poslední bollywoodský šlágry. Už mam skoro sbaleno. Už jen omytí, převlečení a nacpání igelitky plný medikamentů pod víko batohu. A je to. Ve dvanáct je check-out, bágly tu nejdou nechat, tak se je pokusíme uschovat v ňákym hotelu poblíž, abysme mohli jet ještě něco omrknout.

Středa 4. 2. 2009
Večer jsem si zašpuntoval uši, aby mě nerušily vnější vlivy, a pořádně jsem se prospal. Když jsem ráno v tom tichu otevřel oči, kluci už běhali po pokoji. Vyčistil jsem chrup, dali jsme cigáro a šli se najíst do našich oblíbenejch jídelen na kraji bazaru. Dal jsem si naposled paneer parothy. Šamana bolelo břicho, tak sněd asi půlku biriyany.
Po jídle jsme se vrátili na cimru a začali balit věci. Mam to pořádně napěchovaný, ten bágl, a Šaman mi ještě táhne tu zimní bundu z Nepálu. Šamanovi začíná bejt dopoledne blbě. Má sračku a asi na něj zas leze chřipka.
Check-out je v poledne. Věci tu nemůžeme nechat, takže se loučíme s hotelovou crew, kupuju deset krabic cigár a odcházíme bazarem asi 500 m do hotelu proti kinu, kde uschovávají zavazadla. Stojí to 10 INR/kus. Bereme rikšáka a ještě se jedem podívat k ňákýmu chrámu. Stavba je to dobrá, ale nic tam neni, takže to fotíme, zkouknem z chodníku a páč je Šamanovi blivno, vyvalíme se v protějším parku do stínu na lavičku. Pár týpků chrápe kolem. Je vedro.
Z výčilu nás vyruší týpek, co si k nám přišel sednout a z pytlíku vytáh kobru. Přesunujeme se o 100 m dál, Šaman vytuhává v trávě, ale kolem nás se seskupuje parta dětí a posléze i dorostenců. Jsou tak neodbytný, že se balíme a odcházíme. Sice nic moc nedělají, jen sedí metr od nás a čumí, ale stejně.
Bereme rikšáka k Main bazaru. Na kraji lezeme do jídelny a dáváme poslední biriyany, Viki pouze plain rice. Je mu blbě. Je asi půl třetí a páč už nevíme co dělat, kam jet a ta Vikiho blivnost, vracíme se do našeho hotelu a za 200 INR bereme doubla na odpolední čekačku. Šaman hned leze do pelechu, já s Adym asi půl hodiny poleháváme a pak jdem ven na čaj a dokoupit úplně poslední dárky. Na ulici nás zas zastavujou starý známý prodejci hůla, suvenýrů apod.
Asi v šest hodin opouštíme definitivně hotel a jdem se najíst do Golden Café. Máme zálusk na lamb, ale bohužel mají jen poslední porci a tu bere Ady. Já si musim objednat znova, páč předtim to ty hovada asi nevěděli. Dávam kuře s houbama a fritkama. Šaman jede plain rice.
Chvíli po sedmý vyzvedáváme bágly a necháváme se rikšou odvézt na Conaught Place na zastávku busů na letiště. Všichni říkají, že to má bejt novej zelenej bus bez čísla, ale čekáme tam hodinu a čtvrt a nic. Už je nám to divný, ptáme se dalších lidí a nakonec jedem starym busem s číslem asi 3 km před letiště. Chce se mi hrozně chcát.
Je už po desátý hodině, čekáme na bus, co by nás dovez až k letištní hale, ale nakonec berem rikšáka za 50 INR a dojíždíme ten kousek. Teď tu sedíme mezi halou a restauračkou jak chudý příbuzný na zemi.

Delhi – Indira Gandhi Int. Airport, středa 4. 2. 2009, 22:23 hod
            Před pár minutama jsme dorazili k letišti. Je to na hovno takhle letět domů. Ke všemu nás nepustili do odbavovací haly a musíme čekat až do jedný hodiny venku. Jsou to paka. Ale aspoň že jsme přijeli takhle pozdě.

...22:52 hod
Za něco víc než dvě hodiny nás snad vpustí dovnitř. Možná ani nebudem muset platit těch 800 INR odletovou taxu, ale radši s tim ještě budem počítat.

	MAPY A PLÁNY
	PDF mapy: Írán, Turecko, Pákistán Trasa cesty po Indii Flashová "animovaná" mapka cesty Indií